Když se v úterý 22. července světem rozšířila zpráva, že ve věku 76 let zemřel zpěvák Ozzy Osbourne, zaplavily sociální sítě příspěvky truchlících. Stane se to pokaždé, když zemře nějaká celebrita, tentokrát ale měly trochu jiný formát. Lidé totiž nejčastěji vzpomínali na to, kdy poprvé slyšeli píseň Black Sabbath a co to s nimi udělalo. Na něco takového se totiž nezapomíná.
Moje iniciace přišla někdy na počátku devadesátých let, kdy jsem ve svém pokojíčku poslouchal různé rozhlasové stanice z Česka i Rakouska. V ten den jsem zrovna naladil premiéru úplně nového pořadu o metalu a jako první track moderátor prostě nemohl nepustit skladbu, kterou všechno začalo. „A teď si poslechněte píseň Black Sabbath z desky Black Sabbath od skupiny Black Sabbath,“ prohlásil a z rádia se ozval zvuk deště doplněný vzdálenými zvony, do nichž po čtyřiceti vteřinách nastoupil pomalý, ale brutálně účinný kytarový riff. A pak se ozve démonický hlas s nezapomenutelným prvním veršem: „Co to přede mnou stojí? Postava v černém, která na mě ukazuje.“
Metal jsem už nějaký pátek znal, kazetami s novinkami mě zásobovali starší bratranci, ale takhle hluboko do historie žánru jsem se ještě nepodíval. S Black Sabbath jsem na ploše šesti minut a dvaceti vteřin dostal ten večer naservírovaný metal v kostce: syrová expresivita pentatonických riffů, bezútěšná pohřební atmosféra a texty o věcech mezi nebem a zemí. Bylo to všechno, co jsem ve věku patnácti let potřeboval, a v ten moment mi došlo, že tohle chci poslouchat do konce svého života. Ještě teď si pamatuju to mrazení v zádech.
Hlavně na prvních deskách zpívá Ozzy o temných věcech s děsem a zoufalstvím v hlase, setkání s paralelní realitou ho uvrhává do transu.
Slyšet poprvé Black Sabbath je něco na způsob přechodového rituálu. Po tomto zážitku už jednoduše nejste stejní lidé jako před ním – takovou sílu má uhrančivý valivý zvuk anglického kvarteta. Ozzy figuruje v písních jako průvodce na cestě do jiné reality, do míst, kam se nechcete vydat, ale přesto vás tam něco táhne a vy nemůžete odolat. Je to transgresivní cesta na odvrácenou stranu vaší mysli.
V textu ke zmíněnému „základnímu kameni“ metalu, který otevírá první desku kapely z února 1970, zachytil Ozzy příběh, který mu vyprávěl basák Geezer Butler. Fanoušek okultních věd si jeden večer před spaním pročítal jakousi satanistickou knihu, a když se v noci probudil, spatřil v rohu místnosti v šeru postavu Satana. V polospánku se natáhl po inkriminované knize, aby se jí zbavil, ale ta už na nočním stolku nebyla…
Zážitek ze setkání s nadpřirozeným, fascinace jinou realitou nepoznatelnou naším rozumem, definuje DNA raného metalu a také poodhaluje kouzlo jeho přitažlivosti. Žánr se rodí v okamžiku generačního rozkolu s optimistickými sny šedesátkové generace hippies. Mír, láska a politický idealismus „léta lásky“ imploduje tváří v tvář zabíjení na festivalu v Altamontu a vraždách prováděných Mansonovou sektou. Studentské revolty roku 1968 končí krachem, emancipační naděje jedné éry jsou establishmentem rozdrceny na prach – a v hudbě Black Sabbath se ozývá syrový realismus přitakávající temným touhám lidské duše. Je v ní ale slyšet také útěk do světa fantazie jako protilék. Druhá píseň ze zmíněné debutové desky se jmenuje The Wizard a je o čaroději Gandalfovi z Pána prstenů.
Hraniční zážitky
Kvarteto z anglického Birminghamu o bezútěšné realitě něco vědělo. Kluci z dělnických poměrů se narodili těsně po válce a vyrůstali ve městě těžce poznamenaném německými nálety. Ze školy odešli v patnácti rovnou ke strojům do továren, Ozzy dokonce chvíli pracoval na jatkách, ale zachránila je hudba. Zatímco kapely z Londýna a větších měst míchaly psychedelii a blues se sofistikovanou ležérností, Black Sabbath do svých písní zapisovali syrovou dickensovskou realitu života bez vyhlídek na společenské periferii. To všechno je zakódované přímo ve zvuku kapely – když kytarista Tony Iommi přišel při nehodě ve fabrice o konečky prstů, musel si styl hry na elektrickou kytaru přizpůsobit a vznikl typický valivý, rozostřený zvuk, který debutu Sabbath dodal démonickou auru. Když Lester Bangs začal v roce 1971 používat v časopise Cream termín heavy metal v souvislosti s deskami Led Zeppelin a Black Sabbath, sedělo to dokonale na popis hudby odrážející odcizení člověka pozdní industriální éry i na sveřepost jeho rebelie.
Debutová deska Black Sabbath se stala nečekaným prodejním trhákem a kapela rychle natočila druhé album Paranoid, absolutní metalovou klasiku s písněmi jako War Pigs, Iron Man nebo titulním trackem, brutální záznamem teenagerského odcizení a těžké deprese. Rychle pak následovaly další kultovní nahrávky – Master of Reality, Vol. 4, Sabbath Bloody Sabbath a Sabotage. Mezi léty 1970 a 1975 vychrlilo kvarteto z Birminghamu šestici kultovních desek, které položily základy metalu (včetně několika jeho podžánrů).
Hlavní textař Butler (s občasným Ozzyho přispěním) píše v té době písně, které osahávají hraniční zážitky lidské existence, jako jsou drogová závislost (Hand of Doom) nebo samota a sebevražedné myšlenky (Solitude, Paranoid). Na deskách najdeme texty o strachu z jaderné války (Electric Funeral, Children of the Grave) nebo o planetě dusící se znečištěním (Iron Man). Písně o útěku z vezdejší mizérie do světa fantazie (Planet Caravan) nebo drog (Sweet Leaf, Faeries Wear Boots, Snowblind) nicméně naznačují, že kolektivní odpor je marný a každému z nás už zbývá jen soukromá rebelie.
Té se Ozzy věnoval prostřednictvím drog a alkoholu. Od samotného začátku kariéry plnil stránky bulváru excesy – soupis historek o drogových eskapádách se speciálními dodatky o ukousávání hlav netopýrům či holubicím by vydal na samostatný článek. Závislost a nespolehlivost nakonec stály za jeho koncem v Black Sabbath v roce 1979. Ačkoliv kapela vydávala desky dál s jinými vokalisty, s koncem sedmdesátek se uzavřela nejslavnější éra Black Sabbath, na kterou čtveřice v původní sestavě navázala až v roce 2005 během Ozzfestu, putovního heavymetalového cirkusu, který Ozzy a Sharone Osbourneovi založili v polovině devadesátých let jako trucpodnik proti slavné Lollapalooze. V roce 2013 pak čtveřice v původní sestavě nahrála album 13.
Realita až na dřeň
Málokomu se poštěstí vynalézt hudební žánr tak, jako to dokázali na konci šedesátých let Black Sabbath. Ozzy Osbourne se ale do dějin popkultury zapsal ještě jednou inovací. Na začátku tisíciletí přišel s manželkou Sharon s nápadem vpustit do svého luxusního domu v Los Angeles kamery MTV, které by natáčely scénky z obyčejného života rockové hvězdy, a to včetně interakcí s členy jeho rodiny nebo kamarády. Seriál Osbournovi měl premiéru v březnu 2002 a stal se nečekanou senzací. V následujících třech letech bavil diváky směsicí humoru a trapnosti. Sledovat slavného rockera, jak se hádá s manželkou a dětmi bylo často vyloženě nesnesitelné, nicméně přerod metalové legendy v otce a manžela Ozzymu dovolil pohodlně a přirozeně stárnout.
Osbournovi položili základy televiznímu formátu reality show, který následně v různých mutacích opanoval programy stanic. Je tu ale i logická kontinuita s jeho hudební kariérou – i v televizní epizodě se Ozzy pustil do zobrazování reality svého života, která u něj šla vždy na dřeň. Osbourne ochotně hrál mediálního šaška a mladším generacím rockerů dával lekce v nespoutaném životním stylu, zatímco jeho sólovou kariéru držely nad vodou sentimentální balady zachraňující prodeje nevyrovnaných desek. I na nejslabších z nich ale pořád prosvítalo charisma Prince temnoty.
To nevyprchalo, ani když 5. července Ozzy Osbourne odehrál svůj dlouho ohlašovaný poslední koncert. Na fotbalovém stadionu Villa Park v Birminghamu, nedaleko místa, kde se v roce 1968 čtveřice Black Sabbath dala dohromady, se s ním přišlo rozloučit 45 tisíc lidí, přičemž zájem byl bezmála čtyřnásobný. Na placených streamech pak vystoupení vidělo bezmála šest milionů lidí. Všichni jsme už možná podvědomě tušili, že je to Ozzyho definitivní sbohem.
Ozzy – sužovaný poslední roky Parkinsonovou nemocí – už na pódiu jen seděl v křesle a spokojeně sledoval, jak mu pocty skládají slavní kolegové z metalové historie jako Metallica, Slayer, Anthrax, Mastodon nebo Guns´n´Roses, tedy kapely, které by bez desek Black Sabbath dost možná nikdy neodehrály ani tón. Na závěr Ozzy zazpíval pár svých sólových hitů a večer ukončili vystoupením Black Sabbath se čtveřicí písní. „Říkám vám, užívejte života. Kéž bych mohl i já, ale už je příliš pozdě,“ znějí závěrečná slova skladby Paranoid, poslední písně, kterou Black Sabbath zahráli na pódiu. Dodejme, že koncert vydělal 190 milionů dolarů na charitativní účely, což je historický rekord.
Prozkoumat vše potlačované
Black Sabbath mají (oprávněnou) pověst temné kapely a metal je od osmdesátých let hojně spojován se satanismem, který se stal emblémem hlavně pro extrémní žánrové odnože. Nicméně členové Black Sabbath se nikdy nezřekli křesťanství a na dobových fotografiích mají na krku masivní kříže. Ozzy Osbourne se také údajně před každým koncertem pomodlil. Jejich fascinace okultismem nevycházela z touhy odvrhnout svoje náboženství, ale z odvahy pohlédnout do tváře temným stránkám světa a duše, prozkoumat všechno potlačované. A přijmout to jako součást sebe samých.
Hlavně na prvních deskách zpívá Ozzy o temných věcech s děsem a zoufalstvím v hlase, setkání s paralelní realitou ho uvrhává do transu a extrémní existenciální zkušenost mu otevírá dveře k novému poznání světa. To je jádro filosofie metalu, která velí odhodit strach a do těchto dveří vstoupit. Člověk moderny mnohem raději před bojem ustoupí a své temné impulzy nechá bublat pod povrchem, kde ale hrozí jejich exploze. Metalista je naopak v kontaktu se svým temným já, protože ví, že mu nic jiného nezbývá.
Když se pak zformovala metalová ikonografie uniformovaných válečníků, kteří se v kožených úborech s hřeby a maskováním na obličeji vrhají do bitvy se světem, bylo pro všechnu inherentní machistickou agresivitu a sveřepost lehké přehlédnout, že tím hlavním nepřítelem metalistů, nepřítelem, s nímž se neohroženě pouští do křížku, jsou nakonec hlavně oni sami. Metal je v jádru hudba od outsiderů pro outsidery, kteří ji mají místo magických zaříkadel měnících realitu – hlavně tu vnitřní, psychickou. Samozřejmě, že se z takto vypjaté umělecké expresivity stala nekonečnou replikací karikatura postrádající podvratnost i nebezpečí. To je ale osud každého kulturního výtvoru. Pod nánosy falešnosti se však pořád dá najít původní vrstva autenticity a odcizení, z nějž Ozzyho hlas na vůbec první metalové skladbě zoufale volá: „Ach bože, pomoz mi!“
I kdyby veškerou hudbu nahradil vyumělkovaný pop, který komplexní mechanismy vnitřních mentálních pochodů popírá načančaným cukrkandlem, pořád tu budeme mít prvních šest desek Black Sabbath, s nimiž se můžeme pustit na dramatickou cestu do vlastního nevědomí. A Ozzyho hlas z těchto nahrávek navždy zůstane naším nejlepším průvodcem.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás