Lidé, kteří zažili strašné věci, se nebáli o svých příbězích mluvit v divadle X10

Do Divadla X10 sídlícího v pražské Charvátově ulici se už nevejde ani noha navíc. Atmosféra je plná očekávání a diváci přišli všeho druhu co do věku i formálnosti ustrojení. Při příchodu do sálu na ně z minimalistické scény zaútočí promítaný naléhavý dotaz: PŘICHÁZÍŠ V MÍRU? KOMMST DU IN FRIEDEN? Uprostřed scény se nachází dřevěná rampa složená ze tří kusů. Za ní jsou rozmístěny trubice z průhledného plastu. Po pravé straně vidíme mikrofony. Po levé straně jsou dva hudebníci.

Hudebně-dokumentární inscenace Mírotvůrci propojila zkušenosti menšin se současnými příběhy lidí zasažených válkou či útlakem.

První off-programové hudebně-dokumentární představení Pražského divadelního festivalu německého jazyka se jmenuje Mírotvůrci a vzniklo ve spolupráci skupiny Das Thema – To téma a Drážďanského symfonického orchestru. Divadelní soubor existuje od roku 2018 a jedná se o první česko-německý kabaret. Má za sebou už projekty Gefühl und Cit, Písňozávod nebo Kafka has left the building. Inscenace Mírotvůrci by se měla reprízovat i následující rok.

Bejvávalo, bejvávalo…

Již samotný název inscenace Mírotvůrci vyvolává rozporuplné emoce. Jeden z tvůrců Roman Horák jej v rozhovoru pro Český rozhlas popsal slovem „kontroverzní“. V úvodu k představení promlouvají osobnosti spjaté s festivalem. Mezi nimi také německý velvyslanec Peter Reuss, který mimo jiné upozorňuje na aktuální rozporuplnost slova. Někteří o sobě tvrdí, že jsou mírotvůrci – ve skutečnosti ale mír vůbec nepodporují. Promlouvají zde i ředitelé Česko-německého fondu budoucnosti. Zde navíc přichází apel na diváky, aby mírotvůrci byli – těmi opravdovými. Již tato rozporuplnost v proslovech mě baví.

Vzápětí se herci rozcházejí k lidem a navazují dialogy. „Dobrý večer, sedí se vám dobře?“ Sejdou se v hloučku a jdou zpívat. „Bejvávalo, bejvávalo…“ Poté se přenáší pozornost na projekci za nimi. Promítá se první videoukázka. Na té je Ivo Vendolsky. Narodil se roku 1933 do česko-německé rodiny. Bydlel v Benešově nad Ploučnicí. Roku 1945 zažil odsun. Herci začínají zpívat „Bejvávalo, bejvávalo…“, ale německy. Po chvíli se už zpívá „Nebejvávalo, nebejvávalo…“ Všichni herci se začínají představovat. „Jsem Pavlína a chci, aby mě lidi vnímali jako člověka, a ne jako symbol.“

Ztráta domova

Z úvodu je zřejmý koncept inscenace. Akce na pódiu se pravidelně střídá s videodokumentem promítaným na zadní stěnu. V něm se objeví celkem pět česko-německých pamětníků, kteří zažili druhou světovou válku a události s ní spojené. Hlavní tvůrci (společná dramaturgie a režie) Roman Horák a Philipp Schenker si do inscenace přizvali další herce – takové, kteří zažili různé formy diskriminace či útisku. Byli jimi ukrajinská herečka Alisa Zichuk, arménský herec Arman Kupelyan, bulharsko-česká zpěvačka Monika Načeva a romská zpěvačka Pavlína Matiová.

Z jejich příběhů a vyprávění pamětníků vzniká koláž plná silných momentů, jako jsou deportace nebo ztráta domova. Herci během vyprávění zároveň táhnou vozík, do kterého všichni postupně nastoupí. Následně sjíždějí z dřevěné rampy. Po ní dále házejí kufry a batohy. Vše se stupňuje v děsivém obraze transportu.

Následují další výpovědi. Ještě dlouho si budu pamatovat příběh Alisy Zichuk. Začíná tím, že vyleze z velkého kufru s replikou: „Co by vám zbylo, kdybyste se museli rychle evakuovat?“ Protagonistka si bere do ruky tablet. Ukazuje nám fotky z dětství. „Tady si hrála jako malá. Tady chodila do školy… Tam to je teď vybombardované.“

V průběhu inscenace mluví o ztrátě domova i o dni, kdy se dozvěděla o výměně ukrajinských zajatců. Vše ukončuje její křik, který zaplní celou budovu. Když přestane, zůstane po něm jen prázdný prostor, který si nikdo netroufá zaplnit.

Poté, co se dozvíme fragmenty z příběhů herců a pamětníků, nastává konec. Na zadní stěnu se tentokrát promítá: „To zlo, co ti život dal, nepřenášej dál.“

Rozporuplná povšechnost

Hudebně-dokumentární inscenace Mírotvůrci propojila zkušenosti menšin se současnými příběhy lidí zasažených válkou či útlakem. Bylo jasné, že půjde o večer s velkým poselstvím. O představení, které chce znovu otevřít otázku míru, soužití a historické paměti, a zároveň ji zasadit do dnešního světa, který je v mnohém stejně křehký jako ten minulý.

Takové ambice jsou bezpochyby chvályhodné. Jenže se zároveň ukazuje, že čím je téma vznosnější, tím náročnější je dát mu přesnou jevištní podobu. Mluvit o míru, o traumatu, o válce a o menšinách klade na jedno dílo příliš velké nároky. Zároveň to není jen otázkou dobrého úmyslu — je to otázka formy, dramaturgické přesnosti. Toto téma si zaslouží hlubší ponor než pouze skrze koláž obrazů, které chybí vývoj a posun.

Mírotvůrci se nepochybně rodili s upřímným odhodláním postihnout cosi podstatného o naší době: že konflikty neskončily, že vedle nás žijí lidé, jejichž zkušenost je zatížená útěkem, násilím nebo diskriminací, a že zapomínání je vždy extrémně nebezpečné. To vše je důležité připomínat. Jenže během představení se ukazuje, jak snadno se může i dobře míněný koncept ocitnout na hraně mezi působivým uměleckým tvarem a doslovnou ilustrací.

V tomto ohledu je pro mě inscenace paradoxní. Nese v sobě několik výjimečně silných a hluboce osobních momentů, které skutečně otevírají prostor pro reflexi, zároveň se však opakovaně rozplývá v povšechnosti. Přitom například samotné téma mírotvůrců zůstává ne zcela artikulovaným. V již citovaném rozhovoru se jeden z tvůrců svěřil, že tímto pojmem v týmu interně nazývali právě pamětníky, kteří promlouvali ve videích. To se ale divák v inscenaci nedozví.

Po zaznění poslední repliky se v sálu rozezněl bouřlivý asi pětiminutový potlesk. Tleskám také a nesmírně si vážím všech, kteří se zde nebáli sdílet své příběhy. Navzdory silným emocím jako by inscenaci ale chyběla hlubší myšlenka. Závěrečný citát o zlu, jež by nemělo být předáváno dále, působí v tomto trochu opuštěně.