Ten den jsem s Michalem odcházela z práce. Procházeli jsme chodbami a jeli spolu výtahem. Celou dobu mi vyprávěl o svém životě. Žije v Motole na ubytovně. Platí pět tisíc za pokoj, na všechno ostatní mu zbývají zhruba tři tisíce. Je moc rád, že protáhli metro až do Motola. „Od tý doby, co tu je metro, si občas koupím lístek za čtyřiadvacet korun a jedu nakoupit do Billy na Petřiny, za půl hodiny stihnu dojet tam a zpátky a mezitím nakoupit,“ vyprávěl nadšeně. Konečně si tak může nakoupit jinde než v obchodech v nemocnici. Vzpomínal taky, že když měl peníze, jel prý na nějakou stanici metra na áčku, kde je obchodní centrum a v něm Světozor. „A tam jsem si koupil zákusek a vyfotil se s ním, abych měl vzpomínku, jak si fajně žiju.“
Když jsme se blížili k východu, ptal se mě, jestli si jdu koupit lístek.
„Ne, mám tramvajenku.“
„Vážně? Tramvajenku? To jako na celý měsíc?“
„Jo, na celý měsíc,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem přiznat, že mám celoroční, protože takový výdaj by Michala asi zaskočil.
Revizoři kontrolují cestou do Motola jako zběsilí a nejvíc ráno před šestou. Takže všichni moji kolegové, kteří nejsou schopni si našetřit na tramvajenku a mají jen minimální mzdu, za lístky svědomitě platí. Mnozí si právě jízdou načerno uhnali v minulosti exekuci a dalších se bojí. Za cestu do práce a z práce dají víc, než vydělají za jednu hodinu…
Vysvětlovat lidem, kteří jsou zajištění, jak se žije těm, co neustále balancují na hraně, je nejspíš zbytečná práce.
To je úryvek z mé reportáže z cyklu Hrdinové kapitalistické práce z roku 2017. Situace těch nejchudších lidí se následně v mnoha případech trochu zlepšila, aby se během inflace a zdražování energií opět dost zhoršila. Můžeme tak s velkou mírou jistoty předpokládat, že v Praze žije a pracuje hodně lidí, kteří mají problém koupit si roční jízdenku, a kombinují tak jízdu na jednorázové jízdenky s jízdou na černo.
Od nového roku budou v Praze dražší jednorázové jízdenky. Radní v pondělí schválili zvýšení cen jednorázového jízdného, s výjimkou časových kuponů. Třicetiminutová jízdenka vyjde nově na 39 korun místo dosavadních 30, v případě SMS varianty na 42 namísto 31 korun. Devadesátiminutové jízdné podraží ze 40 na 50 korun, u SMS verze ze 42 na 55 korun.
„Hrozně bych chtěl vidět jednoho Pražáka, co jezdí na jednorázové jízdenky, pokud nejede tak třikrát měsíčně,“ vyjádřil se ke zdražení novinář Jindřich Šídlo na síti X. Jeho výrok vzbudil pohoršení právě kvůli tomu, že řada lidí ví, že tu jsou i chudí lidé, pro které je to problém. Ostatně ví nebo to věděl i Jindřich Šídlo, se kterým jsme před vydáním zmíněné reportáže vedli rozhovor. Jen si to možná na rozdíl od mnoha jiných faktů neuchoval v paměti, protože to nezapadalo do jeho vidění světa. Co možná ale neví a nikdy nevěděl, je fakt, že takových lidí je mnohem víc, než by i sociálně citlivý člověk předpokládal.
Kromě lidí pracujících za minimální mzdu k nim patří všichni ti, kdo jsou z nejrůznějších důvodů v hmotné nouzi. Pro ty tu naštěstí existuje možnost platit za tramvajenku pět set korun na tři měsíce. To je v rámci stávajícího systému dobrá věc, i když je otázka, proč by lidé na hmotné nouzi vůbec měli za MHD platit. Problém ovšem je, že to mnoho z nich ani neví, a tak jezdí na lístky, a když na ně nemají, tak načerno, a pak je chytnou revizoři a časem mají další exekuci.
Ale mezi lidmi, kteří jsou v hmotné nouzi nebo pobírají minimálku, a těmi, pro které není problém zaplatit najednou 3650 korun je hodně místa, kam se vejdou všichni ti, kteří nejsou vyloženě chudí, ale žijí z měsíce na měsíc, občas si ke své hlavní práci přivydělají více, a tak vyjdou, a občas méně, a tak se dostanou do mínusu. Jsou mezi námi, jen možná někdy nevíme, že s nimi mluvíme. Tedy pokud mezi ně nepatříme. Takovým člověkem jsem totiž v některých obdobích svého života byla i já. V citované reportáži jsem měla zaplacený celoroční kupon i díky tomu, že jsem během této své práce dostávala měsíčně výrazně víc peněz, a tak pro mě tento výdaj skutečně nebyl problém. V jiných dobách jsem i já kombinovala jednorázové jízdenky s jízdou na černo. A protože se nezdráhám o svých problémech mluvit s lidmi okolo, dozvídám se od lidí kolem sebe, že mají stejné problémy. Řada lidí, kteří jsou vysokoškolsky vzdělaní, někteří na univerzitách dokonce učí, nebo pracují jinde ve veřejném sektoru či v kultuře, má s výdajem na celoroční kupón problém. Zejména pak se to týká lidí, kteří nebydlí ve vlastním bytě a mají děti.
Když jsme dnes o nešťastném Šídlově tweetu mluvili s mým synem, říkal mi, že má možná pravdu, že opravdu nikoho takového nezná. Oponovala jsem mu, že tomu nevěřím, protože v Seznamu, kde působí, pracuje hodně lidí za mnohem méně peněz, než kolik má Jindřich Šídlo. Určitě budou i tací, co bydlí v nájmu, a budou tam i samoživitelky. A když máte více dětí, mají sice sníženou cenu za kupon, ale musíte jim ho – pokud studují – pořídit všem najednou v září nebo říjnu.
Vysvětlovat lidem, kteří jsou zajištění, jak se žije těm, co neustále balancují na hraně, je ale nejspíš zbytečná práce. Ta zkušenost je nepřenositelná, včetně toho, jak odsouváte řešení problémů, protože víte, že prostě nemáte peníze. Z pozice člověka, který neřeší, jestli zaplatí podobné nutné výdaje najednou, nebo postupně, je to nicméně asi celé nepochopitelné. Ale upozornit na to, že předpoklad, že všichni Pražáci mají tramvajenku, je fakticky nesprávný, snad ale smysl dává.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás