Mlčení nás neochrání. Jana Maláčová si bere zpět narativ o svém těle

Jana Maláčová oznámila, že čelí onkologickému onemocnění. Udělala to po měsících spekulací a vtípků na účet jejího vzhledu. Ne, že by před tím, než začala nosit paruku, byla nemístných poznámek o svém vzhledu ušetřena. Jakožto žena ve veřejném prostoru vždy čelila komentářům týkajícím se oblečení, líčení, účesu i tělesných změn, které mohou souviset i se zdravotním stavem. Těla žen, obzvlášť těch ve veřejném prostoru, jsou neustále pod drobnohledem: jsou komentována, hodnocena, podezřívána. A když ženy onemocní, očekává se, že si „nasadí paruku“, protézu či úsměv – a budou dál fungovat bez známek oslabení. Protože slabost se nenosí. Politický výkon se stále spojuje se silou, stabilitou a kontrolou nad vlastním tělem.

Přestože se náš vzhled či fungování proměňuje a odchyluje od „normálu“, máme právo být vidět a být veřejně činní.

Maláčová si veřejným vystoupením alespoň částečně bere zpět narativ, který o jejím těle vedeme. V zemi, kde Jaroslav Dušek suverénně prohlásí, že lidé mají rakovinu, protože nechtějí žít, je těžké vést citlivou debatu na toto téma. Obzvláště o diagnóze, která je v tomto případě velmi obecná – „onkologické onemocnění“ je totiž opravdu široký pojem. Naopak sdílená představa onkologického pacienta či pacientky, formovaná z nemalé části různými filmy a seriály, je překvapivě úzká a omezená.

Nemoc není selhání

Lidé s různými rakovinami prožívají různé věci, těžkosti, radosti i druhy léčby.  Americká básnířka a esejistka Anne Boyer v memoáru The Undying odmítá klasický příběh „boje“ s rakovinou, který končí vítězstvím nebo důstojným odchodem. Místo toho ukazuje, jak je nemoc chaotická a různorodá a jak selhává jazyk, kterým se o ní běžně mluví. Například když se pacientky označují za „bojovnice“, jako by jejich uzdravení záviselo na síle vůle – a ne na dostupnosti péče, na štěstí nebo typu diagnózy.

Feministka Audre Lorde v publikaci The Cancer Journals reflektovala svou zkušenost s rakovinou a nemoc politizovala. Společnost podle ní od nemocných očekává, že budou tiší, trpěliví a vděční. Lorde říká, že mlčení o bolesti, ztrátách či strachu je způsob, který ženy učí neohrožovat systém. The Cancer Journals nejsou návodem, jak nemoc „správně prožít“. Jsou výzvou k tomu, abychom přestali nemoc vnímat jako selhání a ženské tělo jako prostor veřejné kontroly. Lorde nám připomíná, že mlčení nás neochrání. A že právě ve chvílích zranitelnosti může vznikat nová síla – pokud ji dovolíme být slyšet.

Máme právo být vidět

V komentářích pod příspěvky Maláčové zatím převažují pozitivně a účastně laděné zprávy. Jako u všech veřejně činných nemocných lidí se však mezi nimi objevují i spekulace o tom, čím si daný člověk nemoc zasloužil. Tyto strategie slouží k identifikaci „jasného viníka“, a tak i k domnělé kontrole nad vlastním zdravím. Rámování nemoci jako osobního selhání je nešťastná, avšak hojná praxe napříč diagnózami. Nejen u Maláčové, ale i u jiných onkologicky nemocných osob se pod příspěvky často vynořují například komentáře, podle nichž za nemoc může rozhodnutí nechat se očkovat proti covidu-19. Jako onkologická pacientka jednoznačně podporuji výzkum, který zvyšuje šanci na vyléčení nádorových a onkologických onemocnění – včetně ověřování dosud neprokázaných souvislostí, například mezi očkováním a vznikem rakoviny. Zároveň si ale kladu otázku: komu prospívá svalování viny na pacientstvo a všetečné otázky v komentářích? Nám rozhodně ne.

Maláčová zůstává ve funkci předsedkyně sociální demokracie a povede stranu do podzimních voleb. Dokazuje, že ani s onkologickou diagnózou se svět nepřestává točit. A přestože se náš vzhled či fungování proměňuje a odchyluje od „normálu“, máme právo být vidět a být veřejně činní. Zveřejnění jejího zdravotního stavu může být pro některé nepohodlné, protože připomíná sdílenou zranitelnost, kterou se společnost snaží vytěsnit. Očekávaný scénář zní: uzdravit se, a teprve pak se vrátit do běžného života. Ale co když chceme žít i nemocní?

Není třeba Maláčovou volit či nevolit proto, že je nemocná. Rozhodovat bychom se i nadále měli podle její politiky. Současně bych si ovšem přála, aby naše těla nebyla pod neustálým drobnohledem. Abychom nehledali vlastní klid v obviňování nemocných. Abychom mohli nosit či nenosit paruky podle libosti. Abychom mohli o nemoci mluvit otevřeně a svobodně, s veškerou ambivalencí, bolestí i pravdivostí, které s sebou nese. A abychom se nemuseli stydět a schovávat. Všem onkologickým pacientům a pacientkám přeji úspěšnou léčbu a radost z každodennosti.

Autorka je lektorka, podcasterka a studentka genderových studií.