Vršovický kulturní prostor Ankali, jedno ze zásadních míst pro nezávislou scénu v hlavním městě, si na konci května připomíná osmé narozeniny. Nicméně kromě oslav musí řešit i existenční otázky. Na začátku května klub oznámil, že má finanční problémy a bez pomoci komunity mu hrozí zavření. „Jsme v dluzích, provozujeme něco, co už nějaký čas není ekonomicky udržitelné,“ přiznává tým Ankali na svém webu a jako důvody krize jmenuje zvyšující se náklady na provoz a klesající návštěvnost, která souvisí s celkově nepříznivou ekonomickou situací v České republice.
Pro nás je důležité se přizpůsobovat, už nejsme jen místo na večírky nebo kalby, máme tu i jiný program, jsme už víc kulturním prostorem než jen místem na mejdan.
Do 21. května probíhá kampaň, na níž lze fungování Ankali podpořit koupí benefičního merche nebo jednorázovým či trvalým příspěvkem, další podpůrné aktivity jsou v plánu. „Lidem možná teprve teď došlo, co by se stalo, kdybychom přestali existovat,“ říkají v rozhovoru Jonáš Verešpej a Michal Veltruský z týmu Ankali. Co se změnilo za osm let existence Ankali? Je současný stav důsledkem obecnější krize pražské klubové scény nebo jsme jen svědky výměny generací?
Vaše volání o pomoc přišlo na konci dubna. Co se od té doby stalo?
Jonáš: První vlna reakcí byla silná a dosavadní průběh kampaně nás hodně nakopl. Cítíme teď víc pozitivní než negativní emoce.
Michal: Hodně lidí z našeho okolí teď verbalizuje, co pro ně Ankali znamená, jakou roli hraje v jejich životech a jak by jim chybělo. I to nás motivuje bojovat dál.
Co se změnilo v Ankali za osm let jeho existence?
Michal: Prakticky vzato jsme začínali jen s jedním sálem, k němuž postupně přibývaly další prostory, s tím souvisí i dramaturgické změny. V počátku byl program hodně centralizovaný, skládali jsme ho primárně my sami. Postupně dostávali větší prostor naši rezidenti a další kolektivy. Rozrostli jsme se o Planetu Za, Pluto, zahradu a rozšířili jsme své aktivity. Místo dospívá s námi a vyvíjí se. Znamená to, že mimohudební aktivity mají mnohem větší záběr, než měly na začátku, což bylo dané charakterem hlavního sálu, který je předurčený k určitému formátu akcí a není moc flexibilní.
Jak se proměnila cílová skupina? Osm let je na klubové scéně dost dlouhá doba…
Jonáš: Proměnila se komunita lidí, kteří se okolo klubu točí. Když jsme začínali v roce 2017, na večírcích jsme znali 80 procent lidí v klubu, teď je to úplně jiné. Naše generace stárne, lidi odpadají nebo už nechodí tak často. Nahrazují je jiní – silná je komunita expatů, pro ně se klub stal místem setkávání a jakýmsi druhým domovem. K tomu přispělo i Radio Shella, které dělají kamarádi z různých zemí a přirozeně na sebe nabalují další expaty.
Změnilo se i to, na co lidi chodí. A nejde jen o různé typy hudby. Dřív stačilo přivést jedno velké zahraniční jméno a naplnili jsme klub, teď už musíš víc uvažovat nad tím, jaká je cílovka večera a podle ní skládat line-up. Je důležitější pracovat s lokálními kolektivy a umělci a umělkyněmi. To, čemu se říká kultura headlinerů, se už možná vyčerpalo.
Michal: Ankali má kořeny v tzv. warehouse eventech (akce v neoficiálních, často industriálních prostorách, pozn. aut.), které se odehrávaly různě po Praze pod hlavičkou Nite Vibes nebo Polygon, a mít stabilní klub byl náš sdílený sen. Často se akce konaly v místech, která neměla žádné technické zázemí, přívod elektřiny nebo vody. Mimo to, že vše bylo produkčně náročné, jsme se dostali do bodu, kdy jsme začali mít pocit, že nás to svazuje i dramaturgicky. V klubu jsme dlouho těžili z toho, že máme větší možnosti experimentovat a peníze z těch výdělečnějších eventů jsme mohli snadno překlápět do něčeho odvážnějšího. Vlivem proměňující se návštěvnosti máme v tomhle ohledu bohužel více a více omezené možnosti.
Do existence Ankali samozřejmě výrazně zasáhlo i období pandemie. Často se v souvislosti s ní mluví o tom, že část mladých lidí kvůli omezením vypadla z kulturního provozu a už si pak do klubů nenašla cestu. Poznamenalo to nějak váš současný stav?
Jonáš: Byť jsme si to sami taky říkali, neviděl jsem k tomu nikdy žádná přesvědčivá data, nicméně novou generaci nám chvíli trvalo podchytit. Určitě se ale změnily obecné návyky toho, jak lidi tráví svůj volný čas a konzumují kulturu. Když jdou do klubu, tak víc uvažují, kolik toho zkonzumují…
Michal: …což je samozřejmě problém pro klub, který se – bohužel – živí primárně prodejem alkoholu.
Jonáš: Lidi jsou opatrnější, trochu i vybíravější. Samozřejmě tu jsou pořád tzv. party people, kteří se chodí bavit, ať to stojí, co to stojí, ale v té mladé generaci jich je méně. Pro nás je důležité se přizpůsobovat, už nejsme jen místo na večírky nebo kalby, máme tu i jiný program, jsme už víc kulturním prostorem než jen místem na mejdan.
Michal: Je přirozené, že se to vyvíjí. Čím dál víc vnímáme Ankali jako místo pro realizaci dalších lidí a nápadů. Ten rámec spoludefinujeme, udržujeme při chodu a sami se v něm realizujeme, ale víc a víc dáváme prostor dalším lidem, aby nám ho pomáhali formovat.
Jak se tedy stalo, že se klub dostal do existenčních potíží?
Jonáš: Na to bohužel není jednoduchá odpověď. Je to souhra více věcí. Ekonomická stránka je samozřejmě zásadní – lidi mají méně peněz, a tak si vybírají, kam večer půjdou. Teď jsou pro nás paradoxně největším konkurentem právě ty warehouse parties, které se konají na nějakém speciálním místě a pro diváctvo budou vždy zajímavější než klub, který tu je osm let a už ho znají skrz naskrz. Lidi víc zajímá vibe akce, ani ne tak to, kdo tam hraje. Třeba taky to, jestli je queer nebo queer-friendly, nebo ne.
Michal: Bohužel ta situace není jenom pražský trend, ale globální. Platí to víceméně o všech scénách po celém světě.
Jonáš: Fundraisingové kampaně dělají i kluby na západě, nedávno třeba i klub Post Bar v Helsinkách. Už delší dobu fungujeme v nějakých méně udržitelných podmínkách, teď jsme se dostali za tu hranici úplně. Často se děje to, že lidi přijdou na nějaký velký večírek, kde je plno, a říkají si, že je všechno v pohodě. Ani je nenapadne, že bychom mohli mít problémy.
Pokud tato subkultura už lidi přestala zajímat a na večírky chodit nechtějí, tak je to mimo naše síly a nepomůže nám ani volání o pomoc. Nemyslím si ale, že to tak je. Scéna se proměňuje, generace se obměňují a prostě se to všechno blbě sešlo.
Ankali začínalo jako víc DIY prostor, od určité chvíle jste se ale víc profesionalizovali a začali jste žádat i o granty. Stali jste se víc součástí oficiální scény?
Jonáš: Mně by nikdy napadlo, že DIY přístup a granty se vylučují. Pořád se považujeme za nezávislý prostor fungující na bázi DIY, není za námi žádný velký investor nebo sponzor. Možná už máme granty, fungujeme víc jako kulturní instituce, ale jsme pořád malí hráči. Z grantů nežijeme, i když jsme za ně rádi, ale pořád pokrývají jen malou část našeho provozu a je s nimi spojená značná administrativa.
Michal: Že o ně začneme žádat, jsme si řekli během covidu. Postupně jsme si vybudovali nějaký kredit, který poté rezonoval i u grantových komisí.
Jonáš: Začali jsme věřit, že něco městu dáváme, a proto můžeme žádat o pomoc. Možná jsme kdysi začínali v punkových podmínkách, ale teď už je to pro několik lidí regulérní každodenní práce.
Jaká je tedy obecně situace na pražské scéně a jaké je postavení Ankali? Jste v přátelském vztahu nebo je to spíš konkurenční boj?
Michal: Je to přátelský boj (smích). Jsme v aktivním kontaktu s dalšími podobnými prostory, dostali jsme se do bodu, kdy jsme si uvědomili, že ze spolupráce můžeme všichni jen vytěžit. Třeba s Bike Jesus jsme každoročně organizovali společný event.
Jonáš: To byla mimochodem trochu reakce na to, že nás lidi hodně porovnávali a vznikaly divné šumy. A tak jsme si řekli, že musíme udělat nějakou společnou akci, aby bylo jasné, že jsme spolu v pohodě.
Za osm let existence Ankali v Praze žádný nový výrazný prostor nevznikl?
Jonáš: Spíš vznikly silné kolektivy, které fungují nomádsky a jsou zaměřené na konkrétní cílovku. Třeba novější queer večírek Extravaganza, nebo hereandthere, který táhne hodně expatů. Dlouho jsem měl pochybnosti, jestli je v Praze vůbec dost lidí, kteří by utáhli dva velké kluby a ještě pravidelné warehousy.
Přemýšleli jsme před těmi osmi lety, jaký čeká Ankali horizont?
Michal: Když jsme Ankali otevírali, měli jsme smlouvu na pět let a to bylo období, kterému jsme sami věřili. Zásadním zlomem bylo otevření Planety Za, která nám a celému místu dodala nový dech. Kdyby byl doteď jen ten jeden původní sál a v něm jasně vymezený program, obávám se, že ten klub už dost možná neexistuje. Rychle by se to vyčerpalo.
Ankali stárne spolu s námi a je pro nás důležité, že mimo hudební aktivity dokáže být hlasité i v jiných sférách a tématech – spolupořádáme propalestinské a další benefice, klub už nějakou dobu funguje jako výdejna potravinové banky a obecně se snažíme být v rámci našich možností co nejsolidárnější. Zároveň se snažíme více fungovat v rámci celé lokality – plánujeme spolupráci s místním sousedským klubem, připravujeme dětský den… Zpočátku jsme uvnitř lokality fungovali jako uzavřená entita, poslední roky se snažíme více otevřít a nabídnout obsah i tomu nejbližšímu okolí. Obsah, který nutně třeba nesouvisí s elektronickou hudbou.
Je to vidět i v rozšiřování hudebního spektra. Třeba bych nikdy neřekl, že v Ankali uvidím koncert metalových The Body.
Jonáš: To byla zrovna kolaborace s Jednotou. Jsou to věci, o nichž si myslíme, že tomu místu sluší a snažíme se na nich spolupracovat s partnery. Nejsme odborníci na všechno, takže se snažíme přizvat další lidi, kteří do akcí můžou vložit i víc energie.
Nemůže tak ale Ankali ztratit svoji jasně definovanou tvář? Předpokládám, že za vámi chodí pamětníci a říkají, že se jim stýská po starém Ankali…
Jonáš: Jo, to říkají, ale ne kvůli tomu, že se tam dějí různé věci, ale spíš kvůli tomu, že už tam není tolik techna (smích).
Ankali už má i mezinárodní renomé, nedávno o „autentické kultuře pražských tanečních klubů“ básnila britská zpěvačka FKA Twigs. Cítíte, že turistů přibývá? A je to vůbec nutně pozitivní věc?
Jonáš: Jsou turisti, kteří jsou součástí globální komunity elektronické hudby, a když jedou do nějakého cizího města, tak kouknou na Resident Advisor a vyberou si lokální kluby, do kterých se chtějí podívat. Vědí, do čeho jdou, znají postupy, vědí, jak se chovat, co respektovat a jsou v pohodě.
Pak jsou tu lidi, kteří se snaží vstoupit do té kultury exploatačně nebo nevhodným způsobem. Jeden čas to bylo hodně špatné, začali sem chodit turisti, kteří chodí třeba do komerčnějších klubů v centru, a chovali se nevhodně a kvůli bezpečí našich návštěvníků jsme zavedli face check. Je to efektní nástroj, jak odfiltrovat lidi, kteří by mohli ohrozit bezpečí lidí uvnitř a atmosféru v klubu. Z principu to nikdy nebude nikdy perfektní, ale snažíme se to kontinuálne zlepšovat.
Michal: Víc a víc jsme uvažovali, pro koho klub vlastně děláme. Bylo i období, kdy jsme měli pocit, že návštěvníci jsou hodně anonymní a bez stálejší vazby k místu. Což samozřejmě nemusí být apriori špatně, důležité je ale v tomto ohledu udržovat ve skladbě návštěvníků zdravý poměr. Tomu tak nebylo a často se to projevovalo i nevhodným chováním vůči dalším návštěvníkům a klubu jako takovému. To je možná i jedna z příčin změn v dramaturgii, která se snaží být více otevřená místním kolektivům a promotérům.
Kluby, které existují delší dobu, se musí nutně vypořádávat s generační výměnou na scéně. Jak to řeší podobná místa ve světě?
Jonáš: Úzce spolupracujeme s varšavským klubem Jasna 1, který se také potýká s tím, že ta první generace, s níž byl spojený, trochu opadla a jeho šéf často „lamentuje“ nad tím, že musí zvát mladé kolektivy, které natáhnou mladé lidi. Tato kultura stojí hlavně na mladých lidech. Jakmile s nimi management klubu začne ztrácet kontakt, tak je to problém, ale zároveň je to přirozené.
Zajímavě to vyřešila parta lidí za ikonickými kluby Trouw a De School v Amsterdamu. Už na začátku si řekli, že každý klub, který otevřou, bude existovat pět let. Vázalo se to na nájemní smlouvu, ale oni z toho udělali svůj modus operandi – místo za těch pět let „vytěžíš“ a po zavření hledáš nové. Zároveň u toho předávali skills a know-how mladým kolegům a kolegyním, kteří postupně v projektu přebírali vedoucí pozice.
Umím si představit, že provozovat klub je dost náročné. Kde nacházíte po všech těch letech motivaci pokračovat?
Jonáš: Já jsem v tom prostě strašně hluboko a mám to prostředí rád. Tím stále největším motorem je představa, že jednou se tady ocitneš na tom nejlepším mejdanu, který jsi kdy zažil, a protančíš na parketě nonstop třeba čtyři hodiny. Samozřejmě se to děje za ta léta stále méně, obzvláště v Ankali, protože tam jsem pořád polopracovně, ale občas se to stane a fakt to stojí za to. Jasně, že druhý den jsi unavený a máš kocovinu, ale energie, kterou ti to dá, je neopakovatelná. Je to pořád to stejné jako před 20 lety, akorát člověk o tom musí dopředu víc přemýšlet a už ví, že ne každá noc bude dokonalá.
A ještě jedna věc mě napadá. Minulý víkend jsme měli otvíračku zahrady a já jsem tady byl s mojí tříletou dcerou. Tančili jsme spolu a já si představoval, že by Ankali bylo víc otevřené jiným věkovým kategoriím. A ta představa mi otevřela úplně nové hranice.
Michal: Ten klub vnímám jako takovou organickou a flexibilní strukturu, která se může hodně měnit a přesně tyhle hranice posouvat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás