Rodinný film otevírá cestu kinematografii bez kompromisů

Sebevědomý snímek slovinského režiséra je dalším důkazem o vzestupné tendenci českého hraného filmu.

Tomáš Janáček

Režisér slovinského původu a absolvent FAMU Olmo Omerzu na sebe upozornil už svým středometrážním filmem Druhé dějství, který byl uváděn společně s jiným úspěšným studentským počinem Bába režisérky Zuzany Špidlové. Jeho absolventský film Příliš mladá noc byl potom promítán na Berlinale v sekci Forum. Oba dva snímky nesou silný autorský otisk, velkou osobitost a nesmlouvavost ve formě, se kterou pracují. Zatímco Druhé dějství je pomalý až hypnotický film, který v dlouhých, téměř zcela oddramatizovaných záběrech líčí vnitřní krizi třicátníka, Příliš mladá noc je chladnou a syrovou analýzou krutosti tří lidí, kteří se na jeden večer ujmou mladých chlapců. Oba dva filmy jsou v něčem neúprosné, ať už jde o zvolené výrazové prostředky v případě prvním nebo otevřené vyobrazení sexuálně laděných scén mezi dospělou ženou a nezletilým chlapcem v případě druhém.

Radikální vyprávění

Divák obeznámený s dosavadní tvorbou režiséra pak může snadno pojmout podezření, že název Rodinný film a i plakát, kterým se film prezentuje, jsou spíše ironickým uchechtnutím, léčkou na diváky, kteří se v očekávání lehké zábavy nechají vylákat na náročný „art“. Ač jistou míru ironie názvu upřít nemůžeme, v něčem zůstává pojmenování velice upřímné. Rodinný film totiž není jen nekompromisní umělecký film brojící proti zaběhlým konvencím. Omerzu zároveň pracuje s motivy a prostředky, které jsou divácky velmi vděčné, na které jsme zvyklí ze seriálů, z internetu a možná i z vlastního života. Zůstává kritický, a přitom divácký, daří se mu balancovat na hraně, kde může vytvořit osobité umělecké dílo, které přitom zůstane v tom nejlepším smyslu slova rodinným filmem.

Opojná vizualita filmu se stává potěchou i významotvorným prostředkem. Omerzu dokáže být nekompromisní, a přitom líbivý.

Jednou z nejradikálněji pojatých složek filmu je samotné vyprávění. Dobře situovaní rodiče odlétají na dovolenou a ponechávají své děti samotné v prostorném a draze vybaveném bytě. Nově nabytá svoboda nejmladších členů rodiny jako by se zmocnila i dramatické konstrukce. Všechny problémy se postavám stávají nahodile a mimoděk. Film nepracuje s řetězením příčin a následků, žádná z postav neřeší zásadní dilema, které by se klenulo jako dramatický oblouk filmem. Postavy jsou uvězněny ve svých stavech, v pocitech ze světa kolem nich. Nejde však o něco, s čím by se mohly vypořádat vlastním jednáním. Řeší tak pouze situace, které se jim připletou do cesty. Kamera je svědkem nahodilých příhod a situací, které postavy spíše portrétují, než že by budovaly jednotnou linii.

Spíš než to, co nám ukazuje, je pro vyprávění charakteristické to, co vynechává. Právě rafinovaná práce s elipsou je jedním z nejosobitějších prostředků, který udává ráz celému filmu. Omerzu se soustředí především na dění uvnitř bytu. Dějový vývoj se mu daří vyobrazit prostřednictvím důmyslné zkratky. Často se vyhýbá emocionálně vděčným situacím a efektním dramatickým momentům. Záměrně tak obchází zřetelný psychologický vývoj, naopak ty nejzásadnější proměny se dějí zčistajasna. To je umožněno i tím, že se pravidelně mění perspektiva vyprávění. Zásadní a pravděpodobně nejčastěji zmiňovaný moment snímku nastává, když se těžiště vyprávění přenese na psa. To je ovšem jen jeden z mnoha postupů, kterými se vytváří jistý distanc od postav. Zároveň jde o jakýsi kritický komentář, který tematizuje vyprávění jako takové.

Proti zvyklostem

Rodinný film záměrně pracuje s dějovými obraty, které si spojujeme spíše s žánrem melodramatu. Nápaditý je ovšem ve způsobu, jakým jich užívá. Neustálou proměnou perspektivy, i skrze záměrné výpustky a přehlížení určitých psychologických a dramatických linií a souvislostí, působí zvraty mnohem přirozeněji, nahodile a živě. Přestávají být součástí konstruktu dějového oblouku a stávají se nástrojem chladné analýzy jednotlivých postav a jejich vztahů. Hojně využívané dějové peripetie jsou zároveň divácky vděčné, a přitom slouží jako předmět chytré dekonstrukce. Když film opustí své postavy v pro ně možná nejtěžší chvíli a začne se zaobírat příběhem psa, jde o radikální gesto, vzpouru proti zvyklostem budování příběhu. Linie psího trosečníka je však sama o sobě velice půvabná a svým způsobem vysvobozující. Vězení pražského bytu nahrazuje exotický ostrov. Psí počínání i utrpení je srozumitelné. Film se tak nekompromisním obratem neuzavírá, nejde o vyprázdněnou pózu, ale o výsostně divácký prožitek.

Kamera na tento přístup navazuje. Záběry jsou statické, chladné, obrazu dominují bleděmodré tóny. Pražský byt, ve kterém se odehrává podstatná část děje, je světlý a velký. Film se však vyhýbá popisnému budování prostorových souvislostí. Naopak. Stejně jako příběh se i kamera zabývá spíše detaily vytrženými z celku, jednotlivostmi. Uspořádání místností a podrobná znalost bytu je podružná. Úsporné záběrování se tak podílí na specifickém způsobu portrétování rodinných příslušníků a dalších postav. Kamera Lukáše Miloty přitom není nikterak neúprosná. S lehkostí sleduje Erika, jak jezdí v bytě na koloběžce; když se děj přenáší do Thajska, záběry z písečných pláží připomínají obrazy. Některé kompozice jsou neskutečně působivé a krásné. Opojná vizualita filmu se stává potěchou i významotvorným prostředkem. Omerzu dokáže být nekompromisní, a přitom líbivý.

V jistém slova smyslu je „krásná“ i rodina, kterou film sleduje. Dobře finančně zajištění lidé žijí v moderně vybaveném pěkném bytě. Rodiče mají se svými dětmi dobrý a otevřený vztah, uplatňují liberální výchovné metody, ve své děti mají důvěru. Starší dcera je již vysokoškolačka, v podstatě dospělý člověk, který umí přejímat zodpovědnost, řešit krizové situace a postarat se o svého mladšího bratra. Když se všichni sejdou, jsou takřka dokonale sladění. Modré kabáty a hnědé kalhoty, vše nejmodernějšího střihu – vypadají jako rodina z obálky módního časopisu. Iluzornost a umělost toho, co je na povrchu, jakéhosi zdání štěstí, potom film důkladně a analyticky odkrývá. Nejedná se však o samoúčelnou kritiku bohatství nebo prvoplánovou karikaturu příslušníků vyšší střední třídy. Ač si film od postav udržuje odstup a v jeho zkoumání je cítit chlad, nezapře upřímný zájem o své postavy, nad které se nijak nepovyšuje.

Obsazení všech postav je velice šťastné. Velkým objevem je Eliška Křenková, která v některých momentech jako by před kamerou existovala v naprosté ryzosti. V okamžicích, kdy tančí na diskotéce, svádí mladého Erika, nebo když hraje videohry, působí, jako by ani nehrála, ale pouze byla. Těmi nejnenápadnějšími gesty, pohyby prstů, dokáže uhranout naprostou přirozeností a samozřejmostí. V takových momentech do filmu vnáší nevídanou živost.

Rodinný film ovšem není bezchybný. V Příliš mladé noci mohl mít divák problém s trochu vykonstruovanou zápletkou: dvě děti se na jednu noc ocitnou na večírku, kde se rozkrývá patologický vztah tří dospělých lidí. I v Rodinném filmu se vyskytují méně věrohodně okamžiky a situace. Vyspekulovaně působí některé hry doma ponechané mládeže. Méně přesvědčivé jsou i některé příliš násilné zvraty. Přes ohromné herecké výkony téměř celého osazenstva filmu se najdou slabší a trochu těžkopádně působící dialogy. Vztah Erika (Daniel Kadlec) a Kristýny (Eliška Křenková) je zahalen do nedořečenosti, přesto v jistých chvílích působí jejich rozhovory trochu tezovitě a šroubovaně. To jsou ovšem spíše jen kosmetické nedostatky jinak působivého filmu.

Nová generace

V posledních dvou letech se objevilo několik pozoruhodných snímků z řad čerstvých absolventů FAMU. Filmům Prach, David, Cesta do Říma a Parádně pokecal bychom mohli vytknout mnohé. Šlo stále ještě do jisté míry o studentské práce a každý z těchto filmů trpěl dílčími nedostatky. Všechny tyto filmy byly však něčím výjimečné, pokoušely se vykročit ze stínu beztvarého českého mainstreamu, tvůrci těchto filmů našli osobitý výraz, prokázali velkou míru odvahy a dokázali, že se nebojí dělat věci jinak, hledat nové cesty. Experimentují s formou i vyprávěním, objevují nová témata. Přes to všechno jako by nakonec vůbec tito tvůrci a jejich filmy, nebyli bráni v potaz. Nadcházející udílení Českých lvů nepamatuje na zmíněné filmy v žádné ze svých kategorií a kupříkladu absence nominace za kameru v případě filmu David (ač si nominaci vysloužily i kamerově mnohem slabší filmy), je velkou ostudou akademie.

Omerzu natočil dospělý a profesionální film s důstojným rozpočtem. Zůstala mu ovšem jistá mladistvá drzost. Tvůrci Rodinného filmu se také nebáli natočit osobitý film. Po úspěších na zahraničních filmových festivalech a příznivých ohlasech se rozhodli pozdržet premiéru a nasadit film do českých kin o dva měsíce později i s odpovídající propagací. Nezbývá než doufat, že zahraniční úspěchy Rodinného filmu a jeho nasazení do českých kin pomohou konečně prokopnout dveře šedivého mainstreamu. Akademici si již nebudou moci dovolit zavírat oči před jinakostí a opomíjet suverénní autorská díla. Rodinný film je zralý evropský snímek.

Autor je filmový režisér.

 

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Čtěte dále

  1. Proč jsem nešla na Letnou
    Ludmila Dobrovolná Wladyniak