V úvodním textu série Záchranná síť před barbarstvím: anatomie sociálního státu jsme se podívali na evropské kořeny sociální péče v období vrcholného středověku a raného novověku. V 16. století docházelo v důsledku rostoucí pauperizace společnosti k reformě sociální péče. Jednou z novinek, které se v té době začaly objevovat, byly donucovací pracovny. Existovaly v řadě evropských zemí a v každé fungovaly trochu na jiném principu. Jejich existence se pojí s nástupem raného kapitalismu, který se postupně etabloval zejména v Anglii a Holandsku. Hlavní metodou nápravy chudých byla nucená fyzická činnost, která měla přeměnit práceschopné osoby v produktivní pracující sílu. Řada z těchto institucí ale fungovala především jako vězení.
V meziválečném Československu na tradici donucovacích pracoven navazovaly tzv. kárné pracovní tábory. Po druhé světové válce pak donucovací pracovny buď zanikly, nebo se přeměnily ve specializované ústavy typu protialkoholických léčeben. V Československu po roce 1948 v lecčems na donucovací pracovny navazovaly tábory nucených prací. O tom, jak tyto instituce fungovaly, kdo se v nich objevoval a jakou měly podobu v první polovině 20. století, jsme se bavili s Jiřím Smlsalem a Pavlem Balounem z Historického ústavu AV ČR.
S čím souvisí zakládání donucovacích pracoven, které vznikaly v době raného novověku a osvícenství?
Jiří Smlsal: Donucovací pracovny vznikaly na celém kontinentu. Nejednalo se však o jednotnou instituci. V závislosti na rozdílných regionálních tradicích měly různou podobu a názvy, v angličtině „workhouse“, v němčině „Arbeitshaus“, „Spinhaus“ nebo „Zwangsarbeitsanstalt“, v češtině hovoříme o „donucovací pracovně“, „domu práce“ či „robotárně“. Jedná se o širokou škálu institucí, které oscilovaly mezi péčí o lidi na okraji společnosti a snahami o jejich nápravu či potrestání. Část z nich fungovala jako forma chudinského zaopatření, kdy si chudí musí odpracovat svou almužnu, ostatní zase připomínaly spíše vězení. Ve všech případech byla hlavní metodou fyzická práce. Spojoval je důraz na „zproduktivnění“ obyvatelstva a disciplinace těch, kteří se „štítí práce“ nebo „zahálejí“. V jejich zdech se setkávali tuláci a žebráci, prostitutky, sirotci, přestárlí či psychicky nemocní lidé, kteří se nedovedli postarat sami o sebe. V Evropě přitom tyto instituce vznikaly přibližně ve stejnou dobu v období raného novověku, případně pak v rámci osvícenských reforem. V Rusku se pak experimenty s tímto typem zařízení objevovaly 18. a 19. století jako součást modernizace země po evropském vzoru.
Jedná se o širokou škálu institucí, které oscilovaly mezi péčí o lidi na okraji společnosti a snahami o jejich nápravu či potrestání.
Pavel Baloun: V historiografii existuje několik různých vysvětlení vzniku donucovacích pracoven. Jedno z nich jej spojuje s reformací a protestanskou etikou práce, v jejímž rámci je kladen důraz na střídmost, píli a disciplínu. Druhý výklad tuto instituci spojuje s merkantilismem a zaváděním manufaktur, které potřebovaly disciplinovanou pracovní sílu. Třetím důležitým pohledem na toto téma je Foucaultova teze o vzniku vězení, kdy donucovací pracovny měly tvořit součást „velkého uvěznění“ – všeobecné disciplinace obyvatelstva. V českých zemích jakožto součásti habsburské monarchie byly „robotárny“ vyloženě vnímány jako forma trestu. Obecně se ustupuje od hledání jediné ideologie, která by vysvětlovala tento obrat k rozlišování mezi chudými, kteří si zaslouží podporu, a těmi, kteří si ji nezaslouží.
Lze určit, kde se donucovací pracovny poprvé etablovaly?
PB: Poprvé se tento typ instituce etabloval na konci 16. století v Holandsku a Anglii. Modelovými příklady jsou „house of correction“ Bridewell v dnešním Londýně a rasphuis v Amsterdamu. Holandsko bylo v tomto ohledu chápáno jako vzor. Ještě v 19. století jezdili právě do této země experti z habsburské monarchie studovat, jak pracovny fungují. V kontinentální Evropě, například v německých a českých zemích, byly „pracovní domy“ často navázané na lokální samosprávu.
Jak tyto pracovny vlastně fungovaly? Co se tam vyrábělo a jaké v nich panovaly pracovní podmínky?
PB: Na úvod je důležité zmínit, že pracovny často spojovaly různé funkce. Například v Německu byli do arbeitshausů posíláni nežádoucí chudí, pro které neexistovala v dané lokalitě chudinská podpora, dlouhodobě nemocní a později se k nim přidávali také lidé odsouzení za drobné delikty. Tito lidé se zde potkávali a vykonávali stejnou práci, kterou provozovala lokální šlechta, aby „neproduktivní“ populaci proměnila na zdroj příjmu. Tyto podniky však zpravidla nebyly příliš výdělečné, spíše naopak. Z čistě ekonomického hlediska však jejich provozování mohlo být výhodnější než zajišťovat chudinskou podporu nebo platit výdaje na policejní zákroky.
JS: Co se týče práce, nejčastěji se jednalo o zpracování textilu, což odráží i samotný název spinhaus. Nástup raného kapitalismu v Holandsku i Anglii je ostatně pevně spjatý se vzestupem textilního průmyslu. Také v českých zemích převažovaly manufakturní dílny s textilními stavy, ale jinak se „káranci“, jak se internovaní nazývali, věnovali například draní peří či lepení sáčků. Jejich práci ale využívaly i soukromé firmy či zemědělci. Obecně se jednalo o nekvalifikovanou, monotónní, namáhavou a málo placenou práci. Oproti původní představě iniciátorů vzniku pracoven se tak internovaní nijak nekvalifikovali, ani si prakticky nic nevydělali. „Polepšení“ mělo spočívat hlavně v ochotě poslušně vykonávat zadanou práci.
Objevují se kritici těchto donucovacích pracoven? V souvislosti s dílem Charlese Dickense, kde se objevuje dost pochmurný pohled na jejich fungování, mě napadá, jestli větší povědomí o tom, jaké v nich panují podmínky, nevedlo k určité reformě?
PB: Tady bych oddělil fungování pracoven v Británii a kontinentální Evropě. Zatímco v anglosaském prostoru fungovaly workhousy na bázi dobrovolnosti, v kontinentální Evropě to tak nebylo. V anglickém kontextu se v 19. století donucovací pracovny týkaly docela velkého množství lidí. V souvislosti s tím zde vznikla silná tradice odporu vůči represivním složkám státu vůči chudým. Naopak na kontinentální úrovni se spíše diskutovaly v souvislosti s reformou vězeňství. Například se uvažovalo o odklonění od průmyslové výroby a zaměření se na zemědělské práce, které by na „líné a zhýralé“ lidi mohly mít větší efekt. Kriticky se k institucím donucovacích pracoven vyjadřovali zejména sociální demokraté a později komunisté. V habsburské monarchii tato kritika směřovala i vůči protituláckým opatřením, která dopadala na angažované straníky na lokální úrovni. V době první republiky se situace příliš nezměnila. Když už se donucovací pracovny staly předmětem kritiky, tak zpravidla v tom smyslu, že nějaký továrník se chová ke svým dělníkům jako v „robotárně“. Donucovací pracovny tedy představovaly metaforu sloužící k vyjádření špatných pracovních poměrů na daném pracovišti.
JS: S ohledem na představu sociálního okraje jako zdroje „lumpenproletariátu“ byl zájem o život káranců v donucovacích pracovnách zcela mizivý. Tomuto tématu se věnovalo jen pár jednotlivců, jako například spisovatel a reportér Vašek Káňa, který v padesátých letech proslul jako autor budovatelských dramat. On sám si ve dvacátých letech prošel polepšovnou, tedy institucí podobného typu pro mladistvé. Jak donucovací pracovnu, tak polepšovnu považoval za absurdní instituce, které ničí lidské životy – místo slibované nápravy vedou jen k stigmatizaci. V duchu komunistické ideologie však podle něj také probouzely třídní uvědomění.
Jsou donucovací pracovny součástí historické paměti?
PB: Zatímco v anglickém prostoru jsou workhousy dost známým a probíraným tématem, v kontinentální Evropě je to různé. V západoevropských zemích tyto instituce fungovaly déle, až do druhé poloviny 20. století. V rozmezí padesátých a sedmdesátých let se postupně transformovaly v různé sociální ústavy, například v protialkoholické léčebny. Nadále však přetrvával jejich represivní charakter a tato odvrácená strana sociálního státu se v nedávné době stala předmětem výzkumu a společenské debaty. Ve Švýcarsku či skandinávských zemích je například paměť na tyto instituce zachována.
JS: V poslední době se otevřela debata o domovech pro svobodné matky s dětmi v Irsku, které zajišťovala církev a kde panovaly nesnesitelné podmínky. V letošním roce například proběhla další fáze odhalení masového hrobu dětí v Tuamu, kde takový ústav přímo navazoval na dřívější workhouse. Naopak v českém prostředí jsou donucovací pracovny zcela neznámým pojmem, a to i na levici. Je to dané tím, že se týkaly relativně malého počtu lidí, dopadaly na ty nejnižší sociální vrstvy a zcela je zastínila nucená práce v době nacistické okupace a socialistické diktatury. Donucovací pracovny se staly místem nacistické represe, poválečné etnické čistky i komunistického útlaku, samy o sobě však z historické paměti zmizely.
Vrátil bych se do meziválečného období, kdy se objevují debaty o zřizování pracovních táborů pro nepracující či nezaměstnané, jak o nich například píše Jan Antonín Baťa. Jak se v této době idea donucovacích pracoven proměňovala?
PB: V meziválečném období, zejména během hospodářské krize, se objevují různé úvahy o tom, jak donucovací pracovny reformovat nebo nahradit. Měly by je spravovat státní orgány, nebo spíše soukromníci a podnikatelé typu zmíněného Bati, který vyhlížel levnou pracovní sílu? Jsou vhodnější práce ve městě, či na venkově? Historik Jakub Rákosník například hovoří o opatření produktivní péče o nezaměstnané. Instituce, jako byly například pracovní tábory, měly zajistit práci pro mladé nezaměstnané muže – ti byli totiž považováni za zdroj společenského i politického neklidu. Představovali potenciální nebezpečí pro stávající řád – a proto bylo třeba je zapojit a zároveň disciplinovat.
JS: V souvislosti s hospodářskou krizí získává tento typ přemýšlení o donucovacích pracovnách na popularitě. V období druhé republiky se připravují kárné pracovní tábory, které byly realizovány za protektorátu v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Internace v těchto táborech je vázaná na rozhodnutí úředních nebo policejních orgánů, bez soudu a bez spáchání konkrétního zločinu. Během druhé světové války jsou areály donucovacích pracoven využívány jako tzv. pracovně-výchovné tábory a především jako tábory policejní preventivní vazby. Lidé označovaní za „asociály“ zde byli internováni v masovém měřítku a následně byli transportováni do koncentračních táborů. Zároveň zde byli také koncentrováni čeští a moravští Romové a Sintové před jejich deportací do Osvětimi. V tomto období tak donucovací pracovny víceméně nahradily nově vznikající instituce, založené na principu administrativní detence, kdy zmizelo navázání na soudní proces. Zároveň ale pořád dopadají na hodně podobný okruh lidí jako předtím, čili osoby spojované s tuláctvím, žebrotou a prostitucí.
Zaměřovaly se tyto tábory v meziválečném období vyložené na Romy a Sinty?
JS: V pamětech hrdiny protinacistického odboje Josefa Serinka se objevuje romské označení donucovacích pracoven „čoro kher“, doslova chudý dům (chudobinec), tedy místo, kde je mizerně. Serinek byl s donucovacími pracovnami dobře obeznámen, byli v nich ostatně vězněni i členové jeho rodiny. Romové a Sintové sice tvořili v donucovacích pracovnách pouze zlomek káranců, tyto instituce ale hrály důležitou úlohu v debatách o „cikánské otázce“ a státní orgány s nimi počítaly jako se součástí protiromských opatření. V tomto ohledu můžeme donucovací pracovny chápat jako model, ke kterému se odkazovaly pozdější represivní instituce.
PB: Podobná situace nastala i u protektorátních kárných pracovních táborů. Romských vězňů zde byla asi desetina, ale vznik táborů byl spjat s perzekucí Romů a tábory byly chápány jako záruka jejich nuceného usazení. V době druhé světové války byli romští káranci zařazeni do transportů do Osvětimi. Policejní experti vznášeli požadavky na vytvoření zvláštních donucovacích pracoven pro Romy i v období třetí republiky. Ostatně jeden z přeživších romských káranců byl znovu internován v pracovně v roce 1947.
Objevují se podobné typy donucovacích pracoven i po válce?
JS: Po válce se provoz donucovacích pracoven obnovil, nikdy se však nepodařilo naplnit jejich původní kapacity. Zcela se změnil společenský kontext, ve kterém pracovny fungovaly, ruší se habsburské předpisy o tuláctví a domovské příslušnosti a samotný přestupek tuláctví v nové realitě masivních nucených i dobrovolných migrací přestává dávat smysl. Státní správa tak hledala nové způsoby, jak pracovny naplnit. Sloužily k provádění etnické čistky Němců i internaci tzv. šmelinářů či lidí přecházející hranice. Vznikaly zde různé pracovní tábory, které provozovaly národní výbory s odvoláním na prezidentský dekret o všeobecné pracovní povinnosti, nebo se měnily ve vězení jako v případě pracovny v Ruzyni. Pracovny byly definitivně zrušeny v roce 1950 jako přežitek starého společenského řádu. Fakticky na ně ale navazovaly komunistické tábory nucené práce. Pracovny v Pardubicích, Brně a ve Znojmě se přímo přeměnily na TNP. K překvapení komunistických ideologů se tyto tábory plnily podobnými lidmi, na které se zaměřovaly donucovací pracovny. Vedle politických oponentů režimu zde byli internovaní drobní recidivisté, alkoholici, žebráci, dělníci vynechávající směny a prostitutky, které tvořily velkou část obětí ženských táborů.
Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás