Na USA vidíme, že rozložit liberální demokracii je snadné. Brzy to můžeme pocítit i u nás

Jimmy Kimmel už má od společnosti Disney opět zelenou a může opět působit na televizní stanici ABC. Tato krátká epizoda nicméně jasně ukázala, jak blízko mají Spojené státy k absolutnímu rozkladu institucí a pravidel, na nichž americký systém prozatím stál. V celém příběhu hraje klíčovou roli Brendan Carr, který je momentálně ředitelem Federální komise pro komunikaci (FCC). Právě Carr totiž televizní stanici ABC pohrozil, že by měla něco udělat s Kimmelem dříve, než se do toho pustí jeho úřad.

Stalo se tak poté, co se slavný americký komik a moderátor minulé pondělí v pořadu Jimmy Kimmel Live! ve svém monologu vysmíval Donaldu Trumpovi a prohlásil, že americké MAGA hnutí se snaží udělat ze střelce Tylera Robinsona „levičáka“, i když dobře ví, že byl „jedním z nich“. Tyler Robinson nicméně podle všeho skutečně nebyl „jedním z nich“ a zastřelil Charlieho Kirka kvůli jeho verbálním útokům na trans lidi. To ale není tak důležité. Zásadní otázkou totiž zůstává, jestli má být moderátor za něco podobného vyhozen z televize, a to navíc po nátlaku federálního úřadu. Od diskuze o cancel culture jsme se totiž poměrně rychle dostali ke staré dobré státní cenzuře, přestože se prozatím ještě nerozjela naplno.

Jiný svět je stále možný, ale zajistí ho jen přesvědčivá, demokratická a akceptovatelná alternativa společenského uspořádání.

Zde mi však jde o trochu něco jiného. Brendana Carra totiž do zmíněné významné pozice instaloval Donald Trump, aby diskuzi o televizní zábavě moderoval křesťansko-nacionalistickým způsobem. Úřad FCC totiž schvaluje akvizice v mediálním byznysu a uděluje subjektům licence k vysílání. Carr působil v FCC jako komisař i v minulosti, ale v posledních letech se zásadním způsobem politicky posunul doprava, dokonce natolik, že je autorem jedné kapitoly dokumentu Project 2025. Ten vypracoval ultrakonzervativní think-tank Heritage Foundation jako jakýsi manuál k převzetí moci ve Spojených státech po vítězství Donalda Trumpa.

Ve Spojených státech tak pozorujeme postupný proces převzetí moci, který sice stále naráží na odpor institucí, právníků i politiků, ale přece jen nadále pokračuje a umožňuje dříve nevídané věci – jak jsme viděli právě při nátlaku státních institucí na soukromé televizní společnosti, aby se krotily ve své kritice Trumpovy administrativy. Obávám se, že teď, když Trumpův poradce Stephen Miller i samotný prezident hovoří o válce proti politické opozici, bude situace ještě eskalovat.

Křehká demokracie

Tento týden jsme si také mohli poslechnout rozhovor redaktora časopisu The New Yorker Davida Remnicka s volebním právníkem Marcem Eliasem. Ten se podle všeho skutečně obává toho, jestli příští rok v Americe proběhnou standardní a regulérní midterms, tedy volby do Senátu a Kongresu v polovině prezidentského mandátu. Elias argumentuje tím, že se Trumpova administrativa snaží potlačit a zrušit takové možnosti hlasování, které využívají primárně demokratičtí voliči (korespondenční volba) a že aktuálně sbírá demografické informace o voličích v minulých volbách, aby mohla zpochybnit legitimitu jakýchkoliv výsledků budoucích voleb. Vypadá to, že právě midterms budou skutečnou zatěžkávací zkouškou americké demokracie.

Celý tento nepěkný proces nám ukazuje, jak neskutečně křehký je současný systém liberální demokracie. Nemá smysl se utěšovat tím, že nás před diktátory, autoritáři a fašisty zachrání demokratické instituce a brzdy a protiváhy liberálně demokratického systému. Antisystémové síly totiž tyto hodnoty neuznávají a budou hledat způsoby, jak je obejít, paralyzovat, ignorovat, přerámovat. A platí to i pro Česko a nadcházející volby. Musím se smát tomu, když u nás intelektuálové a novináři prohlašují, že se nám rozhodně nemůže stát totéž, co na Slovensku, protože máme silnou občanskou společnost a dobře fungující demokratické instituce. Není to pravda. Když to jde v USA, půjde to i u nás.

Systém je potřeba demokratizovat

Je možné proti tomu něco dělat? Odpovědí na nástup krajně-pravicového autoritářství není represe a liberální „diktatura“, ale další posilování demokratických mechanismů ve společnosti. Pokud současný nástup autoritářských sil všude po světě říká něco podstatného o stavu našich společností, pak především to, že parlamentní demokracie je u konce s dechem a přestává odpovídat požadavkům doby. Není možné, aby svoboda nějaké společnosti závisela na tom, na jaké pozice dosadí prezident pár desítek ideologů a politických aktivistů, jak to dnes vidíme ve Spojených státech. Není možné, aby výsledky prezidentských voleb v podstatě určovaly dary od miliardářů a taky to, jak se zrovna vyspí majitelé největších technologických firem na světě.

Takový systém se při sebemenší krizi zákonitě rozpadne, respektive se promění v autoritářskou diktaturu, v níž rozhodují mocní, bohatí a vlivní na úkor zbytku společnosti. Je proto potřeba posilovat veřejnou kontrolu nad tím, jak funguje státní správa, dozorovací orgány, ale i politický proces. Jasnou odpověď na to, jak by to mělo fungovat, samozřejmě nemám, ale je potřeba začít vést debatu o tom, jak je možné tento hroutící se systém vylepšit, aby dal větší slovo řadovým občanům a jejich zájmům. A je jasné, že křesťanská teokracie ani technofeudální diktatura nám takový systém nepřinesou.

Možnou odpověď nabízí například experimenty s občanskými shromážděními, která jsou v mnoha ohledech férovější než všemi skloňovaná obecná referenda. V občanských shromážděních se schází pečlivě vybíraný, případně vylosovaný vzorek populace daného státu a tito lidé mají za úkol vypracovat společné stanovisko ke konkrétnímu problému. Toto stanovisko je pak závazné pro politickou reprezentaci. Podobným způsobem vznikly například otázky pro referendum v Irsku ohledně interrupcí nebo manželství pro všechny. I obecná referenda musí splňovat určitě demokratické procedury, aby se z nich nestal jen nástroj polarizace společnosti a bič většiny na všechny, kteří se odlišují.

Ale je možné jít ještě dál a posilovat rozhodovací pravomoci veřejnosti na dalších úrovních. Dá se uvažovat o posílení vlivu zaměstnanců na rozhodování v některých firmách. Dá se uvažovat o nějaké aktualizované verzi republiky rad a dalších orgánů, které významně prohlubují principy zastupitelské demokracie. Případně se dá uvažovat i o utopické představě totálně prostupné politické struktury, v níž může o politických otázkách teoreticky rozhodovat kterýkoliv člen společnosti, jakmile získá důvěru jiných lidí. Může to znít radikálně, ale promýšlet, jak vylepšit naše uspořádání ve chvíli, kdy je současný systém evidentně v ohrožení a dávno neplní svou funkci, by mělo být spíše pudem sebezáchovy.

Nejde mi o okamžitou změnu, revoluci ani převrat, ale o diskuzi o alternativách k upadajícímu systému. Vizi nového uspořádání zatím prosazuje jen krajní pravice a v takovém světě podle mě nikdo z nás žít nechce. Jiný svět je stále možný, ale zajistí ho jen přesvědčivá, demokratická a akceptovatelná alternativa společenského uspořádání.