Ultrapravičácký server Denik.to obvinil časosběrný dokument Chvilky naděje z toho, že jde o politickou propagandu. Kéž by. Bez ohledu na to, jestli s ní souhlasíme, nebo ne, by propaganda měla vyvolávat silné emoce a mobilizovat k akci, posilovat identifikaci s „naší“ skupinou proti „té jejich“ a zjednodušeně a srozumitelně ukazovat politický konflikt ve společnosti, na který následně naroubuje příběh o dobru a zlu. Nic z toho časosběrný film režisérky Amálie Kovářové nedělá. Příběh o dobru a zlu sice nechybí, ale zlo (Babiš) i dobro (Miky a Ben) jsou depolitizované.
Z filmu se jen v kusých náznacích a velmi vágně dozvíme, v čem je Andrej Babiš pro demokracii tak nebezpečný (kumuluje moc, mluví sprostě, má za sebou kauzu Čapí hnízdo) a v čem je aktivismus dvojice kamarádů Mikuláše Mináře a Benjamina Rolla tak dobrý (jsou mladí, jsou idealisté, jde jim o principy a o Havla). Ještě míň se dozvíme o tom, proč jsou po volbách v roce 2021 v závěru filmu všichni „chvilkaři“ tak šťastní. Slaví vítězství Petra Fialy, který se stal premiérem nové vlády a kterého režisérka ve filmu raději ani neukázala. Chvilky naděje tak selhávají především jako politický film.
Dvojnásobný omyl
Největším omylem Mikuláše Mináře bylo, že úspěch antibabišovského hnutí pochopil jako svůj vlastní úspěch. Takto věci bohužel pochopila i režisérka Kovářová a Minářovo nepochopení svým filmem ještě jednou reprodukovala. Snímek, který – pokud zrovna nedá do prostřihu řečnícího Václava Havla v roce 1989 – ani na chvilku neopustí bublinu chvilkařů, je tak odsouzen opakovat jejich chyby. Nechybí spousta dojetí a sebeobětování, snaha udělat svět lepší, neustálé objímačky, úsměvy a přátelské diskuse uvnitř chvilkařského kruhu, a především dumání hlavního protagonisty nad vlastní rolí a odpovědností.
Chvilky naděje selhávají především jako politický film.
Ne, že by si Minář jako klíčová osobnost největšího polistopadového občanského vzedmutí nezasloužil pozornost kamer a filmařů. Dilemata ukázaná ve Chvilkách naděje ale nevypovídají o ničem. Co se děje v České republice, proč Babiš vyhrál v roce 2017 volby, jak se daří ekonomice, jak se daří lidem a čeho se bojí? Co si o společenském dění myslí Minář a ostatní? Proč tolik lidí chodí na demonstrace? Nic z toho se nedozvíme, zato známe myšlenkové pochody Mikuláše Mináře den před Letnou. Mikuláš chodí po místech, kde má být největší demonstrace od listopadu 1989 a přemýšlí, kolik zítra přijde lidí. Podobných záběrů na zadumaného předsedu Milionu chvilek je film plný, o politických rozhodnutích uvnitř Chvilek se ale nic nedozvíme. Bylo správné, že se Milion chvilek nikdy výrazněji nevymezil vůči protiuprchlické xenofobii? Jak chvilkaři určovali, které strany jsou „demokratické“? Podle jakého klíče vybírali řečníky na akcích, které měly čím dál větší návštěvnost?
Jedním z největších počinů Milionu chvilek pro demokracii bylo úspěšné proniknutí mimo Prahu, do takzvaných regionů. O těchto aktivitách Chvilek se ve filmu nejvíce dozvíme z rozhovoru s Minářem, který se na kameru svěří, že ho řečnění na těchto malých akcích dojímá víc než na plném Václaváku.
Zaplněná Letná z roku 2019 funguje ve filmu jako vyvrcholení chvilkařského snažení, což je ještě umocněno prostřihy na Letnou z roku 1989. Odkazovaní se k listopadu 1989 a k Václavu Havlovi na akcích Milionu chvilek pro demokracii hraničilo, hlavně v začátcích hnutí, s posedlostí a film toto rámování ještě posílil. Tím ale také zvětšil svoji neschopnost vyprávět politický příběh z Česka konce desátých let 21. století. Srovnání chvilkařského aktivismu s velkými dějinnými zlomy let 1918 a 1989 jen zatemňují podstatu toho, co se dělo. Pokud by film nějakou náhodou viděl cizinec, který nezná české reálie, nepochopil by, že Havel bojoval ve zcela jiných podmínkách než chvilkaři.
Oligarcha, mediální magnát a politik Babiš byl jako český premiér v obrovském střetu zájmů od začátku a jeho účast v politice byla problematická vždy. Podobnost někdejších disidentů například z Charty 77 s aktivisty Milionu chvilek je ale minimální. Přestože se mohli hlásit k některým společným myšlenkám a někdejší disidenti jim mohli být vzorem, boj chvilkařů proti Babišovi probíhal v podmínkách standardní evropské demokracie, kdežto boj chartistů se odehrával v podmínkách sice unavené, ale pořád silně represivní autoritářské diktatury KSČ.
Plná Letná v roce 2019 měla být ve filmu „novou Letnou“ ze sametové revoluce. Vítězství demokratických (pravicových) stran ve volbách 2021 mělo být novým vítězstvím demokratických sil v Česku a důkazem, že to všechno „mělo cenu“. Takové vyústění je však možné pouze ve smyšleném světě, který nám film předkládá. V tom skutečném tvořily kontext demokratické volby, rostoucí nerovnosti, kapitalismus, rostoucí xenofobie ve společnosti. Nenastal žádný velký dějinný zlom, nepadl žádný režim. To nic nemění na tom, že Milion chvilek pro demokracii jako iniciativa vzniklá zdola výrazně přispěl k porážce Andreje Babiše. Taky by se ale dalo říct, že přispěl k vítězství ODS.
Reálný Roll
Samotní protagonisté si byli vědomi toho, co se ve společnosti děje a jaká je role Milionu chvilek. Benjamin Roll ve svých textech i na sociálních sítích opakovaně ukázal sebereflexi i vhled do dění. Jako inteligentní a citlivý glosátor funguje i ve filmu, bohužel ale nedostane nikdy větší prostor, aby představil komplexnější pohled na situaci. Zatímco Minář ve filmu není schopný opustit roli jakéhosi nového Havla, kterým nemůže být už vzhledem k okolním podmínkám (a kdo si pamatuje jeho projevy čtené na demonstracích, ten ví, že ani intelektuálně), Roll roli spasitele explicitně odmítá. Přirovná se k Samovi z Pána prstenů, který sice chvíli nesl Prsten moci místo Froda, ale cítil, že to není jeho úloha.
V poslední části filmu z doby covidu a po covidu už jsou Minář a Roll rozdělení. Minář se vydá na svoji (k nezdaru odsouzenou) cestu do politiky a předsedou spolku se stává Roll. Milion chvilek pod jeho předsednictvím udělá svoji nejpůsobivější akci a desítky aktivistů namalují na Staroměstské náměstí kříže za oběti pandemie. Akce má nejen politický význam jako protest proti Babišovi za nezvládnutou pandemii, ale také hlubší rozměr a náměstí slouží i jako pietní místo posledního rozloučení. Akci pokrývá New York Times. Demokratičtí politici, na jejichž nezájem a neochotu skutečně něco dělat, si Minář v jednom zajímavém momentu ve filmu postěžoval, se nakonec sdružují do předvolebních koalic Spolu a PirSTAN. Sami politici za to dávají kredit Milionu chvilek pro demokracii. Chvilkaři se tak stávají před volbami de facto dobrovolníky dvou demokratických bloků, kterým dopomohou k vítězství.
Tato aktivita Milionu chvilek pro demokracii však není ve filmu hlouběji reflektována. Babiš je poražen, a tak máme dobrý konec. O nástupu Zbyňka Stanjury na ministerstvo financí ani o tom, jak se na to dívají členové vedení Milionu chvilek, nepadne ani slovo. Film zůstává uzavřený ve stylizovaném příběhu o Havlovi, Listopadu a velkých dějinách. Jak moc to nedává smysl, ukazuje samotný fakt, že dokument vyšel pár měsíců před předpokládaným vítězstvím Andreje Babiše v dalších volbách. Místo aby film řešil, jak to bylo dál s veřejně činným Babišem, ukazuje další soukromé osudy Rolla a Mináře. S oběma to dopadne dobře: Roll se žení a stává se farářem, Minář koučem.
Po roce 1989 se velká část českých i západních elit tvářila, že nastal konec dějin. Tato představa se postupně drolila, ale někteří politici a veřejní činitelé si ji dokázali udržet i několik následujících dekád. Po roce 2021 si to v Česku ale nemohl nalhávat už nikdo. Bohužel právě tuto pseudorealitu film Chvilky naděje svým happy endem vytváří. O politické realitě v Česku nevypovídá vůbec nic, vše podřizuje iluzi o druhém Listopadu, která nedávala smysl od samého začátku. S pokračováním Babišovy vlády jako by film nepočítal. Přitom právě to nás s největší pravděpodobností od podzimu čeká. Navíc pokračování mnohem drsnější, kdy už nebude Babišovi sekundovat sociální demokracie. V kontextu vyostřené mezinárodní situace to budou mít příští Chvilky o poznání těžší. Základní infrastruktura v podobě Milionu chvilek je nicméně díky Benjaminu Rollovi a Mikuláši Minářovi připravená.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás