Proč je tak skvělé psát blog z filmového festivalu

Tak jsem za A2larm v Jihlavě. Psaní blogu z filmového festivalu je to nejlepší, co vás při práci v médiích může potkat. „Pracovně“ vyrazíte někam, kam se ostatní jedou bavit a ještě za to platí, zatímco vy jste tu v nejhorším případě zadarmo. V ideálním případě je pak vaší jedinou povinností referovat o tom, jak skvěle se máte a co skvělého jste viděli. Kouzlo tohoto blogování leží v nerovnosti mezi pisatelem a čtenářem. Protože nikdo, kdo je přímo na festivalu, nebude ztrácet čas čtením podobného blogu, text je určený výhradně těm, kdo trčí někde v kanceláři, případně sedí doma bez práce a bez peněz, a nudí se tak, že si čtou o tom, jak skvěle se má někdo jiný.

Při nabitém programu pochopitelně není čas jednotlivé filmy příliš rozebírat, a tak nezbývá než se diváckými zážitky čtenářům jednoduše chlubit. „Hned ráno jsem viděl vynikající film od svého oblíbeného režiséra“ – a přidat pár řádek o vašem veskrze osobním vztahu k danému filmaři. Jestli jste náhodou v sále po propité noci usnuli, stačí opsat anotaci z velkého programu, který jste jako novináři dostali zadarmo. Text se dá případně oživit i citací nějakého diváka, který na projekci na rozdíl od vás nespal, protože jako nenovinář musel v přeplněném sále sedět na zemi.

Maloměsto nemá nikdy šanci zvítězit, protože stěžovat si můžete i na to, že „sice mají Fritz-Kolu, ale nemají ji s kávovou příchutí“.

Pokud se náhodou u něčeho nudíte, máte díky festivalovému blogu příležitost si čtenáři postěžovat: „Odpolední projekce pro mě byla zklamáním, navíc zlobila technika.“ U psaní podobných vět je nejlepší si představit udřeného kamaráda, kterému v práci hoří pět věcí naráz a snaží se na to u vašeho článku zapomenout. Možnost lamentovat máte i v detailech, například pokud vám nechutnal oběd. Současný vzestup gastrokultury dává jídlu stejnou důležitost jako filmům a v Praze se vždy rádi zasmějí tomu, jak v Jihlavě nebo Uherském Hradišti nedokážou vyhovět nárokům velkoměstských gastrogeeků. Maloměsto nemá nikdy šanci zvítězit, protože stěžovat si můžete i na to, že „sice mají Fritz-Kolu, ale nemají ji s kávovou příchutí“.

Festivaly svádí i ke gonzožurnalistickým pokusům. Festivalový blogger, který nechce být označen za suchara, se musí účastnit nočního života a vlastní spotřebu alkoholu pak ve dvou větách přetavit do zprostředkování autentické festivalové atmosféry. V éře pirátství jde na podobných festivalech stejně spíš o párty než filmové projekce, a neúčastnit se večírků by tedy znamenalo okrádat čtenáře o to nejpodstatnější dění. Kdo nepije, tak si aspoň postěžuje, kdo – nejlépe někdo aspoň trochu slavný – a v kolik ho v noci v hotelu budil. Festivalový text se v případě nouze dá vždycky zachránit poreferováním o komickém působení celebrit (i těch druhořadých), které se po festivalu sem tam motají. Pokud se navíc s někým významnějším znáte osobně, což se v Česku může klidně stát, je festivalový blog ta nejlepší příležitost se tím nenápadně pochlubit.

Vrcholem vašeho mediálního autismu může být fotka z pressroomu postovaná na Facebook se slovy „Jsem tady!“. Samozřejmě všechno jde líp, když vás místo do Jihlavy pošlou do Cannes, ale i na Vysočině můžete pobíhat z projekce na projekci a zamyšleným výrazem dávat najevo, že vlastně pracujete. Jihlava sice nenabízí, na rozdíl od jiných tuzemských filmových událostí, atrakci v podobě Mirky Spáčilové, na níž se dá článek vystavět snáz než na většině hraných i dokumentárních filmů, ale i z nudných autorských dokumentů o politice vždycky pochytíte něco, o čem se dá psát.

Teď jdu na párty do stanu, na shledanou zítra.

Autor je redaktor A2larmu.