Prý se máme dobře. Dělají si z nás legraci? Ne, je to jen hloupá kampaň

Snaha přesvědčit lidi, že se mají dobře, je čím dál úmornější a nevkusnější, a nakonec i politicky kontraproduktivní.

Saša Uhlová
Foto Petr Zewlakk Vrabec

„Já mám rodiče, který oba vydělávají opravdu jako pod 30 tisíc, spíš jako lehce nad hranicí 20 a i tak si můžou dovolit rodinnej barák, dvě auta a jednou za rok jet na dovolenou a myslím si, že dobře a kvalitně vychovali čtyři děti, který studujou. Samozřejmě, není to zadarmo, musí třeba na jiných místech šetřit, ale i s takovými penězi lze žít naprosto důstojný život, který by vám leckdo ve světě záviděl. A pokud se někdo cítí špatně ve své životní situaci, tak nikdo mu nebrání, aby se nějak dodatečně vzdělal, dostal třeba lepší práci a měl se líp,“ řekl na předvolební debatě v Brandýse nad Labem mladý muž. „Řekl jste to naprosto skvěle. A ještě jsem vás chtěl požádat o jednu věc. Pozdravujte ode mě rodiče. Jak jste je popsal, to musí být nesmírně pracovití, skromní, obětaví lidi,“ odpověděl mu premiér Petr Fiala.

Zároveň je ale snad jasné, že cílem politiky by měl být nějaký progres a zlepšování životní úrovně, nikoliv poukazování na to, že jsou země, kde se lidé mají hůř, tak co si stěžujete.

Těžko říct, zda to byla nahraná scénka, nebo náhoda, kdy se snaživý mladý muž svou ne příliš pravděpodobnou historkou jen chtěl zalíbit premiérovi, který svou kampaň staví mimo jiné na tom, že „se máme dobře“. Pokaždé, když tato slova někdo řekne nebo napíše, mám chuť na něj zařvat „ty se máš dobře, debile“. A nejhorší je, že ani to není vždycky pravda, protože se najdou dokonce i lidé, kteří se objektivně dobře nemají, přesto tuto mantru neustále opakují. Možná věří tomu, že když si něco opravdu budou přát, vesmír se spojí, nebo nevím.

Srovnávat, jak se kdo má, je pochopitelně ošemetné. Jistě, oproti lidem v rozvojových zemích, nebo lidem ze zemí, kde je válka, se „máme“ určitě dobře, nepadají nám na hlavu bomby, není tu hladomor. Zároveň je ale snad jasné, že cílem politiky by měl být nějaký progres a zlepšování životní úrovně, nikoliv poukazování na to, že jsou země, kde se lidé mají hůř, tak co si stěžujete. Pětatřicet let dohánění Západu by mohlo přinést pár okamžiků reflexe toho, jak je možné, že máme o tolik nižší platy než v Německu a Rakousku a hlavně, jak je zároveň možné, že tu máme tak drahé potraviny, energie a bydlení.

V Česku určitě žije řada lidí, kteří se mají dobře, i když nemají vysoké příjmy. Když bydlí ve vlastním, když mohou jíst, co si vypěstují, mají vlastní slepice, nemají velké výdaje za energie. Spočítat, kolik člověk potřebuje k důstojnému životu, je velmi obtížné, protože zcela zásadní je právě to, kolik měsíčně dáte za bydlení. Vzít si příklad někoho, kdo má málo a říká, že se mu žije dobře, a na základě toho dovozovat, že to málo stačí všem, je opravdu hloupé a bylo by to i směšné, kdyby nás tím nekrmili dlouhé roky.

Stejně tak jako nemáme všechny vstupní informace o rodičích snaživého mládence, nemáme ani všechny informace o lidech, kterým bychom rádi bohorovně poradili. Proto je mnohem lepší než si brát příklady skromných budovatelů upadajícího kapitalismu, ve kterém už se ani nesní o lepším životě, spočítat si, jak se asi žije lidem, kteří mají mzdu blízkou minimální mzdě a platí někde normální nájem. Nebo samoživitelkám a samoživitelům. Nebo lidem, kteří se starají o nemocného blízkého, rodinám, které pečují o někoho s postižením, seniorům. Nebo lidem v exekucích, což jsou lidé, kteří se často rekrutují z výše uvedených skupin.

Těmto lidem se často dobře nežije. Proto má v Česku tolik lidí druhou a někdy i třetí práci. A od politiků bychom snad mohli čekat něco jiného, než že přijdou a začnou nám tvrdit, že se máme všichni dobře. Třeba aspoň příslib nějaké politiky, která pohne s ostudně nízkými mzdami na straně jedné a nemravně vysokými nájmy a cenami za energie na straně druhé. Ale to bychom chtěli po naší současné vládě moc.

Jak se asi cítí rodiče, kteří teď v září nemohou zaplatit dětem kroužky, když slyší, že se vlastně mají dobře a nemají si stěžovat? Nebo rodiny, které nemají na školy v přírodě? Nebo lidé, kteří své děti pomalu ani nevidí, protože po návratu z jedné práce jdou do druhé? Co je to vůbec za strategii? Vždyť to ani nemůže fungovat. Je za tím cítit absolutní nezájem o skutečné osudy lidí, paternalismus a neschopnost vcítit se do problémů svých občanů. Doufejme, že to voliči vládě spočítají.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Saša Uhlová je novinářka, od roku 2017 je redaktorkou Alarmu. Vystudovala romistiku na Karlově univerzitě a v minulosti pracovala jako terénní výzkumnice a učitelka. Ve svých textech se věnuje sociálním tématům a pracovním podmínkám.