Britská vláda se přelom tisíciletí rozhodla oslavit vybudováním obří kupolovité haly na poloostrově Greenwich v jihovýchodním Londýně. Konala se zde velkolepá silvestrovská party, Millenium Dome ale měl hostit i ambiciózní výstavu oslavující současnost a budoucnost Británie. V posledním dílu dokumentární série Shifty režiséra Adama Curtise sledujeme debaty organizačního výboru, který se marně snaží vymyslet, jaký obsah by měl výstavní prostory naplnit. Jejich bezradnost podle Curtise odráží definitivní rozpad jednoty britské společnosti, jejíž zástupci nejsou schopní přijít na to, co by mohlo národ na konci tisíciletí spojit. Dokumentarista za tím vidí výsledek procesů, které na konci sedmdesátých let odstartoval nástup konzervativní premiérky Margaret Thatcher. Její agenda posilování osobních svobod na úkor státu zavedla v zemi zcela nový politický systém, který se následně rozšířil po celé západní Evropě a po pádu železné opony i v postsocialistických zemích.
Skutečný obraz Británie na konci tisíciletí zachytil podle Curtise až módní návrhář Alexander McQueen, který o pár měsíců později v Millenium Dome uvedl svoji novou kolekci v opulentní show nazvané Eshu. Modelky a modely nechal uzavřít do průhledných skleněných krabic a diváci mohli sledovat, jak ze sebe v záchvatu šílenství strhávají šaty. Byl to symbol atomizované a fragmentalizované společnosti, v níž jsme všichni odkázáni sami na sebe, žijeme ve svých malých křehkých vesmírech a pomalu, ale neodkladně z toho ztrácíme rozum.
Británie posledních dvou dekád 20. století je zdrojem četných absurdit a Curtis možná nikdy nebyl ve svých dokumentech tak hystericky vtipný.
Předchozích pět hodin dokumentu, který financovala a v polovině června odvysílala veřejnoprávní britská BBC, sledujeme, jak k takovému rozpadu společnosti došlo. Skrze výstřižky ze stovek dobových dokumentů z archivu veřejnoprávní televize postupujeme od nástupu Thatcher chronologicky až do konce tisíciletí. Sledujeme přitom dva vzájemně propojené společenské pohyby. V jednom lidé získávají čím dál větší svobodu řídit si svůj život podle svého, státní majetek se privatizuje a ekonomika dereguluje, v tom druhém, který se děje pod povrchem, a je proto nejprve skrytý, se čím dál větší moc dostává do rukou korporací a zbohatlíků, kteří využívají oslabeného státu a dělají si, co se jim zlíbí. Curtis tak pěkně ukazuje důsledky neoliberálního experimentu, který pustil z řetězu nebezpečné síly, jež rozcupovaly dosavadní společenskou smlouvu.
V Shifty to ilustruje proslov Normana Lamonta, ministra financí vlády Johna Majora, který v roce 1993 odstoupil z funkce, protože mu došlo, že politici v novém společensko-ekonomickém systému přišli o možnost o čemkoliv rozhodovat. Stali se jen pouhými služebníky nadnárodních ekonomických elit, které už se dávno nemusí nikomu zodpovídat.
Absurdity života
Adam Curtis v Shifty nepoužívá termíny jako korporace, neoliberalismus, elity, třída nebo kapitál. Svoji monumentální koláž skládá výhradně z archivních záběrů, které příležitostně doplňují strohé titulky se snadno pochopitelnými prohlášeními, jež zasazují viděné do širšího kontextu. Curtisova metoda známá už z předchozích dokumentů jako třeba Can’t Get You Out of My Head (2021) nebo TraumaZone (2022) je jednoduchá, ale brutálně účinná – diváka zahltí proudem obrazů a informací, jejichž sekvence může někdy působit náhodně či chaoticky, ve skutečnosti ale diváka pomalu vede k momentu, kdy všechno začne dávat smysl. Takové „heuréka“ momenty přicházejí obyčejně ke konci jednotlivých epizod.
Jejich pointy vlastně nejsou nikterak přelomové a každý, kdo jen přičichl k levicové teorii, je dobře zná – společnost posedlá vizí získávání bohatství za každou cenu zrodí všehoschopné miliardářské gangstery, halasně oslavovaná privatizace státní správy skončí tím, že si služby leckdo nemůže dovolit, a tak dále. Kouzlo Curtisovy metody je ale v šíři záběru – do jeho dobového panoptika se vejde všechno od reportáže o zanedbaných odpadních kanálech přes bizarní rozhovor s majitelkou transgender psa až po popové videoklipy. Totální ekonomizace života totiž není ušetřen nikdo.
Co na první pohled působí jen jako zábavná vložka, se brzy ukáže jako součást monumentálního myšlenkového puzzle britského režiséra. Postarší paní, která si v jedné reportáži nechá do své televize namontovat signál z CCTV kamery a střídavě v obýváku sleduje seriály, soutěžní pořady a vstupní chodbu svého obytného domu, je pochopitelně na první rovině směšná svou chorobnou zvědavostí. Zároveň však jde o mrazivou poznámku k proměně společnosti, která po lidech požaduje, aby měli všechny aspekty svého života pod kontrolou. To nakonec nemůže vést k ničemu jinému než šílenství.
Británie posledních dvou dekád 20. století je zdrojem četných absurdit a Curtis možná nikdy nebyl ve svých dokumentech tak hystericky vtipný. Někdy se ani nemusí moc snažit – úvod série například obstarají archivní záběry, na nichž později odsouzený pedofil Jimmy Savile vede do bytu premiérky skupinku dětí a na kameru u toho dělá bizarní obličeje. Čtvrtou epizodu pak ukončuje koláž pachtících se hrdinů nastříhaná do zvuků hitu Common People skupiny Pulp a je to možná dosavadní vrchol Curtisovy filmografie. Nevysmívá se však svým hrdinům, ale systému jako takovému, pro jehož zachycení je absurdní střihová groteska možná nejvhodnějším formátem. A zároveň umí naservírovat emočně zničující moment, jako když sledujeme smutný osud slonice Thi Hi Way, kterou škrty ve financování londýnské zoo oddělily od její rodiny.
Neoliberální utopie
Shifty se daří ukazovat neoliberalismus jako skrznaskrz utopický projekt, který kolosálně selhal. Thatcher po svém zvolení slibuje změnit „způsob, jakým nahlížíme na věci, vytvořit zcela nový myšlenkový přístup“ a využívá přitom společenskou deziluzi z krizí sedmdesátých let, které se děly za vlády levice. Britové se tehdy nechali opít představou osobních svobod, ale od společnosti, v níž je každý strůjcem svého štěstí, se během pár let dostáváme do reality, v níž absolutní důraz na vlastní zájem vytváří divočinu, v níž je úzké skupince bohatých dovoleno zbytek společnosti beztrestně vykořisťovat.
Argument utopičnosti, s kterým často pravice vyčítá levici její nerealistické snění, je zde obrácen proti Thatcher a jejím stoupencům. Její monetární experiment z počátku prvního funkčního období vytvořil dva miliony nových nezaměstnaných, v zoufalství se tedy obrací k posilování nacionalismu, což vyústí ve skepsi z evropské integrace a hlavně v posílení rasistických organizací, jako je Národní fronta. Tady někde už klíčí zárodky budoucího brexitu, který dokázal chytře manipulovat vztekem atomizovaného národa.
„Každý žijeme ve svém vlastním malém světě a šíří se pocit bezmocnosti a vzteku. Je to cena, kterou musíme platit za individualismus? Nebo se lidé spojí, jako to udělali v minulosti, a budou se bránit?“ ptá se Curtis na úplném závěru své nejnovější dokumentární koláže. Je to možná až zbytečně doslovný apel díla, které se většinu času snaží nepůsobit příliš návodně ani autoritativně.
Kapitalismus jako největší konspirace
Neméně důležitý je i Curtisův vzkaz, že současná podoba kapitalismu někde začala, je formovaná zcela konkrétní ideologií konkrétních lidí, a není to tedy přirozený řád věcí, který nemůže být změněn, jak se nás snaží přesvědčit pravice.
Jedním z podtémat příběhu Británie konce 20. století je totiž také pitvání schopnosti vládnoucí ideologie vytvářet skrze masmédia umělou realitu. Když se taková realita zcela oddělí od té fyzické, začne v ní všechno zdánlivě dávat smysl – osobní úsilí vede ke zbohatnutí, národní hodnoty jsou posvátné a stojí za ně položit život atd. Leitmotivem této změny je příběh geniálního fyzika Stephena Hawkinga, který se postupně odvíjí ve všech epizodách. Když vědec zjistí, že fyzikální zákony podle jeho teorií neplatí vždy a všude, otevírá to podle Curtise možnost zcela novému pochopení světa, v němž jsou před námi otevřeny zdánlivě nekonečné možnosti. Nic není pevné a všechno se dá změnit. Ideologie může zvítězit nad realitou.
V roce 1997 konečně labouristé vyhrají volby a konzervativci balí kufry, Tonymu Blairovi ale stejně nezbylo nic jiného, než v utopickém tažení proti státu pokračovat, protože už nebylo cesty zpět. Floskule o „Británii, která bude příležitostí pro každého“ je ale jen dalším krokem do prázdna. Jeden příklad za všechny: když čerstvě privatizované teplárny zjistí, že bude levnější kupovat uhlí ze zahraničí, a zavřou se kvůli tomu další uhelné doly, Blair může jen pokrčit rameny. Trhu se nesmí ustupovat. Pěkně to ukazuje největší paradox neoliberalismu: proč by vůbec někdo v systému postaveném na sebeobohacování měl sloužit veřejnosti a nestarat se výhradně o svůj vlastní prospěch?
Curtisova maximalistická optika může občas svádět ke zdání, že se ocitáme za hranou blouznění konspiračních teorií, které rády nabízejí snadné vysvětlení komplexních problémů. Jak ale moc dobře víme, na světě je jenom jedna konspirační teorie, která je skutečně pravdivá, a tou je kapitalismus. Ten, který se rád skrývá a předstírá, že za nic nemůže.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás