Feminismus a jemu blízký pojem gender, v Česku často příznačně poklausovštěný na genderismus (podle vzoru homosexualismus), se v médiích objevuje s až podivuhodnou četností. Zvláště s ohledem na to, že ve většině případů autor či autorka textu de facto netuší, co to ten feminismus vlastně je.
Feministky tak bezděčně obsazují celou škálu společenských hrozeb. Od tradičních potížistek, které si neustále na něco stěžují, zlobí se, proti něčemu brojí nebo dokonce něco kritizují, až po skutečné rozvracečky společenského řádu. Ty dost možná nejhouževnatěji odhalují média, která ovládá Marek Španěl. Parlamentní listy tak třeba neváhaly feministky obvinit z útoku na demokracii, když blokovaly extremistický Pochod pro život, který útočí na svobodu žen a přístup k lékařské péči. Bratrské Echo24, které dává prostor rádoby třeskutým polemikám s feministkami pravidelně, pro změnu nedávno nepohrdlo otištěním projevu starého dobrého ochránce ruských zájmů Václava Klause, který ve vesmíru konzervativního čtenářstva opět připomněl, kdo že je tu největší nepřítel: kromě globalismu a environmentalismu neopomenul zmínit ani genderismus.
Ženství je totiž něčím těžko uchopitelným, dílem psychologickým fenoménem, dílem biologickým a velkým dílem také výsledkem sociálního konstruktu. Ideální věc k tomu, abyste přes ni privatizovali příčiny vzniku rakoviny.
Tyto antifeministické postoje ale prosakují napříč společností, a tak například z „trans epidemie“ obvinila feministky známá sexuoložka, která v médiích opakuje krajně pochybnou spekulaci o tom, že dívky kvůli feministkám nechtějí přijmout svůj ženský úděl a raději podstupují tranzici. Mezi větší mediální zářez z tohoto mentálního kadlubu nepochybně patří také nedávný rozhovor s lékařkou Miroslavou Skovajsovou, která za nárůstem nádorových onemocnění nevidí pokročilé diagnostické metody, prevenci nebo naopak zhoršující se znečištění prostředí, ale to, že ženy podle ní nejsou dost ženské, tedy křehké a zranitelné a navíc ani nenosí sukně: „Ta moderní, úžasná doba nás zbavuje ženství. Je to jakýsi úraz ženství. Jakýsi boj s ženstvím. Mnohé ženy se bojí být vlastně ženami (…) Vyjděte ven na ulici a podívejte se, kolik žen má sukni. Kolik žen dneska dokáže říct: Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi, na toto nemám.“
Vůči Skovajsové sukňovému nesmyslu se právem ohradilo hned několik publicistek, například na Refresheru nebo v Heroine. Kromě polemiky, kdy je možné proti teorii sukně argumentovat částečně ovlivnitelným životním stylem a na úrovni jednotlivce prakticky neovlivnitelným multifaktorovým znečištěním životního prostředí (nověji se upozorňuje na další a další látky od věčných chemikálií po mikroplasty), je na celé kauze zajímavé, s jakou lehkostí se její staromilské křídlo vzdává kritického myšlení a nasedá na pudový antifeminismus.
Privatizace příčin rakoviny
Tmářské představy o mocném feminismu, který hubí ženy, se veřejným prostorem šíří s pověstnou virální silou a zároveň obratem generují další ozvěny sebe samých. Kromě revivalu žánru „nejsem žádná feministka“, o nějž se letos zasloužily Eva Decroix nebo Marcela Augustová, nám tu proto pěkně prosakuje medicína s jakýmsi sociologizujícím kutilstvím, které má mnoho společného s ezo scénou.
Právě ezo s koncepty ženství pracuje dost usilovně a v zásadě lze toto úsilí zobecnit jako svár představy nějakého tradičního přirozeného ženství a současné modernity pozdního kapitalismu. O tom, jak se ženám skutečně žilo v oné „tradiční“ minulosti, přitom žádná z buditelek vnitřních bohyň a léčitelek vaginálních depresí nic netuší, stejně jako si nepřipouštějí, že se pohybují čistě ve sféře svých často sexuálních fantazií, na nichž neváhají ani vydělávat. Ezo a kapitalismus si rozhodně v ničem nepřekážejí. Zatímco u eza to není překvapením, u kapitalismu by tu užitečnost tmářství možná očekávalo méně lidí.
Zatímco Skovajsová se v žánru mediálně vděčné „ezomedicíny“ teprve pozvolna rozkoukává – už se ale stihla vymezit vůči objevům genetiky a zastat se Jaroslava Duška, který v médiích opakovaně rozvíjel myšlenku, že onkologičtí pacienti si za vše mohou sami, protože „nechtějí žít“, bylo by vyloženě nespravedlivé v této společnosti nezmínit „psychogynekoložku“ Helenu Máslovou. Ta analogickými spekulacemi o narušeném ženství diagnostikuje neplodnost a dnes už je zcela zabydlená v dezinfoscéně.
Jestli lze najít nějaké přemostění mezi čistým ezem a těmito popularizátorkami medicíny, pak je to skutečnost, že příčiny nádorových onemocnění nehledají v genetické zátěži, strukturálních faktorech a vnějším prostředí, ale přenášejí odpovědnost výhradně na pacientky. Navíc nejde o žádnou osvětu ve smyslu úpravy životního stylu, která je navíc pro v průměru ekonomicky slabší a naopak zaneprázdněnější ženy mnohdy ještě hůře dosažitelná než pro muže. Tím, co má ženy spasit, je kupodivu právě ono ženství, tedy něco, čehož prapodstatu hledaly, nacházely a zase vyvracely generace psychoanalytiků, filozofů, sociologů a samozřejmě feministek v jejich řadách, a nakonec i v ulicích. Ženství je totiž něčím těžko uchopitelným, dílem psychologickým fenoménem, dílem biologickým a velkým dílem také výsledkem sociálního konstruktu. Ideální věc k tomu, abyste přes ni privatizovali příčiny vzniku rakoviny.
Tato privatizace se tu navíc potkává s jedním ze základních mechanismů ekonomického neoliberalismu, v němž dennodenně fungujeme. Veškeré negativní strukturální dopady kapitalismu a hyperkonzumu, který jej pohání, totiž privatizujeme, tedy převádíme na osobní odpovědnost – místo abychom řešili jejich příčiny. Trápí tě stále častější úmorná vedra? Pořiď si klimatizaci. Nemáš na nájem v Praze? Odstěhuj se do Vidnavy. Anebo nejez avokádové tousty. Nemáš na to si zatopit? Vem si dva svetry. Nevystačíš s výplatou? Najdi si další práci. Máš rakovinu? Nebuď woke. Jde prostě o povědomou mentální operaci, kterou jsme slyšeli v mnoha obměnách. Navíc je zkrátka elegantnější než komplikované vysvětlování mnoha souvislostí a na jejím konci navíc vždy stojí hrdina, silné a extrémně schopné individuum, které si poradí se vším. A s čím náhodou ne, k tomu zaujme cynickou pózu.
Histrionská porucha na pravici
Skovajsové názory jsou nejen kompatibilní s názorovými mantinely, do nichž nás bez problémů vpouští neoliberalismus, ale jako ve správné komnatě ozvěn iniciují další výpotky. Ukázkovým příkladem tu budiž text Martina Schmarcze, který se vlastně rovnou zaštiťuje autoritou lékařky. Autor, jenž je příznačně rozkročen mezi vrcholnou politikou (jako mediální poradce či mluvčí sloužil několika pravicovým politikům) a novinařinou, zde unikl (nikoliv poprvé) do emoční vyhrocenosti plamenného kazatelského jazyka. Navíc se mu povedlo výše popsaný mechanismus privatizace dopadů a ezo tmářství vytunit konspirací, že za vše může woke a genderismus (viz Klausovi nepřátelé starého světa).
U člověka, jenž je celoživotním ideologem české mj. fosilní, antiekologické a deregulační a sociálně devastující pravice, je k popukání, že z rakoviny žen viní „vzteklé a nesnášenlivé aktivisty a aktivistky“ a jako zdroj stresu u žen detekuje „módní woke ideologii, která prosazuje genderovou uniformitu“. Pokouší se ale i o smělé myšlenkové syntézy, když například vzkřikne (úplně jako bych ho slyšela) „autoritářský genderismus stejně jako komunismus šlape po lidském štěstí“.
Schmarczovo fantaskní a zároveň ne úplně neobvyklé vidění světa se navíc překrývá s tím ezo – na straně dobra figuruje přirozenost, tradiční ženské role, kapitalismus a jen zdánlivě překvapivě také feminismus – tedy ten dřevní, ve verzi kompatibilní s liberálním kapitalismem, který umožnil ženám volit (muže) a pracovat – ale bez privilegií a pozitivní diskriminace – jejichž existenci v Česku Schmarcz vyhalucinoval. To prý byla doba „skutečného rozkvětu ženství“. Bohužel nevíme, kdy to podle Schmarcze přesně bylo. Jeho text o co je citově vypjatější, o to v něm chybí cokoliv konkrétního, o nějakých datech nemluvě. Každopádně na straně zla se naopak shromáždili obvyklí podezřelí jako marxismus, komunismus, genderismus nebo „strach obou pohlaví chovat se dle přírody“. Všechno jsou to prostě doslova „rakovinotvorné ideologie“. Proti těmto ideologiím pak autor staví přírodu, evoluci, přirozenost, instinkty.
Zkrátka nic není přirozenějšího a přírodě bližšího než kapitalismus. Zřejmě i se svou environmentální zkázou, která nás uvrhla do ekologické multikrize a která by ve světě, kde se publicistické názory opírají o vědění, mohla být onou zde nevyslovenou skutečnou příčinou nárůstu rakoviny. Popisované pravicově histrionské tmářství existuje ale právě proto, aby na nebohý kapitalismus nepadl stín podezření. To je zároveň čím dál složitější, a tak někteří konzervativci chytají stylistický hysterák, utíkají se k světu víry, eza, cynismu a pudů, zatímco se usilovně snaží překážející vědecké disciplíny přerámovat jako „ideologie“, což se týká nejen feminismu a genderu, ale také ekologie nebo klimatologie.
Proč kapitalismu tolik záleží na ženskosti
Kritika feminismu se v médiích výrazně protíná s kritikou mladých žen v produktivním věku, která vždy míří směrem, že dnes nejsou, čím kdysi bývaly. Jednoduše řečeno mají moc svobody, moc možností, moc tetování, moc názorů, moc nároků a na rozdíl od svých matek si nepotrpí na teplé večeře. Tedy jejich vaření. Tento disciplinační nekonečný proud rad a podsouvaných norem adresovaných mladým ženám najdeme pochopitelně i v obou zmíněných textech.
Sestoupíme-li z ideologických abstrakcí do domácností, vykazují představy Schmarcze i Skovajsové shodný fokus na téma práce. Samozřejmě, jakkoliv to neříkají naplno, je to právě ženská práce, ženské povinnosti, neplacená druhá směna, pay gap, které se skrývají za „přirozenou“ nebo „tradiční“ ženskostí. Když Skovajsová popisuje, jak ženy fungují, že na sebe zapomínají, okolí si zvykne a přestane je chválit a ony pak ještě přidají, tak to opravdu není výsledkem woke ideologie ani feminismu.
Je to naopak právě ten drsně soutěživý kapitalismus, který je tak přecitlivělý na zpochybňování „tradičních rolí žen“. Jeho prominenti totiž správně tuší nebezpečí feminismu v tom, že pojmenovává nerovnost ženské práce. Sám nikdy nepřizná, že stojí na nedoceněné reprodukční práci především žen – ať už zdarma doma nebo v podfinancovaných sektorech školství, zdravotnictví nebo sociálních služeb. Rozhovor se Skovajsovou je pak o to smutnější, že ani tato vzdělaná žena si svou servisní roli a patřičnou zapřaženost neuvědomuje, neboť se například svěří, že ve volnu aspoň uvaří dobrou večeři. Nebo když jako odbornice na stres popisuje svou chvilku štěstí, když se jí povede přesvědčit na dálnici dva kamiony, aby ji pustily na lesní cestu, a vyvázla tak z kolony vstříc dalším hektickým minutám.
Feminismus nejen zkoumá nerovnost, ale naopak hlavně ženy učí, že mají hodnotu, i když nemají naklizeno, nechtějí děti a místo háčkování je baví lézt po horách. Že se nemají bát říci si o více peněz, volna a spravedlivý podíl domácích povinností přenechat partnerovi a třeba i dětem. Že jsou dost ženy bez ohledu na to, jestli nosí sukně, a hlavně, že nepotřebují neustálou validaci v mužské „pochvale“.
Schmarczův recept na ženské štěstí a zdraví je ještě absurdnější (nepřekvapivě), když se například chce ptát psychiatrů (sic!), „zda tlak na ,vyzmizíkování‘ ženskosti nemá dopad na duševní zdraví u slabšího pohlaví. Třeba i proto, že v ,hyperkorektní‘ době ubývá ,toxicky maskulinních‘ mužů, kteří jsou žádaným archetypem pro partnerství.“
Tady už kapitulovala moje schopnost vážně rozkládat tento multiblud, kde autor ani netuší, co jednotlivá slova znamenají. V mysli mi naopak okamžitě vytanula sebezáchovná vzpomínka na krátký film Tomáše Vorla o krásném tradičním manželství To můj Láďa. Na zbytek večera si dnes do tohoto díla místo Evy Holubové obsadím Miroslavu Skovajsovou a nechám ji lítat po obchodech (v sukni samozřejmě), aby zaopatřila toho svého patřičně maskulinního nadsamce v podání Schmarcze, který se bude zase hlavně přecitlivěle předvádět.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás