Evropská unie udělala krok, který se bude jednou vyučovat v učebnicích o digitalizaci moci. Návrh takzvaného Chat Control sice prošel v „mírnější“ podobě, ale iluze o menším šmírování je jen marketingovým trikem. Je to jako říct, že přísný dohled nad obyvatelstvem je vlastně v pořádku, pokud kamery umístíme jen na náměstí. Otázka ale nezní, co se schválilo dnes. Otázkou je, co se tím umožnilo zítra.
Jednou připustíme dobrovolnost, podruhé povinnost. Historie moci nezná opačný směr. Zákony o dohledu nikdy nezmizí. Jen se normalizují.
Zastánci návrhu používají nejmocnější argument, který moderní politika zná: děti. Neexistuje silnější kladivo než boj proti jejich zneužívání. Většina demokratických společností tímto argumentem paralyzuje kritiku a vypíná přemýšlení. Jakmile se ozvete proti plošnému skenování komunikace, jste vnímáni jako někdo, kdo „nechápe vážnost problému“ nebo dokonce „straní predátorům“. Legislativa se ale netýká jen predátorů. Týká se všech. Bez rozdílů.
Kompromisní verze zákona nevyžaduje automatické skenování všech zpráv. Místo toho zavádí rizikové profily, povinné sebehodnocení platforem a „možnost dobrovolného zavedení opatření“. To zní nevinně, skoro jako GDPR pro ochranu dětí. Jenže praxe technologického průmyslu funguje jinak. Když hranice postavíte na „můžete nás sledovat, pokud se cítíte ohroženi,“ korporace to udělají. A ne kvůli dětem – kvůli právním rizikům, reputaci a tlaku investorů.
Poskytovatelé služeb budou dělat přesně to, čím se vyhnou odpovědnosti: plošný dohled, automatické nástroje, preventivní mazání. Přetížené algoritmy, falešná udání, zablokované účty. Lze předpokládat, že vznikne nová „digitální realita“, která znevýhodní menšiny, queer komunitu, umělce, neurodivergentní uživatele i obyčejné rodiče posílající fotky dítěte ve vaně. Dohlédne totiž především na ty, kteří vědomě nezmizí do nejtemnějších a nejhlubších koutů internetu tak, jak to udělají konzumenti dětského porna.
Ti, kteří skutečně představují hrozbu pro děti, už dávno ví, jak se adaptovat. Ve chvíli, kdy stát zasahuje do mainstreamové infrastruktury, odchází predátoři do darknetu, škálovatelných P2P komunit, privátních serverů a šifrovaných kanálů mimo dosah. Ostatně stačí sledovat data: poptávka po VPN a anonymizačních sítích v poslední době vyskočila na historická maxima. Softwarový systém Tor, nástroj vytvořený původně americkým námořnictvem pro podporu demokracie proti autoritářům, dnes využívají miliony lidí, kteří se paradoxně snaží uniknout před demokraticky zvolenými vládami. To není vítězství pro bezpečnost. To je signál zoufalé společnosti.
Celá situace odhaluje fatální nedorozumění. Opravdové zneužívání dětí není primárně problémem obrázků, které algoritmus dokáže označit. Je to problém fyzického násilí, rodinného prostředí, porušování důvěry, psychologických vzorců. Je to komplikovaný svět, ve kterém se kamera v kapse stává jen jedním z kanálů, ne podstatou problému. Chat Control však přesměrovává zdroje do kontrolních mechanismů místo do prevence, do sociálních služeb, do podpůrných programů pro potenciální pachatele, kteří hledají pomoc dřív, než ublíží. Expertní organizace dlouhodobě upozorňují, že plošné sledování nepřináší úspěchy. Zato generuje případy, kdy je trestán člověk, který žádné dítě neviděl ani neohrozil. Stačí špatný fan art, erotická povídka, historické fotografie. Realita, která dětem nepomáhá, zato zničí životy nevinných.
Je důležité se ptát, proč je právě komunikace cílem moci. Soukromí není luxus, který si dopřejí miliardáři ve své vile v Alpách. Soukromí je podmínkou sebeurčení. V bezpečném prostoru můžeme hledat pomoc jako oběť, mluvit o traumatu, zvažovat politické postoje, objevovat sexualitu, přátelit se mimo normu společnosti. Ve chvíli, kdy někdo jiný může číst naše zprávy, se naše chování mění. Sebecenzura se přilepí na kůži jako studený pot. A demokracie se pomalu posouvá k zóně, kde je občan vnímán primárně jako potenciální pachatel.
Mírnější verze Chat Control proto není slabší jed. Je to jen jed pomalejší. Navykne nás na myšlenku, že skenování našich zpráv je rozumné, pokud má správný účel. Jednou připustíme dobrovolnost, podruhé povinnost. Historie moci nezná opačný směr. Zákony o dohledu nikdy nezmizí. Jen se normalizují.
Velkým paradoxem je, že bezpečná společnost potřebuje anonymitu. Přeživší zneužívání ji potřebují, aby mohli mluvit beze strachu. Osoby na hraně, které potřebují pomoc, ji potřebují, aby si ji troufly vyhledat. Informátoři, novináři, aktivisté, queer lidé v homofobních regionech – ti všichni anonymitu používají jako nástroj přežití. Když stát zprivatizuje jejich důvěru, nezmizí hrozby. Zmizí jen komunikace o nich.
Právě proto je dnešek nebezpečný. Ne kvůli tomu, co se děje hned teď. Ale kvůli tomu, co jsme přijali jako „rozumný kompromis“.
Dnes jde o děti. Zítra půjde o dezinformace. Pozítří o extremismus a nakonec o obyčejný nesouhlas. Každý autoritář začíná s ušlechtilým důvodem. Každý systém dohledu má na začátku své „pro dobro všech“.
Evropa dnes otevřela dveře, před kterými se tváří, že do nich zatím jen nahlíží. Stačí ale jeden politický cyklus, jedno hnutí, jedna krize, aby se konečně odblokovaly. Chat Control není zákon o ochraně dětí. Je to zákon o přípravě státu na dobu, kdy se soukromí stane překážkou. A my bychom měli být první, kdo se mu postaví – ne poslední, kdo pochopí, co jsme ztratili.
Autor je sociální pracovník.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás