Ivan Bakalov je výzkumník a odborník na mezinárodní politiku. V posledních letech se zaměřuje především na politickou ekonomii ruské války na Ukrajině. Domnívá se, že mainstreamové teorie vysvětlující zahájení vojenské invaze na Ukrajinu ze strany Ruska jsou nepřesné a nedávají uspokojivé odpovědi na to, proč Rusko zahájilo invazi právě v tento konkrétní moment. Ivan Bakalov se tedy zaměřuje na analýzu hlavních ekonomických ukazatelů vývoje ruské ekonomiky v posledních třiceti letech a tvrdí, že ruský kapitalismus narazil po ekonomické krizi z let 2008 a 2009 na své limity.
Bakalov hovoří o organické krizi, na niž nedokázal ruský režim adekvátně reagovat. Konečným stimulem pro růst ruské ekonomiky tak byl nakonec až vstup země do rozsáhlé opotřebovávací války, která má na vývoj ruské ekonomiky pozitivní vliv. V jaké kondici je aktuálně ruská ekonomika? Můžeme hovořit o válečné ekonomice? Mají sankce kýžený efekt a co bychom ve svém přístupu k Ruské federaci mohli změnit? O tom všem jsme si v rozhovoru povídali s analytikem Ivanem Bakalovem, který v současné době působí jako výzkumný pracovník na Technické univerzitě v Drážďanech. Profesně působil také na univerzitách v Leidenu, Vídni, Marburgu a Sofii. Narodil se v Bulharsku. Je členem bulharského vydavatelství dVERSIA.
Říkáte, že je důležité přestat spoléhat na geopolitická vysvětlení současné války na Ukrajině a místo nich přinést vysvětlení materialistická a ekonomická. Proč je tento posun důležitý?
Protože geopolitika, a já bych k tomu dodal i takzvaný výklad civilizační volbou, nejsou jen akademické teorie. Nejde jen o vysvětlení, jak se co stalo a proč, ale je to také rámec pro uvažování o světě, který formuje, jak o této válce evropské země a USA mluvily, a určuje, co bude po válce následovat. Pokud bychom to považovali za hlavní vysvětlení této války, bude to mít vliv i na naše politická opatření. Pokud ale máte slabou teorii pro vysvětlení války, máte i slabý základ pro pochopení probíhajících změn a slabý základ pro politiku vůbec.
Jak se tato vysvětlení projevují v praxi?
Existují různé varianty geopolitiky, ale hlavní proud obvykle říká něco v tom smyslu, že Rusko jen reaguje na rozšiřování NATO. Pracuje se s představou geopolitických bloků a jejich vzájemného působení. Jeden z nejznámějších článků na toto téma napsal John Mearsheimer už v roce 2014. Předkládá v něm argumenty, proč došlo k anexi Krymu a proč za separatistickou válku na Donbase může Západ. Pokud se tímto vysvětlením budeme řídit a budeme ho brát vážně, k invazi nemělo nikdy dojít. V roce 2014 Mearsheimer uvedl, že Rusko nejen nemůže a nechce provést invazi na celou Ukrajinu, protože je to z jeho strany jen obranná reakce, ale také proto, že nemá zdroje a vojenský potenciál k tomu, aby na Ukrajinu vtrhlo a udrželo si nad jejím územím kontrolu.
Násilí se stává motorem kapitalistického rozvoje. Dalo by se říci, že násilí už vystřídalo ropu a plyn na pozici hlavního vývozního artiklu ruské ekonomiky.
A to mluvíme o roce 2014, kdy byla ukrajinská armáda ještě velmi slabá. Pokud bychom toto vysvětlení brali vážně, měl by tento scénář být o osm let později, kdy Ukrajina v přípravě na budoucí invazi už vybudovala armádu, ještě nepravděpodobnější. A to netvrdí jen Mearsheimer. Ve skutečnosti najdete takové lidi i v ruském strategickém diskurzu. Například generál Ivašov, který byl předsedou Všeruské rady vojenských důstojníků, v lednu 2022 prohlásil, že Rusko nečelí žádné velké vnější hrozbě. Pokud tedy skutečně berete geopolitické vysvětlení vážně, k invazi nikdy nemělo dojít.
Jak by podobné geopolitické vysvětlení znělo z druhé strany? Ze západní strany? Protože toto je ruské vysvětlení. Ale jaká je západní verze?
Ano, máte pravdu, existují různé varianty geopolitického vysvětlení. „Prozápadní“ geopolitické vysvětlení tvrdí něco ve smyslu: „Rusko vycítilo, že Západ je slabý, a pokusilo se využít této příležitosti k přeskupení bezpečnostní architektury v Evropě.“ A lidé v tomto argumentu pokračují a odkazují na stažení vojsk z Afghánistánu. Odkazují na vnitřní evropské potíže, jako je odchod Angely Merkel ze scény, na nepokoje ve Francii, a pak také na stereotypy typu, že Rusko nebralo Zelenského nikdy vážně a že předpokládalo, že okamžitě uteče, jakmile vtrhnou na Ukrajinu.
Dalo by se namítnout, že takto „viděli“ svět ruští rozhodující činitelé, a na ruské straně jsou skutečně lidé, kteří toto vysvětlení prosazují. Tato verze geopolitiky naznačuje, že Rusko využilo příležitosti, aby aktivně přeskupilo bezpečnostní architekturu Evropy. A to už scénáři o náhlé invazi odpovídá mnohem lépe. Stále se však jedná o slabou teorii, protože jde o vysvětlení post hoc. Získalo na síle až poté, co k invazi došlo.
Proč si to myslíte?
Protože geopolitika se zabývá nejen strukturální rovnováhou moci, ale i rovnováhou zdrojů a ty byly v době invaze pro Rusko stále nepříznivé. Přestože byla podpora Ukrajiny ze začátku omezená, i tak byla rovnováha sil vychýlená v neprospěch Ruska. Trik tohoto vysvětlení spočívá v tom, že „rekonfigurace bezpečnostní architektury“ zůstává v černé skříňce. Co by to vlastně znamenalo? Že by hegemonie USA v Evropě padla, kdyby Rusko Ukrajinu porazilo? Že by se NATO rozpadlo nebo ustoupilo, kdyby Rusko porazilo Ukrajinu? Tato verze geopolitiky nedokáže vysvětlit, proč je pro ruské rozhodující činitele invaze tak důležitá, že ospravedlňuje rizika, která s sebou nese.
Máme tady ještě nějakou jinou populární a špatnou teorii vysvětlující, proč Rusko spustilo válku na Ukrajině?
Ano, existuje ještě jedno populární vysvětlení, které lze nazvat jako „civilizační volba“. Má různé podoby a formy, ale zaměřuje se na civilizační střet. Ať už máme na mysli střet mezi demokracií a autokracií nebo západní a východní civilizací. V tomto vysvětlení jde především o to, že agresivita a agresivní zahraniční politika má být vlastní povaze ruského vládnutí a ruského národa obecně. Je to zkrátka něco, co Rusové dělají. Toto vysvětlení naznačuje, že je na Rusku a Rusech něco specifického, co je nutí napadat jiné země. A pak je na západní civilizaci, té dobré a správné civilizaci, aby tuto hrozbu odvrátila.
Tato teorie je ve vysvětlujícím smyslu slabá, protože implikuje, že by Rusko mělo někoho napadat takřka nonstop. Mělo Ukrajinu napadnout už v roce 2005, mělo spustit plnou invazi v roce 2014 a tak dále. Zatímco geopolitika tvrdí, že Rusko by samo o sobě nemělo napadat vůbec nikoho, tato teorie naznačuje, že by mělo napadat všechny země kolem sebe po celou dobu. A Ukrajina možná ani není tím nejlepším místem, kde s invazí začít. Je to stále slabá teorie, která nevysvětluje, proč k invazi došlo právě v tento moment.
Máme tady ale také slavný Putinův historický dokument o Ukrajině, v němž se snažil invazi obhájit z historického hlediska. Existuje také euroasijská teorie Alexandra Dugina, která má za své jádro nesmiřitelný boj mezi Západem a Eurasií. Možná trochu podceňujete tyto tendence kremelských intelektuálů a politiků…
Naprosto správně poukazujete na to, že toto vysvětlení má západní a ruskou verzi. Já jsem se teď zaměřil na západní verzi příběhu. Můžete se podívat, jak válku na začátku vysvětloval například historik Stephen Kotkin. A ruská verze tohoto vysvětlení, jak o ní mluví například Dugin, je trochu jiná, protože podává pozitivní hodnocení ruské civilizace. Ruská civilizace brání základy křesťanství proti dekadentnímu Západu. Tato invaze je pro něj silou dobra. Rusko se snaží zachránit tradiční hodnoty proti dekadenci západní civilizace. Západní civilizace je na ústupu, zatímco ruská civilizace nebo euroasijská civilizace jsou na vzestupu.
A správně odkazujete na esej, který údajně napsal Putin v roce 2021, v němž říká, že Ukrajina je území historicky patřící Rusku a že ukrajinský stát byl uměle vytvořen nepřáteli Ruska. Vnějšími nepřáteli na Západě a vnitřními nepřáteli v podobě bolševiků. Ale i když přijmete ruskou verzi příběhu o civilizační volbě, stejně vám to nepomůže vysvětlit, proč k invazi došlo tehdy, kdy k ní došlo, a ne třeba o jeden, tři, pět, deset nebo patnáct let dříve. Ano, existují intelektuálové a politici, kteří takto mluví, a někteří z nich tomu možná dokonce i věří. To z tohoto příběhu ale nedělá dobré vysvětlení.
Problém není jen v tom, že jde o slabé teorie. Problém je v tom, že informují o celém světonázoru, v němž je válka jen jednou instancí v procesu historického vývoje. Vnitřní rozpory těchto teorií se reprodukují i v událostech, které následovaly po invazi. Nejde jen o akademickou snahu najít dobré vysvětlení. Jde o pokus pochopit, co je na světě špatně a jak to napravit.
Pokud říkáte, že geopolitické vysvětlení je špatné a civilizační vysvětlení zavádějící, tak co navrhujete místo toho?
Je obtížné tomu dát vhodnou nálepku. Dalo by se říct, že je to vysvětlení vycházející z historického materialismu. Kdybych mu měl dát krátké a úderné označení, asi bych ho nazval „slepou uličkou kapitalistické transformace“. Klade totiž důraz na pochopení toho, jak nás rozpory kapitalistické transformace devadesátých let 20. století dovedly až sem. Jde o to, že válka, a především pak ruská invaze jsou výrazem rozporů kapitalistického systému jednak v Rusku a východní Evropě, jednak obecněji na globální úrovni. V tomto pohledu je pak invaze z roku 2022 pouze jednou fází postupného procesu, během nějž se vládnoucí blok v Rusku snaží zmírnit organickou krizi, které čelí.
Co tím máte přesně na mysli?
Ruský vládnoucí blok čelí organické krizi, krizi ruského kapitalismu. Většinou se odkazuji na tři ilustrativní příklady, které tuto teorii objasňují. Prvním problémem je stagnující ruská ekonomika. Když se podíváte na grafy celkového HDP Ruska, uvidíte, že v roce 2000 došlo k prudkému nárůstu, který byl rychlejší než ve zbytku světa. A po globální finanční krizi v letech 2008 a 2009 uvidíte čáru, která se sice vlní, ale zůstává víceméně na stejném místě. Objevil se problém nedostatečného růstu.
Ten byl způsobený jednak klesajícími cenami vývozu energií, ale ještě významněji tím, že byla omezena schopnost ruského kapitálu expandovat, a to kvůli vyčerpání zdrojů a potenciálu výrobních prostředků. V roce 2000 rostly ceny energií, ale nejen ty. Byla to také doba, kdy ruský kapitál absorboval kapacity sovětské ekonomiky, které zůstaly v devadesátých letech nečinné. Proto ekonomika rostla. Tyto kapacity se však vyčerpaly a s nimi se vyčerpala i ruská schopnost růstu.
Jakým způsobem na tuto situaci reagovala Ruská federace?
Jak je možné tuto situaci řešit, pokud usilujete o rozsáhlý růst? Vytvoříte integrační blok. A možná si vzpomenete, že na přelomu nultých a desátých let nového tisíciletí byla představena myšlenka vytvoření celní unie v postsovětském prostoru, která byla částečně realizována. Připojily se k ní Kazachstán, Bělorusko a později i Arménie a Kyrgyzstán. Pro tento integrační blok byla však rozhodujícím trhem Ukrajina. Je to prostě největší trh a má nejvíce kapacit, které může ruský kapitál absorbovat. Invaze tedy nebyla plánem číslo jedna. Nebyla ani plánem číslo dvě, dokonce ani plánem číslo tři.
Jak tedy podle vás Ruská federace postupovala?
Na začátku byla snaha metodou cukru a biče přimět Ukrajinu, aby se k tomuto integračnímu bloku připojila. A to se skutečně částečně podařilo. Možná si vzpomenete, že Janukovyč v roce 2013 podepsal dohodu o přistoupení k celní unii, aby toto rozhodnutí následně přehlasovala masová sociální mobilizace v ukrajinských ulicích. I to je součástí organické krize. Nejenže se ruský kapitalistický systém potýká s potížemi při reprodukci sebe sama, ale potýká se také s potížemi při vytváření atraktivního obrazu pro vnější společnosti, aby se k jeho integračnímu bloku dobrovolně připojily jiné země. Svědčí to o selhávající ruské hegemonii v této oblasti.
Tím prvním obrazem by tedy byla stagnace ruské ekonomiky. Co další dva příklady?
Nejde jen o to, že by ruský kapitál šel a zabral nějakou továrnu na Ukrajině. Nejde jen o to, že by zabral přírodní zdroje. Reprodukce kapitalistického systému se opírá také o reprodukci pracovní síly, kterou ke svému fungování nutně potřebuje. To je další rozměr organické krize ruského kapitalistického systému. Pracovní síla se nereprodukuje takovým tempem, jaké je nutné pro jeho další rozvoj. Nerodí se zkrátka dostatek nových pracujících. Ruští politici tomu říkají „demografická krize“, ale problém je ve skutečnosti v tom, že v Rusku je stále menší zásoba pracovní síly. Připojením Krymu nezískáte najednou jen trh pro ruské banky, telekomunikační operátory a podobně. Také to znamená, že se ruský pracovní trh ze dne na den zvětší o 2,5 milionu lidí.
Vidíte v této populační či demografické krizi i důvod pro nativistický obrat v ruské ideologii? Mám na mysli onu protizápadní ideologii založenou na konzervatismu a tradičních hodnotách, která nastupuje přibližně ve stejné době.
Rozhodně. V této oblasti hodně čerpám z práce Alexandry Talaver a dalších, kteří se touto otázkou zabývají do hloubky. Ale mohu s jistotou říci, že diskurz tradičních hodnot a prorodinné nativistické politiky či boje proti interrupcím je součástí širšího diskurzivního základu pro podřízené postavení pracujících, a to zejména v kontextu války. Jedná se o jejich disciplinaci, aby dělali přesně to, co se po nich chce. Práce se tedy má reprodukovat, ale materiální podmínky tyto scénáře narušují. Na jedné straně máte politiku podporující růst porodnosti, ale zároveň snížený rozpočet na zdravotní péči. Zavíráte nemocnice, abyste mohli více utrácet za násilí, ale zároveň si přejete, aby se rodilo více dětí. Mezi rétorickou a materiální rovinou tady existuje mnoho zásadních rozporů.
A co by byl ten třetí příklad organické krize ruského kapitalismu?
Třetím ilustrativním příkladem je absurdní úroveň nerovnosti v Rusku. Velmi malý počet lidí zde koncentruje obrovské bohatství, což vytváří krizi legitimity. Není to tak, že by ruský vládnoucí blok čelil silné opozici nebo že by nedokázal zmanipulovat volby. To zvládá velmi dobře. Je to krize legitimity v zásadnějším sociologickém smyslu. Existuje zde obrovský rozkol mezi lidmi, kteří jsou ve vládnoucím bloku a zbytkem obyvatelstva.
Míra nerovnosti je nesrovnatelná s ničím, co můžeme najít v jiných velkých ekonomikách. Podle odhadů Credit Suisse vlastní jedno procento nejbohatších v Rusku 59 procent veškerého domácího bohatství (v USA je to 35 procent), a to pomíjím mimořádně vysokou míru bohatství uloženého v offshorech v zahraničí. Pokud se tedy snažíme vysvětlit, proč k invazi došlo tehdy, kdy k ní došlo, měli bychom se na tuto organickou krizi vládnoucího bloku dobře podívat. Vidíme zde problém akumulace kapitálu, reprodukce práce a zásadní rozkol mezi jedním procentem a zbytkem populace.
První dva problémy jste vysvětlil docela jasně, ale co ten třetí? Jak souvisí enormní míra nerovnosti s válkou?
Podle Novokmeta, Pikettyho a Zucmana lze současnou úroveň nerovnosti srovnávat pouze s úrovní nerovnosti v Ruském impériu těsně před Říjnovou revolucí. Jak svému obyvatelstvu vysvětlíte, že je tak chudé, přestože žije v zemi nesmírně bohaté na zdroje? Pomocí mytologie o velikosti ruského impéria a ruského světa. Ale nejen to. Ruský svět je přece v ohrožení. Pokud se teď nezmobilizujete na jeho ochranu, jeho nepřátelé ho zničí. Nevadí, že váš život už zničili lidé, kteří vám vládnou. Důležité je, že mají údajně přijít i ti druzí a zničit i to málo, co zbylo.
Zafungovalo toto vysvětlení?
Tento velký ruský šovinismus a jeho reinkarnace v současné imperialistické zahraniční politice mezi lety 2014 a 2015 na chvíli zafungovaly. Ale pak se účinky začaly vytrácet. A když se podíváte na to, co se dělo v Rusku mezi lety 2016–2018, uvidíte, že zde bylo hodně protestů, a to nejen protestů liberálních opozičních politiků, ale i skupin lidí, které jsou konvenčně chápány jako jádro podpory ruského prezidenta.
V letech 2017 a 2018 jste měli protesty řidičů kamionů. V roce 2018 následovaly protesty proti důchodové reformě. Byly tady ekologické protesty proti lokální vládě. V roce 2020 během COVIDu přišly také protesty proti vládní politice. Podpora vlády ze strany občanů klesala. Neznamená to, že by v roce 2022 došlo ke státnímu převratu, kdyby Rusko neprovedlo invazi na Ukrajinu. To vůbec ne. Ale znamená to, že vládnoucí blok ztratil schopnost mobilizovat obyvatelstvo na základě pozitivní motivace.
Zřetelně se to ukázalo na podzim roku 2022, kdy se ruský stát administrativně pokusil o mobilizaci vojáků. Byla to naprostá katastrofa. Situace se otočila až poté, co režim přešel na ekonomickou mobilizaci tím, že rozšířil model náboru soukromých vojenských společností. Sociální nerovnosti a rozsáhlou chudobu proměnil ve výhodu tím, že vybudoval armádu nájemních vojáků.
Putinův režim byl tedy podle vás pod tlakem a hledal způsob, jak tuto organickou krizi zastavit?
Byl to systémový problém, takže bych to formuloval trochu jinak. Není to tak, že by tam celou dobu byl nějaký aktér s velkým záměrem. Tím nechci říct, že to nebyl Putin, kdo nakonec zavelel k útoku. Jde o to, že systém se potýkal s obtížemi při reprodukci sebe sama a četné rozpory vytvořily podněty pro toto rozhodnutí. Bylo jasné, že jediným způsobem, jak zachránit stávající mocenskou konstelaci a extravagantní životní styl jachet, paláců a offshorových rájů je pokusit se exportovat vnitřní třídní konflikt do zahraničí v podobě invaze na Ukrajinu. A jak už jsem zmínil, pro Rusko to nebylo optimální rozhodnutí. Optimální scénář by pro něj znamenalo to, kdyby se Ukrajina dobrovolně připojila k integračnímu bloku. To se však nestalo. Takže přišel plán číslo dvě.
Co byl podle vás plán číslo dvě?
Vezmeme si Krym, ale Donbas necháme být. Proč? Z historicky materialistického hlediska šlo Rusku sice o obsazení, ale následně opětovné začlenění Donbasu do Ukrajiny, čímž by Rusko donutilo Ukrajinu vstoupit do integračního bloku, a zajistilo tak ruskému kapitálu expanzi. Mimochodem, pokud Rusko v roce 2014 anektovalo Krym a Donbas pro něj představoval geopolitickou hrozbu, případně byl vždy součástí Ruska, tak proč ho Rusko neobsadilo už v roce 2014, kdy byla jeho vojenská převaha mnohem větší než v roce 2022?
Geopolitika v tomto ohledu selhává a teorie civilizační volby také. Historicko-materialistické vysvětlení by naznačovalo, že smyslem plánu číslo dva bylo začlenit Ukrajinu do hospodářského bloku prostřednictvím reintegrovaného Donbasu. K tomu ovšem nedošlo, protože dohody z Minsku, které byly právně-institucionální formou plánu číslo dvě, nebyly nikdy integrovány. Proti minským dohodám se na Ukrajině zvedl rozsáhlý odpor, což podtrhuje vnější rozměr ruské krize legitimity.
Co bylo tedy plánem číslo tři?
Během tří dnů dobýt Kyjev. Krátká a vítězná válka, která potvrdí nadvládu ruského státu i nadvládu ruského kapitálu na ukrajinském trhu. Ani tento plán však neuspěl. Plánem číslo čtyři tedy byla opotřebovávací válka. Pokud se vám nepodaří dobýt Kyjev za tři dny, můžete si představit rozsáhlou válku jako skutečnou hnací sílu kapitalistického rozvoje v Rusku. Je to kapitalistická expanze jinými prostředky.
Válku si ale obvykle spojujeme s hrůzou a strádáním. Pro lidi není tak snadné pochopit, že by mohla mít nějaké ekonomické výhody. Jak může válečné úsilí pomoci upadajícím ekonomikám?
To je velmi dobrá otázka. Mezi lidmi, kteří se na válku dívají z marxistické perspektivy, totiž také existují rozdílné interpretace. Jsou tací, kteří tvrdí, že není v zájmu velkého kapitálu jít do války, ani v ní pokračovat. Já a někteří mí kolegové to ale vidíme jinak. Zájmy vlády, bezpečnostního sektoru, prezidenta a všech kolem nich vnímáme jako propojené. Politická sféra a ekonomická sféra mají integrální zájmy. Válka má tedy poskytnout prostor pro kapitalistickou expanzi, pro přivlastnění pracovní síly, pro posílení velkoruského šovinismu jako legitimizační síly.
V čem je pro Rusko výhodná opotřebovávací válka?
Především se můžeme podívat na to, co se děje s ruskou ekonomikou. V roce 2023 a 2024 rostla. Není to jen otázka statistiky. Válka nastartovala ruskou ekonomiku podobným způsobem jako v devadesátých letech. Došlo totiž k rozsáhlé realokaci výrobních kapacit. David Harvey tomu říká akumulace vyvlastněním. Mnoho výrobních aktiv přešlo z rukou zahraničních investorů do rukou ruských kapitalistů. Válka byla výhodná pro mnoho odvětví ekonomiky, a zejména pro velký kapitál, který si s obrovskou slevou přivlastnil rozmanitá aktiva. Kromě toho se do Ruska vrátilo velké množství aktiv, která byla dříve uložena v zahraničí. Bankovnictví se zkrátka dařilo, což oživilo ruskou ekonomiku a ta rostla.
Když mluvíte o aktivech uložených v zahraničí, tak mluvíte o čem? Jakým způsobem se vracejí do Ruska?
Mám na mysli především offshore aktiva. Míra bohatství, které ruský kapitál ukládá na offshorové účty, je mnohem vyšší než v jiných velkých ekonomikách. Objevily se významné ekonomické motivace, proč stáhnout svůj kapitál zpět do Ruska. Bylo za něj možné se slevou pořídit majetek, který se významně zhodnocoval, případně šlo také v Rusku zaparkovat peníze a získat více než dvacetiprocentní úrokové sazby, pokud jste je uložili v ruské bance. To už je docela slušné…
To je hodně slušné…
Zisky ruského bankovního sektoru jsou obrovské. Tyto soukromé peníze jsou následně investovány do násilí. Bankovní úvěry poskytnuté společnostem, které se podílejí na výrobě nástrojů a zařízení určených k zabíjení, jsou obrovské.
Máte nějaké údaje, které by ilustrovaly, jak situace skutečně vypadá?
Roky 2023 i 2024 byly pro ruský bankovní sektor rekordní. Zisk činil 3,3 a 3,8 bilionu rublů, tedy zhruba 70 miliard eur za dva roky. Samozřejmě se zvýšila i portfolia aktiv a likvidita. Koncentrace bankovního sektoru pokračovala zvýšeným tempem. Došlo k několika klíčovým fúzím a akvizicím, které konsolidují celý sektor do několika megabank. Vše v souladu s tím, co by se dalo očekávat od kapitalistického systému ve fázi imperialismu.
Pro velký kapitál je válka velkým přínosem. A válka také přináší velký prostor pro spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem. Je zde mnoho státních investic, a to jak do sektorů produkujících násilí, tak do vytváření nástrojů na vykonávání násilí. Násilí se stává motorem kapitalistického rozvoje. Dalo by se říci, že násilí už vystřídalo ropu a plyn na pozici hlavního vývozního artiklu ruské ekonomiky.
Tím máte na mysli výrobu zbraní?
Ano, zbraně, vybavení. Ve skutečnosti jde ale o celý výrobní řetězec. Máte továrny, které vyrábějí zbraně a také munici, ale také podniky vyrábějící ocel. Nebo dusičnany, které se používají do střelného prachu. Máte tu samozřejmě také logistiku, což je další odvětví, které se výrazně rozrostlo. Je to dlouhý řetězec, v němž najdete řadu různých výrobních zařízení, která jsou na sebe vzájemně navázána.
V České republice se v prvním roce války objevil argument, že statistiky ekonomického růstu Ruské federace jsou smyšlené. Co byste řekl lidem, kteří tvrdí, že tyto statistiky jsou zfalšované?
Bral bych to s rezervou. Úroveň odbornosti a kompetence ruského finančního sektoru na Západě nikdo nerozporuje. I liberálové jako Stephen Kotkin by řekli, že v ruské centrální bance a na ruském ministerstvu financí jsou odborníci světové úrovně. Údaje, které produkuje centrální banka, jsou všeobecně považovány za spolehlivé.
Pokud se ale zabýváte citlivějšími druhy údajů, jsou buď cenzurovány, nebo přísně omezeny. Nehrají si s čísly, prostě je nezveřejňují. A v údajích jsou i jiné druhy zkreslení. Pokud se například zajímáte o demografii a chcete zjistit skutečný počet lidí žijících v Rusku, musíte mít spoustu kontextových znalostí k tomu, abyste byli schopni data skutečně přečíst. Se čtením oficiálních ruských statistik jsou potíže, ale to neznamená, že s nimi nelze pracovat.
Z vašeho popisu to zní, jako by se Rusko stávalo válečnou ekonomikou. Souhlasil byste s tím?
Existuje argument, že růst ruské ekonomiky lze vysvětlit vojenským keynesiánstvím oficiální politiky. S tím bych nesouhlasil. Keynesiánství předpokládá, že v ekonomice přerozdělujete zdroje ze strany nabídky na stranu poptávky. Chcete zvýšit poptávku a poptávku zvyšujete tím, že provádíte politiku masové zaměstnanosti, kdy dělníci mohou pohánět poptávku zvýšenou spotřebou. V keynesiánství chcete vytvářet velké projekty, na nichž se podílí mnoho lidí. Válka je na první pohled něco podobného. Přináší vyšší mzdy, které jsou na regionální poměry v Rusku nevídané. To by šlo považovat za velký keynesiánský projekt, v němž stimulujete poptávku. Já bych ale řekl, že vysoká zaměstnanost a zvyšující se mzdy jsou vedlejším efektem. Válka je stále do značné míry jevem na straně nabídky.
Proč si to myslíte?
Říká to sám Putin. Když se podíváte na jeho tiskové zprávy na ekonomickém fóru v Petrohradě, neustále se na ekonomiku nabídky odvolává jako na logiku, která vše pohání kupředu. Smyslem války je tedy tvořit příležitosti pro růst kapitálu. Nejde jim o regulaci patologického úsilí o zisk, které v kapitalistické ekonomice vytváří cykly krizí, jak by si přáli keynesiánci. Naopak chtějí stimulovat růst skrze deregulaci vztahu mezi kapitálem a prací a vytvářením nových trhů.
Válka se neřídí logikou vojenského keynesiánství, ale je stále v souladu s neoliberální logikou. Zpočátku se jednalo o technokratickou válku: „Půjdeme a za tři dny dobudeme Kyjev, profesionálové se o to postarají a zbytek Ruska si ani nevšimne, že se něco stalo.“ Odtud označení „speciální vojenská operace“. Nyní je kladen důraz na využití války coby hnací síly hospodářského růstu, a to prostřednictvím propojení státních zakázek se soukromými investory a vytvářením podmínek pro růst soukromého kapitálu.
Tvrdíte, že válka je dobrá pro velký kapitál. Ale jaký má vliv na obyčejné lidi v Rusku? Daří se jim, nebo se potýkají s problémy?
Abychom byli spravedliví, v Rusku během války reálné mzdy rostly. Existuje zde ale mnoho strukturálních nerovnováh. Částečně je to dáno mzdami, které jsou vypláceny lidem, kteří jsou přijímáni do armády. Zčásti za to mohou zvýšené mzdy těch, kteří se podílejí na výrobě armádního vybavení a munice. Je tady však i obrovská inflace. Údaje o inflaci jsou poněkud ošidné. Oficiální inflace se za poslední rok pohybuje kolem 10 procent a růst mezd byl vyšší.
Když se ale podíváte na to, co do inflace vstupuje, a zaměříte se na věci, které jsou relevantní pro nízkopříjmové zaměstnance – nájemné, ceny elektřiny, vody, potravin –, inflace je u těchto položek vyšší než 20 procent. Také vysoké úrokové sazby jsou dobré pro ty, kteří už peníze mají. Mohou je uložit do banky a získat pořádný výnos. Pokud si ale chcete koupit nový dům nebo auto, půjčky jsou opravdu velmi drahé.
Takže úvěry z půjček se také pohybují kolem 20 procent?
Ano, existovaly samozřejmě slevové programy, ale ty skončily v loňském roce. A pokud máte hypotéky s pohyblivou úrokovou sazbou, které má většina lidí, máte velký problém. Je těžké na tuto otázku jednoznačně odpovědět, ale v průměru se život většiny obyvatel nezlepšil.
Jak dopadají sankce na ruskou ekonomiku? Lidé na Západě se domnívají, že mezinárodní sankce a velké vojenské výdaje musí ruskou ekonomiku silně poškozovat. Je tomu tak?
Sankce fungují, ale nepřinášejí kýžený výsledek. Pokud je požadovaným výsledkem donucení Ruska k ukončení války, tak to se nedaří. Je nepravděpodobné, že by to sankce v budoucnu samy o sobě dokázaly, aniž by nastaly změny v dalších dimenzích války. Mají však obrovský dopad. Ruští vývozci se částečně dokázali přizpůsobit sankcím v oblasti vývozu energetických zdrojů. Hodně se mluvilo o stínové flotile, která přepravuje ruskou ropu po celém světě. Kapitalistický systém je složitý a plný rozporů. Ty vytvářejí pro ruský kapitál překážky, ale v jiném ohledu vytvářejí zase příležitosti. Němečtí výrobci již v Rusku například nevyrábějí automobily, ale když se podíváte na vývoz německých automobilů do míst, jako je Kyrgyzstán, tak ten je na vzestupu.
Klasický příběh…
V Kyrgyzstánu, který je shodou okolností v zóně volného obchodu s Ruskem, se najednou nakupují tisíce a tisíce vozů značky Mercedes. Ano, logistika je komplikovanější, ale ekonomická výměna stále probíhá. Sankce tedy v mnoha ohledech tlačí inflaci nahoru, ale zároveň nezpůsobují kolaps ruské ekonomiky.
Sankce tedy možná nejsou zaměřeny na správné cíle? Existovaly by nějaké mezinárodní sankce, které by mohly mít větší účinek než ty, které jsou uplatňovány v poslední době?
Nejsem odborník na sankce. Mohu však říci, že mají určitě vliv i na skupiny lidí, kteří se v Rusku snaží vystupovat proti válce. Chtěl bych ale zdůraznit, že logika sankcí úzce souvisí se světonázorem, který o válce máme. Způsob, jakým jsou sankce koncipovány, sleduje linii geopolitického vysvětlení. Jsme geopolitický blok, který je ve válce proti druhému bloku, který se většinou skládá z Ruska a Běloruska. A chceme tomuto druhému bloku ublížit. To je obecná logika.
Pokud by se někdo řídil historicko-materialistickým vysvětlením války, možná by se objevily jiné nápady na sankce. Pokud jste si vědomi problému reprodukce pracovní síly v Rusku, jaký efekt by například mělo, kdybychom vytvořili příležitosti pro ruskou pracovní sílu, aby z Ruska odešla? V tuto chvíli Rusko nemá žádné restrikce k vycestování do zahraničí. Ve skutečnosti spíše podporuje odchod opozičně smýšlejících lidí ze země.
Jak by to mohlo konkrétně vypadat?
Co by se stalo, kdyby se ruská pracovní síla mohla uplatnit jinde? Řekněme, že by pomáhala při přechodu k udržitelnějšímu průmyslovému modelu v EU? Víme také o závislosti ruského kapitálu na offshorovém finančním a bankovním režimu. Víme také o škodlivém dopadu offshorových struktur na možnosti hospodářského rozvoje, zejména na subperiferii globálního kapitalistického systému. Některé z preferovaných offshore zón jako Kypr, Lucembursko, Nizozemsko se navíc nacházejí přímo v EU. Co kdybychom zrušili globální offshorový režim? Nejen, že bychom tím ruskému kapitálu zkomplikovali investice do trhu s násilím, ale také bychom vytvořili podmínky pro spravedlivější daňové systémy po celém světě a podpořili hospodářský rozvoj na periferiích. Logika sankcí zkrátka souvisí s tím, jak si vysvětlujeme válku.
Současné návrhy na příměří v podstatě neřeší žádný z problémů, které Rusko podle vás do této války přivedly. Existuje pro ruské vedení vůbec nějaké východisko z války?
Problémem pro ně teď nejsou podmínky možného příměří, ale spíše rozpory, které válka vytváří, a jejich důsledky pro ruský kapitalistický systém. Bylo by velmi obtížné ruskou ekonomiku znovu přenastavit na civilní podmínky. Válka jí dala obrovský nový impuls a bude velmi obtížné ji přenastavit do mírového režimu rozvoje. Máme tady asi 700 tisíc vojáků, kteří jsou v současné době mobilizováni ve válečném úsilí. Většina z nich se nechala naverbovat kvůli nabídce vyšší mzdy.
Co se stane, když budou tito lidé demobilizováni a vrátí se do ruských regionů, kde nemohou ani zdaleka pomýšlet na podobný plat, ale zároveň budou muset splácet nové hypotéky, které si vzali díky vysokým platům v armádě? To je zásadní otázka, která souvisí s možností pokračování ruské imperialistické zahraniční politiky. I kdyby to nebyla Ukrajina, bude to někdo jiný, protože ruský imperialismus bude stále čelit stejným rozporům, kterým čelil v roce 2022. Krize ruského kapitalismu rozhodně nebyly vyřešeny.
Považujete tuto dynamiku za hrozbu pro Evropu?
Obávám se, že ano. Existují samozřejmě rozdíly a já bych zde „Evropu“ neredukoval na „Evropskou unii“. Rusko představuje větší hrozbu pro země jako Bělorusko, Kazachstán a Gruzie, než pro Litvu nebo Finsko. A to jednoduše z pohledu toho, kde může být ruský kapitál dominantní a kde si může přivlastnit pracovní sílu. Co by se například stalo s Běloruskem, kdyby Lukašenko z nějakého důvodu opustil scénu a došlo by k ohrožení stávající třídní struktury běloruské společnosti a k vzestupu nových frakcí kapitálu, které by měly zájem o napojení na západní trhy? Trhy Běloruska, Gruzie a Kazachstánu jsou pravděpodobnějšími cíli budoucích ruských „speciálních operací“, ale ruská opotřebovávací válka na Ukrajině ještě rozhodně není u konce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás