Mezi milosrdenstvím a šibenicí. Evropské kořeny sociální péče

Narodil jsem se jako dítě revoluce 1989. Od prvního momentu, kdy jsem začal vnímat politiku, tedy v druhé polovině devadesátých a na začátku nultých let, se ve veřejném prostoru neustále objevovala kritika příliš velkého, nákladného a neefektivního státu. Mantrou transformačního období bylo, že stát není dobrý hospodář, což mělo ospravedlňovat především privatizaci hospodářských podniků. Tvrdilo se, že sice řada lidí kvůli tomuto procesu přijde o práci a rapidně klesne jejich životní úroveň, ale to je nutná daň za přechod ze socialismu k tržnímu kapitalismu. Výsledkem nakonec budou šťastní občané, kteří nebudou závislí na státu a budou konečně skutečně svobodní. Demontáž poválečného sociálního státu byla v plném proudu.

Nešlo to ale tak rychle, jak by si vyznavači neviditelné ruky trhu přáli. Porevoluční česká společnost nadále udržovala při životě záchrannou síť sociálního státu, který držel topící se pracující lid s hlavou nad hladinou a snažil se jej nenechat klesnout na úplné dno. Šířil se však názor, že sociální stát zneužívají některé menšiny. Dobový nacionalismus vylučoval z českého národního společenství určité skupiny lidí, které údajně zneužívaly sociální a zdravotní pomoc státu. Vyčleňování určitých skupin mimo národní tělo společnosti, a tudíž mimo dosah potencionální státní pomoci, je ostatně něco, co se táhne dějinami sociální péče od jejich počátku. V naší historii jsme toho byli svědky zejména během tzv. druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava.

V průběhu středověku se v Evropě zformovaly základní společenské postoje k chudobě a bohatství.

Další fází postupné demontáže sociálního státu bylo období po finanční krizi 2008. Politika škrtů měla vést k omezení státních výdajů a stabilizaci ekonomiky. Vyrovnaný státní rozpočet byl alfou a omegou všech úvah o ekonomice. Zároveň ale taky fungoval jako nástroj k pacifikaci kolektivního odporu, který se mobilizoval v důsledku očividného selhání kapitalismu a především finančního sektoru v čele s bankrotujícími bankami. Ani to není nic nového. Podobnou strategii použili zachránci kapitálového řádu po první světové válce, což v naší textové sérii ještě podrobněji prozkoumáme.

Zdá se, že v současné době se nacházíme ve finální fázi boje proti sociálnímu státu, jehož podoba, jak vznikla po druhé světové válce, má být definitivně nahrazena jiným systémem, který navždy oddělí jednotlivé skupiny lidí od sebe nebo je postaví proti sobě. Důraz na omezování státních výdajů a co největší zefektivnění chodu státních institucí jde ruku v ruce s exkluzí všech nežádoucích skupin, které údajně nepatří do národního společenství. Něco takového sledujeme momentálně v USA a podobné tendence se šíří i do ostatních koutů světa. Etnokapitalismus, vyhrocený nacionalismus, rasismus a destrukce sociálního státu jsou koneckonců od začátku programem americké krajní pravice, která se nyní dostala k moci a jejíž chapadla sahají až na evropský kontinent.

Série textů a rozhovorů nazvaná „Záchranná síť před barbarstvím: anatomie sociálního státu“ se bude zabývat počátky tradice sociální péče v Evropě, vzniku a etablování sociálního státu od druhé poloviny 19. století až po své „zlaté období“ po konci druhé světové války, stejně jako její postupnou demontáží od sedmdesátých let do současnosti. Podíváme se ale také na budoucnost sociálního státu. O jakých alternativách k sociálnímu státu se uvažuje? A jaká by mohla být jeho budoucnost v době nastupující robotizace a umělé inteligence?

Počátky evropské sociální péče

K pochopení současného stavu je zapotřebí nejprve poodhalit dějiny sociální péče a sociálního státu. To, jak se jako společnost díváme na chudé, má často hluboké historické kořeny. Tradice evropské sociální péče se etablovala už v období středověku a především pak v raném novověku. Zejména pak to, jakým způsobem dělíme chudé na ty „opravdu“ chudé a na ty falešné – tedy na ty, kteří si zasluhují naši pomoc a podporu, a ty, na které platí jen přísnost. Jaký tedy byl vztah středověké křesťanské společnosti k chudým?

Středověká společnost navazovala na rané křesťanství, které se prezentovalo jako náboženství chudých. Přesto chudoba vzbuzovala v tehdejší společnosti nejen soucit, ale i odpor. Křesťanská morálka tehdejší doby vedla bohaté k tomu, aby ospravedlnili své bohatství. Tento stav přispěl k rozkvětu charitativních institucí a žebravých řádů. „Charitativní činnost vycházela z přirozeného soucitu a milosrdenství, ale zároveň představovala důsledek zvláštní kalkulace. Na jedné straně se měla stát hlavním prostředkem k dosažení spásy, na druhé straně se jejím prostřednictvím okázale manifestovalo vlastní bohatství a křesťanské postoje,“ píše ve své knize Slitování a šibenice historik Bronislaw Geremek. Podle této představy měli chudí ve společnosti svou funkci v tom, že pro majetné představovali příležitost „naspořit si“ na spásu. Almužnou totiž bylo možné odpykat hříchy. Ocenění almužny tak současně znamenalo schvalovat bohatství, a stalo se tak jeho ideologickou racionalizací.

Záchranná síť středověkých špitálů

Jak ale tehdejší společnost vůbec chápala chudobu? Koho se tento pojem týkal? Pro středověkou společnost představovali chudé ti, kteří nepatřili k privilegovaným elitám feudální společnosti, či ti, jejichž existence byla závislá na almužně nebo jiné podpoře. Stále větší význam měl aspekt sociální deklasovanosti – tedy postavení jedince, který nedokáže zabezpečit sobě ani své rodině dosavadní životní úroveň či existenci přiměřenou svému stavu. Fyzická bída a deklasovanost získávaly na významu v pozdně středověké terminologii chudoby, obnažující sociální proces pauperizace.

Pomoc si pak zasloužili především lidé, kteří patřili do místní komunity, ale neměli možnost získat pomoc od svých nejbližších a byli víceméně nepráceshopní. Francouzský teolog a biskup Štěpán z Tournaie rozlišoval mezi poctivými a nepoctivými, mezi našimi a cizími, mezi starými a mladými, přičemž přednost měli dostat vždy ti první jmenovaní.

K rozvoji charitativních fundací docházelo v západní Evropě už od 12. a 13. století. Vytvářela se síť špitálů, zakládaných almužníky a spravovaných církví. Ty se nacházely zejména podél nejznámějších středověkých poutních tras. Špitály poskytovaly střechu nad hlavou zbožným poutníkům. Almužny a milodary totiž směřovaly především do klášterů, špitálů a církevních bratrstev, teprve potom přicházeli na řadu chudí, mezi něž se měly almužny rozdělovat. Jednalo se přitom o velmi nízkou částku. Například pro opatství Saint-Denis v Paříži byla alokována tři procenta z celkového rozpočtu na almužny. Ty se zároveň rozdávaly pouze během svátků.

Mezi nejčastější rezidenty středověkých špitálů patřili staří nemocní, lidé, kteří zchudli z rodinných důvodů kvůli úmrtí hlavy rodiny, rodiny s vysokým počtem dětí, lidé, které zasáhla živelná katastrofa, zchudlí členové místní komunity nebo fyzicky a mentálně hendikepovaní. Špitály se tedy zaměřovaly především na ty, kteří se nebyli schopni sami uživit. Smyslem špitálů bylo nasytit dotyčného a postarat se zejména o jeho duši, protože pro středověký svět byl mnohem důležitější posmrtný život než život pozemský.

Masová pauperizace a reformy sociální péče

K zásadní změně ve vnímání chudých a péči o ně dochází v 16. století. Mělo to několik důvodů. Tím hlavním je, že chudoba se v této době stává endemickým jevem. Život širokých sociálních vrstev zůstával na hranici životního minima. Evropská společnost se musela vypořádávat s nárůstem pauperismu, čímž se proměňovalo vnímání toho, jak má o chudé pečovat vládnoucí elita, kdo si zaslouží podporu ze strany společnosti, a kdo by měl být buď uvězněn, případně donucen pracovat, anebo vyhnán z komunity. Řada historiků hovoří o krizi feudalismu, kterou datujeme mezi 14. a 17. století. Starý represivní systém zejména v západní Evropě vyvolával různé masové revolty proti vrchnosti. Jednu z největších takových revolt byla německá selská válka v roce 1525, která zasáhla obrovské území jihozápadního Německa, Švýcarska a Rakouska. Základním požadavkem revoltující masy rolníků, měšťanů a horníků byla svoboda – snaha vymanit se z ponižujícího podřadného postavení a nastolení sociální spravedlnosti. Jednalo se o největší lidovou vzpouru až do francouzské revoluce v roce 1789. Byla ovšem potlačena.

K zásadnímu zlomu v našem příběhu o tradici sociální péče dochází právě v 16. století, a sice pod rostoucím tlakem sociálních, ekonomických a konfesních problémů. Právě v této době dochází k trvalému zhoršení podmínek pracujících mas. Francouzský historik Fernand Braudel tvrdí, že tehdy se bohatí stávají stále bohatšími a chudí stále chudšími. Inflace ovládla život 16. století. Nejjednodušším vysvětlením této situace byl obrovský příliv stříbrné rudy z nově objeveného amerického kontinentu. Seznam inflačních faktorů je však dlouhý – od nerovnoměrnosti vývoje ve městech a na venkově přes růst spotřebních výdajů šlechty až po akumulaci obchodních zisků. Inflace vedla také k prohlubování majetkové nerovnosti na venkově. Půdu sedláků najednou přejímá pozemková vrchnost, měšťané a bohatí sedláci. Zároveň rostou daňové povinnosti, které selský lid ještě více zatěžují. Francouzský medievista Emmanuel Le Roy Ladurie ve své knize o Languedocu v 16. století ukázal, že podíl ženců na sklizené úrodě dramaticky klesl. Ještě hůře na tom ale byly ženy, které měly za stejnou práci čtyřikrát nižší výdělky než muži. Pravidlem není pouze to, že platy žen jsou značně nižší než platy mužů, ale také to, že rostou pomaleji. Podle Le Roy Ladurieho tedy byly hlavní obětí pauperizace 16. století právě ženy.

Casa da Misericordia a všeobecné špitály

Akcelerace masového chudnutí obyvatel podněcovala různé revolty, ale taky úvahy nad tím, jak reformovat systém sociální péče, co je vlastně spravedlivá společnost a jakou má vládnoucí vrstva odpovědnost vůči svým poddaným. Reformátoři sociální péče v 16. století kritizovali středověkou charitu a donorství za to, že upřednostňovaly spirituální benefity pomoci a zanedbávaly reálné potřeby chudých. Jednou ze zemí, které reformovaly systém sociální péče, bylo Portugalsko. To se v té době nachází na vrcholu svých ekonomických a politických sil a vzniká zde Casa da Misericordia, vycházející ze středověké tradice sociální péče. Příklad inspiroval ostatní země, zejména jihoevropské, k větší koordinaci a institucionální podpoře charitativní pomoci chudým. Samo Portugalsko přitom čerpalo inspiraci především z italského systému.

V polovině 15. století se biskupové a kazatelé bernardinského řádu stali průkopníky reforem sociálních institucí, směřujících k jejich centralizaci. Centralizované „všeobecné špitály“ vznikaly v Brescii, Miláně a v Bergamu. Rozšiřovaly se také charitativní iniciativy: „zbožné banky“, které měly chránit chudinu před podvody lichvářů, nebo zbožná bratrstva, která spojovala náboženskou činnost s prací pro chudé (např. Bratrstvo boží lásky). Kolem roku 1530 založil benátský šlechtic a filantrop Girolama Miani sirotčince ve Veroně, Brescii, Bergamu a Miláně, kde platil naprostý zákaz žebrání, a děti se v nich připravovaly na manuální práci. Do sirotčinců byli povoláváni řemeslníci, aby tam vyučovali výrobním technikám. Děti se tak měly naučit dovednosti, které by mohly využít v dospělosti.

Rozkvět charitativní aktivity ovšem provázela stále agresivnější represe vůči žebrákům. Volba jména Casa da Misericordia naznačuje úmysl otevřít nemocniční prostory široko daleko nemocným chudým. V té době se nemocniční instituce již proměňovaly pod vlivem opakujících se vln morových epidemií – vznikly také nemocnice pro malomocné. Historici zdůrazňují, že hlavní změna od středověké sociální péče k té modernější spočívala na začátku 16. století v optimalizaci zdrojů, komplexnější a centralizovanější knížecí moci a rostoucímu významu laiků na místní úrovni. V té době bylo nařízeno, aby spolky Misericordias byly zakládány v každém městě. Hlavním úkolem Misericordias bylo léčit nemocné a poskytovat jídlo, pití a oblečení potřebným. Bratrstva poskytovala nemocnicím opravené oblečení z druhé ruky a přispívala na základní výživu. Také se podílela na pomoci nalezencům a sirotkům. Městské rady byly ze zákona odpovědné za péči o sirotky do věku dvaceti let. Pobočky Misericordias vznikaly také v zámoří – od Salvadoru de Bahia přes Azory a Goa až po Afriku a Dálný východ.

Humanistická reforma sociální péče

Na začátku 16. století se také stále častěji objevují vlivné názory humanistů na reformu sociální péče. K těm nejvýznamnějším patřil Juan Luis Vives se svým traktátem O podpoře chudých z roku 1526. Vives pocházel z Valencie, kde se narodil do obchodnické rodiny s dlouhou tradicí. Jeho předkové byli Židé, kteří konvertovali ke křesťanství z obav před pronásledováním. Studoval scholastiku na Sorbonně v Paříži, odkud pak putoval do Flander. Navázal úzké styky s Erasmem Rotterdamským, Thomasem Morem a ostatními předními intelektuály té doby. Zároveň se setkával také s vládci Karlem V. nebo Jiřím VIII. Snažil se je přesvědčit, aby nepodnikali nákladné a destruktivní válečné výpravy a místo toho se víc starali o blahobyt svých poddaných. Vives vycházel ve své práci z Erasmova díla. Podle něj pomoc chudým měly zajišťovat městské magistráty. Zároveň měla být jejich role v tom, aby motivovaly ostatní členy společnosti k štědrosti a občanské solidaritě.

Vives navrhoval racionální, byrokratický přístup k charitativní činnosti, jenž spočíval v určování potřeb a přidělování zdrojů na základě pozorování. Vives počítal se zapojením komunity občanů, kteří měli podporovat úsilí města v pomoci chudým prostřednictvím dobrovolných darů. Zapojit se do pomoci chudým měli zejména ti bohatí, kteří zbohatli také díky komunitě občanů. Bohatství totiž podle Vivese není od toho, abychom ho obdivovali, ale aby nám pomohlo vypořádat se s problémy, které společnosti předkládá život. Vzýval hodnoty křesťanského města, které by mělo fungovat jako obří klášter, kde se panovník stará o živobytí celé komunity. Vivesovo dílo bylo velmi populární. Poskytlo ideologické argumenty pro reformu sociální péče. Zároveň poskytlo i praktické techniky jak s chudými zacházet, přičemž se také hledělo na represivní návrhy, mezi nimiž měla prvořadý význam organizovaná nebo nucená práce. V poslední řadě jeho spis poskytl půdu pro reorganizaci špitálního systému, jehož příznivá majetková situace umožnila financovat reformovanou chudinskou péči.

Vivesovo dílo vychází v době, kdy se začíná etablovat základ moderního konceptu sociální péče, jehož ústředním prvkem byla disciplinace. V oblasti náboženské bychom ji detekovali v hledání individuální spásy a církevní reformy, v rovině politické šlo o snahu pojistit si politickou autoritu a v ekonomické rovině šlo o systematičtější produkci bohatství. Tyto tři impulsy se sešly ve vizi spořádané komunity, založené na souladu chování jednotlivců a kolektivních očekávání.

Tuto změnu je ale třeba vnímat v globálním měřítku. Ve stejné době, kdy své myšlenky šíří Vives, nebo kdy zapouští kořeny reformace, dochází k objevování a dobývání zámořských oblastí. Zbytky Magalhãesovy výpravy, která obeplula svět, se vrací domů v roce 1522. Ve stejném roce se Cortez stane guvernérem Nového Španělska poté, co dobyl Aztéckou říši. Španělé a Portugalci začínají dobývat zámoří. Později se k nim přidávají Holanďané, Francouzi a Angličané. V této době vydává Thomas More svůj zásadní spis Utopie, který předznamenává, jak by měla vypadat ideálně fungující společnost. A zároveň publikuje své zásadní spisy jeden z nejslavnějších humanistů Erasmus Rotterdamský. Myšlenkové, politické i ekonomické centrum tehdejší Evropy se v té době přesouvá do oblasti Severního moře. Jsou to právě Spojené provincie nizozemské a Anglie, které pomalu přebírají otěže a začínají určovat tep doby.

Proces ohrazování a vznik kapitalismu v Británii

V předkapitalistické Evropě, která oscilovala mezi feudalismem a počínajícím absolutismem, existovala jedna významná výjimka, která se vyvíjela zcela novým směrem – Anglie. V Anglii se autonomní pravomoci, které v jiných evropských státech měli šlechtici, městské orgány a jiné korporátní subjekty, stále více soustřeďovaly do rukou centrální moci. Došlo ke kompromisu mezi centralizací státní moci a kontrolou půdy aristokracií.

Půda v Anglii byla po dlouhou dobu v rukou velkých vlastníků, což jim umožňovalo využívat svůj majetek zcela novými způsoby. Velká část půdy nebyla obdělávána vlastníky, nýbrž nájemci. Čím více půdy se dostávalo pod tento ekonomický režim, tím více se výhoda v přístupu k půdě vyplácela těm, kteří byli schopni produkovat konkurenceschopně a platit nájemné díky zvýšení své produktivity. To znamenalo, že úspěch plodil další úspěch a konkurenceschopní zemědělci měli stále větší přístup k půdě, zatímco ostatní o ni přišli úplně. Tento proces vedl k vytvoření vysoce produktivního zemědělství schopného uživit velkou populaci, která se nezabývala zemědělstvím, ale také rostoucí masy lidí bez majetku, kteří představovali jak velkou pracovní sílu, tak domácí trh pro levné spotřební zboží. To je pozadí vzniku anglického průmyslového kapitalismu. Tento proces se propsal také do anglického jazyka v podobě slova „improve“. To pochází z francouzského „en pros“, tedy v překladu „pro profit“. Slovo „improve“ tak neznamenalo pouze „udělat něco lepším“, ale doslova „dělat něco za účelem finančního zisku“.

Symbolem tohoto procesu, který vytvářel nový společensko-ekonomický systém, byl proces ohrazení půdy. Nešlo přitom pouze o fyzické ohrazení půdy, ale také o zánik společných a zvykem daných užívacích práv, na nichž záviselo živobytí mnoha lidí. První velká vlna společensky destabilizujícího ohrazování se odehrála v 16. století, kdy se větší vlastníci pozemků snažili vyhnat prosté občany z pozemků, které mohly být výnosně využity jako pastviny pro stále lukrativnější chov ovcí. Doboví komentátoři považovali ohrazování za příčinu rostoucího počtu tuláků, kteří ohrožovali společenský řád. Thomas More to tehdy komentoval slovy, že „ovce požírají lidi“.

Kritická situace zejména gradovala v letech 1594–1597, kdy zemi zachvátila neúroda a ceny se zvyšovaly. V případě obilí vzrostly čtyřnásobně až pětinásobně ve srovnání se situací v předchozích letech. To vyvolalo nepokoje. Francis Bacon vystoupil v roce 1597 v dolní sněmovně s prohlášením: „Ohrazování pozemků přispívá k vylidňování vesnic, což posléze způsobuje za prvé zahálku, za druhé úpadek obhospodařování polí, za třetí rozklad domácností, úpadek milosrdenství a příspěvků na chudé, za čtvrté pak chudnutí království.“ Diskuze o ohrazování a chudobě vedly k přijetí nařízení týkajících se různých aspektů chudoby a potulky. Došlo k zavedení dozorců chudých, což byla zvláštní komise jmenovaná jednou ročně smírčími soudci. Komisaři se měli starat o to, aby děti byly posílány do učení, nezaměstnaným měli obstarat práci a pečovat o mrzáky a nemohoucí. Pro ty se měly zřizovat útulky a špitály. Fondy na sociální péči se měly získávat formou speciální daně. Pro tyto zákony se ujal název Chudinské zákony (Poor laws), což je série nařízení, jež byla přijata mezi lety 1597–1601 za vlády královny Alžběty I. Tyto zákony poskytovaly anglickému systému sociální péče legislativní základy a platily až do roku 1834. Jednalo se o formu sociálního smíru poté, co majitelé pozemků dostali možnost zvýšit své zisky na úkor tradičních venkovských obyvatel, kteří ztratili své domovy.

Nápravné domy práce

Zatímco pro majitele pozemků nastalo období nebývalých zisků, rostl také počet žebráků a vagabundů, které britská společnost penalizovala a snažila se je zkrotit a disciplinovat. V tehdejší době se ujala především myšlenka tuláky napravit a transformovat v pracující sílu. Za symbol této proměny chápání chudých bývá považován Bridewell. Tento bývalý královský londýnský palác byl v roce 1553 přeměněn v nápravný dům pro práceschopné žebráky, a sice z iniciativy Eduarda IV. a londýnského biskupa Mikuláše Rydleyho. Instituce měla naučit potulné chudáky práci. Název Bridewell následně natolik srostl s pojmem „nápravný dům práce“ (v angličtině workhouse), že se stal jeho synonymem. V krátké době vzniklo po celé Anglii kolem dvě stě podobných domů. Londýnský Bridewell byl zřízen na principu přísně střežené a kontrolované manufaktury. Nábor pracovních sil byl nedobrovolný, proto i sama organizace práce vyžadovala dohled a vězeňskou disciplínu. V Bridewellu se zřizovaly specializované dílny, nad nimiž po dohodě s příslušnými řemeslnickými cechy bděli kvalifikovaní řemeslníci. Nejrozšířenějším řemeslem bylo soukenictví. Cechy mohly také jako první nakupovat hotové výrobky. Nenapravitelní tuláci pak odcházeli pracovat do mlýna nebo pekárny, kde byly nejhorší podmínky a kde práce vyžadovala minimální kvalifikaci. Muži tvořili v Bridewellu přes 70 % celkového počtu chovanců. Podle historika Bronislawa Geremka problém nedobrovolného zaměstnávání žebráků úzce souvisel se situací na trhu práce a nezaměstnaností. Tu ale podobné instituce na pomezí špitálu a vězení nemohly změnit.

Nápravné domy práce se navíc potýkaly s finančními problémy a nedokázaly se samy financovat. Vězeňský prvek těchto institucí se navíc v průběhu let zostřoval. Správce londýnského špitálu v roce 1587 popisoval Bridewell jako peklo na zemi, které nevede k ničemu dobrému a lenochy a tuláky pouze demoralizuje. Instituce navíc sloužila také ke koncentraci lidí, kteří byli následně deportováni do kolonií. Děti ve věku 9 až 16 let tak odsud následně směřovaly do Virginie, na Bermudy nebo na Barbados.

Ve stejné době podobné instituce vznikaly i v jiných evropských zemích. Největší věhlas získaly nápravné domy v Holandsku. Rasphuis byl například mužský dům práce, kde se jeho obyvatelé zaměstnávali zpracováním dřeva. Spinhuis byl zase ženský dům práce, kde se ženy a děti věnovaly předení a šití. Tyto domy se objevovaly po celé zemi. Ukázaly se být efektivní formou získávání levné pracovní síly. Práce se prováděla ve společných místnostech a bez nároku na odměnu. Amsterdamské instituce měly od začátku vězeňský charakter. „Pokud chudý odmítal pracovat, zavřeli ho do vězeňské kobky, která se pomalu naplňovala vodou. Vězeň měl k dispozici ruční pumpu. Aby se zachránil před utonutím, musel odtud vodu nepřetržitě vypumpovávat. Toto měla být účinná metoda proti lenosti, jejímž prostřednictvím si měl odsouzený osvojit pracovní návyky,“ popisuje jeden ze způsobů boje se zahálkou v amsterdamském domu práce historik Geremek. V případě dobrého chování se chovancům mohla zkrátit doba pobytu o pár let.

Podle amsterdamského vzoru pak vznikaly domy práce také v Německu. Objevují se v Brémách, Lübecku nebo Hamburku. Byť větší počet těchto institucí existoval v protestantských regionech, podle Geremka ale nelze spojit tuto sociální praxi s konfesijní příslušností dané lokality. S podobným fenoménem se totiž setkáváme také v papežských iniciativách 16. století. U vchodu do nápravného domu práce v Hamburku se vyjímal nápis „Labore nutrior, labore plector“ (Prací se živím, práce mě trestá). V Dessavě se v podobné instituci nacházel jiný nápis: „Miseris et Malis“ (Ubohým a špatným). „Didaktičnost těchto hesel je v porovnání s ponurou realitou novověkých ‚nápravných domů‘ a ‚domů práce‘ přímo šokující,“ popisuje ve své knize historik Geremek a dodává. „Koncentrace žebráků a věznění chudých souvisí jak s okázalou afirmací etiky práce v zemích, které se vydaly na cestu kapitalistického rozvoje, tak i s vývojem moderní trestněprávní doktríny – zbavení svobody a nucená práce se stávají součástí syndromu sociální politiky a obrací se proti zločincům i ubožákům bez práce.“

Obdobným směrem se v 17. století vyvíjí také sociální politika Francie. Velké věznění chudých vycházelo z plánů na izolaci žebráků a nejchudších. „Muži měli pracovat v mlýnicích, pivovarech či na pilách, ženy a děti pak v přádelnictví, punčochářství, výrobě knoflíků apod. Tomu, kdo nesplní dozorcem určenou práci, bude nejdříve zkrácen příděl potravin o polovinu, napodruhé bude vyhnán ze špitálu a stejně jako cizí žebráci uvězněn v kobce Chatelet. Nad pořádkem ve špitálech a nad plněním zákazu žebrání měla bdít speciálně určená stráž. Za dopadení a přivedení tuláků do vězení se udělovala mimořádná prémie,“ popisuje Geremek systém špitálu uvězněných chudých v Paříži, který připomínal koncentrační tábor. Správci špitálu mohli nechat chovance zmrskat, trestat pranýřem nebo vsadit do kobky. Chudí měli také nosit šedé oblečení s kapucí a na oděvu mívali vyšitý znak špitálu a osobní číslo.

Práce ve špitálních dílnách nicméně nepřinášela žádný zisk a vytvářela dodatečné zatížení rozpočtu. Ekonomický aspekt dílen byl minimální. Primárně šlo o posílení etiky práce. Podle Geremka je spojení vězení a manufaktury v moderních špitálech nutné brát v potaz také v kontextu zrození moderní továrny, jejíž organizace, vnitřní řád, pracovní disciplína nebo vnější vzhled, měly se vězením společné rysy.

V průběhu středověku se v Evropě zformovaly základní společenské postoje k chudobě a bohatství, stejně jako hlavní programy sociální politiky, které se objevují nebo koexistují v moderní průmyslové společnosti. Od poloviny 18. století se evropská společnost začíná ptát po příčinách a místu pauperismu v moderním ekonomickém systému. Obrovský rozměr bídy byl postupně akceptován jako nutné zlo, ale také byl považován za ohrožení veřejného pořádku a překážku řádného fungování společenského systému. To byla koneckonců jedna z hlavních tezí Thomase Malthuse. Pauperismus podle něj ohrožuje společenskou rovnováhu a jeho příčiny vidí v nadbytku pracujícího obyvatelstva. V utopických vizích přestavby sociálního řádu novověké Evropy se práce chápe jako lék proti bídě a zločinu. Obavy z morálních důsledků bídy jdou ruku v ruce s přesvědčením o tragických důsledcích zahálčivého života na úkor společnosti. Nucená práce se tudíž stává základní formou státní intervence do systému sociální péče.

Období osvícenství ale přináší nový pohled na chudobu a péči o své obyvatele. Panovník a vláda si stále více uvědomují odpovědnost za své poddané. Souvisí to se snahou vytvořit zdravé, silné a vzdělané občany, díky kterým bude stát disponovat většími finančními prostředky z daňových odvodů a silnou armádou, jež bude bránit a rozšiřovat slávu monarchie. To všechno vedlo k etablování státní sociální politiky.

Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.