„Dáváme hlas“ Romům, nebo jen vytváříme nové formy umlčování? Byrokratická konstrukce romské identity

Pozice institucí, které mají zastupovat Romy na centrální úrovni, ukazují na zásadní problém reprezentace menšin. Každý pokus „dát hlas“ marginalizovaným skupinám totiž nese riziko, že místo skutečného hlasu zazní jen hlas reprezentanta. Tedy někoho, kdo mluví v rámci existující moci a diskurzu „za ně“. Výsledek nevede k emancipaci, ale k nové formě umlčení. Tímto způsobem se z Romů stávají pouhé objekty politiky namísto jejích aktérů.

Není to vina těch, kdo v systému působí. Jde spíš o selhání samotného rámce, který z nich dělá zástupce místo prostředníků. Právě rozdíl mezi zástupcem a prostředníkem je zásadní. Zástupce mluví za nás, ale prostředník mluví s námi. Současný model ale nahradil dialog reprezentací a v překladu se ztrácí význam i hlas.

Navenek se tato struktura tváří jako doplňující se síť, ve skutečnosti ale reprodukuje reprezentaci bez reálného dopadu.

Vytváří se tak obraz „romské komunity“ jako jednotného celku, který ve skutečnosti neexistuje. Romové nejsou homogenní skupinou. Jde o různorodé rodiny a jednotlivce s rozdílnými zkušenostmi i potřebami. Jsou stejně různorodí jako většinová část společnosti. U většiny se ovšem tato různorodost bere jako samozřejmost, zatímco u menšin se vždy hledá jednotná kategorie.

Z plurality životních zkušeností se potom stává zjednodušený obraz „jedné komunity“, s níž je možné administrativně a politicky nakládat. Tento přístup tak nevychází z reality života samotných Romů, ale z potřeb institucí většinové společnosti. Romská reprezentace pak často nevychází z reality, ale z potřeb institucí, které realitu vytvářejí.

Vrstvy romské reprezentace

Za posledních třicet let vznikla poměrně hustá síť pozic, organizací a platforem, jejichž cílem je zlepšovat postavení Romů ve společnosti. Vedle vládní Rady pro záležitosti romské menšiny působí v každém kraji romští koordinátoři a na úrovni obcí poradci pro národnostní menšiny. A dále tu máme nespočet organizací, které se profilují jako romské nebo proromské, a ty se navíc účastní různých romských nebo proromských platforem, které navíc zastřešují další romské nebo proromské platformy romských platforem. Vzniká tak infrastruktura, která vytváří obraz podpory, ale zároveň produkuje nové vrstvy byrokratických filtrů mezi lidmi a jejich skutečnými potřebami.

Navenek se tato struktura tváří jako doplňující se síť, ve skutečnosti ale reprodukuje reprezentaci bez reálného dopadu. Legitimita těchto orgánů se pak odvíjí spíše od institucionálního rámce než od konkrétních změn v životech lidí nebo v sociálně vyloučených lokalitách.

Podobná logika se opakuje i v evropských rámcových strategiích pro Romy. Vytváření „zástupců“ nebo různých platforem má navenek vypovídat o participaci, ale jejich vliv na rozhodovací procesy bývá minimální. Participace se tak redukuje na samotnou přítomnost několika delegovaných osob v institucionálních strukturách, zatímco konkrétní hlasy Romů – především těch ze sociálně vyloučených lokalit – zůstávají vzdálené, zprostředkované a často umlčené. V praxi se tak vytváří uzavřený okruh reprezentace, ve kterém jsou slyšet především ti, kdo už v systému participace působí. Institucionální blízkost se tu překládá do symbolické autority – kdo má přístup k platformám, má i přístup k moci.

Symbolická moc a realita

Tento stav nejenže komplikuje komunikaci a oslabuje legitimitu, ale zároveň deformuje samotný smysl participace. Znejasňuje se tím, kdo vlastně „mluví za Romy“ a komu je přisuzována autorita jednat. To vede k paradoxní situaci, kdy čím více institucí a struktur se objevuje, tím obtížnější je určit, kde leží skutečná odpovědnost a jaké hlasy jsou autentické.

Na jedné straně může stát tvrdit, že participace Romů je zajištěna (protože existuje instituce, která mluví „hlasem Romů“), na straně druhé se však fakticky oslabuje přímé zapojení romských komunit. Participace se redukuje na reprezentaci – na pouhou přítomnost „zástupce“ – a ztrácí svou podstatu, tedy možnost ovlivňovat rozhodování a spoluutvářet konkrétní politiky.

Podobný paradox se objevuje i v jiných státech EU. Instituce „pro Romy“ jsou součástí národních strategií, ale často spíše reprodukují obraz Romů jako homogenní menšiny, než že by odrážely jejich skutečnou diverzitu. Evropská komise sice opakovaně zdůrazňuje potřebu zapojení Romů do rozhodovacích procesů, nicméně praxe v řadě zemí ukazuje, že se toto zapojení redukuje na symbolickou reprezentaci skrze „národní mluvčí“ nebo zmocněnce.

Co to v konečném důsledku znamená? Reprezentace se cyklí. Organizace zastřešuje organizace, instituce sedí v radě s jinými institucemi a výsledkem je stále stejná kategorie „Roma“ jako administrativního a politického objektu. Byrokratická konstrukce romské identity. Namísto jednotlivých lidí a jejich heterogenní reality vzniká vzdálená struktura, v níž se na každém „patře“ reprodukuje stejný diskurz.

Ve skutečnosti se ale Romové stávají tichým referentem, symbolem, který drží pohromadě celý byrokratický a dotační ekosystém. Výsledkem pak není hlas Romů, ale hlas systému, který mluví sám k sobě.

Od cyklení k participaci

Romská reprezentace v Česku i v Evropě dnes ukazuje rozpor mezi byrokraticky konstruovanou identitou a skutečným životem Romů. Moc zůstává v rukou těch, kdo systém reprezentace obsluhují, a právě tím se ztrácí její smysl. Pokud má mít „participace Romů“ skutečný obsah, musí se přesunout od reprezentace k přímému zapojení. Ne skrze platformy a instituce, ale skrze lidi, rodiny, sousedské vztahy. Participace se neměří počtem koordinátorů, platforem nebo institucí, ale tím, jestli lidé můžou ovlivnit rozhodnutí, která mění jejich životy. Hlas Romů by neměl být filtrován přes vrstvy prostředníků, ale musí zaznívat přímo z míst, kde žijí. Jinak budeme dál posilovat institucionální sebereprodukci, která slouží sama sobě a mlčí právě třeba v ten moment, kdy by měla mluvit.

Podobné pochybnosti o tom, koho vlastně systém reprezentace reprezentuje, se v evropské debatě objevují už více než deset let. Jak ukazuje Iulius Rostas ve své stati o participaci Romů, samotná existence platforem či rad nic neznamená, pokud vytvářejí jen tzv. invited spaces, tedy prostory, kam mohou lidé přijít, ale kde nemají skutečnou možnost ovlivnit agendu, pravidla ani zdroje. Podle Rostase většina těchto mechanismů končí na nejnižších příčkách Arnsteinova žebříku participace – informování, konzultace, tokenismus.

Podobně to popisují i další analýzy politické účasti Romů v EU. Reprezentace často znamená, že lidé mohou mluvit, ale nemohou rozhodovat. Platformy vytvářejí iluzi dialogu, ale nemění realitu. A přesně tady vzniká ten paradox, kdy čím je aparát participace složitější, tím méně je zřejmé, komu vlastně slouží.

V jiných zemích se přitom už delší dobu objevují pokusy přenést rozhodování zpátky tam, kde dává smysl. Italské experimenty s participativní správou ukazují, že když jsou Romové zapojeni jako spoluautoři politik, ne jako konzultanti, mění se kvalita i dopad těchto opatření. Výzkumy komunitní participace ze Slovinska či Maďarska podobně potvrzují, že skutečná změna nastává tehdy, když se rozhoduje o konkrétních věcech v konkrétním místě, a ne když lidé dostanou dokument k připomínkování.

Výrazným trendem posledních let jsou i participativní rozpočty. V Itálii, Albánii nebo na Balkáně se ukazuje, že když lidé rozhodují o části veřejných peněz přímo, mění to nejen priority, ale i samotný vztah komunity k institucím. Rada Evropy to formuluje jednoduše – o skutečné moci nerozhoduje přítomnost v platformě, ale přístup k rozpočtu, který může něco změnit.

Společný jmenovatel těchto modelů je jasný. Malé měřítko, konkrétnost a přesun rozhodování na úroveň rodiny, ulice, sousedství. EU Roma Strategic Framework 2020–2030 se této logice přibližuje, když tvrdí, že participace má být sdílené rozhodování ve všech fázích politik. Ne procedura, kterou někdo označí za splněnou.

A co z toho plyne pro nás? Není potřeba vymýšlet novou teorii, ale začít měnit samotné místo, kde se rozhoduje. Posílit malé sousedské struktury, kde každá rodina může opravdu mluvit do věcí, které se jí týkají. Otevřít část obecních rozpočtů komunitám a dát jim možnost rozhodovat, třeba i o malých, ale konkrétních investicích v místě, kde žijí. Přenést část plánování ze zasedacích místností do ulic, škol a domů, kde se život opravdu odehrává a nedělat participaci jako formální rituál, ale jako proces, kde lidé vidí, že jejich hlas něco změnil.

Autor je Rom, sociální pracovník a student etnologie a kulturní antropologie. Žije v Ústeckém kraji, kde se byrokratické představy o realitě střetávají s realitou samotnou.