Kruté tradice v zemi, kterou obývá národ s holubičí povahou

Letos, stejně jako loni a v předchozích letech, se před Velikonocemi objevily na internetu příspěvky žen, kterým se nelíbí stará česká tradice bití pomlázkou. Popisují pocity bezmoci, ponížení a bolest, které zažívaly. A stejně jako vždy se objevili i zastánci této tradice, kteří často argumentují tím, že u nich tento rituál probíhá úplně jinak, nepije se při něm alkohol, koledníci nejsou násilní, jde navíc většinou o děti obého pohlaví a celé je to přátelské a nikdo u toho netrpí. Debata se tak vedla i o tom, jestli to může být hezká a milá tradice. Na některých místech se podoba Velikonočního pondělí proměnila i díky moderním technologiím, kdy se lidé v místě mohou přihlásit do aplikace, pokud o koledníky nestojí, a tím pádem se mohou této tradici vyhnout. Ovšem jako každý rok se objevily i příspěvky lidí, kteří traumatické zkušenosti žen zpochybňují a strachují se, že šílené feministky zničí tuto krásnou tradici.

Přímým důsledkem mýtů o tom, jak skvěle to v Česku děláme a jak si na nás s nějakými novotami nepřijdou, pak jsou děti bez vzdělání, děti těžce deprivované v ústavech, ženy s porodním traumatem nebo lidé s hendikepem odložení ve vzdálených ústavech v pohraničí a bez kontaktu se svými blízkými.

Při pohledu na tento mnohdy skutečně násilný zvyk je zajímavé, že existuje právě u nás – u národa, který o sobě rád vytváří mýtus holubičí povahy. To je vzhledem k tomu, že krutost a někdy i násilí provází další pěknou českou tradici, strašení čerty na Mikuláše, skutečně pozoruhodná představa o nás samých. Nehledě na to, jak je v české společnosti rozšířený postoj, že násilí na dětech je v pořádku. Víc jak třetina českých rodin používá fyzické tresty zcela běžně a považuje je za součást výchovy.

Všechny národy o sobě vytvářejí různé mýty. Češi v tom nejsou výjimkou, spíš naopak. Jenže v našem případě mají tyto nerealistické představy o nás samých přímý konkrétní dopad na život a důstojnost dětí a nejen jich. Další oblíbenou českou představou totiž je, že tu děláme věci lépe než v jiných zemích. Během let, kdy jsem psala o tématech jako zvláštní (později praktické) školy, reforma péče o ohrožené děti a rušení kojeneckých ústavů, stav českého porodnictví a chování zdravotníků k rodičkám či deinstitucionalizace sociálních služeb, se vždy zastánci starých pořádků a odpůrci změn zaštiťovali tím, že to v Česku máme skvěle nastavené. Už ani nevím, kolikrát jsem slyšela, že náš systém je nejlepší a že nám ho jezdí závidět i ze zahraničí. Přímým důsledkem mýtů o tom, jak skvěle to v Česku děláme a jak si na nás s nějakými novotami nepřijdou, pak jsou děti bez vzdělání, děti těžce deprivované v ústavech, ženy s porodním traumatem nebo lidé s hendikepem odložení ve vzdálených ústavech v pohraničí a bez kontaktu se svými blízkými. Na pohádku, jak je náš systém vždy skvělý, totiž často slyší politici, u kterých odpůrci změn vytrvale lobbují. A tak jsme v mnoha případech poslední v Evropě, kdo potřebné změny dělá. Právě kvůli představě o vlastní výjimečnosti odoláváme důležitým změnám, které mohou zlepšit životy mnohých.

Možná je na čase si přiznat, že tu neděláme všechno nejlíp na světě a že některé naše tradice jsou prostě hloupé.