Dánská sociální demokracie vyhrává volby, ale není to zadarmo 

V podstatě žádná vláda, která byla u moci během epidemie covidu a následných ekonomických otřesů, neustála následující volby. Zvláště levici pak decimuje celosvětové tažení pravice a ultrapravice, kterou pak v Evropě podporuje současná americká vláda, jako viceprezident J.D. Vance ve svém projevu v Mnichově. Výjimkou kráčející proti proudu jsou dánští Sociální demokraté. Volby vyhráli v roce 2019 s 25,9 procenty a premiérkou se stala Mette Frederiksen. V předčasných volbách v roce 2022 si její strana o necelé procento polepšila, všechny ostatní strany zůstaly daleko za ní, včetně radikální pravice.

Přístup dánských socialistů k imigraci je i vzhledem k očekáváním, která od severu Evropy stereotypně máme, přinejmenším kontroverzní a v mnoha ohledech nehumánní. Současně imigrace již není tématem dánských voleb. Extrémní pravice je v zemi marginální, levice dokáže opakovaně vyhrávat volby a prosazovat svůj program zaměřený na zájmy pracujících i na kulturní otázky nebo radikální klimatickou politiku.

O dánské premiérce je slyšet i v zahraničí a to nejen kvůli atakům Donalda Trumpa na Grónsko, které je (zatím) dánským autonomním územím. Frederiksen překročila hranice třeba zvládáním pandemie, kdy Dánsko patřilo k zemím s nejnižším počtem úmrtí v Evropě. Zatímco v Česku se střídali ministři zdravotnictví a premiér Andrej Babiš pořádal zmatené tiskové konference, dánská premiérka odpovídala v přímém přenosu na dotazy dětí týkající se epidemie a země se soustředila na co nejrychlejší návrat školáků do škol. Aktivní role vlády, kdy neustále komunikovala s občany, se projevila také ve vysoké důvěře, kterou lidé ve vládu měli.

Důvěra je současně klíčovým elementem držícím pohromadě severské státy a je základem robustních sociálních politik. O důvěru se opírá předpoklad, že každý, kdo ji potřebuje, si zaslouží pomoc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a není nutné přemýšlet o tom, že by někdo něco takového zneužíval. Dlouho se přitom debatuje o tom, zda je silný sociální stát severského typu slučitelný s vyšší imigrací. Každá ze skandinávských zemí hledá odpověď po svém.

Hledání odpovědi začalo zhruba v osmdesátých letech s postupným vzrůstajícím počtem příchozích ze států mimo Evropu. Semínka pochybností ve společnosti se ujala krajní pravice, která ho patřičně živila a opečovávala. Pomáhaly ji s tím ostatní strany, které problémy provázející migraci ignorovaly. Zlom přichází s přelomem milénia, kdy v Dánsku strmě rostly preference pravicových nacionalistů z Dánské lidové strany, zatímco socialisté v tématu tápali.

Po letech hledání přišli Sociální demokraté s kontroverzním mixem politik, kdy socialisté prosazují všechny obvyklé politiky sociální demokracie s jedinou výjimkou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a tou je přístup k migraci. Zde v zásadě adoptovali politiky radikální pravice. Ale popořadě.⁠⁠⁠

V roce 2015 ztratila levice v dánském parlamentu většinu navzdory výhře sociální demokracie. Tehdy se jejího vedení ujímá v té době 37letá Mette Frederiksen a vede nejsilnější opoziční stranu, zatímco vládne liberální a konzervativní pravice, která svou vládu opírala o hlasy pravicových nacionalistů z Dánské lidové strany. Ti se v roce 2015 stali druhou nejsilnější dánskou stranou se ziskem 21 procent, kdy jejich hlavním politickým bodem byl boj proti imigraci. A to se volby konaly v červnu ještě před hlavním migračním náporem, který v Evropě přišel s podzimem.

Tato vláda v roce 2016 přijala zákon, jehož deklarovaným cílem mělo být odrazení imigrantů, aby směřovali do Dánska. Zákon umožňoval imigrantům zabavovat cennosti nebo oddaloval slučování rodin na tři roky. Zákon byl přijat prakticky napříč parlamentem, kdy pro něj zvedli ruku i opoziční sociální demokraté již pod vedením Frederiksen. 

Zpátky ke kořenům

V roce 2018 přijala její strana vlastní restriktivní imigrační politiku, která sledovala tří cíle. Omezit počet imigrantů přicházejících do Dánska, podporovat uprchlíky mimo Evropu a integrovat lidi z nezápadních zemí, kteří již v Dánsku žijí. 

Socialisté si ostrou změnu kurzu dokázali pro sebe zdůvodnit. Do začátku osmdesátých let totiž Sociální demokracie zastávala restriktivní pozice vůči migraci. V zásadě hájila pozice pracujících a odborů. Liberální imigrační politiku prosazovali zaměstnavatelé, jejichž zájmy hájila pravice, kterým se hodila levná pracovní síla. To se změnilo v roce 1983, kdy socialisté pomohli prosadit liberální zákon týkající se uprchlíků, který nerozlišoval mezi uprchlíky a imigranty, celkově liberalizoval přístup země k příchozím z jiných zemí, otevřel jim sociální systém nebo umožnil slučování rodin, tedy příjezd příbuzných. Postupně narostl podíl obyvatel Dánska mimoevropského původu z jednoho na dnešních zhruba devět procent. Změna přístupu socialistů byla způsobena generační obměnou ve vedení strany, která nově kladla větší důraz na mezinárodní hodnoty sociální demokracie na úkor těch národních. Sociální demokraté si tak svůj nedávný obrat obhajují historickými kořeny a svým úkolem hájit zájmy pracujících voličů.

Současně argumentovali, že by se při nezvládnuté imigraci dostal dánský sociální model pod tlak, který by nemusel vydržet. Jeho existenci přitom socialisté spojují se svým vlastním osudem. Náklady na imigraci v roce 2018 činily v Dánsku zhruba čtyři a půl miliard eur, tedy okolo 112 miliard českých korun a blížily se výdajům na dánské základní školství. Podle jejich výkladu je dánský model univerzalistický, tedy každému přiznává právo na rovný a bezplatný přístup ke vzdělání včetně univerzitního, na bezplatnou zdravotní péči, důchod nebo rozsáhlou sociální ochranu. Současně model předpokládá, že si lidé vzájemně důvěřují a pokud mohou, pracují a přispívají vysokými daněmi na chod celého systému. Jeden z jejich argumentů na restriktivní imigrační politiku se pak opírá o obavy z rozbití tohoto provázaného systému, z rozevření mezery mezi těmi, kdo do systému přispívají a kdo z něj benefitují. To podle sociálních demokratů znamená, že jsou cizinci v zemi nadále vítaní, ale je nutná jejich plná intergace do společnosti a celého systému. 

V jejich tehdejším návrhu, který se pak odrazil ve volebním programu i reálné politice, se proto detailně hovoří o různých omezeních přijímání imigrantů, omezení doby pobytu a rychlý návrat do země původu, pokud to situace umožní. Dále se dokument soustředí na pomoc v místě původu, aby se lidé ideálně nevydávali na cestu. A poslední bod se věnuje integraci těch, kdo již v Dánsku žijí. Věnuje se opatřením, aby v rezidenčních oblastech a ve školách podíl imigrantů nepřesáhl určitou proporci, navrhoval povinnost pracovat těm, kdo jsou příjemci dávek, anebo aby dávky pro příchozí nepřesahovaly svou výší dávky rezidentů a tak podobně. V zásadě tak vzali za svůj již schválený dánský model.

Program, jaký dánským socialistům závidí i AfD

Povinnost pracovat pak ovšem vede k tomu, že jsou příchozí nuceni přijímat práce, které jsou pod jejich kvalifikací, protože musí být rádi za všechno, aby mohli získat a udržet si trvalý pobyt. Nekvalifikovaná a hůře ohodnocená práce je však pochybnou cestou k plnohodnotné integraci do společnosti, protože spíše zvýrazňuje pozici obyvatel druhé kategorie a současně posiluje rozevírání nerovností, kdy lidé uvíznou ve špatně placené práci a již se z ní nedokáží vymanit. Současně jsou na ně uplatňovány jiná kritéria než na Dány a tím vzniká rozdělení na dvě kategorie obyvatel.

Vedle návrhů, podle kterých by asi nikdo nepoznal, jestli se jedná o program skandinávské sociální demokracie nebo německé AfD, pak dokument zdůrazňoval, že se opatření nesmí dotknout dětí, pro něž měly existovat speciální balíčky, stát měl investovat ročně 27 milionů eur do denních center a škol v ohrožených oblastech a dlouhodobě má být zajištěno, aby nevznikala místa, kde žije více než 30 procent nezápadních imigrantů. Viz dále.

S takto nastavenou imigrační politikou následně sociální demokraté dvakrát vyhráli volby, sestavili vládu a současně eliminovali pravicové nacionalisty z Dánské lidové strany, kteří ve volbách v roce 2019 spadli z 21 procent na necelých devět a ve volbách v roce 2022 nezískali ani tři procenta. Je samozřejmě otázkou, jestli za to tato politika skutečně stála, protože obrat v imigraci nenastal jen na papíře, ale je reálnou součástí dánské politiky včetně mnoha kontroverzí. 

Od roku 2019 byl třeba postupně lidem ze Sýrie rušen uprchlický status a bylo jim nařízeno opustit Dánsko a vrátit se zpět s tím, že už jsou některé části Sýrie bezpečné pro návrat. To umožňuje změna zákonů z roku 2019, která učinila veškerou ochranu uprchlíků v Dánsku dočasnou. Jakmile Dánsko vyhodnotí danou zemi jako bezpečnou, je uprchlický status rušen a lidé nucení k návratu. To se však dělo a děje způsobem, kdy je třeba uprchlický status zrušen některým členům rodiny a ti jsou nuceni k návratu, zatímco jiní můžou prozatím zůstat. Dočasnou ochranu nalezlo v Dánsku zhruba 35 tisíc lidí ze Sýrie (v Česku pro srovnání jen něco přes tři sta lidí), kteří se nyní mají vrátit zpět. Dánská azylová politika v tuto chvíli svým dočasným nastavením poskytuje nejmenší míru ochrany lidem prchajícím z válečných konfliktů. 

V roce 2021 dánský parlament odhlasoval, že cizincům s podmínečným trestem nemůže být uděleno dánské občanství. Současně vláda začala pracovat na zřízení imigračních center mimo Evropu, v rámci nichž se mělo realizovat azylové řízení, aby tak uprchlíci do Dánska vůbec nemohli přijít, což nicméně v realitě ztroskotalo.

Dánská sociální demokracie tak realizovala opatření, o kterých se krajní pravici jinde v Evropě v té době ani nesnilo. Zákony nicméně měly podporu napříč politickým spektrem podobně, jako když socialisté ještě v opozici pomáhali se zpřísněním tehdy vládnoucí pravici po roce 2015.

Trvalou kontroverzí jsou pak tzv. „ghetto zákony“, které byly přijaty v roce 2010.  Jejich deklarovaným cílem bylo bránit vzniku paralelních společností, komunit s vysokým podílem přistěhovalců z nezápadních zemí, vysokou kriminalitou a vysokou nezaměstnaností. Později byly ze zákona zmínky o ghettech vyškrtnuty, ale cíle zůstaly. V rámci nich jsou v takových oblastech domy bourány a lidé přesunuti jinam. Dánsko kvůli tomu vede spor před Evropským soudním dvorem pro diskriminaci.

V mnohém ovšem slouží Dánům jako varovný příklad dění v sousedním Švédsku, které se potýká několik let v řadě s rostoucí mírou násilí především mezi gangy, kdy počet vražd v přepočtu na obyvatele je druhý nejvyšší po Albánii. Většina těchto vražd se pak odehraje ve zranitelných územích s vyšší mírou chudoby, nerovnosti a větším poměrem lidí narozených mimo Evropu. Jsou to tedy oblasti, které se snaží v Dánsku eliminovat výše zmíněné zákony namířené proti existenci ghett.

Cesta k volebnímu vítězství

Sociální demokraté vysvětlují svou politiku tím, že hájí zájmy svého elektorátu. Vysoká imigrace by narušila sociální kohezi, což by zase podkopalo legitimitu vysokých daní a existenci silného sociálního státu vůbec. Současně by nejvíce zasáhla pracující třídu, ať už v oblasti práce nebo bydlení. Rozpad společenské důvěry směřuje lidi k hledání individuálních řešení a politik pravice. Díky změně v migrační politice můžou socialisté prosazovat svou sociálně demokratickou agendu, v našich končinách považovanou bezmála za komunismus, a udržovat v chodu robustní sociální systém.

Od svého nástupu k moci v roce 2019 tak třeba vláda Frederiksen stihla úspěšně zaútočit na spekulanty s bydlením. To když dánské nemovitosti začal skupovat americký investiční fond Blackstone a tlačil ceny bydlení vzhůru. Nový zákon tomu učinil přítrž a současně zlepšil postavení dánských nájemníků. Novým majitelům pronajímaných nemovitostí zákon zakazuje pět let zvedat nájem nebo jim zakazuje nabízet peníze za vystěhování. A pokud později chtějí nájemné zvyšovat, musí nejdříve zvýšit energetickou účinnost budov, aby byly úspornější. Současně je v Dánsku nájemné regulováno.

Jiným sociálním opatřením je změna v důchodech, kdy dělníci mohou odcházet do penze dříve než lidé z kanceláří. V rámci reprodukčních práv Dánsko rozšířilo přístup k interrupci z 12 na 18 týdnů těhotenství. V rámci ochrany klimatu usiluje Dánsko o snížení emisí o 70 procent do roku 2030 a do roku 2050 chce být klimaticky neutrální. Po vypuknutí války na Ukrajině se pak Dánsko stalo vzhledem k HDP prakticky největším podporovatelem ukrajinské obrany proti ruské agresi.

Přístup dánských socialistů k imigraci je i vzhledem k očekáváním, která od severu Evropy stereotypně máme, přinejmenším kontroverzní a v mnoha ohledech nehumánní (ovšem v rámci měřítek, v nichž by Česko neobstálo v žádném ohledu). Současně imigrace již není tématem dánských voleb. Extrémní pravice je v zemi marginální, levice dokáže opakovaně vyhrávat volby a prosazovat svůj program zaměřený na zájmy pracujících i na kulturní otázky nebo radikální klimatickou politiku.

Dánsko se nenachází ve vzduchoprázdnu. V sousedním Švédsku po posledních volbách převzala moc pravice, která vládu opírá o pravicové extremisty ze Švédských demokratů. Na druhé straně je Německo, v němž se stala druhou nejsilnější politickou silou AfD. V Dánských průzkumech jsou stále na prvním místě sociální demokraté a na druhém zelená levice, což je přejmenovaná Socialistická lidová strana.