Kauza sbormistra Bohumila Kulínského, která se objevila v polovině nultých let, zastihla českou společnost dlouho před nástupem hnutí MeToo i větší osvětou ohledně problematiky sexuálního násilí. Vleklý proces sice skončil Kulínského odsouzením, případ ale provázela řada rozporů, které jsou s podobnými kauzami známých osobností dlouho spojovány. Vážnost samotných činů, kdy se sexuální zneužívání a obtěžování týkaly až padesátky obětí včetně nezletilých dívek, vyvažovala Kulínského trvalá popularita a zastání mezi částí veřejnosti i bývalými sboristkami. Nový český snímek Sbormistr, který je kauzou Kulínského volně inspirován, se těmto rozporům nevyhýbá. Přesto se snaží nabídnout něco jiného než analyticky odměřené zpracování společenského problému či skutečné kauzy.
Během soustředění na horské chatě mohou delší pohledy a letmá gesta působit zpočátku neškodně. Brzy ale začínají utvářet nepříjemnou atmosféru, která vrcholí nevhodným pozváním do sauny.
Scenárista a režisér filmu Ondřej Provazník debutoval na poli hrané tvorby snímkem Staříci, který režíroval spolu s Martinem Duškem. Staříci slibovali politicky výbušný námět o pomstě dvou starších mužů vůči komunistickém prokurátorovi, který se podílel na zločinech padesátých let. Kritikou i diváky vřele přijatý film se však vydal trochu jinou cestou. Plíživým tempem, jímž se aktéři sunou k pomstě, se proměnil ve snímek vyprávějící o stáří a obecném pocitu nespravedlnosti.
Sbormistr, který si odbyl premiéru v hlavní soutěži na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, se podobně jako Staříci vyhýbá očekávanému vývoji. Nesnaží se obsáhnout všechny aspekty podobných případů, ani příliš nelpí na traumatizujících momentech, které by mohly hraničit s exploatací citlivého tématu. Volí skromnější přístup, v jehož popředí stojí perspektiva třináctileté Karolíny, která se chce prosadit jako členka prestižního sboru Canticella.
Formativní doba
Karolína, kterou ztvárnila herecky debutující členka Kühnova dětského sboru Kateřina Falbrová, dochází do přípravné skupiny sboru Canticella. S lehkou závistí i obdivem navštěvuje zkoušky své starší sestry Lucie (Maya Kintera), která je už plnohodnotnou členkou sboru vedeného sbormistrem Vítem Máchou (Juraj Loj) a jeho matkou. Rodiče Karolínu i Lucii nadšeně podporují s možná až přílišnou zarputilostí, jako kdyby kvůli vidině možného úspěchu dcer pomíjeli rizika spojená s touto cestou.
Režie Ondřeje Provazníka i kamera Lukáše Miloty od počátku propojují pohled diváků s perspektivou Karolíny. Ta zprvu jen obdivně sleduje sestřiny zkoušky, fandí jí v publiku, aby posléze sama získala Máchovu pozornost. Film zdůrazňuje subjektivitu hrdinky, kamera využívá hlediskové záběry nebo nás spolu s Karolínou provádí různými prostředími. Klasickou či lidovou hudbu nazpívanou sborem zase doplňuje soundtrack producentského dua Pjoni a Aid Kid, který dokresluje náladu protagonistky.
Sbormistr si vystačí s klasickými filmovými postupy, nepracuje s formou nijak okázale, pouze zdařile přibližuje rozpoložení hrdinky v období nastupující puberty. Zejména první polovina snímku by mohla působit chudě na poutavý dramatický vývoj. Právě blízkostí k hlavní postavě však zjišťujeme, jak moc se toho v tomto životním období odehrává. Oporou filmu je v tomto ohledu výkon Kateřiny Falbrové, který nenuceně kombinuje dětskou nevinnost s průbojností a snahou se prosadit.
Kde by jiný snímek spoléhal na příliš okatý důraz na změny spojené s počátkem puberty, Sbormistr si vystačí jen s důmyslnou sekvencí událostí, na jejímž počátku je poslech sestřina vystoupení v rádiu, následovaný koupí šatů na její koncert, a nakonec rozloučením se s dětskou ofinou. Podobně film pracuje i s dobovým kontextem počátku devadesátých let. Namísto výrazné retro stylizace či jednostranné kritiky film vykresluje devadesátá léta jaksi mimoděk jako období, které je podobně jako protagonistka ještě nevyhraněné, plné nadějí a tím i obestřené určitou naivitou.
Nejednoznačný predátor
Karolína brzy získává významnou šanci, když je jí nabídnuto místo náhradnice za chybějící sboristku na soustředění. Krásně nasnímané celky zasněženého prostředí horské chaty navozují pocit určité odloučenosti, která má ale pro mladé dívky spíše význam lákavého osamostatnění od rodičů. Karolína postupně začíná opouštět dřívější pozici někoho, kdo jen zpovzdálí obdivuje sbor. Stává se jeho stále důležitější součástí, stejně jako se více začleňuje do dívčího kolektivu.
Do popředí filmu se dostává sbormistr Mácha, jenž byl v první třetině spíše tajemnou figurou, která jen občas nevysvětlitelně naruší průběh zkoušky vedené svou matkou. Přestože propagační kampaň nijak neskrývá, že se snímek zabývá sexuálním zneužíváním sboristek, Sbormistr k tomuto tématu přistupuje obezřetněji a nesnaží se tak filtrovat Máchovu postavu skrze zjednodušené představy o sexuálních predátorech.
Namísto image slizkého násilníka mu tvůrci i herecký přístup Juraje Loje propůjčili výrazné charisma, kvůli kterému jsou sympatie sboristek i jejich případná neobezřetnost více uvěřitelné. Svou přirozenou autoritu sice často zneužívá k znepokojivému až despotickému chování, to však hned vzápětí kompenzuje projevy vstřícnosti nebo vtipkováním.
Soustředění na horské chatě nabízí příležitost jak pro dřinu spojenou s ustavičným cvičením, tak větší pospolitost mezi dívkami. Ta je ale také často narušována, jak dokazuje i prohlubující se odcizení mezi Karolínou a její sestrou. Sbormistr pracuje s vyprávěním omezeným na znalosti protagonistky, a tak nám pozadí některých scén a motivace chování postav zcela nevyjasňuje. Sledujeme především projevy rostoucí soutěživosti mezi dívkami a vzájemné žárlivosti, nebo i snahu Karolínu ochránit před Máchovým chováním, o kterém některé dívky mohou tušit více?
Toto užší hledisko vyprávění umožňuje odhlédnout od explicitních projevů zneužívání. Film naopak elegantně zkoumá vnitřní dynamiku sboru, která s problematickým chováním může, ale nemusí souviset. Sboristky například získávají noty v deskách označených čísly, která určují jejich pozici uvnitř sboru. Tu však Mácha opakovaně mění a snímek záměrně zatajuje, zda jsou tyto změny motivovány postranními úmysly sbormistra, nebo skutečnými schopnostmi sboristek. Ty se tak stávají součástí hry, jejíž pravidla jsou jim zatajena.
Perspektiva oběti
Samotné projevy sexuálního obtěžování tak film většinou podává jen v náznacích, které navíc příliš nedramatizuje. Během soustředění na horské chatě mohou delší pohledy a letmá gesta působit zpočátku neškodně. Brzy ale začínají utvářet nepříjemnou atmosféru, která vrcholí nevhodným pozváním do sauny. Film tak postupně navozuje stále větší paranoiu, ve které se i ona zdánlivě nevinná gesta najednou jeví jako náznak hrozícího nebezpečí.
Především v závěrečné části, která je spojená s výjezdem sboru do zahraničí, pracuje Sbormistr s diváckými očekáváními spojenými s takto závažným tématem. Nejdusivější scénu, k níž vyprávění postupně spěje, režíruje Provazník v dlouhém záběru a s náležitým odstupem, díky kterému je důležitý moment citlivě zpracovaný a současně má silný emocionální dopad. Navzdory lineárnímu vývoji k této scéně ale film nachází pro protagonistku i chvíle vzdoru, díky kterým tak nepůsobí jen jako pasivní oběť.
Právě odsouváním zlomového momentu až na samotný závěr je Sbormistr jedinečný. Neznamená to, že od problému odhlíží nebo se mu vyhýbá. Tím, že se zabývá spíše cestou vedoucí k traumatu než způsobem jeho zpracování, nás film dokáže lépe propojit s perspektivou obětí, které se dostaly do situace, z nichž často nevedla jednoduchá cesta.
Síla Sbormistra tak spočívá především v tom, jak nenuceně dokáže navodit divácké pouto se zranitelnými postavami. Film se neubírá didaktickým či otevřeně aktivistickým směrem, přesto dokáže nabídnout přínosný pohled na závažnou problematiku a současně vyvolat silné emoce. Závěrečná scéna, která naznačuje předčasně ztracené dětství, je toho jen drtivým důkazem.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás