„V mezinárodní politice je teď všechno jinak“. Variantu tohoto tvrzení slýcháme od akademiček, politiků, novinářek i více či méně pochybných podcasterů už dlouho – dávno před druhým zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem.
Z kritického informování o normalizaci evropské krajní pravice, izraelském apartheidu i genocidě nebo pokračujícím násilí vůči uprchlíkům ve jménu Pevnosti Evropa se na českém mediálním trhu stalo poměrně „vzácné zboží“. V Alarmu z těchto témat nehodláme ustupovat.
Nová studená válka, multipolární svět, slábnoucí vliv USA. Tak hlasitě jako dnes se v Evropě o válkách, zbrojení a vojenském výcviku nemluvilo dlouhé dekády – a některé generace je nezažily nikdy. Postupný klimatický kolaps, normalizace genocid a etnických čistek, globální pandemie a planetární infrastruktura v rukou pár korporací – to je svět, ve kterém dnes žijeme.
K tomu se na různých kontinentech ve volbách daří novému typu ještě agresivnější pravicové politiky – ať už jí říkáme pravicový populismus, národní konzervatismus nebo fašismus pro 21. století.
Navzdory všem změnám ale stále žijeme v ekonomickém systému, který v zájmu zisku úzké třídy nejbohatších drancuje planetu, podrývá demokracii a především zhoršuje životy nebo rovnou ničí fyzické či mentální zdraví pracujících. Podobně silné zůstávají další globální proměnné: ať už jde o strukturální rasismus, genderový útlak nebo další formy nesvobody.
Všechno tohle nezmiňuju, abych výše popsané procesy zlehčoval. Právě naopak – měnící se svět nejde pochopit, natož změnit, bez toho, aniž bychom vzali v úvahu tyto hlubší struktury.
V tuhle chvíli bych měl jako autor textu vyložit karty na stůl a přiznat, proč tenhle text píšu. Je to trochu fanouškovský dopis, ale také něco jako úvod do dalších textů.
Jako čtenář Alarmu jsem na něm vždycky oceňoval, že narozdíl od drtivé většiny českého mediálního prostoru všechny tyhle „nepříjemné“ společenské struktury zviditelňoval a kritizoval.
Proč používám minulý čas? Protože od začátku února už nebudu jen čtenářem, ale také redaktorem Deníku Alarm se zaměřením právě na zahraničí. Co vás tedy v zahraniční rubrice čeká?
Chápat, ale neustupovat
Nikomu z nás se při sledování složitého světa nevyhýbá tendence k lákavé zkratce: chápat a hodnotit všechno, co vidíme, skrze jeden princip.
V diskuzích, sporech a štěpení na západní (a paralelně také české) levici se to ukázalo u obou zlomových událostí z první poloviny této dekády – především u úplné ruské invaze na Ukrajinu a v menší míře také u útoku Hamásu 7. října a následné genocidní izraelské odvetě.
Zkratkám lze vzdorovat jedině tehdy, pokud máme k dispozici poctivou analýzu, která vychází z porozumění lokálnímu kontextu a zkušeností místních. Bez hlasu utlačovaných se k osvobození nebo dekolonizaci nepohneme ani o píď. Stejně tak se k nim ale nedostaneme skrz fetišizaci identit, která začne převažovat nad obsahem sdělení.
Tyto analýzy bude stejně jako doposud přinášet externí autorstvo, bez nějž by se obzvlášť zahraniční rubrika neobešla. Právě jejich práce a expertíza je nezbytná pro to, aby se z hesel o globální solidaritě a internacionalismu nestaly jen vyprázdněné slogany.
I z hlediska témat nová zahraniční rubrika naváže na dosavadní práci. Z kritického informování o normalizaci evropské krajní pravice, izraelském apartheidu i genocidě nebo pokračujícím násilí vůči uprchlíkům ve jménu Pevnosti Evropa se na českém mediálním trhu stalo poměrně „vzácné zboží“. V Alarmu z těchto témat nehodláme ustupovat.
Věnovat se budeme i tématům, kterých bude mediální prostor plný. K druhému období Donalda Trumpa, válce na Ukrajině i dalším událostem chceme přistupovat z našich pevných hodnotových pozic a zároveň přinášet neotřelé perspektivy.
Novinky a naděje
Kromě toho bychom na stránky Alarmu rádi dostali více informací o dění ve východní Evropě. Jedním ze škodlivých dopadů fanatické ideologie vzhlížení k západu je mimo jiné fakt, že se všichni mnohem méně díváme do zemí, jejichž vývoj je pro nás relevantnější než adorace Paříže či Kodaně.
Těšit se můžete na více článků, které sledují společenské změny z perspektivy těch, kteří si útlak nenechají líbit a stojí v první linii odporu. Proti fosilnímu kapitálu i těžbě „zelenějšího“ lithia se brání původní obyvatelstvo od Austrálie přes Jižní i Severní Ameriky až po farmáře v Srbsku. Masové mobilizace proti genderovému útlaku v posledních letech zažily kromě USA také Polsko, Írán nebo Indie.
Nejvýmluvnější jsou v tomto ohledu právě Spojené státy, které mají po inauguraci Donalda Trumpa ještě víc pozornosti než obvykle. Nový prezident i jeho okolí budí obavy – a to z dobrých důvodů.
Přistoupit ale na vyprávění o všemocném císaři, jemuž patří celá Amerika a brzy možná i Evropa, by prokázalo Trumpovi a jeho nohsledům medvědí službu. Proti zesíleným deportačním raziím se už dnes brání sítě vzájemné pomoci i někteří starostové.
Ve státech tradičně nepříliš silné hnutí za osvobození Palestiny loni bezprecedentně narušilo provoz univerzit, vymohlo si celou řadu bojkotů izraelských institucí a přimělo ke změně rétoriky i toho možná největšího fanouška Izraele v historii USA – Joea Bidena.
V automobilkách na americkém jihu, tedy tradiční baště republikánů, zase zaznamenal několik průlomových úspěchů odborový svaz UAW. Během loňského roku vznikly napříč zemí odbory ve Starbucksu, které jsou výjimečné svým rovnostářským modelem fungování bez opory ve velkém svazu, a právě probíhá stávka. Ve Švédsku zase odborářská akce pomalu ale jistě vyřazuje z provozu tamní nabíjecí stanice Tesly – jakkoliv si její majitel Elon Musk může triumfálně hajlovat na již zmíněné inauguraci.
Všechny tyto úspěchy nás samozřejmě nemají uchlácholit, že vlastně vyhráváme a nic nám nehrozí. Právě naopak. Pokud ale chceme být na přicházející hrozby připravení, musíme se učit od těch, kteří jim vzdorují už dnes.
Autor je nový zahraniční redaktor Alarmu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás