V černobílých komiksových příbězích Tomáše Motala se mísí propriety brakových hororů a sci-fi s traumaty českých dějin. Podivné monstrum s dlouhým krkem se rodí zrovna ve chvíli, kdy armády Varšavské smlouvy překračují československé hranice a poslední den roku 1999, kdy se všichni bojí kolapsu počítačů, umírá na place herečka, zatímco bizarní konspirační rádio ohlašuje začátek mimozemské invaze. Všechno je ale možná úplně jinak – v halucinačních vizích Tomáše Motala si totiž nemůže být čtenářstvo jisté ničím.
Motal vystudoval Fakultu umění Ostravské univerzity a s kolegy z oboru v roce 2009 založil darkwave skupinu Schwarzprior, která o pět let později díky desce IDDQD získala hudební cenu Vinyla za objev roku. Jako komiksový tvůrce se Motal objevil v několika sbornících, sólově debutoval v roce 2019 sešity ze série Traum, za které získal dvě výroční komiksové Ceny Muriel (za nejlepší kresbu a nejlepší krátký komiks). Motalovy příběhy z vykloubeného světa Traumu na konci loňského roku vyšly knižně v nakladatelství Centrala v komiksovém albu Traum 1999. Undergroundový, alternativní komiks si v něm podává ruce s ambiciózním experimentem, ale se škatulkami si jeden u Motala nevystačí. „Nikdy si nepřipadám, že jsem něčeho součástí,“ přiznává v rozhovoru.
Traum sis původně začal vydávat sešitově sám, v roce 2019 se pod touto hlavičkou objevily tři povídky. Jak se z toho nakonec stala celá kniha, kterou zastřešilo velké vydavatelství?
Vydávat sešity bylo součástí snahy mít všechno pod kontrolou. Neuvědomil jsem si ale, jak náročné bude dělat marketing a distribuci. Nakonec jsem zjistil, že celé dny nedělám nic jiného, než že se domlouvám s lidmi na sociálních sítích, lepím balíky a chodím na poštu. Bylo to vysilující a nakonec se to tím ztraceným časem a energií ani nerentovalo. Lidé mi říkali, že je blbost to dělat takhle, ale já jsem nikoho neposlouchal, tak jako nikoho neposlouchám celý život…
Když kreslím komiks, je to vlastně film, jen je na papíře, a já jsem sám sobě scenáristou, režisérem a vším dalším, co je potřeba.
Pak se mi narodila dcera a došlo mi, že takhle už to dělat nemůžu. Michał Słomka z nakladatelství Centrala mě uháněl delší dobu a já jsem dlouho odolával, ale když nakonec souhlasil se všemi podmínkami, které jsem mu dal – že chci mít vlastní tiskárnu, vlastního grafika, specifickou vazbu, zkrátka knihu, která bude sama o sobě artefaktem –, tak jsme si plácli.
Po vydání prvních čtyř sešitů jsi pokračoval s kreslením dalších příběhů?
To ne, protože komiks dělám ve volném čase a ten jsem neměl. Nejprve vznikla povídka Matka příroda v rámci komiksového sympozia v Klenové. Následně jsem se pustil do povídky Tyráž, kterou jsem psal na pokračování do časopisu Tvar. Ti ale původně domluvený rok nakonec zkrátili, když po začátku války narostly ceny energií a jako první věc v časopise zařízli komiks. Což se nakonec odrazilo i v tom, jak ta povídka skončí – padne tam čtvrtá stěna a hlavnímu hrdinovi zavolají, že už na komiks o něm nemají peníze. On jim odpoví, že měli takovou kravinu zaříznout už dávno. Úplně nový je Manequin Hurikán, jenž vznikal pro knihu díky grantu, který jsme na ni dostali.
Před lety vyšla na Alarmu recenze na původní sešity Traumu. Antonín Tesař tehdy psal o příbězích jako o fragmentech „vytržených z prostředku širšího vyprávění, vyšinuté impresi mířící odnikud nikam“. Přiznávám, že mi to na halucinační styl vyprávění sedí, nicméně v knižní podobě je víc vidět propojení příběhů, které nejspíš pocházejí z jednoho světa.
Vlastně s tím souhlasím, možná až na to, že to vede odnikud nikam. Ale chápu, že když nemáš příběh v hlavě tak jako já, může to takhle zmatečně působit. Já mám vypracovanou mytologii světa, do nějž jsou zasazené různé fragmenty, které si čtenář skládá jako mozaiku. Pro knihu jsem vytvořil hrdinu, kolem nějž se více méně točí všechny povídky. Je to zpěvák fiktivní kapely Manekýn. Tím jsem se snažil docílit větší sevřenosti. A to je také důvod, proč v knize chybí povídka Maják 1, která mi tam zkrátka nezapadala.
Příběhy jsou ale spíše jen načrtnuté a nechávají čtenáře, aby si je domyslel sám…
Přesně to mám rád u věcí od Davida Lynche. I můj oblíbený Stephan King kdysi řekl, že nejlepší záhada je ta nevysvětlená. Nepotřebuju, aby bylo všechno naservírované a ještě ti to postavy vysvětlovaly. Mám rád, když ti umění dá prostor pro vlastní interpretaci. Tak jsem to měl i s texty pro Schwarzprior.
Jako by pro tebe bylo zásadnější budování světa, do kterého si čtenář může vlézt a zabydlet ho. Máš ho už celý vymyšlený nebo vzniká postupně?
Mám jeho základní body. Doma mám složku, do které si píšu poznámky, abych se v tom úplně neztratil. Mám třeba složku se jmény kapel nebo firmami, které tam hrají nějakou roli.
V čem vidíš specifika komiksové tvorby třeba oproti knižním ilustracím nebo psaní textů k hudbě?
Nechci, aby to vypadalo, že jsem byl v kapele, a teď dělám komiks. Já ho měl rád od dětství, vyrůstal jsem na Ábíčkách ze 70. let, pak za mého dětství vycházela Kometa, a když jsem byl trochu starší, tak mě uhranula první čísla časopisu Crew. Mně nikdy nebraly ty klasické komiksy, třeba Superman, Spiderman a marvelovky vůbec, až v Crwi jsem díky Hellboyovi, Sin City, Lobovi nebo Soudci Dreddovi objevil, že komiks se může vyprávět i víc punkově, nebrat si servítky a bejt drsnej.
Kdy jsi začal kreslit komiksy?
Velmi brzy. Šli jsme třeba s tátou do kina na Den nezávislosti a já si pak doma kreslil do sešitku děj z filmu, jak jsem si ho pamatoval. Miloval jsem taky seriál Akta X, což je velká inspirace pro Traum, a z každého dílu, který jsem viděl v televizi, jsem si udělal vlastní sešitek. To mi mohlo být třeba osm. Nikdy jsem nečetl knížky, jak kreslit komiks, moje škola byla koukat na filmy. Když kreslím komiks, je to vlastně film, jen je na papíře, a já jsem sám sobě scenáristou, režisérem a vším dalším, co je potřeba.
Příběhy z Traumu jsou plné propriet béčkových sci-fi a hororů, které se daly kdysi najít ve videopůjčovnách. Byly to tvoje oblíbené žánry?
Rozhodně. Koukal jsem se na ně s tátou, který měl o filmu velký přehled. Vzpomínám, jak velký vliv na mě mělo, když jsem viděl Jsou mezi námi (They Live) od Johna Carpentera. Je to samozřejmě podstatou béčkový film, ale má pod slupkou závažnější téma. Dodnes mě baví, když se intelektuální vrstva prolíná s tou brakovou.
Zároveň ale tyhle propriety vezmeš a zasadíš je do Česka a jeho konkrétní historie. První povídka začíná 21. srpna 1968 a název celé knihy odkazuje na traumatičnost dějin. Je to motiv, se kterým pracuješ vědomě?
Neřekl bych, že vyloženě zpracovávám nějaká konkrétní historická traumata. Teda rozhodně to nedělám cíleně. Nejde o historický dokument a už vůbec mi nejde o to, čtenáře vzdělávat o dějinách. Spíš to mám z Hellboye, kde jsou hlavní záporáci nacisté, kteří experimentují s nadpřirozenem. Je to ale taky konspirační linka z Akt X, která využívala různé traumatické a záhadné události z americké historie jako třeba zastřelení JFK, válku ve Vietnamu, hon na komunisty v 50. letech, aféru Watergate, Filadelfský experiment, roswellský incident a další, ale tvůrci je upravili tak, aby to sedělo do paranoidní nálady celého seriálu. Já dělám vlastně totéž, ale používám reálie střední Evropy.
A co rok 1999 z názvu knihy?
Odkazuje na Y2K, když se lidi na konci roku 1999 báli, že spadnou počítačové systémy, přijde blackout a skončí svět. Proto je tam jako zlomový rok, kdy startuje ta apokalyptická linka…
…a přilétají mimozemšťani.
To ale nikdo neví, jestli to jsou vážně oni! To jen říká ten dědek v konspiračním rádiu, které odkudsi vysílá do světa. Sedí doma, a než jde na večeři, mluví do éteru o mimozemšťanech. Já jsem jako dítě věřil na mimozemšťany a vůbec všechny nadpřirozené a tajemné jevy, rodiče mi na to téma kupovali knížky a já jsem tomu úplně propadl. Přijde mi, že teď se tyhle konspirace vrací v masovém měřítku. Občas někde narazím na nějaké bizarní teorie a říkám si, že to je, jako kdyby někdo vykradl scénář jedné epizody Akt X, jen tam místo mimozemšťanů dá třeba Ukrajince.
Zároveň je u tebe to, čemu se říká „nespolehlivý vypravěč“ – postavám nikdy nemůžeme na sto procent věřit. K tomu odkazuje druhý význam názvu: Traum jako sen. V tvém komiksu se věci dějí, jako kdyby to byl celé jen sen.
To je další stupeň té mytologie, ten osobní. Kolem těch postav se zkrátka dějí divné věci a každý si je vysvětluje po svém. To je to samé jako teď na sociálních sítích. Každej Jarda z Horní Dolní je expert na složitá, komplexní témata a má na ně hned řešení.
Mluvil jsi o vlivu časopisu Crew a osmdesátkového a devadesátkového západního komiksového undergroundu, který u nás postupně vycházel. Bylo ještě něco dalšího, co ovlivňovalo tvůj komiksový styl? Třeba něco českého?
Zase takový konzument komiksu nejsem, nemám na to peníze a vychází toho strašně moc. Tehdy to ale pro mě bylo něco úplně nového, byl jsem mladý a zasáhlo mě to. Z českých věcí, které jsem četl v Kometě, mě nejvíc svým vizuálním stylem bavil Kája Saudek, a bylo by asi divné, kdyby mě to neovlivnilo. Českou scénu jsem nikdy moc nesledoval, ale občas se ke mně něco dostalo. Mám doma v Olomouci třeba takový bizarní sešit z devadesátek, který se odehrává v Ostravě v budoucnosti a je to erotický kyberpunkový komiks o ekoteroristech nebo něco takového. Ani vlastně nevím, kdo to kreslil. Vypadalo to jako Saudek, kterého tehdy všichni kopírovali, ale samozřejmě to nebylo tak dobré jako Saudek.
Kdy přišel seriózní zájem o tvorbu komiksu?
Když přišla puberta, rozhodl jsem se, že chci být umělec, což prostě znamenalo malovat obrazy, protože o dalších oborech jsem neměl tušení. Takže když jsem se hlásil na střední, už to byla umělecká škola. Teprve na konci vysoké mi došlo, že chci kreslit komiksy a vyprávět jimi příběhy. Plátno mi najednou přišlo strašně omezující. Nakonec i moje diplomová práce byl komiks. Byl vytištěný na velký formát v těžké, jakoby středověké vazbě a bylo trochu nekomfortní ho číst. Byly to takové alkoholovo-drogové pubescentní emo epizodky z nočních klubů a školních večírků.
Bylo to už tehdy černobílé?
Byla tam barva, ale vždycky jen na zvýraznění něčeho důležitého. Takže v černobílé byla třeba v jednom příběhu modrá.
Černobílý je i Traum 1999. Je to tím, že tisk černobílého komiksu je levnější?
Patří to k noirovým žánrům, které mám rád, ale samozřejmě je to i praktická věc. Má to být pořád undergroundový komiks, i když mám někdy obavy, že jsem moc alternativní na mainstream a příliš mainstreamový pro alternativu.
Důležitou roli hraje postava Hurikána, zpěváka kapely Manekýn. Otisklo se v ní nějak tvoje dlouholeté působení v roli frontmana darkwave kapely Schwarzprior?
Asi jo, pracuješ s věcmi, které jsi zažil. Něco jsou vážně příběhy, které se mi staly. Třeba ten otravný fanoušek, který hrdinu pronásleduje. Hurikán se chce jít jen vychcat, ale nemůže se prodrat přes dav, všichni se s ním chtějí bavit, i když on nikoho po koncertě nechce vidět. To jsou věci z vlastní zkušenosti.
Hudba hraje v Traumu zásadní roli. Postavy pořád něco poslouchají, v políčcích figurují obaly desek, které mají na konci knihy dokonce vlastní galerii. Všechny jsou z fiktivního světa?
Když jsem se před lety přistěhoval do Prahy, jedna z prvních výstav byla prezentace fiktivního hudebního labelu Traum Records. Pořád jsem maloval obrazy, ale už jsem hledal nějaký způsob, jak z toho ven, a obaly hudebních alb jsou naprosto ideální způsob, jak pracovat užitkově s grafikou. Nakoupil jsem někde v bazaru desky a přelepil jsem obaly těmi svými, včetně přelepek na vinylu, a to pak vystavil. Myslel jsem si, že to uvidí nějaká kapela a osloví mě, abych jim udělal cover, což se nakonec za celou moji kariéru stalo jen jednou. Když tedy nepočítám obaly desek Schwarzprior.
Hudba u tebe v jednu chvíli převážila nad malováním, nicméně Schwarzprior nedávno odehráli poslední koncert a skončili. Má komiks něco, co hudbě chybí?
Komiks je mnohem intimnější záležitost. Pro mě jako tvůrce je to mnohem osobnější prožitek. Hudba je expresivnější, je spojená s kontaktem s lidmi, zatímco u komiksu sedíš doma sám. To mi s narůstajícím věkem vyhovuje víc.
V poslední povídce hraje důležitou roli kněz z jakési bizarní církve nového typu, který zpívá a lidi jsou u toho šťastní, což je snad jediný moment z celého Traumu, kde se lidi neutápí ve sračkách – skutečně i metaforicky. Jak působí hudba na tebe?
Mě hudba uklidňuje. Záleží samozřejmě na výběru, ale znepokojovat se můžu jinými věcmi, třeba když si přečtu zprávy. Hudba u mě vždycky fungovala jako terapie, i když jsem ji dělal aktivně. Při koncertě jsem na druhé vyblil hnusné věci, které jsem držel v sobě, ať se s nimi popasují, jak dovedou. U komiksu je to podobné, i když to není tak intenzivní, spíš ty emoce upouštíš po douškách jako papiňák, jeden obraz za druhým, zatímco u koncertu ten papiňák otevřeš a pustíš lidem přímo do ksichtu.
Na druhou stranu už mi není dvacet pět a nejsem tak rozervanej. Trochu jsem se asi změnil, což je i důvod, proč kapela skončila. Některé věci už vyprchaly a o to místo, kde jsme byli my, se hlásí mladší kapely, což je dobře. Nechtěl jsem to dělat na sílu a popřít tu původní energii, kterou to mělo. A pak mě taky začali štvát fanoušci a lidi ze scény, takoví ti veteráni bez zubů, kteří ti po koncertě ožralí radí, jak bys to měl dělat. A přitom ani nejsou schopní dát si do pořádku vlastní život.
Počítám, že s českou komiksovou scénou to máš jako s tou hudební – že se od ní snažíš držet co nejdál…
Jo, nikdy si nepřipadám, že jsem něčeho součástí. S ostatními kapelami jsem se nikdy moc nebavil a mám to tak i na komiksové scéně. Mám samozřejmě pár oblíbených autorů a lidí, se kterými si popovídám rád, ale nikde se nescházíme a nevymýšlíme společné projekty. Je to dané i mnou, nejsem moc společenský člověk. Lidi mě vlastně děsí, takže se úplně nehrnu do toho, abych se s nimi potkával.
Nicméně v Traumu jsou vložené ilustrace, které udělali tvoji kolegové z výtvarné scény…
Není to nic nového, v komiksech máš často galerii, kde jiní komiksáci zpracovávají tvůj svět. Já to chtěl pojmout trochu jinak. Jak jsem rozkročený mezi vysokým a nízkým, chtěl jsem aspoň využít své kontakty a kamarády z toho vysokého, uměleckého světa. Zajímalo mě, jak třeba úspěšná malířka, kterou komiks nezajímá, zpracuje inspiraci mým komiksovým světem. Mám tam sochaře, malíře, ale i kolegy ilustrátory a komiksáky. Vlastně bych trochu chtěl být součástí toho uměleckého světa, ale komiks je z něho pořád vydělený. Samozřejmě, že to je umělecká disciplína, ale není součástí světa vysokého umění. Mám trochu trauma, chtěl bych být umělec, ale když nemaluju obrazy, tak jim být nemůžu.
Takže se ti nestane, že za tebou přijde sběratel a koupí si obraz za sto tisíc, což ti pomůže přežít pár měsíců…Předpokládám, že živit se jen komiksem je u nás skoro nemožné.
Možná, že Štěpánka Jislová se uživí, ale to je asi jediná skutečná komiksová celebrita u nás. A i ona si stěžuje, že je to strašně těžké. Takže když se neuživí ani ona s tím, co dělá, těžko bych to dal já. Bylo by krásné mít mecenáše, kteří jsou v tom uměleckém světě, ale v realitě jsi i ve čtyřiceti letech pořád vlastně v pozici studenta vysoké školy, který žije ode zdi ke zdi, z měsíce na měsíc. Štve mě to, protože je to práce jako každá jiná. Finanční ohodnocení rozhodně neodpovídá energii, kterou do toho vložíš. Je to bída, a i když se to za poslední dobu trochu zlepšilo, je to pořád nedostačující – vyděláš peníze, které bys mohl nazvat slušnými třeba před patnácti lety.
Teď chystáš ze světa Traumu i počítačovou hru. Jak daleko s tím jste?
Videohry miluju od dětství stejně jako filmy a komiksy a chtěl bych se jim jako tvůrce v budoucnosti víc věnovat. Ale na jejich vývoj se blbě shánějí peníze. Musím ale dodat, že mluvím o vlastní tvůrčí vizi, která rozhodně není primárně cílená na masy hráčů. Pořád by to měl být alternativní zážitek spíš pro užší cílovou skupinu. Máme postavený celý tým včetně produkčního a vyvíjíme funkční demo. S ním budeme teprve hledat investory. Je to běh na dlouhou trať.
Říkal jsi, že máš v šuplíku spoustu nápadů. Dočkáme se dalších povídek?
Chtěl bych, aby Traum pokračoval, ale závisí to na penězích, potažmo komerčním úspěchu knihy. Jestli bude úspěšná, samozřejmě bude snazší sehnat prostředky na další. Nejde o to, že bych to nechtěl udělat, ale teď s rodinou je všechno složitější. Mám zlatou ženu, jiná by mě asi dávno opustila, anebo řekla, že mám dělat něco jiného než komiksy, něco normálního a společensky hodnotného…
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás