Úspěch jihokorejského snímku Parazit od režiséra Džun-ho Ponga v roce 2019 byl v řadě ohledů bezprecedentní. Nešlo jen o vzácnou shodu mezi kritiky, diváky i oscarovou akademií, která jej ocenila třemi soškami včetně té za nejlepší film. Nesmlouvavá satira útočící na třídní nerovnosti se stala něčím divácky vděčným i přijatelným v rámci mainstreamové produkce. Není tak překvapivé, že se na tento úspěch snažila řada tvůrců navázat. Výsledky však za původním vzorem většinou výrazně zaostávaly.
Film nepracuje s jednorozměrnými antagonisty ani s banálním poselstvím, naopak dokáže být navzdory obecné přístupnosti i trochu ambivalentní.
Oceňovaný Trojúhelník smutku sice v posledku skončil u série nepříliš pronikavých pozorování kapitalistického systému, pořád za ním ale stála určitá tvůrčí vize. Díky ní dokázaly některé scény filmu, jako například ta, kde se bohaté vrstvy na lodi topí ve změti fekálií a zvratek kvůli rozbouřenému moři, stále zaujmout. Jiné filmy však už nenabídly ani to. Komedie Na nože: Glass Onion nebo K zemi hleď! si vystačily s neinspirativním kopírováním dobového politického diskurzu a lacinými karikaturami osobností jako Donald Trump nebo Elon Musk. Ostřejší satira Menu se pokusila zaútočit na propast mezi chudými a bohatými. Její vyznění se však dalo shrnout jen prvoplánovým sloganem „eat the rich“ („snězte bohaté“). Okázalá nekompromisnost však zakrývala skutečnost, že se snímek pouze vezl na společenských trendech, než aby k nim nějak přispíval.
Zatímco v hollywoodské tvorbě začíná počet těchto snímků řídnout, z Jižní Koreje přichází nový snímek Není jiná možnost. Jeho režisérem je Chan-wook Park, který na přelomu tisíciletí stál spolu s Pongem za obnovou jihokorejské kinematografie s progresivními žánrovými snímky jako Oldboy, Nebohá paní pomsta či Pohraniční pásmo.
Není jiná možnost je adaptací románu Donalda Westlakea, kterou Park plánoval natočit už před 20 lety. Příběh o muži, který ve snaze o udržení své společenské pozice začne páchat násilné činy na stejně postavených konkurentech, je ale pořád stejně relevantní. Snímek už nepůsobí tak neotřele jako nejlepší Parkova díla a pravděpodobně nesklidí takový úspěch jako o šest let starší Parazit. Na zahraničních filmových festivalech ale zatím vyvolává výhradně pozitivní ohlasy ze strany kritiky i diváků. Snímek navíc převálcoval korejské filmové ceny Blue Dragon a byl vybrán jako zástupce Jižní Koreje na Oscarech. Především ale bez problémů překonává většinu satirických filmů z posledních let. Namísto heslovitosti a laciných karikatur totiž dokáže své postavy situovat v přesvědčivé síti rodinných a ekonomických vztahů, které pak dokáže kriticky reflektovat.
Pro rodinu vše
Man-su (Lee Byung-hun, známý například ze seriálu Hra o oliheň) pracuje přes 20 let jako vysoce postavený zaměstnanec korejské papírenské továrny. Jednoho dne dokonce od své firmy dostane jako dar úhoře, kterého se svou manželkou Mi-ri (Son Ye-jin), adolescentním synem a zamlklou dcerou společně ugrilují. Křiklavá zeleň jejich zahrady, hudební doprovod Mozartovy skladby, společnost dvou roztomilých psů i objetí celé rodiny vyvolávají dojem rodinné idyly. „Mám všechno,“ prohlašuje Man-su. Podařilo se mu naplnit roli hlavy rodiny, která se stará o materiální zajištění domácnosti. Kýčovitá stylizace tohoto úvodního výjevu však ohlašuje, že idyla je křehčí, než se protagonisté domnívají.
Papírenskou firmu totiž odkoupili Američané a benevolentní dar úhoře ve skutečnosti představoval cenu útěchy. Man-su je totiž ze svého zaměstnání propuštěn. Ztráta práce je zdrcující ranou pro jeho peněženku i ego. Firemní HR oddělení však ve vtipné scéně předstírané empatie přesvědčuje propuštěné zaměstnance, aby se naučili mantru, se kterou tuto změnu přijmou a vydají se za další prací. Navzdory kvalifikaci se ale Man-suovi nedaří najít práci v oboru, na který si zvyknul.
Pohovor v nové továrně kvůli nervozitě i smůle končí neúspěchem. Mezitím se ale začínají projevovat vysoké životní standardy, které si rodina již nemůže dovolit. Drahé koníčky jdou stranou stejně jako oba psi i předplatné Netflixu. Můžou si dovolit platit hodiny violoncella pro talentovanou dceru? A stále žít v krásném domě se skleníkem plným bonsají? Man-suova snaha za každou cenu být otcem, který se o svou rodinu postará, ho vede k nečekanému plánu. Bude se ucházet o místo v papírenském průmyslu, ale svou pozici si zajistí tím, že zlikviduje podobně kvalifikované konkurenty.
Souboj mezi rovnými
Scénář, který Park napsal s dalšími třemi spoluautory, chytře pracuje s motivy zrcadlení mezi jednotlivými postavami. Muži, kterých se Man-su plánuje zbavit, mu jsou totiž v řadě ohledů podobní. Z bývalého vedoucího jedné z továren se stal po vyhazovu opilec, při nabídce práce však přestává pít, stejně jako dříve svůj alkoholismus překonal Man-su. Až fetišistická posedlost kvalitou a texturou papíru, která mu brání přijmout jiné místo, působí jako typická úchylka lidí z této branže. Ti samozřejmě sdílejí i snahu o zabezpečení svých blízkých. Při sledování jedné z obětí se Man-su navíc stává svědkem nevěry a následně začíná být paranoidní i ve svém manželství.
Právě v tomto ohledu připomíná Není jiná možnost jinak odlišného Parazita. V popředí filmu není příliš sympatický, ale spíše morálně pochybný protagonista. Jeho extrémní chování je však stále pochopitelné, protože jej tvůrci situují do širšího rámce rodinných i ekonomických vztahů. Blízkost s konkurenty Man-sua nevede k soucitu či solidaritě s podobně strádajícími souputníky. Místo vzpoury proti systému si nevědomky osvojí jeho pravidla a nelítostně bojuje s těmi, kteří jsou na tom podobně jako on.
Motivační fráze, které se propuštění zaměstnanci učí na začátku filmu, mají zprvu zabránit rezignovanosti a zajistit přirozenou asertivitu, se kterou mohou uspět na trhu práce. Man-su však od amerických podnikatelů i korejských manažerů zaslechne i větu „není jiná možnost“, která představuje výmluvu pro jejich bezskrupulózní kroky. Přejímá tak kapitalistické nastavení hodnot, díky kterému si dokáže obhájit i sebekrutější činy. Koneckonců jen potírá konkurenci, aby uhájil svou pozici.
Filmu se daří dobře skloubit černohumorné polohy této satirické roviny s rodinnou linkou, která celý film rámuje. Man-su by pro svou rodinu udělal vše, současně ale chce za každou cenu zabránit tomu, aby ostatní odhalili jeho činy. Tato rozpornost je pak vděčným základem pro situační komiku. Park například vtipně i invenčně v některých záběrech pracuje s videohovory, kvůli kterým si jsou manželé navzájem na očích i tehdy, kdy o to tolik nestojí.
Kombinace žánrů
Groteskní scény, ve kterých se Man-su snaží zbavit svých konkurentů a které mají zřejmě představovat středobod snímku, ale nedosahují údernosti zbytku filmu. Pracují sice se zajímavou výchozí situací, výsledná realizace však zavání spíše křečovitostí než komickou absurditou. Není jiná možnost podobně jako jiné Parkovy filmy často střídá žánrové polohy a většinou zdařile balancuje mezi rodinným dramatem, thrillerem a nekompromisní satirou. Přestože Man-suova neohrabanost v provádění svého nelítostného plánu chvílemi působí vtipně, tyto momenty ze zbytku filmu trochu vyčnívají.
Navzdory snaze o brutální a nekompromisní podívanou film působí nejjistěji tehdy, když se soustředí na rodinné vztahy. Zatímco dříve se Man-suův osud zrcadlil v jeho pracovních konkurentech, teď se mu začínají podobat ostatní členové rodiny. Každý má možná nějaké tajemství a každý je ochoten jej zamlčet, pokud to rodině navrátí dřívější spokojenost. Postupně se na filmu projevuje poněkud přehnaná, více než dvouhodinová stopáž. Parkova pověstná režijní virtuozita, díky níž každá scéna i přechody mezi jednotlivými záběry překypují vizuálními nápady, však dokáže udržet rychlejší tempo i tehdy, když film začíná přešlapovat na místě.
Není jiná možnost tak nedosahuje kvalit Parkových nejlepších snímků jako Oldboy či Nebohá paní pomsta. Díky režijní dravosti i žánrově vrstevnatému přístupu k adaptované látce je ale výsledkem satira, která uniká řadě nástrah snímků podobného ražení. Film nepracuje s jednorozměrnými antagonisty ani s banálním poselstvím, naopak dokáže být navzdory obecné přístupnosti i trochu ambivalentní. Naznačuje, že nebezpečí nemusí přicházet jen zvenku, ale i z nás samotných, pokud přijmeme logiku neustálého soupeření a konkurence. Skvělý ironický závěr přitom ukazuje, že asertivita v soutěživém kapitalistickém systému může být zbytečná. Ten nás totiž možná brzy nebude potřebovat.
Autor je filmový recenzent.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás