Evropská rozvojová pomoc vstoupila pod hlavičkou Evropské unie do nové fáze neokolonialistické agendy. Její plán „Globální brána“ (Global Gateway) představuje infrastrukturní projekty, které mají evropské firmy realizovat po celém světě, a to za podpory liberálních reforem, jež jim v cílových zemích připraví půdu. Zaměřuje se zejména na Afriku, kam má směřovat nejméně polovina všech investic.
Strategii Global Gateway představily technokratické instituce EU v Bruselu jako „brandingový“ projekt nového směru evropské pomoci ve světě. (V Evropské komisi spadá pod portfolio mezinárodního partnerství, které od loňska vede Jozef Síkela – pozn. redakce). Šlo o reakci na trhliny, které pandemie covid-19 odhalila v evropských dodavatelských řetězcích. V praxi se tak plán snaží zajistit přístup k surovinám a energii s cílem snížit závislost na čínských nerostných surovinách a ruském plynu. Má tedy soupeřit s globálními investicemi Číny do infrastruktury známé jako Nová hedvábná stezka (Belt and Road Initiative) i rostoucím geopolitickým vlivem Ruska.
Mnoho projektů v oblasti obnovitelných zdrojů a vodíku je navrženo spíše tak, aby Evropě umožňovaly dovážet energii, než že by poskytovaly cenově dostupnou obnovitelnou energii místním společnostem.
Hlavním cílem v letech 2021 až 2027 má být mobilizace globálních investic ve výši 300 miliard eur, z čehož je 150 miliard eur určeno pro Afriku. Netrvalo však dlouho a vyšly najevo podrobnosti, podle nichž EU nejen že nevynaložila žádné nové finanční prostředky, ale že ony miliardy mají být získány prostřednictvím starých nástrojů – konkrétně půjček od multilaterálních rozvojových bank a členských států EU. Projekty financované z těchto půjček se nyní přejmenovávají na Global Gateway. K pobídce těchto investic vyčlenila Evropská unie rozpočet ve výši 53 miliard eur. Ty půjdou na záruky, tedy formu pojištění, které bude daným bankám vyplaceno v případě neúspěchu projektů, což je poměrně vzácné. Na samotné granty se v rozpočtu vyčlenilo pouze 18 miliard eur. Ale i tyto peníze budou pomáhat evropským korporacím.
Tyto částky přitom blednou ve srovnání se sumou 1,17 bilionů dolarů, které již Čína do Nové hedvábné stezky investovala – jde o téměř čtyřnásobek toho, kolik EU plánuje investovat v rámci Global Gateway. Kromě toho již Evropský účetní dvůr vyjádřil pochybnosti, zda EU skutečně dokáže uvedenou částku zmobilizovat.
Jinými slovy Evropa tvrdí, že podporuje globální rozvoj, aniž by ve skutečnosti vyčlenila nové nebo významné finanční prostředky na tolik potřebné investice do infrastruktury v nízkopříjmových zemích. Připomíná to frašku o „miliardách až bilionech“ Světové banky a G7, která usiluje o přilákání soukromých investic do takzvaných rozvojových projektů – často strukturovaných tak, aby vytvářely příležitosti pro korporátní zisky. Aby se tato nabídka prodala zbytku světa, je Global Gateway propagována jako balíček kvalitních iniciativ zakořeněných v evropských „hodnotách a principech“. Jenže v době, kdy evropské země škrtají již tak nedostatečné rozpočty na rozvoj a místo nich upřednostňují vojenské výdaje, řízení migrace a „konkurenceschopnost“ svých čistých technologií, se Global Gateway etabluje jako nový nástroj pro prosazování evropských geopolitických zájmů – maskovaný jako financování rozvoje.
Odčerpat zdroje jako za starých časů
Global Gateway prosazuje privatizaci a liberalizaci – podobně jako evropské neoliberální obchodní dohody, které mají dramatický dopad na místní trh práce a různá hospodářská odvětví. V energetice to bude znamenat více příležitostí pro evropské podniky realizovat projekty obnovitelné energie jako třeba solární elektrárny. S podporou evropských rozvojových fondů by tak měly konkurovat výrazně levnějším čínským alternativám.
Ve skutečnosti to však pomůže odčerpávat zdroje do Evropy. Mnoho projektů v oblasti obnovitelných zdrojů a vodíku je navrženo spíše tak, aby Evropě umožňovaly dovážet energii, než že by poskytovaly cenově dostupnou obnovitelnou energii místním společnostem. Africký kontinent přitom čelí nedostatku energie, přičemž jen v subsaharské Africe postrádá 600 milionů lidí přístup k elektřině. Vlajkovou lodí Global Gateway je výstavba projektu SouthH2 Corridor, 3 300 km dlouhého vodíkového potrubí ze severní Afriky do Německa a Itálie. Během evropské energetické krize v roce 2022 se přitom ještě propagoval pod záminkou „energetické bezpečnosti“ a podporovaly jej fosilní korporace. V praxi tak bude vykořisťovat africkou půdu, vodu i pracovní sílu, aby nasytil energetickou chamtivost Evropy.
Tuto extraktivistickou cestu má vydláždit 11 logistických koridorů, které mají pramalou hodnotu pro africké regionální obchodní trasy, ale vytvoří páteř pro evropskou těžbu surovin. Ukázkovým příkladem je koridor Lobito v Demokratické republice Kongo, Zambii a Angole. Tento projekt podporovaný skupinou G7 — včetně Trumpovy administrativy — má za cíl umožnit rychlou přepravu surovin těžených hluboko pod cenou nadnárodními společnostmi z tamních dolů. Taková těžba se vyznačuje vykořisťovatelskými pracovními podmínkami a dochází při ní k vysídlování obyvatel, porušování práv a ničení životního prostředí. Třicetiletou koncesi na modernizaci a provoz staré koloniální železnice získal společný podnik, v němž figurují firmy zapletené do různých skandálů. Příkladem za všechny je s komoditami obchodující nadnárodní společnost Trafigura, která je spojená s rozsáhlými korupčními aférami v Angole a Brazílii nebo miliardovým podvodem v Mongolsku.
Nové evropské investiční projekty se tváří tak, že do cílových zemí přinášejí přidanou hodnotu. Jenže ve skutečnosti vůbec nejsou navrženy tak, aby podporovaly místní výrobní kapacity, zapojovaly africké společnosti, předávaly technologie a know-how nebo vytvářely kvalitní pracovní místa. Mezinárodní i keňské odbory například odhadují, že projekt pod značkou Global Gateway, který plánuje zavedení systému rychlé autobusové dopravy v Nairobi, by mohl ohrozit polovinu z přibližně 70 000 pracujících v současném místním dopravním systému. Tento projekt pravděpodobně zároveň zajistí odběratele elektrických autobusů vyrobených v Evropě a financovaných z evropských „rozvojových“ půjček.
Global Gateway nezbavuje přijímající země dluhů, které vzniknou v souvislosti s těmito projekty. Ze své podstaty mnohdy dopadne na oficiální aktéry — často africké politiky a společnosti, které budou zadávat zakázky evropským firmám a jejich dceřiným společnostem. Klíčovým nástrojem Global Gateway je tzv. partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP). Tím se umožňuje, aby v něm národní platební závazky nebyly zahrnuty do účetnictví. To podporuje projektový model, který navyšuje náklady vlád, jež mají ale současně omezený přístup k úvěrům
Zjednodušeně řečeno má Global Gateway přesvědčit země globálního Jihu, aby si vzaly půjčky na projekty, které nepotřebují, kvůli údajným přínosům, z nichž nebudou mít prakticky nic. To vše evropským zemím velmi příhodně umožňuje pokračovat ve staletí trvajících strategiích založených na vykořisťování a vyhýbat se reformám v oblasti dluhů a spravedlivého obchodu, které by zdroje pro země globálního Jihu skutečně uvolnily.
Pojistit hlavně evropské zisky
Je zjevné, že Evropa nedokáže konkurovat čínským investicím. Čínský diskurz mnohem ambiciózněji propaguje místní přidanou hodnotu. Například v rámci Vize čínsko-africké spolupráce 2035 představené v roce 2021 se Čína zavázala, že pomůže rozvíjet značky „Made in Africa“ a bude podporovat místní výrobní sektor. V roce 2023 čínská vláda oznámila, že v Africe vznikne 25 průmyslových parků s čínským financováním. EU se v komunikaci o Global Gateway naproti tomu zaměřuje výhradně na podporu evropských firem. Čínské investice do infrastruktury nesporně přinášejí problémy v oblasti standardů náležité péče (due duligence), geopolitického vlivu i zadlužení afrických zemí – což by mohlo zvýšit atraktivitu evropského financování. Jenže i v projektech EU se začínají objevovat rizika tohoto typu. Partnerství v oblasti surovin, které v rámci Global Gateway Evropa uzavřela s Rwandou, je stále platné, a to i navzdory obviněním OSN, že Rwanda pašuje suroviny z Demokratické republiky Kongo, kde je rovněž zapojena do ozbrojeného konfliktu. To zpochybňuje pečlivě konstruovaný narativ Evropy o vysokých standardech Global Gateway, které by ji údajně měly od čínské Nové hedvábné stezky odlišovat.
Evropa naráží na limity svého neoliberálního ekonomického modelu, což se projevuje energetickou krizí nebo chamtivostí po surovinách, které mají navýšit průmyslovou výrobu a konkurenceschopnost. Nechat Afriku platit za evropskou prosperitu se však podobá starému koloniálnímu modelu, včetně vtahování tohoto kontinentu do vlastních konfliktů.
Prostá pravda je taková, že globální spravedlnost nelze nahradit dalším plánem na vykořisťování, které se maskuje jako rozvoj a prodává jako dluh. Místo aby evropské rozvojové finance směřovaly do vlastních firem, měly by ručit za skutečná rizika. Mezi ně patří třeba neúrody způsobené klimatickou krizí, nedostatek cenově dostupné udržitelné energie nebo chybějící místní výrobní kapacity a nové technologie – nikoliv obavy bohatých evropských akcionářů, kteří usilují o dost vysoké výnosy.
Místo uzavírání dohod podáním ruky s prezidenty je čas na radikální přesun moci z evropských metropolí na globální Jih, který se zaměří na požadavky místních aktérů, jako jsou odbory a občanská společnost.
Autorka je výzkumnice a publicistka působící v Bruselu.
Autor je vedoucí sekretariátu Africa Platform.
Z anglického originálu The global gateway to nowhere publikovaného na webu Africa Is a Country přeložila Petra Jelínková.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás