Když se letos v listopadu do Belému v brazilské Amazonii sjely delegace na konferenci COP30, sociálnědemokratická vláda prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy se prezentovala jako lídr boje proti změnám klimatu, který staví domorodé národy do centra ekologické politiky. Jeden ze sloganů na nově zřízeném ministerstvu pro domorodé národy zněl: „Odpovědi nejsou nahoře. Jsou na půdě teritorií.“ Právě realita těchto teritorií však vrhá na progresivní rétoriku Lulovy vlády dlouhý stín. Ještě během konference totiž došlo na jihu země, ve státě Mato Grosso do Sul, k vraždě šestatřicetiletého Vicenta Fernandese Kaiowá z etnika Guarani Kaiowá. Další čtyři členové komunity byli zraněni ostrou i gumovou municí, přestože sami nebyli nijak ozbrojeni.
Nejde o ojedinělý incident. Jak v interview pro Alarm zdůrazňuje domorodý aktivista, výzkumník a youtuber Ludwig Mapuče, který na území Guarani Kaiowá strávil několik dní těsně před útokem, jedná se pouze o nejnovější epizodu dějin koloniálního násilí sahajícího až do roku 1492. Jen v roce 2024 bylo podle organizací monitorujících násilí na domorodých národech zavražděno 211 domorodých lídrů a aktivistů příslušníky ozbrojených milic napojených na zájmy agrobyznysu a nezřídka také na lokální policii a politické struktury.
Boj o území není jen bojem za domorodé národy. Vedeme jej s ohledem na všechny ostatní živé bytosti, na všechny ostatní tvory, na všechny druhy.
Brazilská ústava z roku 1988 (přijatá po pádu vojenské diktatury, jejíž zdaleka největší obětí byli právě původní obyvatelé) přitom výslovně garantuje domorodým národům právo na území, která „tradičně obývaly“, a zároveň ukládá federální vládě povinnost tato území „demarkovat, chránit a zajistit respektování všech jejich statků“. Od doby schválení ústavy se však demarkační procesy protahují a stagnují. Podle aktualizace databáze CIMI z roku 2023 čeká na demarkaci či jiné klíčové kroky státní regulace 850 z celkových 1381 územních nároků vznesených domorodými skupinami.
Pomalé tempo demarkací vede k teritoriálním konfliktům – a právě v tomto kontextu vznikají tzv. retomadas, tedy pokojné okupace tradičních území. Domorodé skupiny, jako například Guarani Kaiowá z Mato Grosso do Sul na hranicích s Paraguayí, obsazují území, která již prošla podstatnou částí demarkačních procedur, ale jejich finální schválení se kvůli byrokratickým i politickým obstrukcím vleče. Statkáři, kteří retomadas považují za nelegální uzurpaci „svých“ pozemků, pak nezřídka reagují střelbou – jako právě letos v listopadu.
Ludwig Mapuče pochází z Chile, působí však v Brazílii a věnuje se domorodým bojům napříč Latinskou Amerikou. Svou činnost označuje za „nomádskou“, odmítající hranice národních států. V tomto duchu také připomíná, že v boji za demarkace nejde jen o spravedlnost pro původní obyvatele, ale také o budoucnost na této planetě pro všechny. Podle dat MapBiomas probíhá pouhé 1–2 % odlesňování v Brazílii na domorodých územích, zatímco zbytek je v rukou agrobyznysu.
Mohl byste přiblížit, kde jste byl v posledních dnech a co jste tam viděl?
Navštívili jsme tři retomadas – v celém Mato Grosso do Sul jich existuje přes sto padesát. A právě na Pyelito Kue, v obci Iguatemi nedaleko hranic s Paraguayí, jsme byli jen pár dní před oním útokem, při kterém byl zavražděn Vicent Fernandes Kaiowá. Strávili jsme tam noc. Když říkám my, myslím tím sebe a tři novináře, kteří byli se mnou – i oni slyšeli svědectví lidí, kteří tam tehdy byli, o teroru agrárního byznysu. Navštívili jsme také jiné retomadas, kde došlo k brutálním útokům na domorodé komunity – scénář je vždy stejný. Vojenská policie, soukromé bezpečnostní služby, pistolníci placení velkostatkáři. Skupina více než osmdesáti těžce ozbrojených mužů zaútočila na Pyelito Kue, komunitu, která neměla jedinou zbraň. Domorodé komunity ostatně nebývají ozbrojené.
Chladnokrevné zastřelení Vicenta Fernandese Kaiowá představuje další kapitolu dějin, které Brazílie dodnes nedokázala zpracovat. Jde o tutéž linii násilí, jež začala už během války s Paraguayí v letech 1864 až 1870, kdy spojené armády provedly genocidu původních obyvatel. A právě z tohoto procesu vyrůstá i to, co dnes nazýváme odlesňování, biocida a ekocida. Jedná se o důsledek toho, že po válce s Paraguayí zůstala neurčena základní věc: kdo jsou skuteční obyvatelé těchto území, jaké teritorium mají právo obývat a kde se mohou svobodně pohybovat.
Kdo to byl Vicente Kaiowá?
Vicente byl lídr. V našem pojetí je lídrem každý, kdo si je plně vědom svého boje – zápasu vedeného ve prospěch životního prostředí, přírody a všech ostatních živých bytostí. Měl jsem možnost s ním osobně mluvit: byl to mladý člověk, který na této retomadě zastupoval novou generaci Guarani Kaiowá. Vicente zosobňuje to, co se v našich zemích odehrává už pět staletí. Jeho smrt je nutné vidět v kontextu pěti staletí drancování, jemuž čelíme od objevení Ameriky 12. října 1492 a takzvaného objevení Brazílie 22. dubna 1500.
Jaká byla atmosféra na místě?
Naše zážitky byly od začátku velmi silné. Dorazit tam v noci nebylo jednoduché. Do Iguatemi jsme přijeli kolem šesté večer, ale na území jsme se dostali až kolem desáté, doprovázeni vozem FUNAI (vládní agentury odpovědné za politiku vůči domorodým národům – pozn. red.) a vozem Národní gardy. Na místě nás přivítal místní koordinátor FUNAI a nastínil, co se tam odehrává. Naslouchali jsme příběhům a zkušenostem místních obyvatel a mělo to ohromnou sílu. Zároveň jsme cítili jejich prastarou bolest, bolest dějin. Ta území považují za zemi svých předků, ale dosud nebyla demarkována.
Co přesně jsou „retomadas“ a proč k nim domorodé komunity sahají?
Zhruba 46–47 % půdy v Brazílii spravuje stát. Ten ji může přidělovat skupinám, jež bojují za svá územní práva: domorodým národům, quilombolům, říčním komunitám, rolníkům bez půdy, malým zemědělcům či dalším tradičním komunitám, které žijí z přírodního sběru a drobného hospodaření. Týmy antropologů, historiků, geodetů či archeologů vypracovaly už v roce 2013 zprávu, která potvrzuje, že jde o tradiční území Guarani Kaiowá. Zpráva však byla okamžitě napadena místními politiky a velkostatkáři. Od té chvíle se z těchto území stala trvalá ohniska konfliktu. Přitom samotná demarkační řízení čekají na dokončení nejméně tři desetiletí. Mezitím lidé, kteří na těchto územích žijí, prožívají permanentní strach. Nikdy nevědí, kdy se znovu objeví ozbrojenci, příslušníci vojenské policie v civilu nebo bezpečnostní služby podporované místními politiky – tak jako v noci z 6. na 7. listopadu, kdy došlo k dalšímu násilnému útoku.
Jak často k takovým útokům dochází?
Podle zpráv Indigenistické misijní rady Brazílie (CIMI), jednoho z hlavních spojenců domorodých národů v jejich územních bojích, v roce 2024 zemřelo 211 domorodých lídrů, zabitých latifundiáři nebo státními složkami, a 208 lidí spáchalo sebevraždu. Tyto dvě kategorie uvádíme společně, protože v domorodých společnostech kultura sebevraždy nikdy neexistovala – objevila se až s kolonizací a dnes je, tváří v tvář úplné absenci veřejných politik, nedostatku vzdělání, zdravotní péče a především demarkovaných území, pro mnohé formou odporu. Celkem tak mluvíme o téměř pěti stech domorodých lidech, kteří zemřeli přímo či nepřímo v důsledku zanedbání ze strany brazilského státu.
Jeden z nejvýraznějších případů se týká národů Pataxó a Tupinambá ve státě Bahia. Letos jsme tam byli za rodinou Marie de Fátimy Pataxó, zvané Nega Pataxó, zavražděné 24. ledna 2024. Mluvili jsme s její matkou, se sestrami, s místními lídry. Byla to mezinárodně uznávaná osobnost, učitelka, která jezdila na univerzity přednášet o domorodých územích a o tom, proč je jejich ochrana nezbytná. Zastřelili ji zezadu. Pachatel, syn místního farmáře, je dodnes na svobodě: žádný proces, žádný rozsudek.
K dalšímu útoku došlo začátkem tohoto roku, kdy byla terčem střelby vůdkyně Vilma (Vera Caletana Rios sdílela své svědectví i na protestech během konference COP; v těle si po třech napadeních stále nese dvě kulky – pozn. red.). Pochází z lidu Awá Guarani a k útoku na ni došlo v obci Guaíra na hranici s Paraguayí.
Jaký dopad měla vražda Vicenta Kaiowá v průběhu COP30 na samotnou konferenci a na obraz Brazílie?
Samozřejmě negativní, protože se ukázalo, že oficiální projevy na konferenci vůbec neodpovídají realitě. Přímo v průběhu akce mohl každý na sociálních sítích vidět tělo zabitého domorodého člověka, a to v den, kdy měla vystoupit ministryně pro původní národy… To ukazuje naprosté selhání brazilských institucí. A také samotného chápání toho, co je životní prostředí. Protože když zemře domorodec, znamená to také méně pitné vody, méně stromů, méně potravy, méně všeho. V důsledku to znamená selhání víry v to, že pokrok a rozvoj nás přivedou k sociálnímu smíru. Tato smrt tak ukázala rozpor mezi realitou tisíců teritorií po celé Brazílii a tím, co byli účastníci konference ochotni si připustit. Protože COP30 je ve skutečnosti především jedno velké tržiště – tržiště mezi státem a různými zájmovými skupinami napojenými na těžební společnosti, agropodniky, realitní spekulace, vodní a energetické zdroje a tak dále.
Jak domorodé hnutí vnímá rozdíl mezi vládou dřívější krajně pravicové administrativy Jaira Bolsonara a současnou levicovou vládou?
Očekávali jsme, že s Lulou a s lidmi, kteří s ním 1. ledna 2023 vystoupali na rampu, se věci změní k lepšímu. Přicházeli totiž po čtyřech letech vlády, kterou můžeme bez váhání označit za vládu „bandeirantes“, spojenou s fašismem a dalšími ideologiemi, jež ničí lidstvo, ničí život a ničí i samotné poznání, myšlení a spiritualitu. Mysleli jsme si, že s novým režimem se věci zlepší – alespoň pokud jde o historickou reparaci. Například v otázce demarkace domorodých území.
Odpověď na to, jak domorodé hnutí hodnotí současný stav, není jednoduchá – i proto, že do voleb příští rok ještě zbývá hodně času. Na COP30 jsme skutečně viděli určitý posun: vláda oznámila demarkaci deseti nových domorodých území. Nicméně navzdory těmto úspěchům panuje mezi komunitami hluboké zklamání. Lidé se cítí podvedeni. Ani s těmito deseti demarkovanými územími se za sedmnáct let vlády Lulovy Strany pracujících (Lula a jím navržená kandidátka Dilma Rousseff vládli v letech 2003–2016 – pozn. red.) stále nedostáváme k číslům Collorovy neoliberální vlády či vlády Fernanda Henrique Cardosa z 90. let. Lidé ztrácejí naději, že by změna na nejvyšší politické úrovni mohla v dohledné době skutečně proměnit realitu jejich příbuzných.
Jak vidíte budoucnost domorodého hnutí v příštích letech?
Upřímně, my žádnou velkou budoucnost nemáme. Naše přítomnost je přítomností boje a odporu. Národy, které dnes žijí především v oblasti Amazonského pralesa, budou dál odolávat a budou dál požadovat po federální vládě alespoň trochu racionálnější postoj. Aby se více přiblížila realitě, v níž žijí původní národy.
Nikdy jsme nezažili příměří – ten boj trvá víc než pět století. Moje vlastní územní a etnická příslušnost k Mapučům pochází od mojí matky, od mojí babičky, od mojí prababičky a dalších předků, z nichž mnozí v tomto zápase padli. Boj o území není jen bojem za domorodé národy. Vedeme jej s ohledem na všechny ostatní živé bytosti, na všechny ostatní tvory, na všechny druhy. Domorodá území nejsou jen zárukou budoucnosti. Jsou zárukou toho, že ještě máme přístup k tomu, co Matka Země – anebo Bůh či jakkoli jinak tomu lidé říkají – stvořila. Uprostřed všech mystifikací zůstává jedna věc jistá: jako lidé jsme mnohem závislejší na Zemi než ona na nás.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás