V Česku znovu zní stará písnička o tom, že kdo „na to nemá“, nemá co dělat ve městě. Tentokrát ji zahrál starosta Prahy 14 Jiří Zajac z ODS, když v rozhovoru pro Seznam Zprávy prohlásil, že lidé, kteří nezvládají platit nájem v obecních bytech na Černém Mostě, by se měli „odstěhovat z Prahy“. Jako by problém nebyl v tom, že se bydlení stalo luxusem, ale v tom, že někteří chudí si dovolili zůstat v hlavním městě.
Je snadné ukazovat prstem na chudé. Těžší je podívat se do zrcadla a přiznat si, že společnost, která nedokáže zajistit důstojné bydlení všem svým členům, selhává jako celek.
Tento výrok je symptomem širšího posunu v české politice: návratu k narativu, že chudoba je osobní selhání, nikoli systémová realita. Jenže právě v době, kdy stát oficiálně uznává krizi bydlení a připravuje zákon o sociálním bydlení, působí podobná slova jako facka všem, kteří léta pomáhají lidem v nouzi najít a udržet si domov.
Roky práce
Lidé, kteří dnes žijí v obecních bytech na Černém Mostě, nejsou žádní „nepřizpůsobiví“. Jsou to rodiny, které prošly dlouhou cestou podpory – často v rámci programů typu Housing First, které město Praha financuje už několik let. Zabydlet ohrožené domácnosti je nesmírně náročný proces. Nejde o předání klíčů, ale o měsíce a roky práce terénních sociálních pracovníků: pomoc s dluhy, psychickým zdravím, zaměstnáním, vzděláním dětí. Za každým bytem, který se podařilo udržet, tak stojí stovky hodin práce. Ostatně právě díky této práci se v Praze daří držet úspěšnost projektů Housing First kolem 85 procent, což je číslo, které nám může leckterý západoevropský program závidět.
Když dnes zmíněný starosta tvrdí, že „sociální služby selhaly“, neříká tím nic jiného, než že on sám – jako zřizovatel a politik – selhal v zajištění jejich financování. Z jeho vlastních slov vyplývá, že městská část letos dostala na terénní práci méně peněz. Jinými slovy: stát a město šetří tam, kde by měly investovat. A pak se diví, že lidé bez podpory nezvládají inflaci a nárůst nákladů.
Zvlášť znepokojivá je starostova představa, že by obecní byty měl stát privatizovat, protože „město není dobrý hospodář“. To je argument, který patří do devadesátých let – a právě tehdy se z něj stala jedna z nejdražších chyb v moderní historii českého bydlení. Tisíce obecních bytů byly prodány pod cenou, a města tak ztratila nástroj, kterým by dnes mohla tlumit dopady krize bydlení. Privatizace neznamenala svobodu, ale ztrátu možnosti reagovat na trh.
Dnes už to víme: trh bydlení se nereguluje sám. Bez veřejného bytového fondu není možné zajistit dostupné nájmy, prevenci bezdomovectví ani návrat lidí po krizích do běžného života. Města jako Vídeň, Helsinky nebo Brno to pochopila. A tam, kde si bytový fond udrželi, dnes zvládají i migrační či ekonomické otřesy mnohem lépe.
Říct komukoli, že se má z města odstěhovat, protože „na to nemá“, je politicky krátkozraké a morálně neobhajitelné. Takové postoje vytvářejí dojem, že město je jen pro určité vrstvy obyvatel – pro ty, kdo vydělávají dost peněz, kdo se „hodí do obrazu“ dané čtvrti. Jenže město, které si udrží jen bohaté, přestává být živým organismem. Ztrácí pestrost, solidaritu a přirozené sociální vazby. Přestává být městem a stává se kulisou. Starosta Zajac možná věří, že „rozptýlení“ lidí s nižšími příjmy do jiných částí Prahy by situaci vyřešilo. Ale realita je taková, že většina z nich nemá kam jít – ani v jiných částech města nejsou dostupné nájmy nebo dostatek sociálních bytů.
Krize bydlení není problém jednotlivců
Podle posledních dat přibližně 150 tisíc lidí v Česku žije v bytové nouzi a další statisíce domácností dávají za bydlení více než 40 procent svých příjmů. To nejsou „nezodpovědní lidé“, ale oběti dlouhodobé politiky, která z bydlení udělala investiční komoditu a z chudých morální problém. Sociální služby na Černém Mostě a v celé Praze odvádějí obrovský kus práce, který politici často přehlížejí – nebo rovnou znevažují. Ti, kdo dnes žijí v obecních bytech, si to nevybrali proto, že by to bylo výhodné, ale proto, že to bylo jediné možné řešení. Když politici rozhodnou, že ani to už nemají mít, vysílají tím jasný vzkaz: i domov je luxus, který si člověk musí zasloužit.
Je snadné ukazovat prstem na chudé. Těžší je podívat se do zrcadla a přiznat si, že společnost, která nedokáže zajistit důstojné bydlení všem svým členům, selhává jako celek. Pokud někdo opravdu „spadl z višně“, není to rodina z Černého Mostu, ale politik, který v roce 2025 mluví o privatizaci obecních bytů a přestěhování chudých za hranice města. Město, které nechce být jen kulisou developerského snu, musí mít odvahu být domovem i pro ty, kteří právě teď bojují o udržení svého bydlení. Protože na konci dne nejde o ně – jde o nás všechny.
Autor je sociální pracovník.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás