Máme za sebou další kolo zbytečného utrpení v podobně přijímacích zkoušek na střední školy. České děti musí z neznámého důvodu absolvovat něco, co se většiny jejich vrstevníků v jiných evropských zemích netýká. Česko uvízlo v historicky vyvrácené, bizarní a destruktivní vzdělávací politice, podle níž si je třeba vzdělání nějak zasloužit. Každé dítě musí dokázat, že je toho hodno, a stát je zde od toho, aby měřil, hodnotil a stavěl překážky.
O školství tady reálně hovoří lidé, kteří nechápou, že smyslem vzdělání je vzdělání a pletou si ho s Hunger Games.
Tento model byl jinde dávno nahrazen cílenou snahou posunout každé dítě ve vzdělávacím systému co nejvýše a nejdále. Úvaha za tím je prostá. Pomůžete tím danému člověku, dáte mu šanci na řekněme lepší budoucnost. Současně tím pomáhá každý stát sám sobě. Vzdělanější populace je ekonomicky produktivnější, více toho jako celek vymyslí a vydělá, z čehož bohatne celá země. Vzdělanější populace je obecně zdravější a méně zatěžuje zdravotnický systém, což jsou další úspory a benefity. A tyto vedlejší benefity se dále sčítají. Je to velmi prosté, proto to pochopili politici většiny zemí a snaží se tuto cestu dále rozvíjet.
Na Česko je bohužel i tohle příliš složitá rozvaha. Zde zápasíme s jinou úvahou. Co kdyby se náhodou nějaké dítě dostalo omylem na gymnázium? Co kdyby po cestě ke vzdělání málo trpělo? Vážilo by si vůbec života? Proto raději udržujeme počet míst na žádaných všeobecných středních školách s maturitou nízký a vyrobili jsme martyrium přijímacího řízení. Aby trpěli všichni, pořádně a pořád. Jiným zemím možná roste HDP, ale nám roste počet frustrovaných dětí. Čím více bolesti, tím více zdravých osobností.
Vypadá to jako experiment doktora Mengeleho, ale takto hájil současný systém Jiří Zajíček, šéf Asociace středních průmyslových škol v Českém rozhlase: „Našim dětem umetáme cestičku a nechceme je vystavovat žádným stresům. Pokud z nich ale mají vyrůst silné, zdravé osobnosti, tak si musí zvyknout na to, že stres provází naše životy a bude je provázet i po tom, co ukončí studium. Pokud je nenaučíme i to, aby se vyrovnaly se svým stresem, tak nebudou dostatečně připravené. Chápu, že je to náročné, ale všichni jsme ty přijímací zkoušky dělali taky.“
Je to zhruba logika, s jakou se udržoval kolorit šikany v rámci povinné vojenské služby. Ta prý dělala z kluků chlapy, zatímco ve skutečnosti dělala z chlapů trosky. My jsme trpěli, vy musíte taky. Transgenerační pomsta schovaná do blábolu o silných a zdravých osobnostech. Nevím, jestli by panu Zajíčkovi neprospěl nějaký pracovní tábor v kamenolomu, aby se trochu zocelil a přišel na jiné myšlenky.
Proč vlastně omezovat uměle vyráběný stres jen na přijímačky, vždyť se takhle můžeme šikanovat všude. Zaveďme přijímací řízení třeba na pohotovostech a ambulancích. Ošetření zlomeniny ruky si musíte zasloužit, bolest vás zocelí, přece nebudeme lidem umetat cestičku pomocí léků tišících bolest, takhle z nich silné a zdravé osobnosti nikdy nevyrostou.
O školství tady reálně hovoří lidé, kteří nechápou, že smyslem vzdělání je vzdělání a pletou si ho s Hunger Games. Výsledkem je, že v zemích OECD míří v průměru polovina dětí do všeobecného vzdělávacího proudu, zatímco my se s odřenýma ušima se započtením systém deformujících víceletých gymnázií blížíme tak 30 procentům.
Pokud pojedete třeba do Francie, Skotska, Nizozemí, Kanady, skandinávských zemí a mnoha dalších, kde jde na střední školu víceméně každý, jistě si všimnete, jak je tamní obyvatelstvo málo zocelené a zcela bezbranné vůči stresu. Nejspíš z této rozměklosti si zde vybudovalo bohaté státy se silným sociálním zázemím, aby ten tlak života nějak ustálo. To my, zoceleni životem již od školek (které také nejsou) nic takového nepotřebujeme. Prostě se budeme plácat v blátě a pak zoceleni životem tiše umřeme.
České dítě se rok připravuje na přijímačky na střední, aby je pak napsalo na 80 procent a zjistilo, že je to stejně málo a za nic nestojí. To je cenná životní lekce. Samozřejmě to takto není všude. Protože v méně exponovaných krajích stačí bodů třeba 10 a můžete studovat, kde chcete. V exponovaných místech typu Praha se vše dá vyřešit penězi, kdy děti bohatých rodičů zamíří na soukromé střední školy. To je vůbec nejcennější lekce pro všechny ostatní. Lekce toho, že když se jednou blbě narodíte, budete za to trestaní až do konce života. Aspoň si příště dáte pozor.
V Praze je poptávka po školách typu gymnázia nejsilnější. Není to úplně záhada. V Praze žije nejvíce lidí s vysokoškolským vzděláním a ti tlačí své děti právě na tyto školy. Naštěstí je Praha ve srovnání s Českem úplně jiný ekonomický vesmír, protože si s rozpočtem přes 110 miliard korun může dovolit cokoli. Třeba otevřít 10 nových gymplů. Bohužel se za rok po loňské katastrofě s chybějícími místy nepodařilo otevřít ani jedno nové, zatímco počet uchazečů vzrostl. Nezaváhaly ovšem soukromé školy, které přidaly míst stovky. Problém je tedy vyřešen, pokud ovšem máte peníze. Pokud ne, můžete strávit plnohodnotný život u pásu v montovně a zpytovat svědomí, proč jste v 15 letech udělali tři chyby v testu Cermat, a nenapsali je tak na potřebných 100 procent, nebo se nenarodili někomu jinému někde jinde.
Český vzdělávací systém dlouhodobě reprodukuje nerovnosti mnohem více než jinde v Evropě, místo aby je překonával, což má být smyslem veřejného školství. Přijímací zkoušky na střední školy jsou toho exemplárním důkazem. Systém je nastaven tak, aby se ke vzdělání snadněji dostaly děti, kterým rodiče zaplatí přípravné kurzy nebo rovnou školné na střední škole. Přitom se bavíme o zemi, kde se rodí rekordně málo dětí a kde je každé takové zázrak, o něž musí společnost pečovat – víc jich prostě nebude.
Tomuto českému bizarnímu systému, který deprivuje děti a podvazuje budoucí prosperitu celé země, se pravidelně podivují i zprávy OECD. Při nejasné budoucnosti je jediným známým řešením oddálit finální rozhodnutí o profesní specializaci do co nejpozdější fáze života, děti prostě nahnat do všeobecných vzdělávacích proudů a zaměřit se speciálně na ty z horších socioekonomických podmínek, o segregovaných romských dětech ani nemluvě.
Místo toho se nám mapa naší miniaturní země parceluje na upadající kraje, v nichž míří do všeobecného proudu méně dětí, než je tristní českých průměr, a pár prosperujících krajů typu Prahy nebo Jihomoravského kraje, kde vzdělaní rodiče „tlačí“ děti nahoru, ale místa ve školách prostě nejsou. Přesto žádná vláda neohlašuje rekordní investice do vzdělání. Místo toho budeme asfaltovat a stavět betonové sarkofágy jaderných elektráren.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás