Nájmy vyšší než příjmy skandál v Česku nevyvolávají

Minulý týden jsem na sociální síti Facebook sdílela dotaz, zda by někdo nevěděl o vhodném bydlení pro mou rodinu. Uvedla jsem parametry bytu, který by mi vyhovoval, s tím, že za bydlení můžeme platit 30 tisíc měsíčně. Zpráva způsobila poprask na sociálních sítích, zejména pak na pravicově orientované síti X, a „kauzička” se probojovala i do dvou bulvárních médií a České televize. 

Podle Mariana Jurečky by se lidé měli snažit mít nižší nájem, což vypadá, jako by si myslel, že bydlí draze schválně.

Na celé záležitosti je fascinující, že v Česku si nemohou lidé ze svých příjmů dovolit platit komerční nájmy. Mediální zájem to přitom vzbuzuje málokdy a každopádně mnohem méně, než by bylo potřeba. Tento neblahý stav je způsobený dvěma faktory. Předraženými nájmy a nízkými mzdami a platy.

V nájemním bydlení v Česku žije zhruba 20 procent lidí, což možná pro politiky není až tak zajímavé. Problém s nájemním bydlením se pak ve veřejné debatě redukuje často na hlavní město, občas k tomu přibude ještě Brno nebo Plzeň. Bydlení je ale nedostupné pro řadu profesí i v krajských městech, kde lidé rovněž žádají o příspěvky na bydlení, protože jim jejich příjmy na zaplacení nájmu nestačí. A situace se stále zhoršuje – nájmy setrvale rostou, zatímco ochrana nájemníků je pořád mizivá. V nájemním bydlení se velmi často řetězí krátkodobé smlouvy, a člověk tak nemá jistotu, zda bude bydlet i příští rok. V některých případech se smlouvy obnovují dokonce každý měsíc, což je míra nejistoty, kterou lze jen těžko přežít při zachování psychického zdraví. 

Řeči o tom, že by všichni chtěli bydlet v Praze, zastiňují fakt, že krize bydlení je celosvětová a netýká se zdaleka jen hlavních měst. Způsobuje ji to, že nemovitosti jsou nejlepší možnou investicí. Ostatně řadu bytů například v severočeském Mostě vlastní lidé z dalekých zemí jako Brazílie, Rusko nebo Izrael, aniž by jejich majitelé kdy byli v České republice. Zprostředkovatelé lákají investory v tomto konkrétním případě na to, že si levně pořídí byt, který je jen hodinu od Prahy. Další důvody předraženého bydlení jsou notoricky známé. Pokud se staví, jedná se často o drahé investiční byty, které neslouží k tomu, aby si je koupil člověk, jenž v nich bude bydlet, ale opět jako dobrá investice. Dalším faktorem nedostupnosti bydlení jsou platformy typu Airbnb, které už dávno neslouží k tomu, aby se lidé vzájemně ubytovávali, ale čistě jako hotelové služby. Ostatně dům v Anglické 8, kde jsem vyrostla a který v široce pojatých restitucích získal prasynovec původního majitele, jenž ho obratem prodal italským developerům, je takovým bytovým hotelem úplně celý. Bytů, které slouží pouze ke krátkodobému ubytování, jsou v Praze tisíce. 

Ironií je, že prvním čtením právě prošla novela zákona o cestovním ruchu, která umožní majitelům bytů je registrovat jako ubytovací zařízení. Tím se dosud částečně nelegální provozování hotelových služeb v bytových domech legalizuje. Zatím je v zákoně sice možnost pro obce, aby to regulovaly, ale už existuje pozměňovací návrh, na němž je shoda a který tuto možnost obcím vezme. Takže politici místo toho, aby zakázali Airbnb v podobě de facto hotelových služeb, přijmou zákon, který situaci ještě zhorší. 

Nástrojů, jak navrátit bydlení lidem, je celá řada a pokud by naše vláda přemýšlela o tom, jak situaci zlepšit, uvažovala by aspoň o některých z nich. Danění majetku, danění investičních bytů, pokud jsou prázdné, podpora družstevního bydlení a družstevní výstavby, stavba obecních bytů, regulace krátkodobých pronájmů tak, aby se vrátily do obývaných bytů, návrat bytů, které dnes slouží jako kanceláře, původnímu účelu, regulace nájemného a další. Ve světě se o všech těchto opatřeních diskutuje, stačí se inspirovat městy, která pro své obyvatele chtějí něco dělat.

Místo toho se jakákoliv kritika současného stavu potkává s výsměchem. Nikdo se moc nediví, že si velká část lidí z profesí, které jsou pro společnost potřebné, nemůže dovolit pronajmout byt za komerční nájem i v případě, že jsou v rodině dva lidé, kteří vydělávají. O situaci samoživitelek je snad lepší ani nepřemýšlet. Od hraběcích rad lidem, o jejichž životní situaci a problémech nevíme zhola nic, bychom se tedy mohli posunout k základní otázce důstojného života – jak je možné, že si tolik lidí v Česku ze svých příjmů nemůže dovolit platit nájem? Stát to zatím řeší příspěvekem na bydlení, který ale nemůže donekonečna sanovat nemravně nízké mzdy a vysoké nájmy. V nové superdávce se ostatně výše nájmu konstruuje na základě oněch přátelských nájmů, které většinou seženete přes známé anebo – máte-li štěstí – výjimečně i na stránkách realitních kanceláří. Ale nejsou řešením pro všechny. Podle Mariana Jurečky by se lidé měli snažit mít nižší nájem, což vypadá, jako by si myslel, že bydlí draze schválně. Možná by se místo toho konečně mohla začít vláda snažit pro lidi v zoufalé situaci něco dělat.