Nejnovější epizoda pořadu České televize Fenomén doby se věnovala dětskému násilí, hlavně u dětí základní školou povinných. Ty totiž na rozdíl od středoškoláků nelze ze studia vyloučit a spolu s nimi tzv. „odstranit problém“. Díl příznačně nazvaný Věk agrese zachycuje letitý jev vzdělávacího systému, kdy se kázeň dětí rozvolňuje do té míry, že znemožňuje plnohodnotnou výuku a negativně poznamenává atmosféru ve školách, tedy psychický stav učitelů i dětí. Nezvladatelnost dětských kolektivů má navíc paralelu i ve stoupající míře trestných činů nezletilých. Tématu se s odkazem na pořad Fenomén doby věnovaly i Události, komentáře.
Nezapomínejme tedy, že agresivní děti nejsou ošklivou pihou na vlídné mírumilovné tváři naší společnosti, ale že celá tato tvář je zkřivena násilím, ponižováním a traumaty.
Veřejnoprávní médium ve svých pořadech problém představilo jako téměř neřešitelný, kdy se k němu vyjádřili nešťastní učitelé, kteří jsou terčem přinejmenším verbálního násilí ze strany dětí i rodičů jako první, ustaraná matka žáka s ADHD, několik značně skeptických psychologů nebo ředitel výchovného ústavu. Část reportáže také zachycuje školní nácvik na obranu před ozbrojeným útočníkem, výpovědi dětí, které mají zkušenost s násilím, nebo nejvyšší státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, která upozorňuje na dramatický nárůst kriminality dětí (meziročně o osm procent). Kromě výsledného obrazu jakési démonické neřešitelnosti problému byla několikrát zmíněna inkluze, slovo, které se nápadně často začalo skloňovat i v předvolebních kampaních.
Inkluze, zdroj zkázy
V epizodě pořadu Fenomén doby se do inkluze ve vzdělávání opře například Jiří Pilař z Asociace speciálních pedagogů. Jeho vyjádření v reportáži navazuje na matku, která si před kamerou postěžuje, že speciální školy pro děti s ADHD, jakým je její syn, prostě nejsou, přičemž následuje střih, kdy Pilař vysvětluje, že „kapacity tady dříve byly, pak se ty školy začaly nějakým způsobem eliminovat, protože naběhla ta nešťastná inkluze.“ Následuje názor psycholožky Galiny Jarolímové, která označí inkluzi za jeden z fenoménů, který může za zvýšenou agresivitu dětí.
Trojici jezdců inkluzivní apokalypsy doplňuje psychoterapeut a etolog Andrej Drbohlav, který zmíní „nevhodně a nesprávně udělanou inkluzi“ a vzápětí ji vysvětluje jako „retardovaný altruismus“, který lpí na nesprávném přesvědčení že „všichni jsou vychovatelní a vzdělatelní“.
Nikdo otevřeně neřekne, že chce návrat tzv. zvláštních škol (později praktických), kam se za socialismu odkládaly děti nejen s intelektovým hendikepem, ale taky děti s jakýmikoliv jinými problémy, často děti ze sociálně deprivovaného prostředí, a především romské děti. Místo toho se tu mluví o „speciálních třídách“ (Pilař) a malých kolektivech, s větší péčí etopedů a psychologů (Jarolímová). V Událostech, komentářích Jarolímová pak jako problém opět zmíní „inkluzi v českém provedení“ a třídy přeplněné různorodými dětmi.
Mezi dalšími náhodně zmiňovanými faktory, jako jsou sociální sítě, MMA nebo videohry, je kromě inkluze opakovaně zaostřena pozornost na selhávající rodiče. „Když dítě nemá psychiatrickou nebo neurologickou diagnózu, tak je to vždycky chyba v rodině,“ tvrdí například Pilař. Psychoterapeut Drbohlav popisuje hypertolerantní a hyperprotektivní výchovu. Kritického ke stylům výchovy dětí se toho snáší ale více, například vedení k dravosti jako záruce úspěchu nebo přesvědčení rodičů o výjimečnosti jejich dětí a nechybí rodiče, co si tzv. postaví hlavu, zatímco škola, která se nachází pod tlakem legislativy, zřizovatele, inspekce a „bezzubých metodických pokynů“, zůstává vůči agresivitě bezmocnou.
V názorovém mixu zprostředkovaném Českou televizí tak převažuje názor, že inkluze je zdrojem zkázy, a vyplývá z něj, že školám chybí především legislativní nástroj, jak vytřídit problémové děti a případně se nějak zbavit rodičů, co si „staví hlavu“ a selhali ve výchově. Naopak menšinové idealistické hlasy bránící inkluzi pak v pořadu reprezentovali vlastně jen ti, kteří s problémovými dětmi do kontaktu prakticky nepřijdou – zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková nebo aktivista Bohumil Kartous.
Ti pak také mluvili o seberadikalizaci dětí vlivem nikoliv nutně rodinného prostředí a vlivu sociálních sítí. K tomu nakonec dodává i Andrej Drbohlav čísla, že rodiče tráví s dětmi jen dvě hodiny denně, v blízkosti, kdy spolu aktivně komunikují pak jen 14–18 minut, zatímco v kyberprostoru jsou děti schopné trávit až osm hodin. Takže jsou to zase nakonec rodiče, kteří se zřejmě někde bezcílně potulují, místo aby komunikovali se svými dětmi a pokoušeli se je zabavit účinněji než algoritmy TikToku.
Přísnost musí bejt
Z vlastní povinné školní docházky v osmdesátých letech si vybavuji, jak tehdy učitelé často vzývali rákosku a fyzické tresty a nám provinilému žactvu připomínali, že nás neseřežou jen proto, že kvůli jakési přecitlivělosti nové doby se tento výchovný zázrak stal nepřípustným. A to ještě netušili, že časem přijdou o svou poslední zbraň – zvláštní školu. Mimochodem pár romských dětí z naší třídy během prvního stupně zmizelo.
Právě touhu po ztraceném represivním nástroji jako by odborníci v pořadu o agresivních školácích sdíleli s mým někdejším učitelstvem. Nakonec je to ale i generace moje a mých někdejších spolužáků, která dnes často nostalgicky vzpomíná na to, kolik nesmyslů a příkoří se ve vzdělávání dělo, a zároveň s tím odmítá jakékoliv změkčilé novinky – když jsme to přežili my, vy musíte taky.
Do tohoto ranku traumatizovaných představ pak spadají nejen hlasy, které by vracely povinnou vojenskou službu, nebo ti, co s dojetím vzpomínají, jak jim fotr, když něco provedli, vypálil, že druhou chytli o zeď. Patří sem hlavně všeobecná obava, abychom to se vzděláváním dětí nepřehnali. Ta se projevuje například lpěním na tvrdých a nespravedlivých přijímacích zkouškách, které ve vzdělávacím systému prohlubují socioekonomické nerovnosti, v přehlížení segregace, kdy se romské děti kumulují do vybraných škol, aby nepřekážely bílým, v držení podstavu všeobecného vzdělávání, ale i vysokoškolských oborů, což nás činí nejméně vzdělanou z vyspělých zemí, případně nedůstojných a demotivačních podmínek doktorského studia.
Nakonec s těmito postoji souvisí i to, proč vzdělávání pořád ve většině škol nevypadá o moc jinak než v osmdesátých letech. Drezúra obalování sešitů, rýsování okrajů, záplava domácích úkolů a režim, který vystihuje i školní slovník: přepadovky, diktáty, poznámky, trestné písemky, stání na hanbě atd. Nakonec jsou to i ty školní jídelny, které vesměs uvízly u masa a UHO. Když paní psycholožka Jarolímová popisuje, jak musejí být problémové děti v menších kolektivech, nechápu, proč by se v menších kolektivech nemohly učit všechny děti, a proč držíme často téměř třicetihlavé třídy jako v osmdesátkách minulého století.
Násilí, ale naše
Tomuto celonárodnímu mindsetu se samozřejmě nevymykají ani rodiče. Navzdory postojům psychologů z pořadu, u nich lze těžko očekávat příliš tolerantní a protektivní výchovu. To, k čemu je průměrný český rodič tolerantní, jsou především fyzické tresty dětí. Ale nejen dětí, je to právě i násilí odkoukané od rodičů, které děti napodobují. Jsou to přitom ženy, mnohé z nich matky, které bývají nejčastějšími oběťmi domácího násilí. Ovšem ve chvíli, kdy zákonodárci mohli přijmout mezinárodní dokument, Istanbulskou úmluvu, který na státech vymáhá systémová opatření pomáhající obětem násilí, zavrhli jej s dezinformačními argumenty o „gender ideologii“ apod. Nezapomínejme tedy, že agresivní děti nejsou ošklivou pihou na vlídné mírumilovné tváři naší společnosti, ale že celá tato tvář je zkřivena násilím, ponižováním a traumaty.
Jak tedy interpretovat arogantní chování rodičů vůči škole, které reálně existuje a ohrožuje učitele, ostatní děti i samotnou výuku? Jako nezvratný jev, proti kterému se nelze bránit jinak než nácvikem bojové situace, jak mimochodem vidíme v reportáži? Nebo jako sebezáchovný akt, kdy se rodič obrátí proti škole, která pro něj představuje systém, jemuž nevěří? Jako bezradné gesto někoho, kdo je sám traumatizován? Anebo jako model chování, který ve společnosti prostě funguje a který v jiných prostředích (podnikání, politika, sport, showbyznys) naopak obdivujeme? Všechny možnosti mohou být správně.
Podobně pochybná je interpretace o tolerantní výchově. Za ní se spíše než tolerance skrývá nezájem, ale ještě častěji nedostatek času. Propadající se životní úroveň doléhá především na chudší část společnosti, kam často patří rodiny s dětmi, zvláště ty s jedním pečujícím rodičem. To, že dítě tráví osm hodin v kyberprostoru, tak není nutně vina rodičů, kteří jsou v práci do pozdních odpoledních hodin nebo chodí na směny. Bez ohledu na to, jestli jde o chudou matku, která po večerech běhá do druhé práce někam ještě uklízet, nebo podnikatelskou rodinu, která je do večera „na firmě“, aby si udržela svůj status, na děti v téhle zemi nemá čas de facto nikdo.
Česká politika jako zdroj dětského stresu
Konzervativec by jistě namítl, že stát naše spratky nevychová. To má ale jako vždy pravdu sotva částečnou. Rodina není soukromý ostrov štěstí izolovaný skleněným poklopem od zlého světa, ale její hodnoty, fungování a možnosti jsou výrazně definovány tím, jak moc se s ní v té společnosti počítá. A jak náš stát počítá s rodinami a dětmi, dobře víme. Nejen být matkou je v Česku za trest. Pokud se bavíme o školství, tím se vyznamenala vláda Petra Fialy, která sektor uvrhla do nebývalé krize, čímž se dostáváme k detailu, který Česká televize i odborníci poněkud přehlédli. A nejde o nic menšího než o peníze.
Zatímco o neblahé inkluzi se v pořadu mluví skoro jako na sjezdu Motoristů, nikdo z oborových kapacit ani nepípne, že inkluze taky něco stojí – ani zmocněnkyně práv, která je samozřejmě loajální k vládě. Zároveň nikdo nevysvětlí, že ty peníze jsou naprosto oprávněné, protože jde o investici do budoucnosti všech těch dětí, kterým pomůže dosáhnout na maximum možného vzdělání – a to i těm nejtalentovanějším, protože i na ně pak budou kapacity, prostor, i ony mají různé nároky, kterým v současném systému nelze vyjít vstříc.
Naopak se všem v režii České televize povedlo vyvolat dojem, že smysl inkluze spočívá leda v tom, že školní grázlové za podpory bezskrupulózních rodičů převezmou velení nad sluníčkově bezmocnými školami, kde snadno zpacifikují zákony odzbrojené učitele. Nedostatek respektu k učitelům mají přitom primárně na ministerstvech školství nebo financí, kde z nich svými sliby a proklamacemi dělají akorát blbce.
Nejsou to ale jen školy, které mají možnost děti formovat a pomáhat tak rodinám. Je to například také volnočasová oblast, dětský sport nebo nízkoprahové neziskovky s celou škálou psychologické, sociální a jiné pomoci. Na nic z toho nejsou peníze už léta. A tak aby to lidem nebylo líto a dál se zbytečně netrápili, pro příští rozpočet navrhl končící ministr financí Stanjura jejich úplné odříznutí od rozpočtu.
Česká politika je tak zdrojem dlouhodobého stresu nejen pro rodiče, ale i pro děti. Vláda Spolu se Starosty přitom ukazuje, že děti mají na salámu nejen antisystémové strany. Svou neschopností a neochotou zajistit dostatečným financováním funkční inkluzi totiž opozici připravila pěkné předvolební téma. Motoristé si tak zrušením inkluze vymiňují podporu příští vlády, rušit ji chce taky SPD. Stačilo pro změnu říká o inkluzi věci, za nimiž si lze představit prakticky cokoliv. Její revizi najednou plánuje ale i vládní ODS – opět především organizačními změnami, zmiňované financování zní spíše jako další pravicový fór. Opatrnou výjimku s mlhavým příslibem „nakopnutí školství“ tvoří Piráti, konkrétní představou o systematické podpoře vzdělávání včetně inkluze disponuje ale jen Robert Plaga z ANO. Jak moc je jeho postoj vlastní i jeho spolustraníkům, je ale otázka.
Být dítětem ve stanici Česko zkrátka není vůbec jednoduché. Když v reportáži jeden z učitelů popisuje, že na jakýkoliv zákaz nebo usměrnění děti reagují podrážděně s odkazem na svoje osobní svobody a práva, je jasné, že tohle je celospolečenský univerzální argument pro všechno. Přitom se svobodou je to v jednotlivých případech velmi ošemetné – oháníme se jí totiž především tehdy, když naráží na neoliberální dogma permanentní soutěživosti a (nepřekvapivě) agresivity. S odkazem na svobodu se často bráníme jakýmkoliv regulacím a zákazům, které nás přitom často mají ochránit před soukromými korporacemi a jejich jediným zájmem – vydělávání peněz na úkor čehokoliv.
Je tomu tak i tehdy, když jde o život a zdraví dětí, potažmo životní prostředí, kvalitu potravin apod. Tady stejně za všechny problémy dětí nakonec můžou rodiče. V Česku jsme tak proto velmi laxní, pokud jde o drogy užívané dětmi, složitě se teprve nyní projednává zákaz prodeje energy drinků, a to i jen dětem pod 15 let, není regulován ani edukován přístup k sociálním sítím, kam jsme děti šoupli na hlídání digitálním magnátům. Že se tam trochu zradikalizují? To nevadí, my taky. Pro změnu k boji s nadváhou a psychickou nepohodou by výrazně přispěla povinná třicítka v obcích a absolutní přednost chodců. V Česku, zemi svobody, ale neprůchozí věc, jakkoliv by pomohla dostat děti ven a přeměnit veřejný prostor tak, aby podporoval aktivní mobilitu. Pro Česko se naopak stalo typické, že jsme v době covidu zavřeli děti doma na extrémně dlouhou dobu.
A zároveň jsme nanejvýš neochotní, pokud jde o investice do lidí a péče. Je to potom obecně dlouhodobý nedostatek psychologů, zvláště těch dětských, stejně jako právě nedostatek psychologických a sociálně pedagogických odborníků a asistentů, kteří by ve školách měli perspektivní místo a podmínky pro systematickou a dlouhodobou práci. Přitom i v reportáži zmíněná ZŠ Otokara Chlupa v Praze, kde se inkluze daří, se chlubí právě nadprůměrným počtem těchto profesí – a není to jediný příklad.
Kombinace těchto našich přístupů tak nakonec vede akorát k tragickým číslům, která předloni zveřejnil NÚDZ v Klecanech, tedy že 40 procent dětí vykazuje známky deprese a 30 procent úzkosti a že odborná pomoc by prospěla každému třetímu žákovi. Těžko budou všichni nezvladatelní výlupci od kosti. Naopak bychom si měli uvědomit, že agresivní chování je jen symptom.
V Česku tak sice máme inkluzi, máme Strategii30+ a mluvíme o tom, že míříme na Západ. Ve skutečnosti akorát pochodujeme na místě, jak tu bylo oblíbeným cvičením už ve školách za normalizace, protože na nic jiného tu nejsou peníze. Nakonec jsme všichni jako ten romský kluk, který v reportáži popisuje, že je často terčem šikany kvůli pleti, ale prý už je zvyklý a nevadí mu to.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás