K tažení stovky petentů z řad kulturní elity proti jednotkám (v matematickém smyslu) organizátorů studentské demonstrace za „konec genocidy v Gaze“ se prohlášením připojila celá jedna čtvrtina Senátu. Není bohužel nic překvapivého na tom, že zrovna tato skupina volených reprezentantů si krátí dlouhou chvíli při čekání na fašizující oligarchickou vládu, které spoluumetla cestu, rozjímáním o „pokryteckém a stydlivém antisemitismu“ vysokoškolských studentů. Minule, když psali prezidentovi, jim zase vadila „lidskost“ a „empatie“, jimiž se odpůrci vraždění a týrání bezbranných lidí hladem zaštiťovali.
Nic z toho „kritické myšlení“ nepřesvědčí, neboť i za výslovným odmítnutím antisemitismu neochvějně shledává jeho „podprahovou“, „neuvědomovanou“ nebo „stydlivě pokryteckou“ formu.
Tentokrát vedle přesvědčení, že „vyvěšení vlajky symbolizující teroristické hnutí je naprosto jasným projevem antisemitismu“ (patrně mají na mysli vlajku palestinskou), vyjadřují ultimativně i svoji domněnku, že se jedná o důsledek „nedostatků ve vzdělávání kritického myšlení na těchto prestižních školách“. I když fakt, že věta nedává úplně smysl, přičteme na vrub kvality redakční práce v deníku Echo24, odkud citace pochází, a empaticky vyvodíme její zamýšlený význam, zůstane nad tím, co si asi tak senátorstvo pod výrazem „kritické myšlení“ představuje, velký otazník.
„Kritické myšlení“ snese vše
Pokud bychom pojem „kritické myšlení“ vymezili na základě toho, jak své myšlenky na sítích a v médiích vyjadřují lidé sympatizující se zmíněnými výzvami, dobrali bychom se několika definičních znaků. V první řadě by vyplynulo, že „kritické myšlení“ je formou mysticismu. Ten spočívá ve schopnosti transcendovat jakékoli vyjádření, které je v rozporu s představou, že současné operace izraelské armády v Gaze jsou „nevyhnutelným důsledkem“ či maximálně šetrnou a „spravedlivou odplatou“ masakru ze 7. října 2023, směrem k bytostnému antisemitismu těch, kdo jej formulují.
Stokrát mohou „antisemité“ explicitně zdůrazňovat, v předstihu i ex post, že jejich akce jsou motivované humanisticky, lidskoprávně, humanitárně nebo solidaritou s trpícími. Stokrát mohou opakovat, že za viníky ztrát na životech civilistů v Gaze nepovažují kolektivně Izraelce či Židy, ale současnou vládu Benjamina Netanjahua, kterého drží u moci a na svobodě dvě ultranacionalistické partaje a jehož válečné úmysly mohou být vedené pochybnými zájmy. Stokrát mohou projevovat lítost nad oběťmi Hamásu a distancovat se od jeho zrůdné ideologie i praxe. Stokrát se mohou odvolávat na světové organizace a autority traktující operace v Gaze jako genocidu. Nic z toho „kritické myšlení“ nepřesvědčí, neboť i za výslovným odmítnutím antisemitismu neochvějně shledává jeho „podprahovou“, „neuvědomovanou“ nebo „stydlivě pokryteckou“ formu.
Prizmatem Dobra a Zla
Toto metafyzické pojetí Pravdy jako absolutní nadčasové konstanty otevírá pole pro přesvědčení, že prostředky k jejímu uchování či obhajobě jsou druhotné, morálně bezpříznakové, posvěcené vyšším principem. Proto se „kritické myšlení“ vyznačuje instrumentalizací drobných lží, sémantických manipulací a verbální agrese. Je to způsob přiblížení se Pravdě skrze odclonění a překřičení všeho, co je s Ní v rozporu, klidně za hranou světských pravidel. „Kriticky myslící“ subjekt prostě nevidí desítky tisíc zabitých a hlady mučených dětí jako problém, protože takové informace jsou přece a nutně v rozporu s Pravdou, a dá rozum, že každý, kdo s nimi vyjde na veřejnost, musí být „pokrytec“, „provokatér“, „sněhová vločka“, „woke progresivista“, „komouš“, „Putinův slouha“, „mamrd“ či „zmrd“, který má „držet hubu“.
Proto někteří „slavní absolventi“ o událostech na FAMU bez obalu veřejně lžou, až se jim od úst práší. Ze svého hlediska, respektive z hlediska „kritického myšlení“ tím slouží Pravdě. Vedle urážek a účelových nepravd je zřejmě „kriticky myslitelné“ též přát oponentům Pravdy smrt. Výrok „tohohle by objektivně škoda nebyla“ padl mezi humanitními vědci a vědkyněmi na Facebooku v reakci na „vtipnou“ přihrávku, že univerzitní pozvánka na přednášku Břetislava Turečka vypadá jako jeho parte. O dodatku ve znění: „Včerejší přednášku neonacisty Břetislava Turečka jsem vynechal z důvodu poškození baseballové pálky,“ snad ani nemluvě. Silná káva? „Kritické myšlení“ dovoluje na intenzitě i přidat.
Pomineme-li, že jeden z aktuálně „slavných absolventů“ FAMU rasisticky přirovnává Palestince k opicím, je pozoruhodná i asymetrie v chápání obětí Hamásu na jedné straně a obětí izraelské armády na straně druhé. Zatímco jedni mají své jméno, identitu a mediálně reprezentovaný příběh, druzí jsou dehumanizovanými položkami válečné datové analytiky, „nevyhnutelnými ztrátami“, o nichž „kritické myšlení“, pokud vůbec, nereferuje ani jako o „obětech“. Pro jistotu, byť zbytečně (poučeni „kritickým myšlením“ víme přesně, co za apriorní postoj se skrývá za tímto textem), dodávám, že zde nejde o to, abychom ubírali lidství obětem Hamásu, ale naopak je v plnosti přiznávali i civilnímu obyvatelstvu pásma Gazy.
O co lhostejnější je „kritické myšlení“ k fyzickým, psychickým a materiálním újmám na straně Palestinců, o to senzitivnější je vůči symbolickým aspektům projevování úcty obětem izraelským. V intencích černobílého „kritického myšlení“ se palestinské vlajky nevyhnutelně vyjevují jako vlajky Hamásu čili výhradně jako absolutní Zlo, a nepravdivě uváděný termín studentského protestu na FAMU jako symbolické násilí na mystickém těle Pravdy.
Bez etnických brýlí
Oproti dichotomickému „kritickému myšlení“ založenému na jednoduchém kontrastu Dobra a Zla stojí (podle petentů patrně zavrženíhodné) myšlení reflexivní, empatické, kontextualizované a neesencialistické. Demonstrace solidarity s živými i mrtvými obyvateli Gazy z jeho hlediska nikterak nemaří pietu za oběti teroristického řádění Hamásu před dvěma lety. Obojí totiž lze myslet a upřímně prožívat naráz, neexkluzivně, pluralisticky, dokonce v tentýž den. Tuto pohříchu „nekritickou“ formu myšlení, jíž chtějí umělci a politici z FAMU vymýtit, ke své smůle použili i studující, když připravovali akci „V Gaze semestr nezačíná“. Svůj protest nevnímali jako součást primordiálního dramatu mezi Dobrým národem Židů a Zlým národem Palestinců, ba ani naopak. Etnické brýle odložili, a tak nemohli ve svém nitru zahlédnout „hluboce zakořeněný antisemitismus“, ani předvídat, jakou rychtu ze strany kulturní a politické elity dostanou.
Zlého skutku se však studující dopustili pouze z hlediska „kritického myšlení“ v uvedeném pojetí, které senátorstvo a alumni tlačí do jejich výuky. V roli vyučujícího teoretických předmětů na Katedře dokumentární tvorby FAMU nemám v úmyslu tento druh „myšlení“ do odborné přípravy studujících zavádět. Není toho třeba. Naopak je úctyhodné, jak nedogmaticky a trpělivě si v porovnání s těmi, kteří na ně útočí, vedou. Pokud nešíří nenávist ani nevyzývají k násilí, což se neděje a nedělo, ať se veřejně angažují způsobem, který uznají za vhodný. Mají na to plné právo, a já z pozice učitele jim do toho nehodlám zasahovat jinak než tvrzením, že (dokumentární) kinematografie je angažovaná ze své podstaty.
Chtějí-li nejhlasitější proponenti „kritického myšlení“, z jejichž výroků zde čerpám (Jan Hřebejk, Robin Kvapil a Marek Bouda), studující mistrovat v oblasti veřejného angažmá, mohou vedení FAMU navrhnout nový předmět s odpovídající náplní, který by pod názvem „Výchovné projekce“ mohli svorně mládeži nabízet. Jestli se ovšem udrží v mantinelech zdejšího právního řádu.
Autor je kulturní antropolog a vyučující na FAMU.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás