Robert Veverka dlouhé roky vydával časopis Legalizace a organizoval demonstrace na podporu legalizace konopí. Když se ale rozhodl vstoupit do politiky, tvrdě narazil – v roce 2020 byl obviněný na základě stařičkého zákona o šíření toxikomanie a čekala ho vysilující cesta po soudech. Časopis musel přestat vycházet, jeho podnikání bylo v troskách, nicméně Ústavní soud alespoň nedávno zrušil uloženou pokutu a případ se na konci června vrací ke Krajskému soudu v Ostravě. Ale zákon je i přes drobné změny v drogové legislativě pořád v platnosti (více o tom na webu Osvěta není zločin). Dokumentaristka Kateřina Kořínková Sobotková už čtyři roky aktivně sleduje Veverkovu absurdní kauzu a natočila o ní dokumentární film Země konopí, který měl premiéru na konci května na YouTube. Podle režisérky a protagonisty dokumentu je to snímek hlavně o svobodě slova a cenzuře.
Já chci prostě změnit svět, to je moje motivace. Chci změnit svět k lepšímu a nestydím se za to.
Kateřino, proč ti přišel Robertův případ jako dobré téma na dokument?
Kateřina Kořínková Sobotková: Dlouhodobě jsem měla v plánu točit o konopí, protože mi situace v České republice vždycky přišla strašně paradoxní. Semínka se zde prodávají legálně, ale pěstování je nelegální. Chtěla jsem téma podat co nejsdělitelnějším způsobem a pro co nejširší diváckou obec, moje tvůrčí zaklínadlo je „kvalitní mainstream“. Původní plán byl podívat se na konopí pohledem seniorů a seniorek, kteří jsou dnes možná největší skupinou lidí, jež si ho pěstují, většinou pro mastičky. Po Robertovi jsem původně chtěla, aby mi poradil nějakého důchodce nebo důchodkyni, kteří by mohli být protagonisty dokumentu. To bylo v září 2021.
A když sedíme na nealko pivu, tak mi Robert říká, že má za týden soud kvůli svému časopisu. Vycítila jsem, že ať to stojí, co to stojí, musím tam jet a zaznamenat ho. Přišlo mi to jako důležitá zpráva pro společnost, protože celá kauza je především otázkou svobody slova, což je i v popisu dokumentu. V Bruntále před soudem jsme si potykali.
Roberte, proč jsi souhlasil s tím, že dokument vznikne?
Robert Veverka: Když se mě Kateřina ptala na nějakou oběť konopné prohibice, došlo mi, že nemusíme nikoho hledat, protože jsem jí já sám. Bylo pro mě důležité, že se situace dostane do mediálního veřejného prostoru. Sám dlouhodobě propaguju reformu drogové politiky, komunikuju s médií, udělal jsem hromadu reportáží. Ocenil jsem, že Kateřina zvládla sledovat moji kauzu od začátku a byla pro mě i mentální vzpruhou. Určitě mou kauzu zaznamenala objektivněji než média, která přijedou, natočí rychlou reportáž a zase odjedou.
Byl jsem rád, že u všeho byla, protože například u soudu v Bruntále nastala situace, kdy do sálu nechtěli pustit novináře ani moje podporovatele. Od začátku té absurdní kauzy bylo jasné, že orgány činné v trestním řízení nám budou do cesty stavět překážky a znevýhodňovat mě. Od začátku bylo jasné, že na mě pohlíží jako na vinného. Ostatně Ústavní soud nám dal nakonec v naší stížnosti za pravdu a uznal, že soudci svým rozhodnutím poškodili mé právo na svobodu projevu a právo šířit informace. Ta kauza je vycucaná z prstu. Na prvním místě byla snaha mě stůj co stůj odstíhat, bez hledání skutečné spravedlnosti a detailů.
Kateřina: Já jsem několik let pracovala jako televizní novinářka, takže se u soudu umím zorientovat. Když mi řeknou, že je přelíčení neveřejné, umím udělat humbuk a přemluvit soudce, aby nás tam pustil.
Hlavním tématem dokumentu je zastaralý zákon o šíření toxikomanie. Přemýšlel jsi, Roberte, proč dopadl zrovna na tebe?
Robert: Dá se na to nahlížet z různých úhlů, ale jeden je ten, že jsem dlouhé roky na veřejnosti propagoval reformu drogové politiky. Vstoupil jsem do spolku Legalizace.cz, od roku 2007 jsem pořádal demonstrace a v roce 2010 začal vydávat časopis Legalizace. Zhruba ve stejné době nastoupil do svého úřadu šéfa Národní protidrogové centrály Jakub Frydrych, nástupce Jiřího Komorouse.
Zásadní zlom podle mě nastal, když jsem se rozhodl kandidovat za Piráty do Sněmovny a následně v roce 2020 i do Senátu. Frydrych mi jednou řekl, že mu nevadí, že propaguju reformu drogové politiky, ale vadí mu, když s tím lezu do vysoké politiky. V březnu 2020 jsem ohlásil kandidaturu do Senátu ve volebním obvodě 26 a v květnu se mi ozvala krnovská kriminálka, že se mnou zahajují úkony trestního stíhání za šíření toxikomanie a vytáhli na mě kauzu pěstitele, který si v roce 2018 vypěstoval 40 kytek a policii řekl, že semínka a informace má právě z magazínu Legalizace. Policie měla případ dva roky u ledu a ve chvíli, kdy jsem měl šanci uspět ve volbách, tak pravděpodobně někdo vyhodnotil, že je správný čas to vytáhnout.
Bavil jsem se o tom s lidmi z politiky a ti mi říkali, že to zavání politicky orientovanou kauzou. Legalizaci jsem vydával přes 10 let, všichni to věděli a to včetně šéfa protidrogovky, s kterým jsem v roce 2010 publikoval rozhovor. Že pravděpodobně páchám trestnou činnost, na mě vytáhli až o 10 let později.
Kateřina: Já jsem v té době uvěřila Jindřichu Vobořilovi, protidrogovému koordinátorovi, který si byl tehdy jistý, že se konopí bude legalizovat. Původně jsem zamýšlela, že Robertův příběh bude jeden z více příběhů, z nichž jsem chtěla sestavit celovečerní dokument o legalizaci konopí. V rámci vývoje toho námětu jsem šla i za Jakubem Frydrychem, protože jsem chtěla, aby byl jednou z postav dokumentu. Tehdy mi řekl, že je proti legalizaci, protože by to policii zkomplikovalo práci. Argumentoval také tím, že nemůžeme být ostrov ve střední Evropě, kde by byla legalizace, protože by to zkomplikovalo spolupráci s ostatními sousedskými policejními orgány. Dnes už je ale legalizace v Německu, takže tento argument padá.
Jak se zákon o šíření toxikomanie dnes používá?
Kateřina: Je to paragraf 287 trestního zákoníku. „Kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky kromě alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.“ V současném znění je ještě přidáno „kromě psychomodulačních látek“. Robert byl ale souzený za předchozí znění, které je vidět i na začátku dokumentu.
Robert: Paragraf se moc nepoužívá, na což jsme v průběhu procesu poukazovali. Máme tady jiné paragrafy, které ho zastoupí, třeba podněcování trestné činnosti nebo mravní ohrožení mládeže. Ten paragraf zjednodušeně říká, že trestného činu se dopouští někdo, kdo jiného svádí, podněcuje nebo nabádá ke zneužití jiné než alkoholové drogy. Je velmi vágní a dá se proto snadno zneužít. Pod svádění, nabádání a podněcování se dá totiž schovat téměř cokoliv. Tento „gumový“ paragraf se použil proti síti obchodů Amsterdam Shop nebo v rámci zátahu na growshopy.
Teď sněmovnou prošla novelizace trestního zákona, kde se upravovaly drogové paragrafy a byla snaha v rámci pozměňovacích návrhů upravit i paragraf šíření toxikomanie a doplnit tam formulaci „pouze vůči dítěti“. Trestně stíhatelné by tak nově bylo, pokud by někdo sváděl nebo podněcoval nezletilého mladého člověka, protože ten je snadno ovlivnitelný. Nemělo to ale velkou podporu ze strany zákonodárců. V průběhu legislativního procesu jsem se dozvěděl, že paragraf šíření toxikomanie se používá na stíhání lidí ve věznicích, kteří jsou pod vlivem nebo v podezření, že mají něco společného s drogami. Protože formulace je vágní, stačí podezření, že někdo něco řekl a přišijou ti šíření toxikomanie, aniž by museli dokazovat držení nebo distribuci.
Ten paragraf je totalitní, komunistický relikt, s kterým je při správné interpretaci snadné vyrobit kauzu. U mě v podstatě použili paragraf šíření toxikomanie pro účel novodobé cenzury. Kvůli němu dnes nemůžu psát objektivně, spravedlivě a uceleně o omamných látkách, legálních i nelegálních.
Moc mi nejde do hlavy, proč se šíření toxikomanie netýká alkoholu?
Robert: Je to paradoxní. V praxi to znamená, že když si postavím na náměstí stánek a budu lidem rozdávat sušenou trávu, kterou si doma dají do vazelíny a vyrobí z ní mastičku, tak mě můžou díky tomuto paragrafu stíhat mnohem jednodušeji, než když tam postavím cisternu vodky a budu ji nalévat každému, kdo půjde kolem. Prodávat alkohol je legitimní věc, můžete ho mít ve výloze, na benzínkách a nikomu to nevadí. A to se nebavíme o disproporci toho, jaký dopad má na společnost užívání alkoholu ve srovnání s konopím. Na konopí nikdo neumřel, na alkohol umírá poměrně dost lidí a navíc tu máme v republice přes milion rizikových uživatelů.
Kateřina: Z dokumentů WHO je jasné, že alkohol je na společenské úrovni nejnebezpečnější droga. Stát na spotřební dani za prodej alkoholu vybere 12 miliard, což vypadá hodně, ale náklady na sanaci užívání alkoholu u nás ročně vyšplhají na 60 milionů. A u tabáku je ten rozdíl ještě mnohem větší. A to nemluvím o sekundárních nebo terciárních dopadech užívání alkoholu, které vidíme naprosto všude.
Robert: Přišlo mi důležité na tyhle věci upozorňovat, srovnávat to s tím, jak funguje léčivá rostlina, která má prokazatelné blahodárné účinky a jejíž dopady jsou přehnaně stigmatizované. V Legalizaci jsme řešili, jak se lidé, kteří jsou třeba nemocní, mohou co nejbezpečnějším způsobem dostat k informacím ohledně konopí. Říkali mi, že jestli si mají vybrat mezi zdravím – fyzickým či duševním – a případným trestem, tak volí samozřejmě zdraví. Cílem bylo poskytnout veřejnosti ucelený obrázek ze všech pohledů, v Legalizaci jsme publikovali rozhovory s politiky a odborníky. Nikdy to nebylo o tom, že bychom ve všech článcích psali, jak je konopí boží. Ale narazil jsem, protože šířit informace o konopí není v zájmu státu.
Co s tebou těch pět let procesu zachycených v dokumentu udělalo? Ztratil jsi důvěru ve stát?
Robert: Začali mě stíhat v roce 2020, o čtyři roky později jsem byl pravomocně odsouzený odvolacím soudem v Ostravě. Dovolali jsme se k Nejvyššímu soudu, ale ten dovolání nevyhověl a ve finále jsme podali stížnost k Ústavnímu soudu. Ten mi dal za pravdu minimálně v tom, že se soud dopustil nějakých chyb. Z kompletních vydání magazínu za 10 let totiž policie vytáhla jen některé články, které se jim nějak nepozdávaly, většinou ty, které u sebe měly fotku konopí. K tomu přičetli, že jsme s časopisem distribuovali i konopná semínka, ačkoli ta jsou zcela legální.
Žaloba byla sepsána na 30 stránek, dali mi za vinu více než 300 dílčích skutků, u soudu jsem vypadal, jako bych byl zločinec non plus ultra. Když žalobu státní zástupce četl – zabralo mu to dvě hodiny – tak jsem si uvědomil, jaká je to celé kafkárna. Musíš tam sedět a poslouchat nesmysly, jakože soudce například tvrdil, že podle fotky pozná v květu obsah THC. Dojde ti, že soudce může na základě chybné nebo úmyslné úvahy někomu zmařit život nebo práci jenom proto, že mu konopí nevoní nebo že odkudsi dostal notičky.
Je to jako kdyby soudili prodavače nožů v železářství za to, že s jeho nožem někdo někoho ohrožoval na životě. Je to nesmysl. Úplně ignorovali vyváženost každého čísla. Je směšné, že mi třeba chtějí dát trest za to, že jsem přetiskl odbornou studii ze zahraničí, která popisuje blahodárné účinky konopí. Nejsmutnější na tom bylo, že se ke mně doneslo, že jeden z těch soudců, kteří mě odsoudili, je bývalý uživatel konopí. Česko je prostě malé.
Překvapila tě solidarita, která se během kauzy zvedla a ve filmu je také zachycena?
Robert: Byla to velká a nebývalá vlna podpory. Ozývali se mi novináři, ale i jednotlivci, kteří mi psali, jak je strašné, že to takhle dopadlo. Jezdili mě podporovat do Bruntálu na přelíčení.
Tušíš, proč to skončilo u soudu až v Bruntále?
Robert: Mělo to všechny prvky šikany. Já mám bydliště i firmu v Praze, ale potřebovali mě asi dostat na druhou stranu republiky, aby mě přinutili jezdit několik hodin na přelíčení…
Kateřina: …které se pak několikrát zrušilo den předtím.
Robert: …a poslouchat tam nesmysly, které odporují zdravému rozumu i vědeckým poznatkům. Jak se to celé natahovalo, bylo to velmi stresující. Soudí tě na základě presumpce viny, ale i vlastního stigmatu a represivního nahlížení na konopí úplně bez širšího kontextu. Soudy neměly k dispozici jediný odborný posudek. To se bohužel týká většiny konopných kauz. Jak jde o konopí, tak není zájem hledat spravedlnost, prostě jsi vinen.
Kateřina: Bylo šílený sledovat, jakou bezmoc může člověk zažívat, když je u soudu a peskuje ho někdo, kdo celou problematiku viděl z rychlíku a ani nezná legislativu, což je ve filmu jasně patrné.
Robert: Zlikvidovali mi firmu, znevěrohodnili mě u mých obchodních partnerů nebo dodavatelů, ať už to byli redaktoři a inzerenti nebo tiskárna či distribuční společnost. Ačkoli mě nepotrestali zákazem činnosti, uvrhli mě do právní nejistoty, která mi nedovolovala pokračovat v podnikání. Toho všeho si ale myslím byli vědomi a dělali to záměrně. Rozsudkem, který obsahuje kompletní obžalobu, ačkoli soud přiznal, že z valné většiny je obžaloba lichá, mě dál nechávají v nejistotě, protože mi vlastně žádný soud neřekl, kterým konkrétním článkem jsem tu trestnou činnost spáchal. Nemůžu nic tisknout, protože nevím, co je podle nich závadné. Důvěru v právní stát mi částečně vrátil až Ústavní soud, podle jehož nálezu je rozsudek v rozporu s mými právy šířit svobodně informace. My jsme v ústavní stížnosti rozporovali samotný paragraf šíření toxikomanie jako protiústavní, ale tím se nezabývali.
Časopis Legalizace tedy teď nevychází?
Robert: Ne, dle platné legislativy bych se vydáním dalšího čísla konopného magazínu mohl dostat do stejné situace a opět páchat další údajné trestné činy. Přišel jsem o nezávislý magazín, skončil s milionovým dluhem.
Co se bude dít dál?
Robert: Případ se 25. června vrací ke krajskému soudu, kde budu nejspíš čelit zase těm stejným třem soudcům. Budeme se pravděpodobně bavit o každém článku z obžaloby, o každém dílčím skutku a vyhodnocovat, jestli má parametry podněcování a tedy šíření toxikomanie. Ale třeba bude situace jiná, možná viděli Katčin dokument a možná nebudou chtít vidět druhý díl…
Je vůbec něco, co vás momentálně naplňuje nadějí, že by se věci mohly v budoucnosti změnit?
Robert: Kauza částečně přispěla k diskuzi o změnách drogových paragrafů. Za působení Jindřicha Vobořila v úřadu Národního drogového koordinátora byla racionální regulace konopí dlouho na stole. Scházely se k tomu tématu pracovní skupiny, ale nakonec změna právě paragrafu šíření toxikomanie sněmovnou neprošla. Hádám, že státní zastupitelství je rádo, že ten paragraf nadále existuje.
Před pár týdny prošly Sněmovnou úpravy drogové legislativy. Píše se dokonce o částečné legalizaci konopí, údajně bude povolené pěstovat tři rostliny…
Robert: Ještě to ale musí projít Senátem a bohužel represivní složky a obzvláště Národní protidrogová centrála umí vyvíjet velký lobbistický tlak na zákonodárce. Šéf protidrogovky chodil před hlasováním ve sněmovně s pytlem s 200 gramy „trávy“, aby ukázal zákonodárcům, jak moc konopí to je a ať to neprohlasují. Ale nějak mu to nevyšlo…
Většímu rozvolnění brání represivní složky. Možná mají strach, že kdyby se konopí legalizovalo, přijde policie o dost příležitostí být úspěšná. Je pořád mnohem jednodušší stíhat seniora, který si vypěstoval konopí na mastičku, než řešit zavážné trestné činy nebo jít proti drogovým kartelům.
Kateřina: Bylo by mnohem rozumnější, kdyby vznikl zákon o regulaci konopí, který by jasně definoval samopěstování, případně nějaké sdílené pěstování. Před lety mi Jindřich Vobořil říkal, že tahle vláda to udělá, premiér proti tomu nic nemá, prezident to měl dokonce v předvolebním programu. Jenže Jindřich Vobořil už tam není a moje víra, že se to někdy stane, je momentálně na bodu mrazu.
Kateřino, proč sis dokument Země konopí nakonec dokončila sama a pověsila ho na YouTube?
Kateřina: V létě 2023 jsem měla krizi a když jsem nedosáhla na grant z audiovizuálního fondu, začala jsem být netrpělivá a materiál jsme s mým mužem sami sestříhali. Myslela jsem, že když to ukážu v České televizi, se kterou dlouhodobě spolupracuji, tak projekt dofinancují a vznikne z toho tzv. malý dokument, což je běžný formát České televize. Ale dvě kreativní producentky mi řekly, že dokument nepůsobí objektivně a že není vhodný pro veřejnoprávní televizi. Cítila jsem zklamání, ale nechala jsem to být a pustila se do dalších projektů.
Na konci letošního dubna mi volá Robert, že to vypadá, že projde navrhovaná novela zákona, ale paragraf o šíření toxikomanie v ní zůstane. Tak jsem z vlastní kapsy zafinancovala – ostatně jako celý film – profesionální mix zvuku a zavěsila jsem video na YouTube, což byla mimochodem moje premiéra na téhle síti. Robert dokument opatřil anglickými titulky, protože konopná komunita je globální. YouTube mi přijde jako nejčistší platforma.
Kateřino, ty jsi televizní dokumentaristka. Máš za sebou oceňované seriály Kronika orgasmu nebo Potížistky. Jak Robert zapadá jako hrdina do tvé filmografie?
Kateřina: Já jsem vystudovaná novinářka a pracovala jsem ve zpravodajství, kde má člověk intuici mít něco první. Chci představovat témata jinak, než jsou dosud vnímaná, a nabourávat předsudky. Natočila jsem třeba film o panelácích, který měl pozitivní perspektivu. Možná to bude znít jako klišé, ale už je mi 43 let a pochopila jsem, že klišé jsou nakonec pravdivá a fungují. Já chci prostě změnit svět, to je moje motivace. Chci změnit svět k lepšímu a nestydím se za to.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás