V sobotu 15. března proběhla v Bělehradu největší demonstrace v dějinách Srbska. Šlo o dosavadní vrchol aktivit studentského protestního hnutí, které funguje od listopadu loňského roku. „Jsem environmentální aktivistka, takže jsem byla na mnoha protestech. Ale poprvé v životě jsem zažila, jak bok po boku stojí lidé z levice i pravice, ale nesnaží se vzájemně o ničem přesvědčovat,“ popisuje pro Alarm atmosféru sobotní demonstrace 25letá účastnice Tijana z Bělehradu. „Prostě tam jenom byli na podporu studentů. Takovouhle toleranci jsem neviděla dlouhé roky.“
Protesty začaly kvůli tragédii, která se stala v druhém největším městě Novi Sad. Spadla zde střecha nově zrekonstruované budovy vlakového nádraží a připravila o život celkově patnáct lidí. Protestující začali okamžitě tuto událost rámovat jako systémový problém související s obří korupcí a neschopností státní správy a odmítali, že by se jednalo o nešťastnou náhodu.
Ještě v listopadu začala na protesty navázaná okupace několika fakult Bělehradské univerzity. Studentstvo se zabarikádovalo v univerzitních budovách a ty se tak staly hlavním místem, kde se protestující scházeli a promýšleli další strategii. Blokády se rozrostly i do dalších univerzitních měst v Srbsku a studující na svou stranu postupně získali většinu srbské společnosti. O dalším postupu se rozhoduje na veřejnosti otevřených plénech.
Kromě samotného použití zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu je na symbolické úrovni zásadní doba, kdy k tomu došlo. Právě totiž probíhalo 15 minut ticha, které se na demonstracích drží za 15 obětí zřícené střechy z Noveho Sadu.
Postupují velmi koordinovaně, nemají žádné formální vůdce a usilují o vyšetření celého incidentu v Novem Sadu a také o hlubší změny fungování politického systému v zemi. Podle výzkumnice Niny Djukanović se jedná o největší studentské protestní hnutí od roku 1968.
„Lidé chodí na protesty v dobré náladě, mají více trpělivosti než obvykle a chovají se k sobě ohleduplně. Když vám někdo šlápne na nohu nebo do vás vrazí, okamžitě se vám omluví,“ říká pro Alarm další účastnice protestů, 39letá Marija, která na sobotní demonstraci do Bělehradu dorazila z města Čačak.
Poslední měsíce zemí procházely studentské pochody, které mířily z různých měst do Bělehradu právě na sobotní demonstraci. Kromě nich do hlavního města dorazily tisíce pracujících z regionů, ale protestovalo se i na dalších místech.
Režim na hraně
Podle neziskové organizace Archive of Public Gatherings bylo v ulicích Bělehradu téměř 300 tisíc lidí, studentští organizátoři odhadovali číslo na 800 tisíc. Státní složky nepřekvapivě uvádějí řádově nižší čísla – podle policie mělo jít o 107 tisíc lidí, podle armády dokonce jen 88 tisíc lidí. Studenti však tvrdí, že k takovým číslům lze dojít, pokud se počítá pouze pár hlavních ulic a náměstí. Jenže jak ukazují záběry, v Bělehradě byly v sobotu zaplněné úplně všechny ulice.
I podle středních odhadů by ale šlo o největší protest v dějinách země. „Velká část veřejnosti si od soboty slibovala politické rozřešení, něco jako když jsme před 25 lety svrhli Miloševiče. Studentstvo ale nic takového nepožadovalo,“ vysvětluje Marija.
V poslední době zaujal Vučićův režim vůči hnutí vedenému studenty smířlivou strategii. Tvrdí, že je ochotný jednat a provedl několik formálních ústupků. Studenti ale s Vučićem jednat odmítají – požadavky směřují na konkrétní instituce, čímž zdůrazňují fakt, že úřady jsou obsazeny lidmi loajálními k prezidentovi.
Přímou konfrontaci si ale Vučić nemůže dovolit ani kvůli široké podpoře studentů – podle průzkumů veřejného mínění podporuje jejich požadavky 80 procent Srbů a Srbek. Zásadní roli hraje i horizontální organizace studentského hnutí, díky níž režim nemá na koho cílit buď přímou represí, nebo očerňující kampaní.
Ještě v listopadu ale Vučić a jeho lidé na studentské protesty reagovali násilím – někdy přímo ze strany policie, jindy šlo o neidentifikované skupiny lidí, u nichž se později prokázalo, že jde o členy vládnoucí strany. V lednu zase veřejnost šokovaly záběry auta, které najelo do demonstrantů a málem zabilo jednu ze studentek.
Před sobotní demonstrací se tak nad ulicemi Bělehradu vznášela otázka: Jak bude režim reagovat na takhle velkou mobilizaci? Některé optimističtější hlasy upozorňovaly na fakt, že k akci proti tak obrovskému počtu lidí policie jednoduše nemá sílu. Ze Srbska ale zaznívaly i obavy z použití tradiční techniky k delegitimizaci a represi protestů – infiltraci davu provokatéry, kteří spustí útoky na policii a ta zareaguje násilím proti všem účastníkům. „Na protest jsem přicházela s napětím a strachem, protože si už radši ani nechci představovat, čeho je tahle vláda schopná,“ říká Marija.
Zásahy bez výstřelů
Státní složky podle všeho nepřikročily k otevřenému násilí. Využily však možná ještě záludnější metodu než zmíněné provokatéry. Podle výpovědí z místa, videí a expertů byla v zemi poprvé použita zbraň známá pod zkratkou LRAD nebo česky jako sonické dělo. To nepůsobí smrtelně, ale má paralyzovat nebo ochromit protivníka pomocí vysoké hlasitosti.
Podle českých Armádních novin můžou tyto zbraně „přivodit až nesnesitelnou bolest zasaženým osobám“, ale kromě toho způsobují také dlouhodobější následky – bolest hlavy, nevolnost, tinnitus nebo dokonce ztrátu vlasů. Původ těchto zbraňových systémů opisuje dobře známou trajektorii takzvaného imperiálního bumerangu: Nejdříve je začala využívat americká armáda k tomu, aby „kontrolovala nepřátelské davy“ během svých invazí v Iráku a Afghánistánu. Od poloviny nultých let je ale převzala také americká policie proti demonstracím na americké půdě, naposledy se jim zvýšené mediální pozornosti dostalo během nasazení při protestech Black Lives Matter po policejní vraždě George Floyda.
U LRAD se zvuk – na rozdíl od běžných reproduktorů – „nešíří kruhově, ale právě a jen v onom úzkém kuželu. Pokud stojíte jen pár metrů od zasažené zóny, budete jen nechápavě pozorovat svíjející se lidi na zemi, ležící jen pár metrů od vás.“ Tomu odpovídají videa z Bělehradu, na kterých se lidé zničehonic rozutíkají ze středu ulice na kraje.
Ministerstva vnitra, obrany i prezident Vučić i přesto použití popírají. „Zbraň je ale již několik let součástí bezpečnostního systému srbského státu,“ vysvětluje pro Alarm novinářka Anastazija Antanasijević z našeho partnerského serveru Mašina. „A její použití nejspíš bude mít na další vývoj protestů zásadní vliv.“ S tím souhlasí i Marija: „Trochu jsem se bála, že se nic nestane a protesty prostě vyšumí. Ale po použití sonického děla se hněv veřejnosti stupňuje s každou hodinou.“
Kromě samotného použití zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu je na symbolické úrovni zásadní doba, kdy k tomu došlo. Právě totiž probíhalo 15 minut ticha, které se na demonstracích drží za 15 obětí zřícené střechy z Noveho Sadu. „Úderem sedmé hodiny celé město najednou ztichlo. Najednou slyšíte jenom ozvěnu v uších z toho všeho hluku předtím,“ popisuje Tijana svůj zážitek z demonstrace. „Po 11 minutách ticha jsem najednou slyšela, jak lidi daleko za mnou začali křičet. O tom, že došlo k použití zvukového děla, jsem se dozvěděla později. A dávalo to perfektní smysl. Protože žádný normální člověk by si nedovolil takhle zneuctít památku obětí.“
„Všechny nás to vyděsilo. Hned jsem začala utíkat a hledat úkryt pro svoji matku, která už je v důchodovém věku. Potom jsme raději z protestu odešly,“ popisuje svůj zážitek se sonickým dělem Marija. „Jezdily okolo nás sanitky, od neděle si na sociálních sítích čtu zprávy o tom, že hodně lidí potom skončilo na pohotovosti.“
Incident tak kromě prezidenta uškodí nejspíš i příslušníkům bezpečnostních složek. Na několika záběrech přitom policisté skládali štíty nebo tleskali protestujícím. „Fakt mě nezajímá, že nás policajti najednou hezky zdravili, když nás doteď roky mlátili, zatýkali, vydírali a obtěžovali. Užívali si, že slouží režimu a dělali by to dál, nebýt studentských protestů, ze kterých se stalo lidové povstání,“ přidává svoje rozhořčení Marija.
Za horizont protestu
Prezident Vučić se zřejmě odstoupit nechystá. Na rétorické úrovni pokračuje ve strategii, která kombinuje uznání studentů a protestujících s lehkými protiútoky. V sobotním projevu z prezidentského paláce na jednu stranu označil demonstraci za velkou, K tomu uznal, že „99 procent protestujících nechtělo problémy“ a prohlásil, že se jakožto lidé u moci musí „poučit a změnit.“ Na druhou stranu si postěžoval na to, že demonstranty pohání „negativní energie, vztek a rozhořčení namířené proti srbským vládním činitelům.“ A pokud prý někdo zpochybňuje jeho legitimitu, má se s ním utkat ve volbách.
Kromě toho opět varoval před barevnou revolucí, tedy sérií změn režimů ve východní Evropě a střední Asii směrem k prozápadnímu směřování. Velká část evropských médií – a v tom se s Vučičem shodují, byť s opačným znaménkem – na politické konflikty v regionu ráda nahlíží skrze osvědčenou šablonu „místní autokrat versus prozápadní opozice“.
Ze studentských požadavků i pohledu do protestujících ulic, kde nevidíme žádné vlajky EU, je však zřejmé, že srbskou situaci tato interpretace zcela nepostihuje. „Rozdali jsme naše doly Číně, energetiku Rusku, lithium a banky Německu. Většina EU zůstávala zticha nebo podporovala Vučiće kvůli lithiu,“ vypočítává zahraniční vlivy Marija.
Právě proto by o osudu země měli rozhodnout především Srbové a Srbky. Jak ukazují průzkumy i průběh protestů, ti teď věří právě studentstvu. „Teď čekáme na to, s čím přijdou, abychom je mohli podpořit tak, jak je v našich silách. Ale mám strach z toho, že režim bude časem používat čím dál tím více hrubé síly,“ popisuje vyhlídky do budoucna Tijana.
Novinářka Antanasijević z našeho partnerského srbského média Mašina považuje sobotní protest za zcela zásadní, protože jasně ukázal, kolik lidí je ochotno se do protestů aktuálně zapojit – navzdory explicitnímu zastrašování, výhrůžkám fyzickým násilím a dezinformační kampani provládního tábora. „Statisíce lidí měly odvahu dorazit do Bělehradu,“ říká pro Alarm. „Teď musí najít odvahu k tomu, aby se se svými kolegy, sousedy a přáteli organizovali i lokálně. Stávky, blokování institucí a vytváření tlaku na lidi, kteří o věcech rozhodují – to všechno musí pokračovat a studenti to sami nezvládnou.“
Studenstvo se obrací na srbskou společnost a mluví o tom, že je potřeba pořádat občanská shromáždění na lokální úrovni a že se musejí lidé začít organizovat sami. Tento protest má podle ní potenciál proměnit nejen srbskou společnost. „Sobotní akce přinesla také neuvěřitelné projevy solidarity a péče,“ pokračuje Antanasijević. „Občané chránili studentstvo a sami sebe navzájem a město bylo prosycené bezprecedentním pocitem sounáležitosti a jednoty.“ Pokud mají být tyto protesty úspěšné a mají něčeho konkrétního dosáhnout, musí tato jednota vydržet.
Zatímco zbytek Evropy se děsí nástupu krajní pravice, v Srbsku probíhá experiment v radikální demokracii, který na kontinentu nemá za dlouhé roky obdoby a může bez nadsázky změnit svět. Nad srbským optimismem se ale kromě stínu státního násilí vznáší také historická lekce z minulé dekády. Tehdejší masová protestní hnutí od arabského jara přes Occupy až po řecké demonstrace proti škrtům ukázala, že úspěšná mobilizace ještě nutně neznamená převzetí a transformaci politické moci. Studenty vedené hnutí se však od globálních hnutí z desátých let také odlišuje – například striktním pokynem (a jeho naplněním), aby se nevnikalo do žádných vládních budov. Na další krok protestujících by tak se zatajeným dechem měl čekat nejen Vučić, ale také celá Evropa.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
