V uších mi šumí hukot šestiproudé silnice, která neutichá ani v noci. Pospíchám, protože jdu jako vždycky pozdě a ještě nevím, že (skoro) všechny koncerty v Athénách mají aspoň půl hodiny zpoždění. Tohle není ale úplně klasické vystoupení, setkání Tunnel Dwellers se pořádají v podzemním kanálu na kraji hlavního města Řecka. Jsem z toho celkem nervózní, nevím, jak složité bude hledat zastrčenou lokaci a koho tam potkám. Všudypřítomný hluk motorů a troubení mojí lehké úzkosti taky dvakrát nepomáhá. Ani to, že nemůžu najít zastávku autobusu, na který mám po cestě metrem přestoupit.
Duch Athén byl a bude všemi způsoby duchem odporu, takže spousta lidí bojuje se současnou situací tím, že vytváří a sdílí své malé alternativní reality.
Navzdory počáteční nejistotě mě ale nakonec čeká jeden z hudebních zážitků roku – podzemní hudební session probíhá v kruhovitém tunelu asi tři hodiny. V zimě a po deštích tudy protékají podzemní říčky, ale protože v Athénách od jara do podzimu prší spíš zřídka, je tu teď sucho a do zad mě studí jenom betonová stěna. V lehce stísněném prostoru, kde se člověk sotva postaví, je nás asi 30. Zvuk se na obou stranách rozpíná do nekonečné tmy.
Večer otevírá Daisy Ray se svým vílím zaříkáváním, které doprovází chrastěním kovu o betonové stěny. Pokračuje německý host Patric Catani s energickými beaty a ambientní meditace v podání stálice podzemních setkání Ary XD. Čtvrtý vystupující je polský hudebník Gregor Rozanski. Jeho temně noisový set zapadá do místního prostředí dokonale; v neúprosném šumu se ztrácím a mám pocit, že splývám s rozlehlou sítí kanálů, ve kterých jsou pod povrchem pohřbené řeky. Pořád trochu rozechvělá si nakonec hledám cestu zpátky do teplé říjnové noci.
Kde končí Evropa
Do hlavního města Řecka jsem odjela na Erasmus hlavně proto, abych na chvíli zažila středomořskou metropoli a její alternativní kulturu, tu hudební především. Třímilionové město na okraji Evropy nabízí něco z komfortu a organizovanosti unijního společenství, balkánských tradic, ale i vlivů ze severní Afriky nebo Turecka. „Athény jsou ve srovnání s jinými evropskými městy podle mě o dost víc DIY,“ hodnotí specifickou pozici metropole místní hudebnice Anna Papaioannou, která hrála mimo jiné i na českém festivalu Sanatorium Sonorum. „Je tu hodně prostorů a míst, kde se dá něco rychle uspořádat. Jednak kvůli počasí, ale i velkému množství opuštěných budov nebo tomu, že tu věci bývaly levné. I když teď už to nejde takhle jednoduše říct. Athény dlouho nabízely něco mezi bezpečím Evropy a levnějším ‚třetím světem‘. Tohle všechno ovlivnilo způsob, jakým tu dnes vnímáme a prožíváme hudbu.“
Za pár měsíců, které jsem v hlavním městě Řecka strávila, jsem navštívila koncerty v zavedených prostorech, ateliérech i úplně nečekaných lokacích. Ať už šlo o výše zmíněné Tunnel Dwellers, velký obývákový salonek To Pano Spiti, komorní ateliér Ov Off Studio nebo asi největší „oficiální“ venue zaměřenou mimo jiné na experimentální hudbu s názvem TV Control Centre, měla v sobě každá akce něco z komunitního ducha a osobního zápalu. Bez něj by místní, okrajově alternativní hudební scéna vzhledem k úplné absenci institucionální podpory fungovala jen těžko.
„V Řecku chybí finanční struktury pro projekty, jako je ten náš, a přístup k evropským programům může být pro malé prostory, které nemají prostředky na specializovanou pomoc s administrativou, dost obtížný,“ shrnuje poměry na scéně tým provozující TV Control Centre (KET). Multifunkční prostor sloužící od roku 2012 jako místo pro performance, čtení poezie, divadlo i koncerty, je závislý hlavně na příjmech ze vstupenek. „I když byl tenhle model doteď životaschopný, vyžaduje neustálé úsilí a přizpůsobování. KET jsme založili v období úsporných opatření a strukturálních problémů v kulturním odvětví, které jsme dokázali překonat i díky podpoře silných místních sítí a mezinárodní spolupráci.“
Tomu přitakává i Anna nebo i další z mých respondentů Yannis Iasonidis z labelu Orila. Podle nich chce hodně vystupujících hrát v KET také proto, aby ho podpořili. TV Control Centre má zároveň vlastní kurátorovaný program i opakující se série, které propojují komunitu kolem experimentální hudby a divadla.
Ostatně i pro mě se stal místem, kam jsem se během svého pobytu v Athénách pravidelně vracela – slyšela jsem zde všechno možné od dronu přes ambient až po folk rozložený modulárem a za pět měsíců návštěv jsem narazila jenom na jeden koncert, který mě nebavil. Přátelská atmosféra prostoru i lidé, které jsem postupně začala rozpoznávat, se pro mě staly domáckým útočištěm v hektickém městě a trávila jsem tu večery sama i se svým klukem nebo kamarády z Erasmu i Prahy.
„KET je v mnoha ohledech aktem odporu proti apatii, předsudkům a erozi kritického myšlení. V našem měřítku, které přesahuje fyzický prostor a zahrnuje neviditelnou síť spolupracovníků a diváků, jsme vytvořili netradiční místo, kde lidé nemusí být konformní,“ shrnují svůj přístup zakladatelé řecké venue Fotini Banou a Dimitris Alexakis. TV Control Centre v tom samozřejmě není samo – ve stejné čtvrti, Kypseli, je asi 10 minut chůzí od něj label obchod s deskami Stellage, jehož útulný sklep jednou týdně hostí nevšední hudební experimenty z celé Evropy a přízemní patro disponuje obdivuhodnou kolekcí vinylů nezávislých labelů ze všech končin.
Pořádání koncertů se věnuje i druhý nedaleký obchod – Entropia Records. Spolu s pár dalšími místy tvoří podhoubí athénské scény, která se v posledních letech rozšiřuje a roste. Udržet finanční provoz podobných podniků dlouhodobě ale není samozřejmé. Na přelomu nultých a desátých let v období následujícím finanční krizi koncertní prostory naopak mizely – hudba si tak hledala a dodnes hledá skulinky i v jiných, dočasných lokacích.
Nejdřív musíš najít místo
Athény mají hodně prázdných domů. Před 15 lety to bylo přes 30 procent, a přestože v současné době je podíl neobydlených staveb o něco nižší, jsou i dnes pevnou součástí městské struktury. Nedostatek financí, zdlouhavé byrokratické procesy spojené se stavebním řízením nebo údržbou starších domů i dozvuky ekonomické krize jsou v ulicích města zřetelné skoro na každém kroku. I když se poměry v Athénách postupně mění (a ne vždy k lepšímu), nabízí na první pohled neutěšená situace i příležitosti budovat s menším množstvím prostředků DIY prostory nebo dočasně obydlovat nevyužívaná místa.
Něco na tenhle způsob dělají už od roku 2008 Orila Records. Nezávislý label, který se zároveň v posledních letech zaměřuje hlavně na pořádání eventů, založil Yannis Iasonidis spolu s Vasilisem Konstantoudakisem. Obývákové venue, ve které Yannis před Orila Records pracoval, došly kolem roku 2008 prostředky na provoz a vydavatelství Orila se postupně stalo novým projektem, do kterého kulturní producent pohybující se na poli divadla, hudby i vizuálního umění soustředil svoji energii.
S činností Orily jsem se setkala před Vánoci na jejich čtvrtém eventu ze série Panorila. Přehlídku řeckých i zahraničních projektů z oblasti hudby i performativního umění doprovázela bohatá řecká hostina dostupná pro každého a celá akce probíhající od sobotního odpoledne do večera působila velice komunitně. Orila tvoří akce na míru místům, kde se konají – ať už je to zapadlá horská vesnička nebo nová athénská venue, najít správné místo je pro ně základ.
Práce s různými lokacemi vyústila i v nekonvenční akce, jako když se Yannis rozhodl společně s přáteli uspořádat výstavu předmětů, fotografií a dokumentů po své babičce, která zemřela ve 102 letech. Akci dělal přímo v jejím bytě ještě předtím, než se měl prodat. Událost pracovala s historickými fotkami, babiččinými zápisky z roku 1915 z jejího přesunu z oblasti Pontu (která je dnes součástí Turecka) do Řecka, ale třeba i se současnými performancemi. Jindy se Orila records přesunula na ostrov kousek od Athén natáčet skupinu hudeníků, která hrála bez publika uprostřed hor v opuštěném dětském táboře.
Specifická místa pro kulturní akce jsou ale určující i v dalších případech a v kontextu celé athénské experimentální scény. „Mezi lety 2000 a 2010 nastal velký boom lidí tvořících a vystupujících v malých prostorách. Všichni začali skládat hudbu, zakládat kapely, vydávat desky a doufali, že vyjedou na turné,“ vyjmenovává Yannis. „Další desetiletí přineslo oživení klubové scény v Řecku a obzvláště v Athénách. Většina mladších lidí se v té době věnovala spíš DJingu než koncertování. Stalo se to myslím z mnoha důvodů, ale důležitý faktor bylo i to, že jako venues fungovaly hlavně středně velké prostory, které byly vhodné spíš na klubové noci než živé hraní, takže se socializace přesunula do tohohle prostředí,“ shrnuje vývoj athénského undergroundu s tím, že v současné chvíli se podle něj hudebnictvo nachází někde uprostřed mezi oběma přístupy.
V souvislosti s historií místní scény pak Yannis zmiňuje i to, že Řecko je geograficky izolované od zbytku Evropy. Vyjet na turné je pro místní složitější, vzdálenější cesty je nutné podniknout letecky a stejně tak na turné to Athén hned tak někdo nedojede. I tak se tu ale děje spoustu nových věcí, bezpochyby i kvůli přílivu expatů v posledních letech, kteří ve středomořské metropoli hledají útočiště před rostoucími nájmy evropských velkoměst i svobodu místního chaotického a svépomocného prostředí.
RPG dungeon a prosperující komunity
„Kdybych zůstal v Praze, tak budu muset pracovat třeba v postprodukčním studiu, abych si vydělal na nájem. Na tvorbu by mi zbylo tak 30 procent času – ale tady je to obráceně, vlastnímu umění a zkoumání můžu věnovat mnohem víc prostoru,“ shrnuje svůj život v Athénách hudebník a producent Oliver Torr, kterého do jihoevropské metropole táhla místní hudební komunita i životní svoboda. Oliver sem přijel přijel poprvé kvůli koncertování před čtyřmi lety a dnes tu má byt i studio, ve kterém se potkáváme. „Zamiloval jsem si to tady, přišlo mi to jako nejmíň evropský město v Evropě – z hlediska lidí i množství kultur, co se tu potkává. To mi po odchodu z Londýna hodně chybělo. Taky to bylo v době, kdy se začalo všechno hodně zdražovat i v Praze,“ přibližuje svou pozici držitel hudební ceny Vinyla za rok 2021, který působil v Česku, Londýně i Berlíně.
Čas na zkoušení nových věcí i energie z pobytu ve městě, které nikdy nezůstává v klidu, nakonec přetavil i do v úvodu zmiňované série akcí s názvem Athens Tunnel Dwellers. Společně s řeckým hudebníkem a tvůrcem Georgiosem Karamanolakisem (dále jako George) a spřátelenými umělci a umělkyněmi z řecké i mezinárodní scény se začali setkávat a jamovat na místech se zajímavou akustikou.
Okruh účastníků se postupně rozrůstal až do dnešní podoby, Tunnel Dwellers jsou někdy ambientní session pro pár lidí a jindy noisový rave. „Tyhle rozdíly v návštěvnosti vytváří zvláštní dynamiku,“ komentuje atmosféru setkání George. „Někdy mám pocit, že plníme úkoly podobné dobrodružstvím v RPG hrách v podzemních chodbách a ztracených prostorách, a jindy mi přijde, že jsme prosperující podzemní komunita, která tyhle tunely neustále obývá.“ Georgeův podzemní set jsem slyšela až na své druhé TD session a byl to i tentokrát jeden z nejsilnějších hudebních zážitků v Řecku – jeho způsob práce s modulárními syntezátory a plynulé přecházení mezi úplně dekonstruovanými zvuky a vesmírnými melodiemi se nepodobaly ničemu, co bych dřív slyšela. Možná i proto, že tyhle tóny už dva roky tvoří na míru vodním kanálům.
George se v polovině devadesátých let začlenil do athénské graffiti i hudební scény a byl to právě on, kdo Oliverovi ukazoval skryté kouty řecké metropole a kdo dohlíží na organizaci každé akce: „Po ekonomické krizi a uzavření mnoha venues jsem měl pocit, že Athénám chybí nějaké netradiční prostory. Chtěl jsem vytvořit jiný zážitek, kde by se nově definoval obvyklý vztah mezi umělcem a publikem,“ dodává k založení Tunnel Dwellers. „Všichni, kdo přijdou na setkání, jsou součástí sessions ATD, což vytváří speciální atmosféru účasti a začlenění.“
Tunnel Dwellers tak působí jako dobrý příklad toho, jak se může místní scéna rozvíjet a růst, když spojí síly řečtí i zahraniční umělci. „Čerstvá energie“ nově příchozích a zázemí a znalosti místních hudebníků a hudebnic se významně podílí na současném rozvoji athénské alternativní kultury. I když se tohle propojování nedaří pokaždé (anebo není pro každého), ukazuje, že kulturní výměna může fungovat oběma směry.
Nejchaotičtější město
Vztah mezi lidmi přicházejícími z Evropy do Athén a místními je v mnoha ohledech křehký. Během pár měsíců života ve čtvrti, kterou lemují vzkazy „Tourist go home“, jsem opakovaně přemýšlela o tom, jak tomuhle místu něco vracet a ne si z něj jen brát. Tenhle text je tak trochu součástí mojí nerovné výměny s Athénami a pokusem podělit se o to, co jsem v nich viděla i slyšela.
Oliver Torr mluvil při našem setkání o tom, že je pro něj důležité seznamovat svoje české známé s těmi řeckými a pomáhat navazovat nové vztahy nebo třeba brát athénské kamarády na svoje evropská turné a postarat se o ně, když přijedou do Prahy. A samozřejmě nezavírat oči před realitou místních ulic. V těch se teď demonstruje proti netransparentnosti a korupci místní pravicové vlády, kterou v poledních letech provázelo několik skandálů od špehovacího softwaru v telefonu předsedy jedné z opozičních stran až po zametání stop po největší železniční nehodě v dějinách země. Poslední den před mým odjezdem z Athén tu hořely odpadkové koše, v ulicích stály barikády ze zábradlí i popelnic a na budovu parlamentu létaly kusy mramoru a zápalné lahve.
Absence peněz v řeckém kulturním prostředí na jednu stranu nahrává kolaborativnímu a komunitnímu přístupu k tvorbě, na straně druhé ale může způsobovat i rivalitu a soutěžení o už tak omezené zdroje. „Problém toho, že místní nemají žádnou podporu od státu, se netýká jenom hudby, ale i způsobu, jakým funguje celé město. Lidé tu mají často pocit, že si Athény nemohou dovolit. Je v tom hodně úzkosti a konkurence,“ shrnuje Anna Papaioannou, zatímco mi na klíně sedí její bílá kočka. Annu zároveň mrzí, že se podle ní řada umělců pořád vztahuje k velkým centrům na západě, namísto navazování kontaktů s hudebnictvem z Balkánu, ke kterému má Řecko kulturně blíž.
Ona i mnoho dalších tvůrců a tvůrkyň se proto snaží o oživování lokálních zvyků a postupů, které propojují třeba se současnou elektronikou. „Vždycky existuje nový způsob, jak využít tradice. Je to naše minulost, na kterou si sice nemůžeme pořádně vzpomenout, ale tak trochu si ji vybavujeme. Týká se to jak tradiční, tak elektronické hudby – například když se používají samply folkových vokálů z řeckých vesnic nebo bubnů z Afriky, má to specifickou atmosféru. Nějak vás to zasáhne, vrátíte se, ani nevíte kam.“ Nejen Annina tvorba pro mě byla cestou ani ne tak zpátky, jako spíš na neprobádaná místa do dědictví země, která je Česku geograficky i kulturně dost vzdálená, ale něco s ní i sdílí – třeba pocit perifernosti a nejistoty ohledně vlastní identity ve vztahu k západu, ať už z pozice východní Evropy nebo Balkánu.
Alternativní reality
Athény prošly v posledních 20 letech mnoha formativními proměnami, od ekonomické krize přes příliv uprchlíků v roce 2015 až po posun doprava v rámci politického prostředí na úrovni radnice i celostátní politiky. Spolu s městem se měnila i jeho hudební scéna: „Hodně míst zaniklo z ekonomických nebo politických důvodů, spoustu squatů vyklidila policie. Současná fašistická vláda pracuje proti všem formám umění a kultury,“ vyjmenovává George podmínky, kterým čelí nejen místní hudebníci a hudebnice. „Nicméně duch Athén byl a bude všemi způsoby duchem odporu, takže spousta lidí bojuje se současnou situací tím, že vytváří a sdílí své malé alternativní reality.“
Aktivity prostorů jako je TV Control Centre, DIY labelů podobných Orile, skupiny známých kolem George a Olivera nebo hudebnictva oživujícího řecké dědictví jako Anna, budují právě tyhle alternativní reality. Poznávat je pro mě bylo mě osvobozující – a také nadějeplné. Sledovat, jak vzniká a přežívá svobodná kultura i v prostředí, které ji systémově zanedbává, mi přišlo důležité nejen „profesně“, ale i osobně. V situaci, která nepřeje velkým ideálům a utopiím, je důležité nezapomínat na ty malé.
Na závěr ještě pár posluchačských doporučení, pokud by vás zajímalo, jak zní hudba lidí, kteří v tomhle textu promlouvají. Anna Papaioannou má svůj projekt Anna vs June, George vystupuje jako Yorgas Helmet a spolu s Oliverem Torrem a dalšími účastníky Tunnel Dwellers jako jsou Ara XD, Evita Manji nebo Yakovlev jsou k poslechu na kompilaci Plasmodium II. Online najdete selekci Orila Records a sondu do různých žánrů nabízí třeba label Heat Crimes, pod kterým vydává i v úvodu zmiňovaná Daisy Ray. To je samozřejmě jenom úplný zlomek toho, co na řecké scéně vzniká. Pokud by se vám nechtělo moc bádat, můžete si někdy jenom pustit v Athénách usazené Stegi Radio.
Autorka je hudební publicistka a spolupracovnice Alarmu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás