Když byla povstalecká armáda Thomase Müntzera dne 15. května 1525 poražena v bitvě u Frankenhausenu, můžeme hovořit o faktickém konci jednoho z největších lidových povstání v dějinách Evropy do doby francouzské revoluce. Německá selská válka vypukla roku 1524 a mobilizovala až stovky tisíc rolníků, měšťanů, horníků či nižší šlechty. Vypuknutí vzpoury souviselo hned s několika souběžně jdoucími okolnostmi, které celému povstání dodávaly silný náboj. Jednou z nich bylo také působení Martina Luthera a začátek tzv. reformace. Lidový odpor vůči vrchnosti se ale táhl už několik desítek let a nespokojenost s tehdejším socioekonomickým systémem postupně rostla. Vize jiného světa, který je spravedlivější a kde jsou si všichni rovni, byla jednou z hlavních myšlenek mobilizujících revoltující lid. Proč by měla mít vrchnost právo vlastnit lidi, přírodní zdroje a zvířata? A proč by měli rolníci a ostatní lid vykonávat povinné služby pro pána, když sami mají práce dost? Myšlenka bratrství a odpor vůči nevolnictví, různým odvodům a ponižujícím povinnostem vůči vrchnosti kulminovaly v době rostoucí krize feudalismu na počátku 16. století. Byla to zároveň éra vzniku nového média, jež urychlilo tok informací – knihtisku.
Pro měšťany byla vzpoura často výsledkem dlouhodobých sporů o zastoupení v městských radách, z nichž mnohé byly po generace ovládány stejnými oligarchickými rody.
Nová kniha historičky Lyndal Roper Summer of Fire and Blood zkoumá událost německé selské války z pohledu revoltujícího lidu. Snaží se odhalit vnitřní dynamiku jejich každodenního života, stejně jako jejich představy o světě a sny o novém společenském uspořádání. Co si představovali pod pojmem svoboda? Co pro ně představovalo bratrství a proč se v poslední době historiografie odvrací od Thomase Müntzera? Na tyto a další otázky jsem se zeptal autorky knihy Lyndal Roper.
Vaše kniha se pokouší vyprávět příběh německé selské války z pohledu poraženého revoltujícího lidu, byť jeho verze války nemohla být vyprávěna, protože byla po válce důsledně zadupána do země, jeho představitelé uvězněni, umučeni nebo popraveni. Příběh tedy dosud vyprávěli vítězové – šlechtici a teologové, kteří byli nepřáteli rolníků. Jak je možné rekonstruovat příběh rolníků, kteří neměli žádný hlas a jejichž popis událostí nebyl zachován v pramenech?
To není úplně pravda, protože ve skutečnosti existovala historie selské války, kterou napsal blízký spolupracovník Thomase Müntzera. Když ji však odvezl do Norimberku, aby ji nechal vytisknout, úřady ji zabavily a zničily. Proto nemáme písemnou historii selské války z pohledu rebelů!
Máme ale k dispozici například sepsané stížnosti od rolnických komunit, nejen slavných Dvanáct memmingenských artikulů – a musíme si navíc uvědomit, že ty dal dohromady měšťan, nikoli rolník. Existuje také korespondence mezi rolnickými armádami. Někteří doboví kronikáři shromáždili všechny možné dokumenty, aby zachovali památku na tyto události. Jeden z nich napsal, že polovinu z nich vyhodil, protože si myslel, že jsou to jen nesmysly, což je pro historika největší noční můra! Ale i tak se tomuto kronikáři podařilo zahrnout do textu množství korespondence, která je opravdu užitečná, protože z ní lze vyčíst, jak mezi sebou komunikovali. V některých případech máme dokonce originály. Viděla jsem některé z nich, jsou to jen malé kousky papíru. Máme také záznamy z výslechů, které se konaly po válce. Tyto výslechy se často odehrávaly za použití mučení, takže by se dalo říci, že jsou bezcenné. A samozřejmě, nelze je brát doslova. Ale ti, kteří byli vyslýcháni, také například sdělovali kudy pochodovali, a pokud dokážete rekonstruovat jejich trasy, můžete začít rozumět tomu, jak válka postupovala, jak se formovaly jednotlivé oddíly a jak daleko se dostaly.
Německá selská válka nevypukla zčistajasna. Jak se během předchozích let vyvíjela vzpoura rolníků? Jaké byly hlavní problémy, které rolníci měli se svými pány a tehdejším socioekonomickým systémem? Jakými projevy vzpoury se snažili postavit autoritám?
Jejich hlavním problémem bylo nevolnictví. To bylo velkým problémem zejména v jihozápadním Německu, kde povstání začalo. Mělo to celou řadu rozměrů, protože nešlo jen o to, že vám páni mohou zakázat přestěhovat se do města nebo na jinou usedlost, nebo že nesmíte být přes noc mimo domov. Šlo také o čisté ponížení z toho, že jste něčím majetkem. A myslím, že je opravdu zajímavé porovnat to s otroctvím a jinými formami nesvobodné práce. Když jsem četla o americkém otroctví v nových publikacích od afroamerických historiků, uvědomila jsem si, že jedna z věcí, o které historici selské války nepsali, je kontrola lidské plodnosti. To je klíčová otázka. Když se nevolník chtěl ženit, pán trval na tom, aby si vzal někoho ze stejného panství. A pokud jste si nevzal někoho ze stejného panství, musel jste zaplatit obrovskou pokutu.
Celý systém byl založený na vlastnictví následujících generací. Tak si panstvo zajišťovalo dostatek pracovní síly. V mnoha případech byl pánem mnich nebo opat kláštera. A co hůř, byli to právě tito lidé, kteří trvali na řízeném uzavírání sňatků. To je však v rozporu s posvátným konceptem manželství, které je založeno na svobodné výměně slibů. Nikdo vám nemůže zakázat se oženit, máte svobodu si vybrat svého partnera – a přesto zde byli členové řeholních řádů, kteří lidem říkali, že si nemohou vzít, koho chtějí. To bylo pokrytectví. Dalším problémem byla řada služeb, které museli rolníci pro svého pána vykonávat. Modernímu historikovi by se mohly zdát možná triviální. Proč byste se chtěli hádat s vrchností kvůli něčemu takovému, jako je přeprava zboží? No, hádali byste se, protože přeprava zboží pro pány nebyla něco, co jste mohli dělat při své běžné práci. Postupně se to stalo velkým problémem, protože vrchnost pěstovala plodiny pro trh. Všechny tyto služby a jejich hromadění byly pro nevolníky obrovskou zátěží a kupily se na sebe kvůli rozvoji tržně orientované ekonomiky.
Jak se rolníci vypořádali s těmito rostoucími problémy, které je frustrovaly?
Soudili se s vrchností. To je ostatně něco, co se běžně dělo po staletí. Ale situace se zkomplikovala změnami v držbě půdy a nákupem různých statků, takže jeden pán mohl vlastnit jednu vesnici s určitými svobodami a výsadami, které se zcela lišily od sousední vesnice, která sice nyní patřila stejnému pánovi, ale měla odlišnou historii vlastnictví, a proto měla jiné poplatky a právní status. Vrchnost se samozřejmě snažila vše sjednotit. Ale jakmile se o to pokusila, některé vesnice a jednotlivci na tom tratili, a tak se také rozhodli soudit. Postupem času se situace ještě více vyhrotila a pod palbu kritiky se dostal celý systém. Koneckonců nešlo o časem prověřené vztahy vrchnosti, ale o majetkové vztahy, které se mohly poměrně rychle měnit, jak se měnili majitelé statků a panství.
Takže existovaly možnosti vyjednávat s vrchností, ale jakmile se tyto možnosti vyčerpaly, rolníci se domnívali, že nemají jinou možnost, jak se postavit pánům, než prostřednictvím fyzického střetu s úmyslem změnit celý systém?
Začalo to stávkami a soudními spory, situace ale gradovala a vtahovala stále více lidí. Myslím, že hlavním katalyzátorem této situace byla reformace.
Pojďme si popovídat o reformaci, protože je zřejmé, že to bylo něco, co celé hnutí radikalizovalo. Můžete shrnout, co přesně Martin Luther svým křesťanským spolubratřím ve dvacátých letech 16. století předkládal, jak radikální bylo jeho poselství a jaké myšlenky nejvíce rezonovaly mezi rolníky?
Období dvacátých let 16. století je nesmírně fascinující. Můžeme zde pozorovat náboženské rozkoly, které se začaly vyvíjet mezi luterány, reformovanými, anabaptisty a spiritualisty. Když uvažujeme o Lutherových myšlenkách, musíme mít na paměti, že to nejsou pouze jeho ideje. Je to doba nového média, tisku, který měl obrovský vliv a umožnil rychlé šíření myšlenek. Bylo vytištěno 25 000 výtisků programu rolníků, Dvanácti artikulů, z čehož se stala doslova senzace. Většina lidí však myšlenky přijímala prostřednictvím sluchu. A to je trochu jiné než čtení textu. Když posloucháte kazatele, něco si zapamatujete, ale také vám něco unikne nebo si význam trochu posunete. Ústní předávání myšlenek bylo opravdu důležité – bylo to jednodušší a mnohem výbušnější než čtení tištěných stránek.
V roce 1520 Luther napsal O svobodě křesťanské. Použil slovo svoboda a musel vědět, že to není jen náboženské slovo, ale že má také souvislost s nevolnictvím. Pro Luthera bylo opravdu důležité, aby laici přijímali víno při svatém přijímání, aby tak obdrželi svátost v plném rozsahu. Z pohledu rolníků bylo víno Kristovou krví a Kristus svou krví vykoupil naši svobodu. A právě víno bylo to, co laičtí věřící nemohli při svatém přijímání dostat. Bylo to výbušné spojení teologie se svobodou.
Co si rolníci pod pojmem svoboda představovali?
Svoboda byla ústředním tématem jak pro rolníky, tak pro měšťany. Načasování bylo důležité – řada jednotlivých povstání kulminovala právě kolem Velikonoc, kdy se otázky týkající se přijímání staly naléhavými. Městské skupiny se připojily k rolníkům, což hnutí dodalo větší sílu. V průběhu času se význam svobody vyvíjel. Někteří dokonce začali navrhovat, že by žádní páni neměli existovat. Nemyslím si, že měli v úmyslu obecně zcela zrušit politickou autoritu, ale vyjadřovali ideál rovnosti – svět, ve kterém by všichni byli bratři.
Právě jste zmínila měšťany. Válka se nazývá „selská“, ale k povstání se připojili také měšťané a horníci. Jaký byl jejich postoj k vládnoucí třídě? Proč se připojili k povstání?
Pro měšťany byla vzpoura často výsledkem dlouhodobých sporů o zastoupení v městských radách, z nichž mnohé byly po generace ovládány stejnými oligarchickými rody. Ve městech jako Augsburg požadovali širší politická práva. Někdy svrhli rady, ale později se měšťané často od povstání distancovali. Rolníci a měšťané se nicméně volně mísili. Horníci se mezitím cítili hluboce vykořisťováni a rychle se připojili k povstání. Jejich zapojení zvláště znepokojilo vládnoucí třídu, protože byli pro ekonomiku příliš důležití, než aby o ně přišla. Jakmile se horníci zapojili do boje, šlechtici začali nabízet ústupky.
O kazatelích té doby jsme již hovořili. Jedním z hlavních vůdců války byl Thomas Müntzer, který podle vaší knihy zůstává osobou, kterou je těžké pochopit. Můžete říci, kdo to byl a jaké myšlenky zastával?
Co mě při letošních oslavách 500. výročí selské války nejvíce zaujalo, byla téměř úplná absence Thomase Müntzera. Myslím, že to je chyba. Nedávno vydané knihy tvrdí, že Müntzer nebyl ústřední postavou, že důležitější byli jiní vůdci, nebo že města jako Mühlhausen již měla reformní tradici před tím, než se dostala pod jeho vliv. V bagatelizování Müntzera jsme zašli příliš daleko. Jistě nebyl jediným teologem povstání a je pravda, že idealizoval rolnický život, aniž by mu skutečně rozuměl. Ale přesto to byla významná postava. Luther ho označil za svého největšího protivníka. Musíme také překonat zkreslení způsobená studenou válkou, zejména kult Müntzera ve Východním Německu, ale také jeho idealizace levicí na Západě. Při pečlivém čtení jeho díla jsem čekala, že se konečně ponořím do textu, který vyjadřuje sympatický „hlas lidu“, ale místo toho jsem se dočkala nekompromisního populismu.
Byl velmi vulgární, že ano?
Ano, velmi vulgární— ale také velmi polarizující. Jeho rétorika neponechávala prostor pro nesouhlas a hrála přímo na emoce. Když jsem jeho spisy poprvé četla před mnoha dekádami, nemohla jsem se tehdy ubránit pocitu znepokojení nad tímto stylem projevu.
Když jste zmínila jeho schopnost vyburcovat emoce, není to právě to, co bylo tak důležité pro lidi, kteří ho následovali a připojili se k povstání – že pocítili emoce a měli nutkání něco udělat se svou situací?
Jistě, rétorika dokáže lidi vyburcovat. Ale já bych rozlišovala mezi meditativními, mystickými zážitky, které Müntzer vyvolával, a čistým hněvem vyvolaným polarizující řečí. Dnes si více uvědomujeme, jak nebezpečné – a účinné – mohou být takové rétorické techniky.
Ve vaší knize je zajímavá pasáž, kde píšete o Müntzerově interpretaci snů a lidové představivosti, čímž se odlišoval od teologů, kteří kázali lidem podle Písma na základě svých odborných znalostí. Prezentoval se před rolníky jako kazatel, který je „jedním z nich“?
Ano, rozhodně. To je jeden z hlavních rozdílů mezi Lutherem a Müntzerem. Müntzer se snažil Luthera zesměšňovat. Nazýval ho „doktorem Lhářem“ a obviňoval ho, že je pouhým učencem mrtvých písmen. Pro Müntzera nebylo Písmo uzavřené, ale otevřené – bůh pokračoval v promlouvání skrze sny a vize. Tento postoj mu přinesl obrovskou popularitu, ale také znamenal, že náboženství nemělo žádné hranice. Luther naopak posměšně prosil, aby byl ušetřen vizí, protože se obával, že jejich zdrojem by mohli být démoni. Pro něj bylo Písmo jedinou autoritou.
Před lety jsem se podrobněji zabýval životem a dílem Jana Husa a uvědomil jsem si, jak důležitou roli museli v té době hrát kazatelé – lidé, kteří ostatním věřícím vysvětlovali boží plán a jeho význam. Díky nim mohli lidé snít o věcech, o kterých ani nevěděli, že o nich mohou snít. Husovo kázání, ale i kázání Müntzera, muselo mít na vyvolání revolučních nálad obrovský vliv.
Ano, a proto se vyhýbám pojmu „ideologie“. Historici dříve psali o „ideologii“ povstání, jako by rolníci následovali soudržný politický program. Ale revoluce tak nefungují. Myšlenky se mění s vývojem událostí. Když vidíte, jak jsou zabíjeni vaši přátelé a spolubojovníci, radikalizujete se a přicházíte s novými myšlenkami. Nechtěla jsem zachytit pevný program, ale sny a ideály, které lidi poháněly, tedy pocit bratrství, teologie stvoření – víra, že bůh stvořil ryby, ptáky a lesy pro celé lidstvo, ne pro jednotlivce, aby je vlastnili.
Právě jste zmínila bratrství. To je další hlavní téma vaší knihy. Mohla byste nám říct, co představovalo bratrství pro revoltující rolníky?
Bratrství bylo zásadní. Povstání často začínala přísahou bratrství. Rolníci ji složili a pak šli do jiných vesnic, aby přiměli i ostatní, aby ji složili, a tak budovali stále větší povstaleckou sílu. Přísaha mohla být dobrovolná, ale mohla být i vynucená: „Přidejte se k nám, nebo si na vás došlápneme.“ V tomto smyslu se podobala raným odborovým svazům. Ale nebyla to pouhá formalita. Složit tuto přísahu znamenalo porušit feudální přísahu – což byl závažný zločin, někdy trestaný zmrzačením. Byl to tedy významný krok. Bratrstvo také prožívalo společné chvíle – pochodovalo, spalo pod širým nebem, společně hodovalo na ukradeném dobytku nebo rybách. Tyto kolektivní zážitky stmelovaly muže dohromady.
Ženy se do těchto skupin nezapojovaly?
Někdy se připojily i ženy. Otázkou je, zda se cítily být součástí bratrstva. Důkazy naznačují, že když se do něj zapojily, považovaly se za jeho součást. Pozdější anabaptistické skupiny výslovně rozšířily tento pojem tak, aby zahrnoval i „sesterstvo“. Bez podpory žen by povstání nemohlo nikdy fungovat – ženy spravovaly farmy, ukrývaly zboží a poskytovaly útočiště uprchlíkům.
Když válka zuřila, rolnická armáda často vtrhla do města a plenila kláštery. Proč se zaměřili právě na kláštery?
Je pozoruhodné, že rolníci málokdy plenili města nebo farmy – tradiční cíle armád. Samozřejmě hlavním důvodem bylo, že zde byly také majetky jejich vlastních příznivců. Místo toho se zaměřili na kláštery. To bylo do značné míry zásluhou Luthera, který zahájil teologický útok na mnišství. Jeho myšlenky vyvolaly mimořádnou nevraživost vůči klášterům. V našem projektu jsme se snažili spočítat, kolik klášterů a konventů bylo během války napadeno – ať už byly ohroženy, donuceny poskytnout inventář, vypleněny nebo zničeny. Našli jsme jich přes 600 v oblasti povstání – polovinu všech klášterů a konventů. To je mimořádné. Mnohé se nikdy nezotavily, zejména tam, kde se protestantismus uchytil. Protireformace tak čelila regionům, kde mnišství prakticky zaniklo a kde si lidé stále pamatovali na útoky na tyto instituce. Zášť přetrvávala po celé generace.
V historiografii se vedla a stále vede velká debata o krizi středověku a feudálního systému ve 14. až 17. století. Nechci zde zacházet do detailů, ale myslíte si, že německá selská válka byla jedním z příznaků možné krize feudalismu, který chtěl tento systém nahradit, ale neuspěl?
To je důležitá otázka, kterou bychom si měli klást. Byla tato revolta součástí „krize feudalismu“? Myslím, že ano, ale musíme přehodnotit, co to znamená. Na počátku 16. století byl systém plný kapitalistických rysů – bohaté kláštery, velcí vlastníci půdy, peněžní půjčky, nákup a prodej půdy. Byl to nestabilní systém. Povinnosti se mezi vesnicemi značně lišily, což vedlo ke sporům. Bylo to také období předtím, než vesnické elity plně upevnily svou moc, což umožnilo bohatým a chudým rolníkům sjednotit se proti svým pánům. Můžeme to nazvat „feudalismem v přechodném období“. Chtěla jsem se ale také vzdálit od staršího marxistického pohledu, že rolnictvo byla konzervativní, nečinná masa vázaná k půdě. Ve skutečnosti se rychle přizpůsobovali. Zejména ženy chodily na trhy, diskutovaly o politice, hádaly se o pamfletech a rychle reagovaly na myšlenky reformace. Rolníci byli aktivními účastníky dějin, nikoli pasivními.
Jaké byly hlavní důvody toho, že povstání nakonec neuspělo?
Musíme si uvědomit, že šlo o masivní povstání. Armády, desítky bitev, nespočetné potyčky. Po určitou dobu rolníci drželi pozice, používali husitské taktiky, jako například vozové hradby. Nakonec však nemohli konkurovat profesionálním armádám. Jakmile se na bojiště dostali vycvičení velitelé a disciplinované jednotky, podporované jízdou, puškami a dělostřelectvem, rolníci neměli šanci. Útoky obrněné jízdy byly zničující. Archeologické nálezy lebek dokazují, jak byly tyto boje brutální. Jednalo se o strašlivě krvavé střety. Nebyl to rovný boj.
Poté, co bylo povstání potlačeno, byla selská rebelie zatracována. Během komunistického režimu v NDR byla paměť na ni znovu oživena. Po pádu komunismu se selská rebelie opět stala tabu. Proč si myslíte, že je tato událost tak přehlížena? V čem ba naopak mohla být selská rebelie zajímavá nebo inspirativní pro naši dobu?
Po většinu mé kariéry se historici zabývali vznikem státu, absolutismem a formováním různých politických systémů. To se mi nikdy nelíbilo – život je složitější, odpor je neustálý a zkušenosti žen do tohoto rámce nezapadají. Fascinovala mě rozmanitost náboženského vyznání, zejména v rané reformaci. Po roce 1989 začala nová generace historiků – moje generace – tyto otázky přehodnocovat, ale nyní odcházíme do důchodu a myslím, že se blíží další změna. Žijeme v nejistých politických časech. V takových chvílích se lidé vracejí ke zlomům v historii a snaží se pochopit současnost. Zejména v Německu vnímám chuť vrátit se k selské válce – nevidět ji jako tabu nebo poznámku pod čarou, ale jako součást společného dědictví. Možná to nabízí šanci pro východní i západní Němce, aby si navzájem naslouchali a společně přehodnotili svou minulost.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás