Andreji Babišovi státnické projevy nikdy nešly a asi už můžeme říct, že ani nikdy nepůjdou. Určitě ne v konvenčním smyslu. Jeho žánr má blíže k podomnímu prodejci hrnců, který zdůrazní pár náhodných faktů, přidá osobní historku a nějaký náznak emoce a kouká, jestli prodejní strategie zabere. Většinou to stačí. Na víc není čas, vedle jsou další dveře, které čekají na stejné představení. S tímhle se premiér postavil před kamery také začátkem nového roku.
Babiš coby politiku nabízí populární koncept ezosvěta – manifestaci. Opakujte si, že žijete v úspěšné zemi, a země se stane úspěšnou. A jako pomocníka zde máte amulet v podobě vlaječky.
„Poselství“ jeho projevu bylo natolik univerzální, že mohlo zaznít skoro v jakémkoliv roce. Po drobné editaci klidně v minulém století, třeba v roce 1976. Tehdy jsme se – přesně, jak řekl premiér – „dokázali semknout, když šlo do tuhého.“ Hezky každý sám za sebe. Věty o tom, že „máme být na co hrdí“ a že jsme „byli vždy šikovný a pracovitý národ“, lze říct nejen kdykoliv, ale dokonce prakticky v jakékoliv zemi. „Máme spoustu vědců, lékařů, sportovců, umělců, vynálezců, programátorů, živnostníků, firem… které nám závidí celý svět,“ vypočítával premiér obecné kategorie, které nám závidí celý svět asi stejně jako český dabing. Ale to už by bylo příliš konkrétní.
Babiš byl skoro ve všem tak dokonale neurčitý, že by svůj „projev“ mohl prodávat coby šablonu pro premiéry, kteří náhle zjistili, že musí za pět minut vystoupit před národem k novému roku, ale nějak se zapomněli připravit nebo je nic nenapadlo. Ani se zeptat AI.
Ale pod generickým balastem se přece jen linul konkrétní motiv. A tím bylo přihlášení se k destruktivní ideologii šířené jeho vzory Viktorem Orbánem z jedné strany a z té druhé Donaldem Trumpem. Babiš tak v úvodu zopakoval tezi o Česku na prvním místě a o sjednocení společnosti především „v otázce hrdosti a vlastenectví“. Toho dosáhneme podle Babiše tím, že si připneme „českou vlajku do klopy saka nebo ji vyvěsíme z okna.“
Babiš coby politiku nabízí populární koncept ezosvěta – manifestaci. Opakujte si, že žijete v úspěšné zemi, a země se stane úspěšnou. A jako pomocníka zde máte amulet v podobě vlaječky. Pomocí této strategie se z Česka stane „nejlepší místo pro život na celé planetě.“ Nic jiného než víru premiér nenabídl, jeho projev byl přinejlepším verbálním ekvivalentem neurolu.
Podobné řešení pak Babiš nabídl v případě válečných konfliktů, aniž by jakýkoli jmenoval: „Přeji si, aby byl rok 2026 rokem míru, a já věřím, že bude.“ Pak odsoudil politiky, kteří zbytečně straší válkou, což znamená, že o ní byť jen mluví, což je podle Babiše nezodpovědné: „Politici nemají strašit válkou, jejich odpovědností je, aby války skončily,“ řekl Babiš a nic jiného než slova a přání nenabídl.
Dva dny po Babišově zmateném blábolení a přihlášení se k trumpismu zaútočil Donald Trump svévolně na Venezuelu. Protože takto to funguje ve světě států, které se starají jen o své zájmy a každý má sám sebe na prvním místě. V takovém světě prosazují své zájmy jen ti největší a ti ostatní se krčí v koutě. Přihlásit se v takovém světě k trumpismu a politice „naše země na prvním místě“ ve skutečnosti znamená, že jste na první místo posadili zájmy zemí jako jsou Trumpovy Spojené státy nebo Putinovo Rusko.
V Evropě jsou lídři. A pak Andrej Babiš
Babiš rád nadává Evropské unii nebo obecně evropským politikům, mezi nimiž prý chybí lídři, jsou slabí a podobně. Ale ve srovnání s aktuálními evropskými politiky vychází jako pomyslná nula především on sám.
Sousední premiér Friedrich Merz vedle ekonomických problémů, kterým musí Německo i Evropa čelit, a vedle proměny vztahů se Spojenými státy zcela konkrétně mluvil o válce Ruska proti Ukrajině jako o válce, která se týká celé Evropy a je vedena proti ní. A kde Babiš nabízí vlajku v klopě a hrdost na Česko, mluví Merz souběžně o budoucnosti Německa i Evropy, protože na rozdíl od Babiše vnímá, co se okolo děje a že „Německo na prvním místě“ není řešením ani pro zemi mnohem bohatší a silnější, než je Česko.
S politicky patetickou hrdostí na svou zemi operoval v krátkém projevu polský premiér Donald Tusk, ovšem ani leader násobně většího Polska si kupodivu nemyslí, že Polsko existuje v nějakém nezávislém prostoru samo o sobě a pro sebe, a tak naopak nabízí prosperující Polsko coby vzor pro Evropu. Zmínil pokrok v oblasti zelené energetiky a na rozdíl od Babiše si nemyslí, že se dá mír zajistit tak, že předstíráme, že válka není. Vyzdvihl investice do polské armády a zajištění východní hranice coby důležitý bezpečností prvek pro celou Evropu.
A nakonec se můžeme zastavit třeba v Dánsku, kde premiérka Mette Frederiksen na rozdíl od Babiše jmenovala konkrétní věci, které její zemi trápí a je nutné je vyřešit (krize bydlení nebo lékařské péče na venkově). Ani ona si nemyslí, že válka je nějaká abstraktní věc, o které stačí nemluvit a ona kamsi zmizí. Zmínila, že Dánsko patří k největším podporovatelům bránící se Ukrajiny a dodala, že „pokud necháme padnout jednu zemi, cesta pro Rusko dále do Evropy je otevřená.“
A tak bychom mohli pokračovat dále po Evropě příklady politiků, kteří si nemyslí, že k hrdosti vede předstírání hrdosti. Místo manifestace nabízí cosi jako reálnou politiku, jejíž součástí je nebát se pojmenovávat nepříjemné věci. Na základě takové politiky je možné, že někdo na území těchto států nakonec skutečně může být hrdý na svou zemi a Evropu, protože bez společné a sjednocené Evropy žádný stát neobstojí. Většina evropských států to chápe velmi jasně. My k nim nepatříme.
Pro opravdu nechápavé to ve svém projevu vysvětlil předseda poslanecké sněmovny fašista Tomio Okamura, který dal Babišovým vágním náznakům konkrétní obsah. Kdo s tím má problém, tomu to vysvětlí Macinka, aby bylo zapojení celé koalice kompletní.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás