Sara Nadal-Melsió a Eduardo Cadava ve své knize Politically Red kontextualizují požadavky současných i historických hnutí za sociální spravedlnost zkoumáním měnících se vztahů mezi alternativní gramotností a masovou mobilizací. Nadal-Melsió, katalánská spisovatelka, kurátorka a lektorka usídlená v newyorském Queensu, byla za své propalestinské postoje nedávno propuštěna z Whitneyové muzea. Právě Gazu spojuje s revolučním myšlením Rosy Luxemburg nebo W. E. B. Du Boise. Kromě toho se věnuje kolaborativnímu myšlení, alternativní gramotnosti a kolektivnímu učení. V červnu 2025 vystoupila na Letní škole kritické teorie v londýnském Birkbecku, kde byla přispěvatelkou Alarmu oslovena k rozhovoru. V konverzaci se dotýká každého z témat a přemýšlí nad současným potenciálem masové mobilizace a generální stávky.
Potřebujeme ty, kteří tady už nejsou, k boji za ty, kteří tady ještě nejsou: za ty nenarozené. Ty nenarozené, kteří jsou vražděni v Gaze.
Ve své knize nabízíte kreativní čtení autorů, jako jsou Karl Marx, Rosa Luxemburg, Walter Benjamin, W. E. B. Du Bois nebo Fredric Jameson. Mezi nimi nejvíce vyniká postava Rosy Luxemburg. V knize zdůrazňujete, že je pravděpodobně nejdůležitější postavou pro revoluci, jaká kdy existovala, a že kritičtí teoretici jako Walter Benjamin to velmi dobře věděli a rozhodli se na ni v celém svém díle krypticky odkazovat, aniž by ji jmenovali, aby nemohla být instrumentalizována a vyprázdněna. Mezi českou levicí je Rosa Luxemburg známou postavou, i když její plný potenciál, řekl bych, zůstává spíše nepokrytý. Co jste o ní zjistila při své, částečně archeologické, práci?
Luxemburg pro mě byla vždy velmi důležitou postavou, protože vidí kontinuitu mezi kapitalismem a imperialismem a zdůrazňuje nutnost neustálého drancování pro fungování kapitalismu. Na začátku naší spolupráce s kolegou Eduardem, který se zabývá filozofem Walterem Benjaminem, jsem poukázala na jeden aspekt Benjaminova textu Ke kritice násilí, který mi nikdy nedával smysl. Zaprvé v něm používá (nebo až zneužívá) právní jazyk, díky kterému text vyznívá skoro parodicky, a pak píše o generální stávce, ale nezmiňuje se o masové stávce a Rose Luxemburg. A to mi vůbec nedávalo smysl.
Nikdo, kdo mluví o masové mobilizaci dvacátých let minulého století, nemůže obejít Rosu Luxemburg. Nezáleží na tom, jestli její jméno zmíní, nebo ne, ona k tomu prostě neoddělitelně patří. Stejně jako nikdo, kdo přemýšlí o kapitalismu, nemůže nemyslet na Marxe. A je jedno, jestli jsou marxisté, Marx tam prostě implicitně je. Stejně jako Freud je součástí způsobu, jakým mluvíme o nevědomí. Pro mě ta záhadně chybějící přítomnost Rosy byla v podstatě nepopiratelná. A nikdo na to zatím neupozornil.
Začali jsme tedy v textu hledat místa, která vypovídala o rozptýlení odkazů na její osobu. Klíčový pro mě byl moment, kdy jsme se dozvěděli, že Benjaminův bratr byl spartakovec a Dora, jeho žena, byla spartakovkyně, a že několik let předtím od nich dostal darem dopisy z vězení Rosy Luxemburg. Takže Luxemburg musel číst. Ale opravdu zlomové pro mě bylo zjištění, že když Benjamin cituje Kurta Hillera, v pasáži o pacifismu a holém životě odstraňuje zmínky o spartakovcích. A všimla jsem si toho úplnou náhodou při našem posledním setkání, než Eduardo odjel na dovolenou do Řecka. Hned jsem vykřikla, to je ono, máme to! A právě to je pro mě jádrem naší knihy: Luxemburg myšlenka nepojmenované a bezejmenné masové mobilizace.
Které historické události měly podle vás podobu skutečné masové mobilizace, skutečné generální stávky? Pokud vůbec nějaké takové byly.
Generální stávka otroků v USA v díle Du Boise. Otroci skutečně vidí a cítí, co se v celé zemi děje. Protože jsou středobodem toho, co tvoří kapitalismus, protože jsou směnnou i užitnou hodnotou, jsou formou zboží, jsou penězi, jsou prací, jsou nástrojem. Jsou vším najednou v jedné postavě, místem působení totálního násilí kapitalismu. Jsou středobodem toho, co znamená kapitalismus. Stejně jako Gaza.
Takže když otroci položí své nástroje a začnou stávkovat, svět kapitalismu se rozpadne. A s ním i americká demokracie, protože americká demokracie je založená na kapitalismu. Oni jsou příkladem síly, která vytváří a rozvrací svět, který vlastně právě teď potřebujeme. W. E. B. Du Bois o tom píše na sedmi stranách ze 740 své knihy Černá rekonstrukce. Její čtení mnou otřáslo až do morku kostí, protože jsem cítila, že je to kniha, která má za cíl, velmi podobně jako Marxův Kapitál, úplně proměnit svět kohokoli, kdo ji čte.
V kontextu hnutí Black Lives Matter a v kontextu genocidy v Gaze se všechny tyto myšlenky spojují v jeden uzlový bod, kde se zintenzivňují všechny brutální vztahy, které kapitalismus potřebuje k přežití. Myslet z tohoto středu světa a odtud se pokusit „od-dělat“ svět, jak ho známe, je jediným způsobem, jak přežít jako komunita s určitým etickým a politickým závazkem.
Celá naše kniha je protkaná roznětkou masové mobilizace, masové stávky. A opět, Luxemburg tomu říká masová stávka a mluví o tisíci žilách revoluce a používá obrazy tekutosti, kterou nelze zadržet a která na sebe bere podobu toho, co ji obsahuje, přizpůsobuje se a proměňuje, což znamená, že je beztvará. Luxemburg neustále připomíná, co to znamená být politická, a tím je tak inspirativní.
Jak nám její odkaz může pomoci pryč ze současné polykrize, z katastrof a genocid?
Řekla bych, že Luxemburg může pomoci v tom smyslu, že je jednou z předních myslitelek kapitalismu jako propletených brutalit. Je první, kdo promlouvá – aniž by četla pozdního Marxe – o původní akumulaci, což je vlastně primitivní vyvlastnění, protože když o tom mluví Marx, cituje Adama Smithe. Takže ona říká, že původní vyvlastnění není něco, co se stane jednou. Děje se to pořád a děje se to i jinde než v metropoli. Luxemburg upozorňuje, že kolonialismus a imperialismus jsou o neustálé potřebě kapitalismu být extraktivní, drancovat, brutalizovat a páchat genocidu. Říká tedy, že se to děje znovu, že se to děje napříč dějinami jako konstanta.
Gaza je zónou vykořisťování, drancování, zónou rasového kapitalismu, jde v ní o území, o přístup k vodě a moři, o národní stát pojatý tím nejzpátečnějším a nejexkluzivnějším evropským způsobem. Často přemýšlím, co by Luxemburg řekla o Gaze. A myslím, že pro ni by Gaza byla středobodem světa. Ač to může znít naivně, musíme si uvědomit, že boj za Gazu je jediným bojem, který nabízí všechny nástroje, jimiž lze rozložit globální kapitalistickou mašinérii. Tu, která ničí každého a každou z nás, planetu, naše práva. Všechno to spolu souvisí.
Účastnictvo uměleckého vzdělávacího projektu, na kterém jsem se až do minulého měsíce podílela, pomáhalo lidem dostat se z bombardovaného Teheránu. A ve Spojených státech je toto bombardování Teheránu vnímáno jako vojenské vítězství. Kameraman z našeho projektu jménem Ismail Abu Hatab byl zavražděn, když stříhal záběry pro film, který jsme připravovali. Aktivně vytvářel něco, co svět ještě neviděl. A to bylo zabito spolu s ním. Musíme tedy komplexněji chápat, co se v Gaze všechno vraždí. Jde o víc než jen o těla. Jde o paměť. Je to akt truchlení. Je to příležitost vytvořit něco nového. Je to umění představivosti. Umění budovat věci. Nemůžu to vyjádřit silněji: Gaza je středobodem světa.
Což mi připomíná, že v knize zmiňujete komunální smutek. Jak nám ten může pomoci namísto toho, aby nás ochromil?
Komunální smutek je opravdu důležitý koncept. V knize o něm mluvíme v kontextu George Floyda. A o jednom muralu George Floyda, jeho torza plného různých těl, která jsou v něm. A ta těla jsou těla všech černých radikálů a radikálek, na které si jen vzpomenete. Těch devět minut násilí na Floydovi obsahovalo celý svět. Obsahovalo svět rasového násilí.
Totéž platí pro Gazu. Truchlení pro ni je projevem boje a odporu. Když truchlíte za mrtvé, naznačujete tím, že mrtví jsou našimi spojenci. A když bojujeme, bojujeme i za ně. A pokud s nimi nebudeme zacházet jako s našimi spojenci, v podstatě redukujeme dějiny na přítomnost, což je přesně to, co chce kontrarevoluce. Takže si myslím, že je naprosto nezbytné, abychom pochopili, že vztah k mrtvým jako k mase je klíčový, je to vztah, na kterém musí být politika založena. Je to základní revoluční vztah. Jedna z věcí, které říká Luxemburg, je, že revoluce staví na všech porážkách a smrtích. Podle mě je nezbytné, abychom pochopili, že truchlení a smutek nejsou detaily vzdalující se od masové mobilizace, ale jsou jejím jádrem.
Muzeum amerického umění Whitneyové cenzurovalo jednu performance v rámci uměleckého vzdělávacího projektu, na kterém jsem se podílela a který tematizoval truchlení. Tematizoval truchlení za životy Palestinců a Palestinek současně s truchlením za životy původních obyvatel Amerik zničených genocidami a truchlením za černé životy při rasizovaném násilí v USA. Takový akt truchlení, který spojuje všechny tyto smrti v silnou koalici pospolitosti a odporu, je naprosto klíčový.
Často zapomínáme, jak důležitý je smutek. Právě teď si to možná všichni plně neuvědomujeme, protože jsme pohlceni úzkostí, lidé jsou v depresi, všechno se zdá beznadějné. Ale měli bychom si uvědomit, že ano, to všechno sice jsme, ale také to znamená, že kolektivně truchlíme nad krutým vražděním palestinských životů. A nejen palestinských, protože totální násilí se děje po celém světě. A kdybychom tento smutek nahlédli jako uctění mrtvých a vyhrazení místa u stolu pro mrtvé, u společného stolu revoluce, pak si myslím, že bychom něčeho skutečně dosáhli. Takže já vidím opravdu, ale opravdu velký potenciál v komunálním smutku. Nevidím ho jako pasivní formu truchlení, ale jako počátek revolučního boje.
A to je další z důvodů, proč je Gaza v současnosti středobodem jakéhokoli politického hnutí, které stojí za zmínku. Rozhodně nejde o to utrpení Gazy instrumentalizovat. Jde o to uznat hodnotu jejich životů a odmítnout diskurz, který říká, že protože zemřeli, jejich hodnota je pryč. Jde o to odmítnout účast v kapitalistické vraždící mašinérii, kde je hodnota odvozována pouze z práce pro osadnické a okupační síly. Ne, jejich hodnota zůstává i poté, co byli zabiti. Což je jiné chápání toho, co je hodnota. Není to hodnota coby zisk. Marx v tomto kontextu používá termín antihodnota.
Antihodnota je to, co dělají otroci, když se rozhodnou osvobodit. Mají sílu, která se neslučuje s logikou kapitalismu, protože ji nelze plně pochopit, přivlastnit si ji nebo spočítat, protože náleží do sféry nezměrného, neurčitého, beztvarého a neusměrnitelného. A kapitalismus je stroj určený k usměrňování. Tato gesta, ke kterým patří i komunální truchlení, jsou prvním krokem na cestě ke koaličnímu boji za budoucnost, za ty, kteří tady ještě nejsou. Potřebujeme ty, kteří tady už nejsou, k boji za ty, kteří tady ještě nejsou: za ty nenarozené. Ty nenarozené, kteří jsou vražděni v Gaze.
To mi připomíná báseň Refaata Alareera Jestli mám zemřít, ty musíš žít a šířit můj příběh…
Ano, to je přesně ono. Musíš se stát součástí té sítě, těch žil revoluce, které odmítají přestat tepat. Protože revoluce je hodna svého jména jen tehdy, pokud má paměť. A nepřestává uctívat své smrti, kterých je revoluce plna. Tvoří půdu pod našima nohama, doslova. A ta půda je plná těl. Doslova. A tenhle prostý fakt musíme uznat a vidět jako zdroj pýchy a propojenosti. Myslím tady na své nejlepší přátele, někteří z nich jsou mrtví. A já s nimi každý den mluvím. Připadá mi, že je díky nim můj život bohatší, i v jejich nepřítomnosti. Cítím to na osobní, kolektivní i výrazně politické rovině. A zpátky k Rose Luxemburg – připadá mi, že Luxemburg tohle všechno obsahovala. Všechny tyto různorodé vrstvy a asociace a vztahy minulosti a budoucnosti jsou v Luxemburg přítomné.
Luxemburg říká, že revoluce nebude předem oznámena, a proto bychom na ni měli být neustále připraveni. Jak se na ni co nejlépe připravit?
V tomhle podle mě může být naše kniha Politically Red užitečná. Je to neustálá práce ve formě čtení. A to, co otroci dělali v Černé rekonstrukci, kteří neuměli číst, protože jim bylo zakázáno se to naučit, ale oni vlastně také četli, pánům navzdory. Četli všechny a všechno okolo nich, všechna gesta, všechna vyjádření síly, četli gramatiku plantáže. Je to práce ve formě pozornosti. A to, co nám kapitalismus odpírá, je právě kapacita pozornosti, protože jsme neustále rozptylováni.
Takže nejlepším způsobem, jak se připravit na revoluci, je být pozorní. Musíme si vyhradit dostatek času na promyšlení složitostí a propletení, ve kterých žijeme. Pozornost a čtení – nejen textů, ale celého světa kolem nás – jsou největším odkazem marxismu. Když komunardku Louis Michel deportovali do Kaledonie, drželi ji v kleci, protože takhle převáželi přes moře všechny komunardy a komunardky. A ona nepřetržitě psala o tom, jak cítí moře, jak cítí přírodu, jak se mění nebe, jak je ptactvo různorodé. Neměla žádné knihy, a přesto neustále četla. Četla přírodu, četla změnu. A Luxemburg stejně tak. Čtou všechno okolo sebe. Čtou hmyz, krajinu i vítr. Du Bois popsal, jak se v jednu chvíli otroci zaměřovali na to, jakým směrem vane vítr. Stejně jako každý jiný člověk, otroci uměli číst atmosféru, protože ta je pro ně otázkou života a smrti. Právě tahle neustálá práce ve formě čtení a pozornosti nás nejlépe připraví. Což není jednorázová záležitost. Tohle děláme každý den, nepřetržitě.
Spoustu času trávím přemýšlením nad alternativní gramotností. Tohle pro mě znamená alternativní gramotnost: pochopit, že číst znamená vidět, že stůl, na kterém píšeme, někdo někde vyrobil. Je to akt uznání toho, že všeho, co nosíme, se dotkly ruce druhých.
Naši knihu jsme napsali během pandemie. Záměrem bylo, aby sloužila jako nástroj. A ta kniha není dokončená. Napsala jsem k ní další kapitolu, která bude součástí jiného vydání na znamení toho, že struktura té knihy je záměrně taková – nikdy nedokončená. Vždycky bude potřebovat nové a nové kapitoly. Protože takový projekt vždycky nějaké kapitoly postrádá. Věci, o kterých nemáme ponětí. Věci, které byly potlačeny, zničeny, nebo zkrátka zapomenuty. A tahle kniha je gestem pro vytvoření koalice založené na takové sběratelské práci. Pro pochopení, že boj za spravedlnost a antikapitalistický boj bude vždycky vyžadovat další a další kapitoly. Jejich archiv bude vždycky propletený s dalšími archivy na nadnárodní úrovni. A vždycky jim bude hrozit zánik.
Marx nikdy nedokončil Kapitál. Nechci nás přirovnávat k Marxovi. Ale Marx Kapitál nikdy nedokončil, protože porozumět Kapitálu vyžaduje masu čtenářstva. Podle mě ke Kapitálu přidáváme tím, že se mobilizujeme. A hádat se o to, co Marx řekl a co neřekl, podle mě nemá smysl. Naše práce, náš boj pokračuje.
Na konci svého života Marx dělal něco podobného, pokud se nepletu. Sbíral zdroje a prameny ze všech koutů světa jako v gestu archivační práce, a tím archivem se staly jeho Etnologické spisy.
Ano, Etnologické spisy jsou pozoruhodným dílem, protože dlouho zůstávaly nevydané v jednom institutu v Moskvě. A lidé zbrkle hodnotili, že byly asi natolik chaotické, že svědčily o Marxově mentálním úpadku. Až Raya Dunayevskaya, ruská imigrantka, která se naučila číst a myslet spolu s hnutími pracujících v Chicagu, spisy přečetla a řekla ne, právě ty spisy utvářejí Marxovo myšlení. Marx je píše v mnoha různých jazycích. Celkem se v nich mluví asi 10 jazyky. Takže to není tak, že by na konci svého života Marx přestal myslet. Naopak, on se vydává k nezápadním kulturám a hledá nové modely vztahování se. A vidí tu zásobárnu vědění pro antikapitalistický boj. Vím, že spousta lidí řekne, že Marx byl přece jen stále běloch lapený v registru své doby. A částečně ano. Ale on skutečně nikdy nepřestal hledat další modely.
A na úplném konci svého života, což je podle mě krásné, Marx vůbec poprvé opouští Evropu a vydává se do Alžírska. Legenda praví, že právě tehdy poprvé v životě shazuje svůj ikonický vous. Takže překračuje hranice kontinentu a na Evropu nahlíží z jiné perspektivy. A říká, že tohle je ta koalice, kterou jsme potřebovali. Je naprosto unešen formami sociality muslimských komunit. Tím, co tam prožívá, je naprosto fascinován a touto perspektivou znovu promýšlí to, čím se zabýval dekády předtím. A ty žíly vedou z Alžírska do Chicaga a do Moskvy a z Česka do Gazy a z Jižní Afriky do Kolumbie. Takhle to prostě funguje – prostřednictvím nekonečné transformace a věčně neklidných hnutí. Slovy Luxemburg – „metoda pohybu“.
A možná i do světů, které tak úplně neexistují – do fantazijních světů.
Přesně. Do světů, které zatím neexistují. Du Bois píše science fiction. A Benjamin píše o science fiction Paula Scheerbarta a o formách pospolitosti, které nikdy dříve neexistovaly. A právě tyhle formy jsou neusměrnitelné, protože se prostřednictvím experimentování věčně rozpínají a nechávají prostor pro budoucnost. Všechno, co lze usměrnit nějakým programem nebo předpisem, je rovnou mrtvé. A tohle musíme opravdu pochopit: že politika musí přijmout neurčitost. A v neurčitosti je úzkost. Ale i síla. Protože neurčitost nám říká, že katastrofické vize, což jsou vize kapitalismu, nejsou ty jediné, které máme.
Každý okamžik je proměnitelný, když přijmeme neurčitost. A tohle nám ukazuje i fyzika. Kvantová fyzika. Že v každém okamžiku jsou věci tak propletené a složité, že se mohou vydat jiným směrem. Takže přijmout neurčitost je revoluční dovednost. A není snadné si ji osvojit. Je to těžké. A bolestivé. V podstatě to znamená zboření zdí. Znamená to žít v domě, který není tvrzí, ale spíše chatrnou chatrčí z toho, co bylo a zbylo. Jsou to struktury vytvořené z toho, co máme k dispozici. To je vše, co máme. A s tím dokážeme dost. Jen musíme přijmout sílu těchto křehkých struktur a uvědomit si, jak moc nás dokážou podržet.
Autorka je socioložka a kulturální teoretička.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás