Když přicházím do komunitního prostoru Gólya, na pódiu zrovna končí kapela Bozo svoji zvukovou zkoušku před večerním koncertem. Prostor umístěný v bývalém továrním komplexu na výrobu tramvají se pomalu začíná zaplňovat lidmi, někteří přišli před koncertem ještě na pivo, další si sedají na pohovky u baru v patře, kde brzy začne debata o mytologii black metalu. Kdo chce, může ještě na cigaretu na horní otevřenou terasu, já ale skončím u knihovny, kde jsou vedle sebe spisy levicových teoretiků, knihy o zahrádkaření a alternativní japonské komiksy.
Gólya (v překladu „čáp“) se na okraj budapešťského osmého „hipsterského“ distriktu přestěhovala teprve před několika lety. Když jsem byl v Budapešti v roce 2018, autonomní kolektiv měl tehdy obsazený opuštěný dům v jiné části stejné čtvrti, do které se už tehdy mohutně zakusovala gentrifikace. Po nějaké době šel dům k zemi a komunita si musela najít nové hnízdo. „Maďaři jsou původem nomádský národ, takže není divu, že kluby po městě putují. Jednou jsou tady, příště je najdeš na druhé straně města,“ směje se Gábor Hanzelik, překladatel, akademik a pro tento večer můj průvodce. V průběhu večera se ještě dozvím, že produkční tým kolem Gólye funguje nehierarchicky a členové kolektivu se střídají na různých pozicích, které jsou k jeho provozu nutné. „Jednou děláš účetnictví, podruhé umýváš záchody.“
Budapešť zůstává poslední liberální baštou v zemi, ale republiková vláda městu osekává příjmy, jak je to jen možné. A je veřejným tajemstvím, že hlavní město stojí před bankrotem.
Autonomní prostor na periferii velkoměsta je dobrým příkladem toho, jak se mladí Maďaři vyrovnávají s pokračujícím utahováním šroubů, které nezávislé kultuře ordinuje vláda Viktora Orbána. Národní konzervativci ze strany Fidesz jsou u moci už patnáct let a pomalu, ale zároveň velmi důsledně si podmanili všechny zásadní kulturní instituce v zemi. Dohlíží také na rozdělování peněz z kulturních grantů, které obvykle končí v kapsách hrstky věrných. Mladé a nezávislé kultuře nezbývá nic jiného než přežívat na okraji.
Vynalézavosti se meze nekladou. Místní mi vyprávějí, jak se poslední roky ve městě objevilo hned několik komunitních prostor, které fungují v šedé zóně. Většina z nich je soustředěná právě v osmém okrsku, který se může pochlubit volnomyšlenkářskou tradicí, liberálním vedením na radnici i relativně nízkými nájmy. V provizorních prostorách, které by úřady nejspíš nikdy nezkolaudovaly, se konají koncerty, taneční večírky, přednášky, projekce filmů, workshopy, ale pořád mají statut soukromých, neoficiálních akcí. Podobně se kdysi na začátku devadesátých let v opuštěných prostorách židovské čtvrti objevily tzv. ruin bary, které jsou ale už dnes spíše turistickou pastí.
„V maďarské kultuře nemají hospody zdaleka takovou tradici jako v té české, za socialismu se lidé víc scházeli na bytových večírcích,“ vysvětluje mi Gábor Hanzelik. Dnešní nezávislé prostory mají podobného ducha jako ty neformální akce. Riff u Markétina mostu v Pešti vznikl z bývalých veřejných záchodků a soustředí se kolem něj komunita fanoušků psychedelického rocku a metalu. Pro vstup si musíte zazvonit a nechat se prolustrovat někým z místních. V podzemních barech Kek Ló nebo Kripta se konají večírky experimentální elektroniky, ale pokud se do nich chcete podívat, musíte se nejdřív spřátelit s polotajným profilem z facebookové stránky. Do nedalekého Zsíru se chodí tancovat a Keret Klub je tajný bar, kde se ke vstupu musíte stát členem. Všechna tato místa obklopuje zvláštní spiklenecký, možná až paranoidní duch, který odráží realitu dnešního Maďarska. Pokud se ale přes ty správné lidi dostanete dovnitř, budete se tam určitě cítit jako doma. Nesmlouvavý odpor proti Orbánovu režimu totiž vůbec nebrání místním užívat si divokých večírků.
Národní a konzervativní hodnoty
Attila Kleb pořádá v Budapešti jazzový festival, který se každé jaro konal na několika desítkách míst po celém městě od velkých divadel po malé klubové stage. Sedíme v kavárně nedaleko velkolepé Andrássyho třídy a on mi vypráví, jak mu jeden velký operně-divadelní sál, který je pod přímou správou ministerstva kultury, náhle a bez udání důvodu vypověděl smlouvu. Správce designovaný ministrem kultury totiž budovu „daroval“ jedné muzikálové scéně, patrně nějakého svého kamaráda. „Pár vyvolených lidí rozhoduje o všem. Když něco potřebuješ, musíš mít ty správné přátele nebo přátele přátel, a takhle to jde až úplně nahoru. Všechno je tady velmi hierarchické a zároveň nepřehledné,“ říká mi Kleb, který na festivalu musí dělat všechno od dramaturga, řidiče až po fotografa. Peněz, které stát vydává na kulturu, je podle něj v úhrnu ale stejně jako dřív, nicméně teď putují do kapes velmi úzké skupiny lidí.
V kultuře se za poslední dekádu zformovala nová vrstva umělců a umělkyň ochotných jít vládě na ruku a něco za to dostat. Často to jsou starší, zasloužilí tvůrci konzervativního ražení, kteří si tímto způsobem stráží své pozice. Podle Kleba je tato „režimní“ kultura populistická a produkuje kýč. Zatímco okrajové umělecké scény živoří, vznikají opulentní státní projekty, jako je houbě podobná budova Magyar Zene Háza (Dům maďarské hudby), která vyrostla před čtyřmi lety v sadech Városliget podle návrhu japonského architekta Sou Fujimotoa. Kvůli ní musel jít k zemi populární koncertní prostor Dürer Kert. V Domě hudby se dají najít i umělecky náročnější instalace, jako je třeba podzemní prostor Sound Dome, nicméně o jeho směřování řekne vše podstatné skutečnost, že od příštího jara bude hostit výstavu předmětů z pozůstalosti zpěváka Freddieho Mercuryho.
Když před třemi lety Orbán osobně Dům hudby otevíral, měl u toho plamenný projev za zachování národních tradic a proti „bruselské byrokracii“, která Maďarům vnucuje imigranty a škodlivou genderovou politiku. Žádný div, že lidé z nezávislé hudební scény řeší, jestli se účastnit projektů, které Zene Háza vypisuje anebo sem třeba vůbec chodit na koncerty. Stejné dilema mají i umělci u Etnografického muzea, další nové, monumentální a lidovými motivy ozdobené budovy v sadech Városliget postavené také na Orbánův příkaz. Často jim ale ani nic jiného nezbývá, protože tyto velké instituce stahují většinu prostředků.
Centralizace moci je osvědčená taktika Orbánovy vlády, a to ve všech možných oborech lidské činnosti. Za patnáct let neomezeného vládnutí měla velkorysý prostor na změnu pravidel politické hry v zemi od přepisování volebních okrsků po ovládnutí médií. Orbán se ale také nikdy netajil tím, jak je pro něj důležitá oblast kultury, protože hraje roli v propagaci tradičních národních a konzervativních hodnot, kterými se jeho režim chce odlišit od těch západních, liberálních a pluralitních, které on sám nazývá dekadentními.
Masivní výhra v parlamentních volbách v roce 2010 mu zajistila dvoutřetinovou podporu parlamentu a pohodlnou cestu k rychlé změně ústavy, která nově definuje maďarský národ jako komunitu etnických Maďarů hlásících se k evropské křesťanské tradici. Tuto národnostní agendu mají od té doby pomoci naplňovat i umělecké či vzdělávací instituce. Na ty první bedlivě dohlíží Maďarská akademie umění a Národní kulturní fond ustanovené novým režimem jako nejvyšší správní orgány rozdělující peníze umělcům na základě správných ideologických názorů.
Neméně rafinovaná je taktika odevzdání státních kulturních institucí, jako jsou třeba zmíněná divadla, do soukromých rukou lidí napojených na Fidesz a to podle hesla „rozděl a panuj“. Klíčová rozhodnutí se tak dějí bez výběrových řízení a dozoru veřejnosti. Tato privatizace se týká i vysokých škol, které v roce 2021 přešly pod různé nadace, v jejichž čele stojí Orbánovi lidé, kteří jsou do svých postů často navíc jmenovaní na doživotí. Kromě loajality to dává i jistotu, že kdyby Fidesz v budoucnosti náhodou přišel o moc, budou tyto instituce dál držet tu správnou ideologickou linii.
Jestli se kulturní komunita může v tuto chvíli na někoho spolehnout, je to ještě pořád budapešťská radnice. Potvrzuje to i Attila Kleb, jehož Jazzfest Budapest přežívá i díky náklonnosti lidí kolem současného primátora Gergely Karácsonyho. Levicového politika do čela metropole vynesly komunální volby v roce 2019, které se konaly rok po obřích, ale neúčinných protestech proti Orbánovi. Karácsony byl pak jednou z nejvýraznějších tváří hnutí Společně pro Maďarsko, pod jehož hlavičkou se premiérovi postavily opoziční strany v parlamentních volbách v roce 2022, nicméně neuspěly. Budapešť zůstává poslední liberální baštou v zemi, ale republiková vláda městu osekává příjmy, jak je to jen možné. A je veřejným tajemstvím, že hlavní město stojí před bankrotem.
Když se procházíte po Pešti jejími širokými bulváry anebo ulicemi kopcovitého Budína na druhé straně Dunaje, každou chvíli ve výhledu narazíte na siluetu Maďarského parlamentu stojícího na břehu řeky. Monumentální neogotická budova na Kossuthově náměstí byla postavena na začátku 20. století, jen tři dekády poté, co spojením Pešti, Budína a Obudy oficiálně vznikla Budapešť. Svojí impozantní všudypřítomností jako kdyby parlament chtěl návštěvníkům města připomínat, že politika je dnes nad vším.
Léto nespokojenosti
Plakátu, na němž předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen drží vodiče loutek a ďábelsky se u toho usmívá, jsem si poprvé všiml cestou tramvají na brutalistické sídliště ve čtvrti Kelenföld v jižní části Budy. V centru, kde se pohybují turisté, tyto plakáty nenajdete, ale v okrajových čtvrtích Budapešti už jede další kolo vládní kampaně na plné obrátky. „Bruselské loutky chtějí zvýšit daně,“ přeloží mi nápis na plakátu Google Translate a ačkoliv zde není logo žádné konkrétní strany, je poměrně jasné, kdo ho nechal vylepit. A také proti komu míří.
Pro Orbána a jeho Fidesz je „Brusel“ univerzální nepřítel národa, na kterého se dá svést všechno, přinejmenším od léta 2015, kdy do Německa mířila velká uprchlická vlna a premiér Orbán se ji i přes nesouhlas EU rozhodl na hranicích zastavit nechvalně známým žiletkovým plotem. Premiér přitom záměrně ve své propagandě používá jméno města, v němž sídlí klíčové evropské instituce, ale už nemluví o Evropské unii. Ta je totiž u Maďarů velmi oblíbená. Být loutkou Bruselu v překladu znamená stát se zrádcem vlastního národa.
Na protivládní demonstrace během svého týdenního pobytu v Budapešti narazím hned dvakrát, aniž bych je nějak aktivně vyhledával – jedna se odehrává v neděli před parlamentem, kde šly počty do tisíců, ve středu pak potkám asi stohlavý průvod pochodující přes Muzejní třídu. Pokaždé mají v rukou kromě maďarských i vlajky Evropské unie. Jestli se ale na něco může současná vláda spolehnout, pak je to zjednodušené černobílé vidění světa a role Maďarska v něm. Před patnácti lety Orbán chytře osedlal hněv a nedůvěru vůči cizímu a dál podle potřeby rozdmýchává trauma z historických národních potup od Trianonu až po ruskou okupaci v roce 1956. Skrze historickou paměť se Maďarům snaží vsugerovat, že na nic jiného než na svoji národní hrdost se už nemůžou spolehnout. A zatím mu to vychází.
Když se na toto téma bavím s kurátorkou, dramaturgyní a současnou ředitelkou multioborového uměleckého prostoru Trafó Katalin Erdődi, trochu koriguje moje představy o Orbánově národnostní agendě v kultuře, která určuje, kdo dostane peníze. Podle ní je to celé jen ideologická maska, za níž jsou spíše pragmatické ohledy. „Pro kulturu neexistuje žádná ucelená vize, kulturní politika je řízená politikou resentimentu a kulturními válkami. Jistí kulturní činitelé měli pocit, že byli předchozím liberálně-levicovým režimem marginalizováni a teď jsou na koni,“ říká. Více než o prosazování národního či tradičního umění tak jde o kolíkování dobytého území a získávání další a další moci. „Tento boj o hegemonii mi připomíná to, co se děje v Rusku, kde některé části společnosti, hlavně kritické hlasy, byly zcela umlčeny,“ dodává Erdődi.
Umělci, kteří zvolí opačnou cestu, jsou odsouzeni k existenční nejistotě. Jako příklad Erdődi vypráví příběh své známé, maďarské herečky, která se stala hvězdou díky několika nezávislým filmům, ale odmítla pracovat pro filmový průmysl, který je zcela v područí vlády. „Aktivně se distancovat nebo neparticipovat na chodu režimu ale vždy znamená prekaritu, protože těžce podfinancovaný nezávislý kulturní sektor nemůže umělce uživit,“ říká. Režimu navíc vyhovuje, že zbytek aktivních umělců musí zapomenout na solidaritu a bojovat o drobky místo toho, aby se spojoval a společně bojoval za lepší pracovní podmínky.
Když Orbánovy kroky na ovládnutí kultury zkopírovala na Slovensku před dvěma lety ve Ficově vládě Slovenská národní strana, vzedmuly se proti ní mohutné protesty lidí z kulturní scény. V Budapešti se za posledních patnáct let za kulturu demonstrovalo také mockrát, nicméně podle Erdődi se tyto protesty nikdy nevyvinuly v udržitelné, masové hnutí. „Strategií vlády je postupovat krůček po krůčku. Takže když ovládli Kunsthalle a Ludwigovo muzeum, protestovali jen lidi kolem výtvarného umění. Pak se zaměřili na divadla a zase to zasáhlo jen malý sektor nespokojených. To stejné s univerzitami. Tato atomizace způsobila, že protesty nepřerostly v nic velkého, jako se teď děje na Slovensku,“ konstatuje. Na první pohled titěrné a komplikované legislativní změny spojené s kulturou mají navíc za hranicemi Budapešti minimální ohlas.
Letošní rok ale přesto možná bude jednou připomínán jako bod zlomu – a lidé z kultury byli u toho. Fotografie z červnového a nepovoleného Pride pochodu statisícového davu Budapeští obletěly celý svět. Následovalo otevřené skandování protivládních hesel na obřím letním hudebním festivalu Sziget, který se koná na ostrově Óbudai na severu města. Konečně se také začali ozývat i populární umělci, jako třeba rapper Majka, jehož píseň Csurran, cseppen (Kap, kap) vtipně upozorňující na korupci napojenou na vysoká místa maďarské politiky sbírá miliony přehrání na YouTube. Leckdo z oslovených dokonce mluví o „létě nespokojenosti“.
Novou protestní vlnu živí zcela nepochybně i skutečnost, že Viktoru Orbánovi poprvé za posledních patnáct let vyrostl politický protivník, který by ho mohl ve volbách porazit. Čtyřiačtyřicetiletý europoslanec Péter Magyar stojící v čele nově zformované strany Tisza (Respekt a svoboda) vede v předvolebních průzkumech a v následujících parlamentních volbách, které by měly proběhnout v dubnu, by skutečně mohl dominanci Orbána ohrozit.
Zároveň ale pro většinu lidí, s nimiž jsem se bavil, zůstává Magyar tak trochu záhadou. Ještě před dvěma lety byl členem vládního Fideszu a od současného premiéra také kopíroval celou řadu populistických taktik, byť právě díky nim se mu daří to, co opozici ne – strhnout na svoji stranu dřívější Orbánovy voliče z malých měst a venkova. Jak jejich souboj dopadne, je nyní naprosto otevřené. Může se ale stát i to, že Orbán vůbec volby nevyhlásí, třeba s poukazem na ukrajinsko-ruský konflikt.
Kulturní války místo gulášového socialismu
Když se na YouTube dívám na pravidelné Orbánovy páteční seance v maďarské státní televizi, kde mu otázky klade servilní reportér a premiér může hovořit na libovolná témata, hodně mi to připomene televizi z časů pozdní normalizace. Podle mých přátel z Maďarska se stejný proud provládní propagandy line z televize i rádia, ale i novin nebo časopisů, jejichž drtivou většinu má Fidesz také pod dohledem. Lidé kolem premiéra ovládají třeba také knižní distribuční řetězce, takže dostat k lidem odlišné názory je složité a odpor bují hlavně na internetu.
Maďaři musejí číst mezi řádky a pečlivě také rozlišovat mezi tím, co říkají v soukromí a na veřejnosti. Tato dualita byla samozřejmě typickým znakem života v represivním socialistickém režimu, který ale zrovna v Maďarsku před rokem 1989 fungoval relativně mírně a radikální odstřižení od něj vlastně nikdy úplně nepřišlo. I porevoluční vlády totiž sestavovaly osvědčené kádry maďarských socialistů.
„Gulášový socialismus“ teď připomíná třeba nedávno znovuotevřený retrorestaurace U Kádára (Kádár Étkezde) v židovské čtvrti, kde si u stolů pokrytých gumovými kostkovanými ubrusy můžete vychutnat tradiční jídla ze sedmdesátých a osmdesátých let. Restaurace je polepená fotkami vystřiženými z dobových časopisů a z nich na vás dýchne svůdná pohoda předrevolučního bezčasí, v němž po vás autokratický režim chtěl jediné – nelámat si vůbec hlavu nad politikou.
Do tohoto kýženého stavu se nicméně ten Orbánův režim nikdy úplně nedostal. Místo toho musí dál vést své zuřivé kulturní války a nutit občany rozhodovat se, na jaké straně barikády stojí. V jeho neprospěch nyní hraje i to, že maďarská ekonomika je zadlužená a ve státní pokladně znatelně chybí peníze z Evropské unie. Inflace se podepisuje na cenách potravin i služeb a dál rostou nájmy. Možná to bude právě to, co nakonec současné vládě zlomí vaz.
„Možná se až příliš soustředíme na to, čeho se chceme zbavit a nezajímá nás to, co by mělo přijít po tom,“ říká trochu skepticky Katalin Erdődi, která se do Maďarska vrátila po jedenácti letech působení v Rakousku. Odliv mladých talentovaných lidí do zahraničí byl v minulé dekádě viditelným problémem, který ani sebelepší propaganda Fideszu nemohla zamaskovat. Teď jsme ale prý svědky opačného trendu – třicátníci se ze Západu vracejí zpátky domů. Někdy třeba proto, že zde zdědili bydlení, ale možná by také rádi byli u toho, až Orbánův režim padne. Stane se to ale skutečně?
Většina lidí, s nimiž se v Budapešti bavím, přiznává, že jejich imaginace ohledně možné budoucnosti země zcela selhává. Chce se Maďarsko skutečně ze současného korupcí prolezlého režimu vrátit do podobně nevlídných časů o patnáct let dozadu? A i když Orbánova vláda padne, pořád zůstanou v platnosti jeho ústava, zákony a síť loajálních institucí, které si tak pečlivě za posledních patnáct let vybudoval. A kde vůbec najde desetimilionová země zdecimovaná odchodem celých generací novou inteligenci, která by ji vedla vstříc jiné budoucnosti, než je ta nacionálně-konzervativní? O moc víc než otázky ale dnešní Maďarsko bohužel nabídnout nedokáže.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás