Počet protižidovských incidentů v Česku dosáhl rekordní výše. Podle Výroční zprávy o antisemitismu v České republice v roce 2024, kterou vydává Federace židovských obcí, jich bylo zaznamenáno 4694 – zhruba o osm procent více než předchozí rok. Zpráva zároveň připouští, že drtivá většina těchto incidentů spadá do kategorie nenásilných projevů, často zaznamenaných na internetu či při veřejných shromážděních.
Nabízí se proto otázka: co všechno se do tak vysokých čísel započítává? A rozlišuje současná definice antisemitismu legitimní kritiku státu Izrael od skutečné nenávisti k Židům?
IHRA vs. Jeruzalémská deklarace
Vymezit jasně pojem antisemitismu je zásadní pro jeho analýzu i potírání. Příliš úzká definice by mohla přehlížet nové formy protižidovské nenávisti, zatímco příliš vágní či široká definice hrozí zahrnout i projevy, které s antisemitismem nemají nic společného.
V posledních letech se prosadila tzv. pracovní definice antisemitismu přijatá roku 2016 Mezinárodní aliancí pro připomínku holokaustu (IHRA). Tato definice zní: „Antisemitismus je určitý způsob vnímání Židů, který může být vyjádřen jako nenávist vůči nim…“ a pokračuje výčtem možných projevů nenávisti vůči Židům, Židům blízkým osobám, jejich majetku či institucím. Dokument IHRA uvádí 11 příkladů současného antisemitismu, z nichž se většina týká Státu Izrael. Tyto „izraelské“ pasáže měly pomoci rozpoznat tzv. nový antisemitismus, kdy je protižidovská zášť maskována jako postoj vůči Izraeli. Mnohé vlády a instituce včetně českých orgánů definici převzaly jako vodítko.
Skutečné projevy antisemitismu – útoky a nadávky mířené na Židy jako takové – stojí vedle projevů protestu proti Izraeli, které mohou být ostré či kontroverzní, ale nejsou motivovány nenávistí k Židům coby etniku.
Kritici definice IHRA upozorňují nejen na její vágnost, ale i to, že neúměrně posouvá těžiště otázky k Izraeli – jako by každý výraznější kritik Izraele byl potenciálním antisemitou. Samotný text IHRA sice výslovně uvádí, že „kritika Izraele podobná kritice vůči jakékoli jiné zemi nemá být považována za antisemitismus“, nicméně příklady (např. označení existence Izraele za „rasistický projekt“) fakticky podřazují protiizraelskou rétoriku pod antisemitismus.
Samotný tvůrce původního konceptu definice, americký expert Kenneth Stern, dokonce varoval, že její aplikace ve školství a na univerzitách povede k potlačování svobody projevu. Podle něj by se univerzity obávaly žalob kvůli „protiizraelským projevům“ a raději by předem cenzurovaly debatu. Britská analýza z roku 2023 zase zjistila, že zavedení definice IHRA na tamních univerzitách vedlo k desítkám vyšetřování údajných antisemitských incidentů, z nichž se téměř žádný neprokázal. To nasvědčuje, že definice bývá zneužívána k umlčování kritiky Izraele a má „mrazivý efekt“ na akademickou diskusi.
Na nedostatky definice IHRA reagovala skupina předních odborníků vydáním alternativního dokumentu známého jako Jeruzalémská deklarace o antisemitismu (Jerusalem Declaration on Antisemitism, JDA) v roce 2021. Jeruzalémská deklarace vznikla z potřeby „poskytnout jasné vodítko pro rozpoznání a boj s antisemitismem, aniž by byla omezena svoboda projevu“. Autoři – přes dvě stovky profesorů židovských, historických i blízkovýchodních studií z USA, Izraele, Německa, Velké Británie a dalších zemí – formulovali stručnou definici: „Antisemitismus je diskriminace, předsudek, nepřátelství či násilí namířené proti Židům jako Židům (nebo židovským institucím jako židovským).“
Tato definice je užší a jednoznačnější než verze IHRA – soustředí se na nenávist vůči Židům proto, že jsou Židé. K ní JDA připojuje 15 podrobných vodítek, včetně těch vztahujících se na Izrael. Nově výslovně uvádí i příklady, které nejsou antisemitismem. Například zdůrazňuje, že kritizovat či odmítat sionismus jako formu nacionalismu, navrhovat jiné státně-politické uspořádání pro Židy a Palestince (např. jeden stát s rovnými právy pro všechny) nebo poukazovat na systémovou diskriminaci ze strany Izraele – nic z toho není samo o sobě antisemitské. Stejně tak běžné nenásilné formy protestu, jako jsou kampaně za bojkot a sankce vůči Izraeli (BDS), nejsou podle JDA antisemitské, pokud cílí na státní politiku, a ne na židovský národ.
JDA tak vytyčuje potřebnou hranici: poskytuje nástroj, jak odlišit pravý antisemitismus od legitimního nesouhlasu s politikou Státu Izrael. Nepopírá přitom, že nenávist vůči Izraeli může někdy pramenit z protižidovských předsudků, zdůrazňuje ovšem roli kontextu a záměru. Hostilita vůči Izraeli může být projevem antisemitské animozity, ale také reakcí na porušování práv či osobní zkušeností Palestinců s okupací. Pro posouzení, zda něco překročilo hranici k antisemitismu, je klíčový právě kontext a případné použití tradičních antisemitských stereotypů.
Stručně řečeno, JDA lépe slouží analytickým účelům: umožňuje pojmenovat skutečné projevy nenávisti přesně a neředí pojem antisemitismu zbytečnými spory.
Výroční zpráva FŽO 2024
Každoroční zprávy Federace židovských obcí o antisemitismu v ČR názorně ukazují, jak rozdílné definice ovlivňují výsledný obraz. Trend posledních let je alarmující hlavně číselně: zaznamenané incidenty stouply z 874 v roce 2020 na téměř 4700 v roce 2024. Podle zprávy FŽO jde o historické maximum; nárůst spojuje s polarizací společnosti po vypuknutí izraelsko-palestinského konfliktu.
Předseda FŽO Petr Papoušek v úvodu zprávy za rok 2024 varuje před „novým trendem normalizace antisemitismu“, kdy se „protižidovská nenávist v podobě démonizace a delegitimizace Státu Izrael stala společensky přijatelným postojem“. Zpráva tedy pracuje s premisou, že kritika Izraele často slouží jen jako kód pro tradiční antisemitismus. Tomu odpovídá i metodika FŽO – organizace se hlásí k definici IHRA a aplikuje ji při posuzování incidentů.
Ve zprávě se tak vedle nepochybných projevů protižidovské nenávisti objevují i položky, jejichž antisemitská povaha je více než sporná. Zpráva sice dokumentuje reálné nenávistné činy – fyzické útoky na židovské cíle či hrubé nadávky Židům, ale zároveň řadí do kolonky „antisemitských incidentů“ i aktivity zaměřené primárně proti politice Státu Izrael nebo na podporu Palestinců. Zpráva uvádí, že v roce 2024 se na 73 veřejných akcích (demonstracích, debatách, kulturních akcích apod.) objevily „projevy protižidovské nenávisti, zejména v podobě démonizace a delegitimizace Státu Izrael“.
Například na demonstracích byly k vidění transparenty s přirovnáním Izraele k nacistům (hákový kříž domalovaný k Davidově hvězdě) či hesla jako „sionismus je rasismus“. Podle IHRA jde o učebnicové příklady antisemitismu. Srovnávání Izraele s nacisty a označování sionismu za rasistický projekt odpovídá „izraelským“ příkladům nenávisti. Podle Jeruzalémské deklarace mohou takové projevy (byť krajně provokativní) spadat do sféry politického vyjádření, které není namířeno proti Židům jako etnické či náboženské skupině (to nic neříká o tom, jestli jsou chytré nebo hloupé).
Zpráva FŽO zmiňuje i příklady z akademické a kulturní sféry. V prostředí univerzit se po říjnu 2023 zformovala iniciativa Academics Against Apartheid, která pořádala petice a protesty proti spolupráci českých škol s izraelskými institucemi. Jejich výzva vedení Univerzity Karlovy k ukončení partnerského programu s Hebrejskou univerzitou v Jeruzalémě – typický akt akademického bojkotu – je ve zprávě prezentována jako antisemitský incident. Stejně tak pokus této skupiny o odvolání vedoucí představitelky izraelských studií na UK pro její údajně jednostranné proizraelské postoje je zprávou popisován jako součást „šíření antisemitismu“ v akademické sféře.
V kulturní oblasti zpráva FŽO eviduje například happening „Spravedlnost pro Palestinu“ uspořádaný skupinou studentů na jedné pražské umělecké škole. Při této akci zazněla tvrdá obvinění izraelské vlády z „genocidy“ a Izrael byl označován za apartheidní režim – i to zpráva zařadila mezi antisemitské incidenty. Opět, měřeno IHRA definicí jde o „démonizaci Izraele“ a tedy protižidovský projev. Ve skutečnosti ale šlo o protest proti konkrétním činům státu během války v Gaze, bez jakékoli zmínky o Židech obecně.
Samostatnou kapitolou jsou slogany z propalestinských demonstrací. Známé heslo „Od řeky k moři, Palestina bude svobodná“ posoudily české úřady koncem roku 2023 jako potenciálně zločinné a magistrát Prahy dokonce preventivně zakázal plánovanou akci, kde toto heslo mělo zaznít. Soud však zákaz zrušil s tím, že zmíněná věta „může mít více významů“ a nelze ji paušálně vykládat jako výzvu k nenávisti. Tato epizoda, zachycená i ve zprávě FŽO, ukazuje, jak problematické je posouzení zastánců IHRA, podle kterých heslo jednoznačně implikuje popření práva Izraele na existenci.
Tyto příklady názorně ukazují, že aplikace definice IHRA v praxi směšuje odlišné jevy do jedné statistiky. Skutečné projevy antisemitismu – útoky a nadávky mířené na Židy jako takové – stojí vedle projevů protestu proti Izraeli, které mohou být ostré či kontroverzní, ale nejsou motivovány nenávistí k Židům coby etniku. Výsledkem je vysoké číslo incidentů, které však bez hlubší interpretace může mást. Čtenář zprávy by mohl nabýt dojmu, že antisemitismus v Česku explodoval do tisíců případů ročně – a nevidět, že značná část byla vázána na protestní dění ohledně okupace Gazy.
Kdybychom na stejná data aplikovali kritéria Jeruzalémské deklarace, počet evidovaných antisemitismů by byl mnohem nižší, protože by odpadly případy, kde chyběl protižidovský motiv. Závěry o vývoji by tím byly přesnější a patrně by se ukázalo, že reálná míra tradičního antisemitismu (tj. nenávisti k Židům) v české společnosti zůstává nízká a že většinu nárůstu obstarala zvýšená aktivita a rétorika spojená s citlivostí části české veřejnosti vůči porušování lidských práv a masakrování civilního obyvatelstva Gazy.
Kontroverze kolem definice IHRA ovšem rozhodně nejsou českou výjimkou. Všude tam, kde je politicky prosazována, naráží na svobodu projevu a akademickou autonomii. V Británii ji pod vládním tlakem přijala většina univerzit. Následovala lavina stížností na údajný antisemitismus při studentských akcích i ve vystoupeních akademiků. Naprostá většina těchto podnětů se ukázala jako neopodstatněná a řada předních právníků varovala, že definice se nehodí jako závazný rámec pro univerzitní prostředí a dusí otevřenou debatu. V Německu se definice IHRA začala intenzivně uplatňovat po rezoluci Bundestagu z roku 2019, která označila hnutí BDS za antisemitské. Úřady a kulturní instituce pak začaly automaticky vylučovat osoby a akce spojené s kritikou Izraele. Některé zákazy – například pokus Frankfurtu zrušit koncert Rogera Waterse – však musely korigovat soudy, které připomněly prioritu svobody uměleckého projevu a nutnost prokazovat skutečné podněcování nenávisti. Ve Spojených státech vyvolal pokus zakotvit IHRA do federálního práva (Anti-Semitism Awareness Act) odpor desítek občanskoprávních i akademických organizací, včetně stovek židovských profesorů amerických univerzit. Middle East Studies Association varovala před „mrazivým efektem“ na debatu o Izraeli a American Civil Liberties Union i spoluautor definice Kenneth Stern upozornili, že její právní kodifikace povede spíše k cenzuře politických názorů než k lepší ochraně Židů. Administrativa Joea Bidena proto zákon nepodpořila a ve své strategii boje proti antisemitismu uvádí IHRA jen vedle dalších rámců, zatímco řada židovských akademiků upřednostňuje Jeruzalémskou deklaraci. Zkušenost z Británie, Německa i USA tak ukazuje, že definice IHRA se v praxi často mění v nástroj umlčování kritiky Izraele, vyvolává soudní spory a podporuje autocenzuru, místo aby napomáhala pluralitní a informované debatě o antisemitismu.
Český boj proti antisemitismu
Česká republika patří k zemím, kde se definice IHRA ujala rychle. Parlament ČR ji podpořil už v roce 2019 a od té doby proniká do veřejné a politické debaty. Na návrh ministerstev vnitra a zahraničí ve spolupráci s FŽO vláda nedávno schválila Strategii boje proti antisemitismu v ČR na roky 2025–2030. Strategie se přímo hlásí k pracovní definici IHRA, přejímá statistiky FŽO jako hlavní zdroj dat a staví na nich soubor opatření – od podpory bezpečnosti židovských institucí přes vzdělávání o holokaustu až po rozvoj monitoringu a spolupráci bezpečnostních složek.
V obecné rovině lze tento krok chápat jako snahu státu reagovat na narůstající projevy nenávisti vůči Židům v Evropě a posílit ochranu menšiny. Problém ovšem spočívá v tom, že strategie přejímá nejen samotnou definici IHRA, ale i široký výkladový rámec, který se už nyní promítá do výročních zpráv FŽO. Chybné pojetí antisemitismu, vtahující do jedné kategorie jak tradiční protižidovskou nenávist, tak různé formy protiválečného aktivismu či ostré kritiky Izraele, je tedy postupně normalizováno jako standardní měřítko pro státní politiku.
Pokud by se tento rámec začal mechanicky uplatňovat při rozhodování o tom, co je ještě přípustný politický projev a co už nenávistný incident, může dojít k nežádoucím účinkům známým ze zahraničí. Akademické instituce, kulturní domy či média se mohou dostat pod ještě větší tlak, aby preventivně omezovaly debaty o Izraeli a Palestině, jen aby se vyhnuly riziku, že budou označeny za organizace tolerující antisemitismus.
Matení pojmů může mít dvojí efekt. Část české veřejnosti začne označení antisemitismus vnímat jako účelovou nálepku na potlačení nepohodlných názorů a varování před skutečným antisemitismem bude ignorovat. Současně se reální antisemité mohou snadněji skrývat za slovník „kritiky Izraele“ a tvrdit, že jsou jen politickými aktivisty a jejich proskribce je potlačováním svobody slova. Příliš široká definice tak paradoxně umožní, aby se staré předsudky maskovaly a šířily dál, protože je bude těžší jednoznačně pojmenovat.
Už dnes některé osobnosti veřejného života či novináři váhají veřejně kritizovat politiku Izraele, aby nebyli okamžitě onálepkováni jako antisemité. Tato atmosféra je nebezpečná – potlačovaná frustrace a jednostrannost v diskusi mohou vyústit v to, že se budeme setkávat jen s extrémy: bezbřehou apologetikou Izraele na jedné straně a konspiracemi o „židovské moci“ na straně druhé.
Česká republika zůstává – a to i podle zprávy FŽO – pro židovskou komunitu bezpečnou zemí. To však neznamená, že lze antisemitismus podceňovat. Jen je třeba jej pečlivě odlišovat od jiných jevů. Antisemitismus je příliš vážná hrozba, než aby se jeho definice nadužíváním rozmělňovala. Potřebujeme jasně rozlišovat. Kritika Izraele nesmí být automaticky vydávána za nenávist k Židům a skuteční nepřátelé Židů by se naopak neměli moci schovávat za pláštík boje proti Izraeli.
Najít tuto rovnováhu není snadné, ale je to nezbytné. Jen tak nebudeme mást veřejnost v tom, co antisemitismus skutečně je, a zároveň neoslabíme odhodlání bránit se jeho pravým formám.
Autor je historik, sociální pracovník a člen iniciativy Židovský hlas solidarity.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás