Roku 1855 vyšla babička Boženy Němcové, román, který je prakticky synonymem pro školní četbu, ženy spisovatelky a tak nějak českou literaturu. Již sto sedmdesát let uchvacuje české čtenářstvo prototyp babičky mírné, smiřující lidskou existenci s přírodou i lidským společenstvím. Z této harmonie světa, který byl ještě biedermeierovsky v pořádku, se tragicky vytrhla jen Viktorka. Od té doby lidstvo semlelo mnohé, představa dobrotivé, obětující se babičky ale ze společenského očekávání nezmizela. Snad i proto se objevily v podivuhodné synchronicitě dva literární kontrapunkty k tomuto kulturnímu snu: prešovská Babička© Ivany Gibové a liberecká Babička Pavla Novotného.
Dvě útlé prózy postavené na autofikční kostře (u Novotného přímočařeji, Gibová ji více fabulačně obaluje) odhalují bolavý, ale častý model československých rodin osmdesátých a devadesátých let. V obou případech rodinné fungování napříč generacemi drží pohromadě babička, symbol síly, moci, omnipotence, ale i toxicity. Otcové vypravěče Novotného i vypravěčky Gibové se stávají nepřítomnými, neviditelnými, utopenými v alkoholu a předčasně umírajícími. Jejich matky se proměnily na víly či anděly, v očích babiček navždy nemožné či nekompetentní. Obě prózy zároveň vynikají sugestivním popisem tělesnosti a zachycují četné reálie světa, jenž se z komunistického transformuje na kapitalistický. Postavy Pavlíka i Magdičku sledujeme na přelomu dětství a dospělosti, v dekádách zahrnujících konec socialismu i kapitalistické „možnosti“ (bez ohledu na vzdělání pracovat za pár korun), obě postavy se formují pod tlakem svých babiček, které ztělesňují typ dominantních akčních žen, jež zrodila poválečná emancipační éra. Přetrvávající společenské nerovnosti a očekávání je ale zároveň tlačí do toxických poloh.
Nihilismus, alkohol, sebedestrukce
Mezi oběma romány najdeme i příznačné odlišnosti – stručně řečeno genderové a regionální. Gibové Babička© představuje expresivní obraz života „socek“ ze sídliště na východě Slovenska. Životní trajektorii vypravěčky Magdy sledujeme od cesty do školky v promočených bačkůrkách místo bot až do dospělosti, kdy vyklízí babiččin zatuchlý byt plný krámů. Složité hledání sebe samé je poznamenáno chladem či nepřijetím blízkých, opakovaným sexuálním zneužitím a alkoholovou sebedestrukcí, jíž v sobě Magda zabíjí talentovanou a inteligentní dívku, pro niž v tomto světě zdá se není místo.
V Liberci se naopak ocitáme ve vile (po sudetských Němcích) prarodičů, kam se Pavlík přesunul z těsné panelákové garsonky své nemocné a na alkoholu závislé nepraktické matky. Manželství dvou cílevědomých, pragmaticky a materiálně orientovaných lékařů v důchodu hněte Pavlíkovu osobnost ze subtilního křehkého chlapce do nihilistického intelektuála, který v „babahotelu“ nakonec uvízne dlouho do dospělosti.
Gibová i Novotný ve svých Babičkách rozvíjejí témata a postupy předchozích oceňovaných knih – zatímco Gibová s Babičkou© získala Anasoft Literu, Novotného próza, která navazuje na Zápisky z garsonky, oceněné Magnesií Literou, a na Dědka a není o nic méně hutná než předchozí tituly, kupodivu trochu zapadla. Směs autofikce, jakkoli dofabulované, přitom v obou případech přes přirozenou formu „terapeutického“ vyprávění o sobě a svých blízkých otevírá i celospolečenské bolesti a špatně srostlé rány z dob, kdy se psychickým zdravím v podstatě nikdo nezdržoval. Zkušenost z podivně bezcitného (post)komunistického světa otevírají oba autoři po svém: Novotný plynulým, ale přesným a systematickým jazykem, Gibová zajíkavě a expresivně s fragmenty východňárského dialektu, přerývavým proudem, který se neustále časově propadá mezi vzpomínkou a aktuální situací účasti na pohřbu.
Ani v tomto literárně terapeutickém vydání TL;DR jsme samozřejmě nezapomněli na obvyklé knižní tipy a zajímavosti z literárně-politického života. Vracíme se ke Gustávu Murínovi, čerstvě odvolanému řediteli Slovenského literárního centra, který exceloval na Světě knihy, a taky zabředáváme do devadesátých let, z čehož už se stává tak trochu seriál.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
