„Moc nechápu, jak se mohli na Posh Isolation objevit Iceage. Vždyť tam vychází ten největší šrot, noise, power electronics a tak.“ Je konec ledna 2013 a na festivalu CTM jdeme omrknout aktuální dánské postpunkové hvězdičky Iceage. Kantine am Berghain je nacpaná k nesnesení a punkové hitovky, kde je gotické melancholie jako šafránu, nás vyhánějí do zimy během pěti minut. I tak jsem si ten kontrast zapamatoval. Jméno Posh Isolation jsem v tu chvíli sotva znal, ale kamarád ho už tehdy bral jako pojem. Co dělalo na noisovém labelu něco tak vlezlého? Přitom v tu dobu už začínal proces, díky kterému se značka Posh Isolation zařadila mezi nejrespektovanější nezávislá vydavatelství v Evropě – a zároveň zcela opustila puristické představy o hluku.
Letos na začátku roku kodaňský label na svém instagramu oznámil ukončení činnosti. Bez velkých fanfár, bez velkého zájmu médií, přesně po šestnácti letech, v okamžiku, kdy do počtu tří set vydaných nahrávek zbývaly už jen tři. Tahle neokázalost je vlastně typická pro značku, která po celou dobu existence hrála podle vlastních pravidel, ať už vydávala hluk, techno, punk nebo hyperpop. Snad více než co jiného byli Posh Isolation přehlídkou paradoxů.
Extrémy a šeď
Počátek labelu podávají jeho zakladatelé jako sérii náhod. Tehdy ještě teenagera Lokeho Rahbeka na vlastní vernisáži iritovalo, že návštěvníci věnují pozornost spíš vínu a společnosti než umění, takže z ní utekl a ne zcela záměrně se dostal na hlukový koncert, který mu přinesl mnohem intenzivnější a autentičtější prožitek. Jeho organizátorem byl o čtrnáct let starší Christian Stadsgaard, který mu otevřel bránu do světa experimentální a extrémní hudby. Když si za ním Rahbek přišel pro tipy ohledně produkce, došlo i na společné hraní, ze kterého záhy vykrystalizovala první nahrávka projektu Damien Dubrovnik, a aby ji ti dva měli kde vydat, založili si vlastní label.
První roky se nesly v klasickém undergroundovém duchu, s kazetami v nákladech desítek kusů, stylově v okruhu noisu, punku a black metalu a s patřičně špinavým zvukem. Jak a proč se tedy o Posh Isolation začalo mluvit? Svoji roli sehráli zmínění Iceage nebo synthpopoví Lust for Youth, kteří tu na začátku kariéry vydali několik kratších nahrávek. Milníkem bylo nepochybně také album The Wild Palms (2014) od projektu Croatian Amor, který Rahbek výstižně označuje za „bubblegum industrial“. Velice limitovanou edici nahrávky rozesílal výměnou za nahé fotky zájemců, což se samozřejmě rozkřiklo. A média si začala všímat různých specifik labelu a jeho unikavé identity.
Kodaňské vydavatelství předložilo širší alternativní scéně jakousi synekdochu undergroundu.
Jeho členové často působili jako parta kamarádů, kteří jen mimochodem dělají hudbu. Když si jako doplněk labelu založili v dánském hlavním městě obchůdek, kde prodávali především vlastní desky a který skončil už před pár lety, stalo se z něj místo setkávání. Rahbek a Stadsgaard s oblibou zdůrazňovali, že vydávají alba jen hudebníkům, které osobně znají, a label tak měl silně lokalizovaný záběr, kam kromě Kodaně spadalo hlavně několik známých ze Švédska. Zároveň v prezentaci projektů byla jistá uniformita. Na festivaly hudebníci přijížděli v elegantních košilích a společenských kalhotách, stylem na hraně mezi sexy módní přehlídkou a úřednickou nudou. Na coverech nahrávek najdeme fragmenty fotek, které budí emoce, ale neumožňují dekódování. A co znamenají názvy projektů jako Age Coin, Yen Towers nebo Puce Mary? Jaký mají smysl odkazy na Balkán u Croatian Amor a Damien Dubrovnik – jde o hrůzy války v Jugoslávii, přímořské avantýry, nebo exotizaci periferie Evropy?
Posh Isolation kolem sebe vždycky měli nádech tajemství, aniž by bylo jisté, že opravdu něco skrývají. Dvojice zakladatelů konzistentně odmítala vysvětlovat jednotlivosti, ráda ale odhalovala abstraktnější principy a výslovně vybízela posluchače, ať se řídí vlastními instinkty.
Poněkud vágně se dá říct, že pro přístup Posh Isolation jsou klíčové emoce a intenzita. „Myslím, že dvě nejdůležitější témata umění jsou sex a smrt,“ uvedl Rahbek v rozhovoru pro zin Special Interests. V hluku a industrialu se tyto oblasti zpravidla pojí s transgresí a ohledáváním krajností. Šok a konfrontace ale nebyly labelu vlastní ani na začátku a jejich stopy postupem času mizely. Na obalech a v názvech skladeb a alb se sice objevovaly motivy fetiše nebo násilí a kolem Posh Isolation se dlouho vznášela jistá aura chlípnosti či ještě spíš amorálního, libertinského, lehce narcistního hédonismu, mělo to ale i druhou stránku. Zejména pozdější produkce labelu byla často extrémně intimní, romantická i sentimentální. Tyhle paradoxní nebo zdánlivé duality jsou pro Posh Isolation typické. Rahbek a Stadsgaard se rozloučili fotkou, na níž vypadají jako strhaní úředníci, kteří se vystrojili na focení, ale potom na ně padla únava a šeď dlouhého týdne. To má být dekadence?
Lhát pravdivě
Když Rahbek a Stadsgaard mluví o svých uměleckých kritériích, kladou důraz na opravdovost a upřímnost; pravdivost uměleckého výrazu pro ně ovšem není spojená s pravdou objektivní. Zatímco svět umění kolem nich se stále více obracel k politice, identitám a autobiografii, členové Posh Isolation zůstali wildeovskými estéty, kteří tvrdí, že umění má svou vlastní, ryzejší pravdu, a v tomto smyslu rádi ocitují Artauda nebo Picassa. Jejich variace na osamělého, introspektivního génia je ovšem jednak poučená dvěma sty let kritiky romantismu, jednak je silně a přiznaně kolektivní. Uměleckým dílem je z určitého pohledu celý label, a zejména Stadsgaard rád zmiňuje metaforu domu vznikajícího z jednotlivých cihel-nahrávek.
Přes veškeré tajnůstkářství však Posh Isolation nabízejí určitá vodítka. Odmítají koncept alba jako narativu s jasným směřováním, namísto toho o albech uvažují jako o samostatných světech nebo ještě lépe o místnostech, kam může posluchač vstoupit a zařídit si je podle sebe. Tenhle nevtíravý přístup je ve světě nonstop reklamy osvěžující, nicméně má i svá úskalí. Některé nahrávky z katalogu jsou natolik otevřené, že se rozplývají do prostoru a fungují spíš jako muzak. Jako příklad může posloužit i produkce samotného Christiana Stadsgaarda pod hlavičkou Vanity Productions. Stadsgaard dokáže vymyslet silné motivy, ale bez kompozičního směřování končí tracky u neurčitého ambientního přelévání zasmyčkovaných melodií. Také některá tanečnější alba nabízejí spíš sbírku váhavých gradací než skladby.
Estetika Posh Isolations není spojená se specifickým, okamžitě rozpoznatelným stylem. Nabízí ale platformu, díky které mohou vznikat skutečně mimořádná díla. Asi nejzásadnějším z nich je Love Means Taking Action (2016) od projektu Croatian Amor. Rahbek tady představuje víceznačný leitmotiv dokonalého, asexuálního, nesnesitelně krásného anděla, který se pak v jeho tvorbě opakuje ještě mnohokrát. Chvějivý a zároveň nelidský, možná generovaný, možná jen silně procesovaný ženský vokál se protíná s táhlým, organickým harmoniem a umělými elektronickými zvuky. Na jednu stranu to je hudba zcela netělesná, hyperreálná, na druhé ve své prchavosti a křehkosti nese extrémně silné emoce na hraně mezi melancholií a extází. Struktury jsou volné nebo jen naznačené: jde o popovou koláž, která podobně jako organický útvar na přebalu desky (snad je to kalózní těleso, část mozku zajišťující propojení hemisfér) plave v synteticky působícím slizu. Odlidštěnou krásu a intimní hnus od sebe nejde oddělit.
Vývoj se u Posh Isolation nikdy nezastavil. Už od hlučných začátků jsou společným jmenovatelem smutek a sentiment, které se objevují ve stále nových žánrových mutacích. Nejvíc jsou slyšet dva vlivy: Burial a Prurient. Burialovu „skleslou euforii“, snovou future garage s praskáním vinylu, není třeba zvlášť představovat; americký hlukař Prurient několik let před Posh Isolation vnesl do noisu synťákové melodie. A Dánové se mohli inspirovat i modelem fungování jeho Hospital Records, kde jde primárně – byť ne tak striktně – o skupinu přátel, kteří do světa chrlí své představy o extrémní hudbě. Vedle toho label integroval minimal/industrial techno, které kolem roku 2015 vládlo experimentálním festivalům, nebo soundtrackovou hudbu a později sad boy estetiku Drain Gangu a Yung Leana, digital hardcore nebo hyperpop. Noise se postupem času vytrácel, nastoupil pop.
Pokoj bez domácího
Dánové dokázali najít silné vyjádření v nejrůznějších polohách. Fázi čistého hluku jsem se nejvíc přiblížil na Creepy Teepee 2016. Damien Dubrovnik vystoupili ve stísněném prostoru, který vypadal jako stará dílna nebo garáž, a publikum zvukem vyloženě drtili. Rahbekův maniakální řev doplňovaly rytmické pulzy typické pro power electronics, které rezonovaly celým tělem, až hluboko pod nimi se daly najít smutné melodie. Syrovost tohoto zážitku zopakovali později v Ankali, žádné z alb ho ale plně nezachycuje. Zato „exkluzivní“ živá prezentace vynikajícího dronového alba Great Many Arrows na berlínském Atonalu 2017 fungovala sotva napůl. Obří industriální sál Kraftwerk na rozlehlé zvukové krajiny zkrátka nebyl připravený.
U Puce Mary, jedné z nejvýraznějších hlukařek dneška, živé prezentace poměrně sofistikovaných alb nikdy naplno nefungovaly. Speciální performance A Feast Before the Drought na zmíněném ročníku Atonalu čerpala z plíživého hnusu typického pro death industrial a měla svou sílu, stejně jako pozdější sety ale trpěla doslovností. Jako by set čekal na spontánní intenzitu, na kterou v detailních plánech nezbylo místo. Naproti tomu hudba Croatian Amor je bytostně studiová, přesto naživo dokáže předat část oné odcizené, andělské intimity a přenést posluchače z rušného, přelidněného sálu do osobního prostoru rozjímání.
V letech po covidu byli Posh Isolation respektovanou institucí, od které už se mnoho nečeká. Label přitom nadále představoval nové tváře: třeba oqbqpo & Scandinavian Star nebo Kamil Dossar nabídli svěží pohled na (dekonstruovaný) pop s prvky r’n’b, hyperpopu nebo future garage. A více pozornosti by si rozhodně zasloužila monumentální kompilace I Am Here Now, When Will You Be Here Again? (2023). Dvacet osm skladeb od různých interpretů je množství, ve kterém se prakticky nedá orientovat – a snad je to záměr. Když navážu na metaforu místností, tady jich posluchač v rychlém sledu projde desítky, jen aby se ztratil, chvílemi propadal nudě, chvílemi extázi a pak marně dohledával, kudy to vlastně šel. Křehká, melancholická, sentimentální krása některých tracků až bolí.
Zhodnotit a vysvětlit fenomén Posh Isolation není jednoduché. Bohatý katalog labelu je plný singlů, které si umělci zapojení do kolektivu vydávali zřejmě zcela podle libosti. Mnohdy to jsou jednohubky, které jen prošumí a sotva mají aspirace hledat nové výrazy. Přesto kouzlo labelu není omezené jen na několik skutečně osobitých nahrávek, jako jsou ty výše zmíněné. Kodaňské vydavatelství předložilo širší alternativní scéně jakousi synekdochu undergroundu. V době, kdy vzniká stále více hudby všech žánrů a proveniencí, šlo pro ty, kdo dokázali vstřebat temnou nebo emocionálně vyhrocenou hudbu, o kompaktní útočiště, lokální skupinu spojenou přátelstvím, prostor autentických emocí. Hudební hype často staví na narativu, Posh Isolation ale fungovali jako topos: otevřená místnost, se kterou může každý naložit podle vlastních představ. Její provoz mohl fungovat ještě roky, majitelé se ale rozhodli jinak. Evidentně je netlačila žádná krize, jen si zkrátka řekli, že to stačilo. A tak ji opustili a dveře nechali otevřené všem.
Autor je hudební publicista a promotér.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás