Izraelská rukojmí nemluví o znásilnění. Dovozovat z toho nemůžeme vůbec nic

Propouštění izraelských rukojmí se stalo dalším kolem bojů, které se odehrávají tentokrát na internetu. Show, kterou kolem toho Hamás pořádá, je pro fanoušky současné izraelské vlády důkazem, že jsou všichni obyvatelé Gazy zlí a špatní a že jejich týrání a vyvražďování je opodstatněné. Vzhled, chování a výpovědi rukojmích se zase stávají triumfem pro propalestinský tábor. Vypadají dobře, smějí se a nemluví o znásilňování. Je tedy jasné, že se jim toho zas tolik nestalo. Zejména pak v kontrastu se zbídačenými palestinskými vězni, na kterých jsou vidět známky mučení.

Rukojmí nenesou odpovědnost za to, co páchá izraelská armáda v Gaze, a to ani v případě, že se jedná o vojačky.

Jenže stejně jako nevíme, co si ve skutečnosti myslí obyvatelé Gazy o Hamásu, nevíme ani, co se ve skutečnosti dělo rukojmím. Můžeme předpokládat, že se jednotlivé příběhy budou lišit a že v tuto chvíli Hamás propouští rukojmí, která jsou v lepším stavu. A také že rok a čtvrt strávený v nejistotě, zda přežijí, se nějak musel na jejich psychice ve skutečnosti podepsat. To, že se někdo směje, neznamená, že nemá trauma. A víme taky, že část rukojmích nepřežila. Propuštěné ženy nemluví o sexuálním násilí. Dovozovat z toho, že znásilněny nebyly, je uvažování na úrovni méně citlivých konzervativců. Nepotřebuji totiž moc fantazie na to, abych si představila, že bych v takovém případě nechtěla, aby o mém znásilnění diskutoval celý internet. Abych se stala terčem posměchu, zpochybňování, nekonečných rozkladů, jak co bylo. Nebo že trauma může být tak velké, že o tom prostě mluvit nechcete.

Když se nějaká žena odhodlá po desítkách let promluvit o sexuálním násilí, hájíme ji na levici s tím, že je o tom těžké mluvit, vysvětlujeme, že jde o známý mechanismus, kdy znásilněná někdy potřebuje dlouhý čas, aby se odhodlala promluvit. Máme velké pochopení pro ženy, které znásilnění nenahlásí, a vysvětlujeme stále dokola, že to rozhodně neznamená, že si to po letech najednou vymyslely. A chápeme i to, že se některé ženy neodhodlají o tom mluvit nikdy. Nesoudíme je za to, ale naopak šermujeme statistikami, podle kterých je sexuální násilí mnohem rozsáhlejší fenomén, než se dá soudit z počtu nahlášení. A tady to najednou neplatí? Navíc ve válce? Vždyť přece víme, že válka jako taková sexuální násilí generuje, a to dokonce i v případě těch „hodných“ osvobozujících armád.  

Rukojmí nenesou odpovědnost za to, co páchá izraelská armáda v Gaze, a to ani v případě, že se jedná o vojačky. Za to nese plnou odpovědnost izraelská vláda a pak vlády, které jí to dodávkami zbraní a svou podporou umožňují. A pochopitelně i vlády, které k tomu mlčí. A pak všichni další, kdo k tomu mlčí. Nic z toho, co se stalo 7. října ani následně rukojmím v Gaze, nemůže ospravedlnit nezměrné utrpení obyvatel Gazy, destrukci jejich domovů a vraždění civilistů. Ale stejně tak platí, že ani desítky let trvající okupace, etnické čistky a vraždění Palestinců neospravedlňují způsob, kterým Hamás svůj útok provedl. Sama skutečnost, že obětí je řádově víc na straně Palestinců přece neumenšuje utrpení Izraelců, kteří zemřeli, přišli o své blízké nebo stále žijí v nejistotě, zda jejich děti, rodiče, sourozenci vůbec žijí, nebo jak a za jakých okolností zemřeli. Ani skutečnost, že se znásilňování stalo předmětem propagandy izraelské vlády, neznamená, že žádné ženy znásilněny nebyly.

Kdyby právě teď nebylo příměří, nejspíš bych tuto glosu nepsala. Přišlo by mi taky nepatřičné zabývat se psychickou kondicí propuštěných rukojmí, zatímco denně za strašlivého utrpení umírají desítky, stovky lidí. Jenže utrpení jedněch nesnižuje utrpení druhých. Jakkoliv chápu, že radost nad tím, že některé propuštěné ženy působí vesele, může být motivována přáním, aby opravdu měly co nejméně traumat, ve veřejném prostoru mohou tyto soudy bez znalosti všech faktů působit jako relativizace jejich utrpení a utrpení jejich rodin.

I když je debata na toto téma šíleně polarizovaná a s dehumanizací Palestinců se běžně setkáváme nejen v diskuzích, ale i v médiích, neměli bychom k dalšímu vykopávání příkopů přispívat. To píšu vlastně i sama sobě, protože i já to tak chci vidět a přeji si, aby se ukázalo, že rukojmí v zajetí netrpěla tak moc. Jen si prostě musíme připustit, že nemáme dost informací. Více jich dostaneme možná s odstupem, něco se možná nedozvíme nikdy, s tím se musíme smířit. A vyvarovat se rychlých soudů a všeho, co může vést k bagatelizaci utrpení jakýchkoliv lidských bytostí. Pojďme, prosím, nebýt jako oni.