Jakub Jansa (umělec)
Můj výběr bude zcela subjektivní a nemá ambici být „edge-lordovskou“ selekcí nebo referenčním žebříčkem. Spíše zmíním události a projekty, které se odehrály v mém okolí a nějakým způsobem rámovaly můj uplynulý rok. Jsou Vánoce a tento text nepíšu jako kritiku, ale jako pokus o povzbuzení.
Mám radost, že Národní galerie uspořádala důstojnou soutěž na pavilon pro bienále v Benátkách. Gratuluji celému týmu – Evě Koťátkové, Haně Janečkové, Michalu Novotnému, Michalu Štochlovi a dalším – že vše zvládli, a i přes domácí kritiku patřil český pavilon mezi ty, o kterých se v zahraničí mluvilo. To vnímám jako hlavní cíl takové prezentace. Zároveň přeji Národní galerii i ministerstvu kultury, aby se do budoucna podařilo zlepšit organizační a finanční podmínky. Opět jsme ukázali, že jako Češi umíme udělat z mála mnoho, ale často za cenu velkých osobních obětí a maximálního nasazení. Umění je práce a mělo by být pro všechny zúčastněné udržitelnou činností. V neposlední řadě oceňuji kreativní řešení, jak propojit slovenskou a českou prezentaci. Tento koncept určitě stojí za další rozvíjení.
Z větších událostí mám radost z mezinárodních ohlasů na pražské Bienále Ve věci umění. Po celý rok jsem po Evropě potkával různé kurátorky a kurátory, kteří buď již bienále navštívili, nebo s určitou zvědavostí plánovali cestu. Bienále určitě pomohla silná architektonická koncepce Dominika Langa a Adély Vavříkové a kurátorská strategie Katalin Erdődi a Alekseje Borisionoka, která byla ukotvena ve středo-východoevropském kontextu.
Zblízka jsem sledoval přípravy retrospektivní výstavy své kolegyně, francouzské umělkyně Julie Béna, v Plato Ostrava. Plato znovu nabídlo profesionální podmínky a kurátorskou velkorysost. Výstava Julie Béna odvážně prezentovala mnohdy komplikovaně vyslovitelná témata rodičovství a rodiny, politicky silná vyprávění o potratu a nároku na vlastní tělo. Nechyběl ani satirický příběh o penisu.
Plato Ostrava také po letech uzavřelo svůj Bauhaus, což je smutná zpráva. Současně mě jako člověka, který v Ostravě sedm let žil, potěšilo, kolik komunit v Bauhausu našlo své útočiště. Doufám, že se tyto komunity podaří rozvíjet i v nové budově.
Denisa Michalinová (teoretička umění)
Jako výtvarnou událost roku 2024 hodnotím letošní bienále Ve věci umění iniciované organizací tranzit.cz. Ústředními tématy již třetího ročníku se stala problematika práce a proměna venkova. Jedná se o aktuální a palčivé fenomény, které zastoupené umělectvo ohledávalo prostřednictvím bohaté přehlídky výtvarných děl, workshopů a jiných aktivit. Na bienále si cením hned několika momentů: apel na kolektiv, participaci a společný růst v kontrastu k jinak převládající neoliberální atomizaci; odvahu zprostředkovávat diváctvu v českém prostředí nepopulární témata (solidární intervence kolektivu stopgenocidevgaze); kritiku (nejenom) ruského imperialismu; nastínění gest odporu a rozvíjení udržitelných a lokálních alternativ ke kapitalistické globální nadprodukci. Už teď se těším na další ročník!
Milan Mikuláštík (umělec, kurátor)
Za jednu z největších kulturních událostí roku 2024 prohlašuji objevení notového zápisu neznámého valčíku polského romantického skladatele Fryderyka Chopina, který nalezl kurátor newyorské instituce „Morgan Library & Museum“ Robinson McClellan během třídění dokumentů. Naposledy byla neznámá Chopinova skladba objevena ve třicátých letech minulého století. Odborná analýza odhaduje vznik „nového“ Chopinova valčíku na období let 1830–1835, skladba tedy byla světu utajena po bezmála dvě stě let. Ovšem… pokud je to skutečně Chopinovo dílo.
Tereza Stejskalová (ředitelka tranzit.cz)
Letošní rok byl pro mě ve světle sílící cenzury v uměleckém prostoru, který postihuje především levicové proudy v kultuře. Už na sklonku toho minulého jsme s tranzit.cz čelili velmi silné vlně odporu ze strany konzervativních a protipotratových hnutí, kterým se nelíbilo, že Ministerstvo kultury podpořilo vydání českého překladu knihy Zrušte rodinu Sophie Lewis, která zkoumá alternativní formy péče.
Tento rok jsme byli svědky toho, jak se v sousedním Německu i Rakousku ruší výstavy, přednášky a spolupráce nebo se dokonce vyhazují lidi z práce kvůli domnělému antisemitismu. Týká se to především levicových umělců, umělkyň, teoretiků a teoretiček, často židovského původu, kritických vůči agresivní, ultrapravicové a zločinné politice současné izraelské vlády. Byla jsem shodou náhod v jedné vídeňské instituci, jejíž vedoucí osobnost pronesla projev odkazující se k bombardování Bejrútu. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního, ale všichni byli v šoku. Bylo mi řečeno, že ten projev mohla pronést, protože dotyčná instituce je nezávislá na veřejných zdrojích.
Na konci roku odhlasovalo zastupitelstvo MČ Prahy 8, že galerie a komunitní prostor Světová 1 nemá právo dostávat dotace této městské části, protože si vyvěsila palestinskou vlajku, což městští zastupitelé vyhodnotili jako podporu terorismu. Jsem osobou, která byla vychovávána zčásti v židovském prostředí ve stínu traumat holocaustu. Celý dospělý život se pohybuji v prostoru levice a současného umění a nikdy jsem tam ani náznak antisemitismu nezažila. Přesto jsou to hlavně tato prostředí, která jsou nyní v našem středoevropském prostoru tímto způsobem napadána. Antisemitismus se stává jednou z hlavních a bohužel efektivních zbraní proti levici a kritické kultuře, a s židovstvím, Židy či sloganem „Never Again“ nemá vůbec nic společného. Útoky iniciují ti, kteří tak rádi útočí na kohokoliv, kdo se liší, ať už jsou to Romové, muslimové, queer osoby a nyní i levicoví Židé, kteří hájí lidská práva Palestinců. Kromě muslimů byli kdysi tito všichni skrze svou identitu nacisty označkováni jako lidé druhé kategorie. Z historie se stala fraška.
Další velmi důležitou události je osud kultury na Slovensku. Osobně tomu říkám „Orbán na speedu“. Oproti Maďarsku je to kulturní destrukce expresní, není nijak promyšlená a nepředstavuje žádné alternativy, jen chaos. Navzdory tomu všemu je pro mě osobně výzvou pro rok 2025 zůstat optimistkou, nepřestat se umět radovat, spolupracovat a navzájem se podporovat, a hlavně se nebát a provozovat kritickou kulturu co nejsvobodněji to jde. A mělo by to tak být pro nás pro všechny v kulturním provozu.
Piotr Sikora (kritik a kurátor)
Bezapelativně to, co mě v tomto roce v oblasti vizuálních umění nejvíc okouzlilo, je magie proměny fotografie v oživený obraz, tedy film Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být a její hlavní hrdinky – fotografie Libuše Jarcovjákové. Samotný nápad je jednoduchý, černobílé obrazy, skvěle zpracovaný zvuk a voiceover, který vypráví na první dobrou banální naraci. Hlavní hrdinka Libuše ukazuje, že být umělkyní neznamená nic jiného než pracovat a tvořit. Takže zapomeňte na mýty mistrů a géniů – zastaralé trosky ze skříní, kterými ožila ta nejhorší událost uplynulého roku, hanebná petice – umění je každodenní práce a každodenní příběhy, ať už se týkají komunistického Československa, Tokia osmdesátých let, nebo Západního Berlína. Ať žije Libuše!
Sofie Gjuričová (architektka)
Rok 2024 mi obecně rozšířil přehled o uměleckých akcích vymykajících se klasickým formátům výstava/performance/koncert. Reprezentativní je pro mě v tomto ohledu celoroční aktivita brněnské platformy Terén, zejména pak série akcí Incident, na níž uvedla novou spolupráci s experimentálně divadelní skupinou d’epog. Výbušná, barevná a do jisté míry i teatrální performance Headbanger vznikla jako pocta frontálním pódiovým show a všem hudebním žánrům, pro které je typický tzv. headbanging – na jedné straně náročný fyzický výkon hudebníka – ikony, na druhé straně sdílená davová zkušenost. Performance se v průběhu celkem čtyř repríz postupně vyvíjela a pokaždé byla doprovázena jiným hudebním programem, jako byl koncert Lorda Spikehearta, Donny Haringwey nebo Zaffer 9. Kromě akcí Incident Terén v průběhu roku uvedl třeba divadelní akce v aktuálně demolovaném brněnském obchodním centru PRIOR nebo únikovou hru v katakombách.
Petra Juráčková (publicistka)
Výstava Adéla Součková a Adriena Šimotová: 1 + 1 = 1 v pražské Galerii Villa Pellé byla konfrontací generačně rozdílných umělkyň. Jedna introvertní druhá extrovertní, obě však spojuje kresba, fascinace mezilidskými vztahy, časem a mnohovrstevnatostí lidské bytosti. Název výstavy dle kurátora Petra Vaňouse „odkazuje na metaforickou řeč a ,jinou logiku‘ matematiky, v níž je pomyslným výsledkem součet komplementarity odlišných autorských přístupů (1 + 1). Ty tvoří nový, jediný celek (= 1).“
Viktorie Vítů (kurátorka a teoretička umění)
Jako zásadní událost letošního roku se nabízí zmínit reakci na devastační zásahy vedení Ministerstva kultúry SR, tedy založení kulturních odborů a koordinovanou stávkovou pohotovost. Ačkoliv u nás situace (zatím) není takto dramatická, rozhodně nemáme důvody k optimismu. Už loňský rok ukázal, že závislost regionálních galerií na místních samosprávách často vede k závažným zásahům do jejich chodu. Nehledě na to, že ani ve vyšších patrech politické reprezentace nemá kultura silnou pozici. A předvánoční kontroverze vyvolaná palestinskou vlajkou vyvěšenou v pražské galerii Světova 1 nám připomněla, že politický tlak se nevyhýbá ani nezávislým galeriím.
Je bohužel příznačné, že letos byla česká výtvarná scéna pro veřejnost viditelná především skrze mediálně exponované neshody. Ačkoliv nepovažuji za konstruktivní jim věnovat další prostor, je třeba si připustit, že místo abychom jasně a jednotně komunikovalx problémy, které nás skutečně pálí, často navenek ukazujeme především vlastní rozdrobenost.
Jakub Adamec (kurátor, galerie PLATO)
V bahně nejrůznějších falešných obvinění, diskriminace, cenzury, nátlaků nebo hloupých rozhodnutí (nejen) u našich západních a východních sousedů, ale v různých podobách i u nás, ční jako jedna z událostí roku otevření nového sídla Muzea moderního umění ve Varšavě. Otevřel se velkolepý prostor pro současné umění, důležitý nejen pro Polsko. Autorem projektu je americký architekt Thomas Phifer. Budova má jednoduchou formu na půdorysu dvou obdélníků. Skládá se ze šesti podlaží a celkově jde o téměř 20 000 m2. Interiér je soustředěn kolem monumentálního schodiště umožňujícího volný pohyb směrem k výstavním prostorům umístěným v horních patrech. V přízemí se nachází kompletně prosklené foyer, posluchárna, vzdělávací a přednáškové prostory, obchod a kavárna. V prvním a druhém podzemním podlaží se nachází kino, vzdělávací prostor, konzervátorské dílny, sklady a technické místnosti. Jedná se o první budovu v Polsku a největší v Evropě se zavěšenou betonovou fasádou. Celkové investiční náklady činily zhruba čtyři miliardy korun. Náklady byly zcela financovány městem Varšava, pod které muzeum spadá. V rámci zahájení muzeum připravilo v prvních třech týdnech přes 100 různých akcí – koncertů, výstav, setkání nebo workshopů. Za první dva týdny navštívilo muzeum 200 000 osob.
Zbyněk Baladrán (vizuální umělec a kurátor v Display)
Z kraje roku jsem viděl výstavu Préhistomania v pařížském Musée de l’Homme o africkém jeskynním umění. Bylo prezentované pomocí výzkumů, které se odehrály ve třicátých letech 20. století, většinou výsledků francouzských expedic. Malby byly tehdy fotografovány, ale hlavně překreslovány a přemalovávány na kartony a plátna, někdy až obřích rozměrů. Na výstavě bylo možné vidět desítky takových obrazů zprostředkovávajících malby z těžko přístupných míst skalních převisů a jeskyní. Fascinující je, že vše tehdy prováděly mladé umělkyně, najímané jako levná pracovní síla. Přesto, že byly anonymizované, jejich precizní práce měla značný vliv na vývoj umění. Malby byly totiž prezentovány na dvou výstavách v Musée d’ethnographie du Trocadéro v roce 1933 a druhá v MoMA v New Yorku v roce 1937. Při procházení současnou výstavou bylo diváctvu jasné, že se díváme na předobrazy nebo inspirační zdroje modernistické malby, někdy až k nerozeznání podobné známým uměleckým dílům tehdejší západní kultury.
Karel Císař (teoretik umění)
Žádné jiné výstavě současné české malby se letos nepodařilo o tolik překročit lokální úroveň, jako expozici Markéty Adamcové Noise of a Dense Life v karlínské Garage Gallery. Mladá umělkyně zde téma komplexnosti života, jeho různých fází a transformací – jako je například zvratný růst a tlení – uchopila ryze malířskými prostředky a nechala diváky v několika scénách sledovat tyto domněle protikladné pohyby najednou. Studuje totiž na frankfurtské Städelschule, kde se jako na jednom z posledních míst ještě vede debata o tomto jinak již zcela komodifikovaném médiu.
Marek Pokorný (ředitel PLATO Ostrava)
Spíše než výstavy byly v roce 2024 významnější události, jimiž se projevuje vnitřní nejistota, rozpory či antagonismy definující českou scénu. Například petice, která mířila na tři důležité instituce různého typu (Národní galerie Prahy, AVU, Cena Jindřicha Chalupeckého, tedy muzeum umění, akademie a nezávislý subjekt), byla asi nejvýstižnějším příkladem. Jako by její signatáři a signatářky, obvykle se zaklínající demokracií a před nesystémovými stranami si uplivnou, ve svém nesouladu s tím, jak také vypadá svět (třeba svět umění), požadovali nějaké autoritativní mocenské řešení. De facto to byl zaslepený a naštěstí bezzubý útok na instituce. Pokud se podíváme k sousedům, kde právě v přímém přenosu probíhá destrukce Slovenské národní galerie (například), mohou podobné iniciativy velmi snadno legitimizovat zásahy, o jejichž důsledcích se petentům ani nesní. Ze Slovenska však také přichází dobrá zpráva. Rezistence a mimořádně inteligentní projevy odporu, které se odehrávají především na půdě SNG, svědčí o tom, že z Česka léta přehlížené muzeum umění (i jeho zaměstnanci donedávna v čele s Alexandrou Kusou) vyzrálo v sebevědomou národní instituci. Instituci občansky odpovědnou a zásadovou. Její program a jednání přitom nebylo nutné zaštiťovat bezprostředně politickými vyhlášeními. SNG a její lidé dělali skvěle svou práci. Myslím na ně.
Noemi Purkrábková (Art+Antiques)
Loni jsem tu zmiňovala rostoucí počet umělců*kyň, kteří se v Německu kvůli podpoře Palestiny ocitli na černé listině – a situace se jen zhoršila. Událostí roku za mě proto byl projev fotografky Nan Goldin při otevření její berlínské výstavy, v němž odsoudila potlačování (pro)palestinských hlasů a podporu Izraele v páchání genocidy. Projev se stal symbolem odporu části umělecké obce, která je zde umlčována mj. odpíráním financí. Taková kontrola uměleckého diskurzu se plíživě stává i naší realitou, jak nasvědčuje nedávné odebrání peněz galerii Světova 1 za vyvěšenou palestinskou vlajku. Kdybych přece měla zmínit výstavní zážitek, byl by to Pierre Huyghe v benátské Punta della Dogana: vidět pospolu jeho nové i starší práce dá člověku pocítit děsivou komplexitu více-než-lidských planetárních systémů, které nás dalece a hluboce přesahují.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás