„Mohl byste do svého koncertu zařadit některou z mých skladeb, maestro? Samozřejmě pod svým jménem,“ dodává rychle za svou smělou prosbou Lucia, studentka hudebního ústavu v Benátkách, když konečně sebere odvahu nabídnout oportunistickému mistrovi Perlinovi svoji tvorbu. Připisování zásluh mužskému skladateli i jeho následné přezíravé odmítnutí jsou přitom jedny z častých reakcí, s nimiž se mnohé talentované ženy napříč historií musely potýkat.
Tato mocenská disproporce je tématem celovečerního debutu italské herečky a hudebnice Margherity Vicario – Gloria!, jehož premiéra proběhla v únoru loňského roku na 74. ročníku Berlinale a v loňském roce se dočkal několika projekcí (nejprve v rámci karlovarského festivalu a následně středoevropského festivalu italského filmu v Praze). Teprve nyní se u nás ovšem dostává i do širší kinodistribuce. Feministicky laděný historický muzikál o pětici dívek, které za zdmi kláštera skládají koncert pro nově nastupujícího papeže, je příběhem o sesterství, společné lásce k muzice a odporu ke svazujícím patriarchálním konvencím. Ať už v životě, nebo v klasické hudbě.
Privilegia velkého skladatele a s ním spjaté umělecké svobody jsou však vyhrazena primárně mužům. Hudba pro hrdinky představuje paradoxně spíše svět plný pravidel, přesně definovaných postupů a dusivě sešněrovaných patriarchálních konvencí.
Příběh vypráví o čtveřici studentek chátrajícího hudebního ústavu v Benátkách, které celý svůj život zasvěcují hudbě. Pod přísným vedením despotického maestra Perliny hrají dívky přes den klasické skladby a po večerech sní o životě za zdmi kláštera plném cestování, lásky a skládání vlastní muziky. Když jim do života vstoupí nemluvná služebná Teresa (Galatéa Bellugi), jež objeví ve sklepení kláštera na zakázku vyrobené fortepiano, zažehne nově vzniklé přátelství plamen, který neuhasí ani blížící se návštěva papeže. Pro něj má totiž klášter v plánu uspořádat koncert, jenže vyhořelého maestra paralyzuje tvůrčí blok i zadlužený milenec Cristiano. Dívky se proto rozhodnou pojmout příjezd Svatého otce po svém.
S podobnou svérázností přistupuje režisérka, spoluscenáristka a spoluautorka hudby v jedné osobě k žánru historického filmu. Margheretu Vicario dosud diváctvo (především v rodné Itálii) znalo převážně jako herečku a později populární zpěvačku s filmařskými rodinnými kořeny. Oddanost historickým reáliím z přelomu 18. a 19. století Vicario vyměňuje za energickou, stylizovanou jízdu plnou hudby, tance a subverze, která nabourává naše představy o žánru historických filmových fresek.
Hudba jako bezpečný prostor
Už úvodní scéna snímku ustavuje hravý tón, v němž se celý příběh ponese. Mladá služebná stojí na dvoře kláštera a naslouchá šumu okolního světa. Zametání košťat, údery sekáčků na maso, bouchání okenic a hlasová cvičení dívek za zdmi ústavu společně utváří rytmickou melodii a tím i první muzikálové číslo snímku, z něhož zasněnou Teresu vytrhne až přísná matka představená.
Hudba pro mladé hrdinky představuje bezpečný prostor, do kterého mohou unikat ve svých fantaziích a odráží jejich vnitřní emoční rozpoložení v souladu s postupy muzikálového žánru. Když následně Teresa objeví ve sklepení nový hudební nástroj, netrvá dlouho, než její malé noční dýchánky upoutají pozornost čtveřice studentek hudebního ústavu. Počáteční nevraživost a disputace o „správném“ způsobu skládání hudby brzy nahradí přátelství, vzájemná solidarita, péče a nadšení pro muziku.
Hudba vedle útočiště představuje potenciální nástroj společenské mobility, alespoň pro tyranského a váženého maestra Perlinu. Ten vládne ústavu pevnou rukou a těší se přízni místního benátského dóžete, který Perlinu štědře podporuje a s napětím očekává mistrovo nové umělecké dílo, jež má reprezentovat Benátky při příležitosti návštěvy nově zvoleného papeže Pia VII.
Privilegia velkého skladatele a s ním spjaté umělecké svobody jsou však vyhrazena primárně mužům. Hudba pro hrdinky představuje paradoxně spíše svět plný pravidel, přesně definovaných postupů a dusivě sešněrovaných patriarchálních konvencí. „To, co tu předvádíš, není žádná hudba!“ oboří se v jedné scéně rozlícená Lucia na Teresu, jejíž skákavé staccato kontrastuje s Luciinými ladně vázanými melodiemi. Hudba amatérky Teresy, která na rozdíl od ostatních dívek nedisponuje hudebním vzděláním, je divoká, nespoutaná, experimentální a plná nadšení. Je ale zároveň subversivní a porušující „pevná pravidla“ ustavená velkými hudebními skladateli. Proto ostatní děvčata stejnou mírou děsí a odpuzuje jako vábí a fascinuje.
Když se později v průběhu snímku maestro dostává do čím dál větších potíží v důsledku sílícího tlaku ze strany netrpělivého dóžete, vlastního tvůrčího bloku a finančních nároků mladého rozmazleného milence, získávají dívky postupně tvůrčí převahu. Dříve tak pevná a neprostupná pravidla hudební skladby se začínají drolit stejně jako dřívější nedotknutelnost mužských autorit. Nejvýznamnějším a nejtransgresivnějším aktem vzdoru se tak nakonec nestává autorství nového koncertu pro papeže (coby ztělesnění patriarchální moci), ale možnost žít život naplno, svobodně a podle svých představ.
Vztyčený prostředníček
V poťouchlém porušování „pravidel hry“ spočívá největší síla snímku. Klasické skladby se mísí s moderně znějícími melodiemi, chorály střídají popové balady a remixy Vivaldiho. Hudební anachronismy působí zcizujícím efektem a vytrhávají diváctvo z iluze „historicky věrného“ vyprávění. Přestože historická přesnost je naivní chimérou většiny narativních filmů, přiznané historické nepřesnosti rozrušují zaběhlé žánrové konvence a stávají se prostředkem vzdoru. Ať už vůči „tradičnímu“ žánru nebo celým dějinám hudby, z níž byly nesčetné nadané autorky a muzikantky vymazány na úkor velkých mužů-skladatelů. Na tuto skutečnost explicitně upozorňuje titulek v samotném závěru snímku, který příběh věnuje právě těmto „zapomenutým“ ženám a vzdává jim tak hold.
Reinterpretaci a přepisování historie snímek sdílí s dalšími nedávnými počiny, jež kladou důraz na zkušenosti ženských postav, a které svým přístupem převracejí zaběhlé žánrové postupy a očekávání. Četné využití anachronismů k nabourání historického „odstupu“ od císařovny Alžběty Bavorské alias Sissi využila například režisérka Marie Kreutzer ve snímku Korzet (2022). Přerámovala pohádkový příběh o mladičké panovnici známý z kultovní Marischkovy trilogie v podání Romy Schneider. Místo toho snímek vypráví o znavené císařovně ztvárněné lucemburskou herečkou Vicky Krieps. Ta na prahu středního věku účtuje se svými státnickými povinnostmi a společenskými konvencemi, jež svobodomyslnou ženu dusí jako korzet, který denně obléká.
Rozvody elektrické energie v císařském paláci, záběry na traktor jedoucí v pozadí za kočárem nebo malá cívka filmového pásu, na němž byla císařovna zvěčněna několik dekád předtím, než byl světu představen kinematograf bratří Lumiérů. To je jen několik příkladů anachronismů, pomocí nichž snímek dosahuje zcizení, které ještě posilují četné pohledy do kamery. Navzdory tomu ovšem výše zmíněné postupy usnadňují identifikaci diváctva s postavou císařovny.
Podobného účinku dosahuje i Gloria! – kromě pohledů prolamujících čtvrtou stěnu například využitím klavírní skladby, kterou znenadání doplní elektronický beat. Nebo když latinské chvalozpěvy vystřídá v následující scéně popová balada jak vystřižená z žebříčků současných hitparád. Tyto postupy vytvářejí disonanci mezi moderními tóny popové hudby a dobovými historickými kulisami. Zároveň však usnadňují napojení na postavy a vlévají novou krev do žil výpravným historickým příběhům.
Chvilková náprava křivd
Jestliže svěžímu, energickému počinu debutující režisérky právem náleží ocenění za nejlepší původní hudbu, kterou loni snímek obdržel na cenách udělovaných Národním svazem italských filmových novinářů, jeho naopak největší slabina tkví v šablonovitém scénáři. Ten spoléhá na řadu narativních zkratek, kterými opisuje ploché postavy a dochází k náhodným vyústěním jednotlivých zápletek. Navzdory tomu, že snímek naznačuje některá nosná témata a motivy, dále se jimi hlouběji nezabývá. Naznačené utajené těhotenství Teresy coby důsledek jejího sexuálního zneužití se sice později stane kompromitujícím materiálem k nelogickému vydírání maestra, nereflektuje však moc, kterou Perlina jako vedoucí ústavu nad dívkami skutečně drží.
Podobně do ztracena vyzní také hrozba nuceného sňatku, kterou maestro domluví s násilnickým starým vdovcem pro jednu z dívek. A nejinak je na tom také povrchně (ne)realizovaný vztah starého skladatele s mladým marnivým pěvcem Cristianem. Vztah postavám nepřidává žádný rozměr a nenaplňuje další subversivní potenciál, který by tato párová dynamika bez zbytečně spekulativní nadinterpretace nabízela.
I navzdory jisté naivitě a nedotaženému scénáři je Gloria! zábavným emancipačním počinem, který je působivý zejména v momentech sounáležitosti mezi mladými hudebnicemi. Živelná muzikálová čísla podobně jako vztyčený prostředníček císařovny Sissi podvracejí žánrová očekávání, dojímají svou upřímnou radostí a alespoň na okamžik napravují křivdy spáchané na bezpočtu talentovaných umělkyň, jejichž hlasy byly umlčeny hlasitějšími egy maestrů a jiných „velkých“ mužů historie.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás