Jsou tlak na výkon a plnění norem v Knihobotu toxické? Diskutujme!

V posledních dnech hýbe sociálními sítěmi kauza Knihobot, kterou na Instagramu odstartovala koreanistka Nina Špitálníková, když si všimla, že v Knihobotu je k mání neprodejný sešit, jehož je autorkou, za víc jak čtyři tisíce korun.

„Sešit Deníky ze Severní Koreje, který jsem napsala jako doprovodný materiál k DONIO, bez ISBN, jinak neprodejný, prodávají za 4 250 Kč. ČTYŘI. TISÍCE. KORUN. Za sešit. Bez ISBN. Bez distribuce. Bez povolení. A ještě si hrajou na ‚ekoprojekt‘, ‚druhý život knih‘ a ‚pomoc literatuře‘. Pardon, ale tohle není druhý život, to je POSMRTNÉ OKRÁDÁNÍ. Kdyby moje knížky měly nohy, zvedly by se a z toho regálu vám utekly,“ napsala Špitálníková na svůj Instagram, čímž podnítila diskuzi, ve které se začala následně objevovat i otázka likvidace neprodejných knih a poté i pracovních podmínek brigádníků.

Když má člověk delší dobu nízkou efektivitu, chodí někdo z vedení a brigádníka pozoruje.

V diskuzích se začaly objevovat příspěvky, které popisovaly velký tlak na výkon, tabule, na kterých jsou jména brigádníků, která se zobrazují podle barev, jež signalizují, jestli pracujete dost rychle a plníte normu. Dalším často zmiňovaným problémem pak byla možnost dojít si na záchod, když to znamená, že ztratíte drahocenný čas a normu tím pádem nesplníte. Zkontaktovali jsme pět brigádníků, kteří byli s pracovními podmínkami nespokojeni a ti všichni měli velmi podobné výhrady. Na druhou stranu probíhá diskuze na vnitrofiremním komunikačním kanále, kde se někteří brigádníci proti nařčením naopak ohrazují.

Tlak na výkon 

„V Knihobotu jsem začal pracovat před několika měsíci, inzerát lákal na bezva brigádu, ve které si člověk vydělá slušné peníze. Pohovor byl velmi příjemný, vedla ho se mnou srdečná a usměvavá slečna a probíhal v pobočce na Kolbenově. Měl jsem z něho dobrý pocit,“ popisuje brigádník Šimon svou zkušenost. Jména všech brigádníků jsou pro účely reportáže změněna, redakce jejich identitu zná.

„Já měl ale docházet do Hostivaře, kde, pokud vím, není výdejna, jen sklad. Celý prostor se nachází v jedné velké hale, kam všichni dochází a kde probíhá veškerá práce. První směna už předznamenala celý chod tohoto korporátu, který se jinak tváří jako přátelská a eko komunita, ale je to typický kapitalistický korporát. Každý brigádník má čip, kterým si pípá, když přijde, odejde a zároveň si pípá, když začne konkrétní práci, aby bylo jasné, kdy pracuje a kdy se jen převléká,“ vysvětluje Šimon, podle kterého nikdo nezakazuje, aby si brigádníci došli na záchod, ale upozorňuje, že tím ztrácejí minuty, které se pak propisují do produktivity jejich práce.

„To je jejich vlastní vzorec, který počítá produktivitu každého brigádníka. Tahle produktivita se pak bere v potaz při různých týdenních a měsíčních hodnoceních a pasivně agresivně se pořád připomíná. Já jsem tak nikdy během směny nešel na záchod. Stejně tak je pod dohledem kontakt mezi pracujícími – když jsem třeba promluvil na svoje kolegy vedle sebe, okamžitě jsem cítil ostré a jedovaté pohledy nadřízených. Nikdo nic formálně neřekl, ale zcela zřetelně mi bylo naznačováno, že na povídání není práce. Ta je na práci,“ říká Šimon.

Tváří se jako progresivní firma

I podle dalších brigádníků jsou pracovní podmínky nedůstojné. Shodně popisují, že focení knih, kdy člověk manipuluje s těžkými krabicemi a jeho rolí je knihu po knize projít, popsat do systému její závady a poškození, udělat nejméně tři fotografie a poté ji dát do druhé krabice, je časově jen obtížně zvládnutelné. Další činností je zařazování, kde se jako největší problém jeví nedostatek míst, kam knihy zařadit, což činí tu práci obtížnou. Velká radost pak je, když se objeví celý jeden volný regál, kam je knihy možné bez problémů zařadit.

„Zařazovala jsem 1200 knih za jednu čtyřhodinovou směnu do polic, kde není místo, takže je člověk pořád v červených číslech, pak mě přeřadili na focení, kde člověk musí knihu prohlédnout, najít vady, vyplnit, to zabere hodně času, takže plnit nové normy je hodně těžké,“ popisuje další brigádnice Iveta.

Při rozhovorech o pracovních podmínkách se často objevoval argument, že slabý výkon generuje řeči o vyhození z práce, ale nikdo z respondentů reálně vyhozen nebyl. Důvody, proč někteří zaměstnanci firmu kritizují, se často vážou k její prezentaci navenek. „Nejvíc mi vadí, že se tváří jako progresivní rodinná firma, že jsou všichni hrozně přátelští, ale nebylo tam nic lidskýho, všichni chodí jako roboti a pípaj. Pak navýšili normy, ale nezvýšili platy. Ti, co plán plní na sto až sto deset procent, dostanou o deset korun na hodinu víc, ti, co na sto dvacet, tak o dvacet korun, ale to jsou úplně nesplnitelné normy,“ myslí si Iveta, která popisuje, že nikdy do práce nešla ráda právě proto, že všichni viděli, když pracovala pomalu a vedení ji chodilo pozorovat. „Ze začátku jsem si říkala, proč se všichni tak honí, ale po měsíci jsem se přistihla, že taky makám, jak zběsilá,“ vypráví Iveta, jak na ni tlak působil.

Podobnou zkušenost udělala i Adéla, která pracovala v Knihobotu dva prázdninové měsíce. Nechodila tam ráda a nevzpomíná na to dobře. Potvrzuje, že jí byl nepříjemný tlak na výkon, že měla pocit, že nemá čas si dojít na záchod a práce pro ni byla hodně stresová. Nepříjemné pro ni bylo i to, že nikdy nevěděla, na jakou pozici bude přiřazena. Svou zkušenost ona i další brigádník Roman popisují jako negativní a jsou rádi, že už mají jinou brigádu.

Prach, plíseň a ochranné pomůcky

Brigádníci si nemají možnost sednout. Nemají na svém pracovišti židle, jejich pracoviště vypadá asi jako telefonní budka. Na jedné straně položená krabice s knihami, před nimi monitor a fotoaparát, jímž fotí knihy. Pracují s knihami plnými prachu, plísně. „Zažil jsem, že jedna slečna omdlela a sesunula se k zemi. Zavolal jsem vedoucího, který jí dal vodu a pak mi vynadal, ať neokouním anebo se jdu odpípnout. Když jsem odcházel, stěžovala si, že je v prostoru málo vzduchu a tempo je moc rychlé – řekl jí, že máme dobrý plat a je to studentská brigáda a co prý čekáme,“ popisuje Šimon.

Buňkám, kde se knihy fotí, se přezdívá „nevolníci“. „Je tam hodně německých knih, které jsou plesnivé, je z toho smrad, prach, nemají ISBN, tak je musím zadávat ručně a když mám hodně takových knih, tak normu prostě nestíhám,“ vysvětluje Iveta, která podobně jako ostatní popisuje, že když má člověk delší dobu nízkou efektivitu, chodí někdo z vedení a brigádníka pozoruje. Problém tak ani není jméno na tabuli, protože se lidé často jmény ani neznají, ale to, že ostatní vidí, že vás vedení kontroluje. To je totiž neklamná známka toho, že máte slabý výkon. „Pak přichází pohovory a naznačování, že ta práce pro vás možná není,“ tvrdí Iveta.

Co se ochranných pomůcek týká, Šimon si stěžuje, že nebyly k mání, ale ani ostatní o nich nevěděli. „Ale i kdyby tam byly, nikdo je nepoužívá, takže to by bylo divný je používat,“ popisuje Adéla skutečnost, že důležitá je také firemní kultura, a nikoliv jen možnost si pomůcky případně vyžádat. Při focení jsou rukavice navíc zakázané, protože na fotce musí být vidět ruka bez rukavic, dodává Iveta.

Spokojení a spokojenější brigádníci

Odlišnou zkušenost má Ivan, který nepracuje na Kolbence, ale na jiném pracovišti, kde je to podle jeho slov mnohem lepší než jinde a tlak na výkon je zde menší. Zkušenosti svých kolegů ale nebagatelizuje, sám také v minulosti zažil tlak na výkon a vnímal problémy, které popisují ostatní respondenti. Jako největší problém vnímá tabule, na kterých jsou viditelná jména neplničů norem. Pouze upozorňuje na to, že na jeho současném pracovišti je to jiné, což je dané nejspíš i tím, že je tam jiná náplň práce. 

„Pokud je hroznými pracovními podmínkami myšlena důslednost v tom, že lidé mají plnit transparentně nastavené normy, pak ano. Že se u nás pracuje, to říkáme každému hned v úvodu. Práci má šanci si vyzkoušet a dáváme dost času na rozmyšlení, nakolik mu sedne,“ ohrazuje se proti nařčením CEO Knihobotu Dominik Gazdoš, podle něhož mají brigádníci čas se rozmýšlet celých deset směn, jestli jim práce vyhovuje.

„V celém provozu je několik obrazovek, na které vidí nejen brigádníci, ale všichni ve skladu. Dávají důležité informace všem, co je potřebují. Víme, jestli stíháme, kolik práce nás čeká a podobně. Jestli se daří lidem držet normu, například při focení knih je rozděleno do barevných pásem (zelená, oranžová, červená). Je to samozřejmě informace pro ně, aby věděli, jak stíhají, případně jestli si díky rychlosti vydělají něco navíc. Ale i pro trenéry, kteří jim pak můžou pomoct, když se dostávají do skluzu,“ popisuje Dominik Gazdoš totéž, co brigádníci, jen z jiného úhlu pohledu.

„Pokud je hroznými pracovními podmínkami myšlena šikana podřízených, bezohlednost vedoucích, toxické prostředí nebo třeba předsudky, tak to nemůže být dál od pravdy,“ tvrdí Gazdoš, který mi dává přístup do vnitrofiremního slacku, kde se po článku na Refresheru rozhořela diskuze, v níž se někteří zaměstnanci firmy naopak zastávají. Tvrdí, že plnit normy tak náročné zas není, že si stíhají dojít na záchod a že ony strašlivé pracovní podmínky jsou nafouknutá bublina. Existenci tabulí a předepsaných norem, které je potřeba plnit, nikdo – ani vedení firmy, nepopírá. Neshoda tak spočívá v tom, zda je takový tlak na výkon brigádníků v pořádku, anebo už je toxický.