Zneužívání židovského strachu – od Tel Avivu po Amsterdam

„Před 86 lety v noci z 9. na 10. listopadu 1938, se odehrála křišťálová noc – útok na Židy vedený na evropské půdě jen proto, že byli Židy. Tato situace se vrací, včera jsme toho byli svědky v ulicích Amsterdamu. Je tu jen jeden rozdíl: v mezičase došlo k založení židovského státu. Musíme se s tím vyrovnat.“

Toto prohlášení izraelského premiéra Benjamina Natanjahua ohledně nepokojů a násilí po fotbalovém zápase mezi týmy Maccabi Tel Aviv a Ajax je pozoruhodné z mnoha důvodů. Už před zahájením zápasu fanoušci izraelského klubu pobíhali po městě, strhávali z oken bytů palestinské vlajky, napadli taxikáře a prozpěvovali „Ať zvítězí IDF a do prdele s Araby“. (Po návratu do Izraele byli také natočeni při popěvku „Proč je v Gaze škola, když tam nezbyly žádné děti?“) Po skončení fotbalového zápasu ve čtvrtek večer došlo k sérii útoků na fanoušky Maccabi ze strany místních, z nichž někteří na sobě měli palestinské vlajky a skandovali propalestinské slogany. Výsledkem bylo třicet zraněných a pět hospitalizovaných osob.

Neschopnost mezinárodního společenství přimět Izrael k odpovědnosti za jeho jednání navíc jen povzbuzuje konspirační teorie o židovské moci, které odvádějí pozornost od mechanismů západního imperialismu.

Řada významných médií (mimo jiné The New York Times nebo ABC News) a světových politiků jako Justin Trudeau nebo Joe Biden se okamžitě chopila narativu, že tyto nepokoje byly jasným příkladem antisemitského násilí. Izraelský prezident Isaac Herzog je bez váhání označil za „pogrom“. Geert Wilders, předseda krajně pravicové Strany za svobodu (PVV), v současnosti největší strany v nizozemské sněmovně, události popsal jako „hon na Židy“. Nizozemský král řekl Herzogovi, že „nizozemskou židovskou komunitu jsme zklamali za druhé světové války a včera znova.“

Sociální média zaplavily příspěvky s nepředstavitelně bezohledným obsahem, které ukázaly novou úroveň, jak ještě o něco víc znehodnotit památku Židů pronásledovaných nacisty a jejich spojenci. Nechyběl ani meme zobrazující Annu Frankovou v dresu Maccabi Tel Aviv. Temnou ironií zůstává, že tyto události zastínily samotné výročí křišťálové noci, a to právě ve chvíli, kdy jsou dopady rasistického, státem podporovaného násilí natolik relevantní.

Od událostí 7. října loňského roku přináší odborná veřejnost věnující se tématům antisemitismu, genocidy a židovských dějin varování, že se nesmírně traumatické epizody židovské historie různými způsoby využívají k ospravedlňování izraelských útoků na Gazu a také proti těm, kdo tyto praktiky kritizují. Jak jednoznačně vyložil expert na antisemitismus Brendan McGeever, incident v Amsterdamu byl sice brutální a znepokojivý, avšak nešlo o pogrom – tím se rozumí útok na utlačovanou skupinu, který veřejná moc podporuje či toleruje. Široké užívání tohoto a podobných termínů v souvislosti s násilnými událostmi slouží jen k zastírání jejich skutečné podstaty a podněcování masové hysterie.

Nepochybně jde o běžnou taktiku krajní pravice: vytváření chaosu a strachu ve snaze prosazovat vlastní světonázor. Značná část mainstreamových médií k tomu přispěla, když o událostech zpravovala selektivně a vyhnula se zachycení rasistického násilí ze strany samotných fanoušků Maccabi Tel Aviv. V okamžiku, kdy skutečný antisemitismus narůstá a židovské obyvatelstvo na celém světě vnímá silné ohrožení, je taková instrumentalizace židovského strachu obzvlášť tíživá.

V souvislosti s tímto děním a souvisejícím diskurzem si musíme položit otázku, komu takové strategie slouží. Jistě je v zájmu izraelské vlády rámovat tyto násilnosti jako činy motivované výhradně protižidovským rasismem, a tak zablokovat jakoukoliv snahu propojit je s genocidní válkou v Gaze. Izraelští politici urputně prosazují ústřední sionistickou zásadu, že Izrael je pro Židy jediným bezpečným místem a že muslimové a Arabové pro nás představují existenční hrozbu, ať už se vyskytují kdekoliv. Činí tak s cílem udržet nás ve strachu a v pozoru – jak by si jinak mohli nadále zajišťovat souhlas s válkou?

Čím déle bude pokračovat útočení na Gazu, tím vyšší bude pravděpodobnost, že se odpor vůči Izraelcům v zahraničí opět vyhrotí v násilí, a bude čím dál těžší zabránit tomu, aby se nesouhlas s Izraelem rozrostl do širokého antisemitismu. Ukázku jsme ostatně viděli v Amsterdamu, kde někteří lidé během útoku na fanoušky Maccabi pokřikovali, že jsou „kanker jood“, tedy „židovská rakovina“.

Jde o zjevnou a děsivou ilustraci toho, jak Izrael selhává ve věci, k níž se vždy hlásil: být odpovědí na otázku bezpečí židovského lidu. Když neustále prohlašuje, že vede válku s Palestinci ve jménu bezpečí pro Židy, a dostává se mu v tom nadšené podpory předních židovských organizací celého světa, zdá se nevyhnutelné, že se odpor vůči jednání izraelského státu zvrhne v antisemitismus. Neschopnost mezinárodního společenství přimět Izrael k odpovědnosti za jeho jednání navíc jen povzbuzuje konspirační teorie o židovské moci, které odvádějí pozornost od mechanismů západního imperialismu.

Nic z toho neznamená, že by snad násilí vůči Židům jménem hněvu k Izraeli bylo přijatelné – to rozhodně ne. Pokud však proti němu chceme zakročit, musíme vidět, že jednání Izraele oslabuje bezpečí Židů na celém světě, a musíme oddělit židovské obyvatelstvo v diaspoře od machinací národnostního státu, který o naše bezpečí vůbec nedbá.

Služebníci krajní pravice

Stále nám uniká podstata problému. Není rok 1938, nýbrž 2024. Události, k nimž došlo v Amsterdamu, nejsou ani tak příběhem antisemitismu, jako spíše záležitostí v Evropě prudce narůstající islamofobie a rasismu. Ošklivou pravdou totiž je, že ani ne sto let poté, co byli Židé napříč Evropou pronásledováni a vyvražďováni nacisty a jejich spojenci, dnes údajný zájem o ně slouží ambicím krajní pravice, která z našich obav splétá bič proti muslimským a arabským lidem a migrantům ze zemí globálního Jihu.

Tyto regresivní politické boje se naplno rozehrávají od loňského 7. října a ospravedlňuje je narativ – šířený představiteli Izraele a pravicovými židovskými organizacemi po celém světě –, že podpora Palestiny představuje přímou hrozbu pro bezpečí a blahobyt židovstva. Reakce nizozemských politiků na nedávné amsterdamské incidenty byla v tomto směru vrcholně znepokojivá: Wilders tvrdil, že se Amsterdam stal „Gazou Evropy“ a přislíbil deportaci „Maročanů toužících zničit Židy“. Podobné cíle nezastává jen on, nizozemská vláda zvažuje možnost odebrání nizozemského občanství těm, kdo mají dvojí občanství a jsou usvědčeni z „antisemitismu“.

Takové kroky jsou nevyhnutelným důsledkem extrémní rétoriky proti kritikům Izraele, jež se v uplynulém roce upevňuje. Ta zahrnuje dehonestace propalestinských protestů jako „nenávistných pochodů“ a rozdmýchávání morální paniky ohledně údajných „no-go zón“ pro Židy, ale také agresivní zákroky a zatýkání pokojně protestujících – jsme zkrátka svědky toho, jak se odmítání sionismu stává formou terorismu a antievropanství. „Boj proti antisemitismu“ se čím dál častěji stává synonymem upevňování moci státu – především jeho moci dozorovat a trestat jiné menšiny.

Existuje nespočet případů z uplynulého roku, kdy se evropský nacionalismus odvolával na boj proti antisemitismu a propojoval ho s xenofobní protiimigrační agendou. Například ve Francii se Marine Le Pen, předsedkyně krajně pravicového Národního sdružení (RN), chystala postavit do čela „Pochodu proti antisemitismu a za republiku“ a následně se jí podařilo prosadit, aby současná francouzská vláda přijala tvrdší protiimigrační legislativu, která nepříznivě dopadá zejména na lidi nebílých etnik. Židé, kteří byli dříve pronásledování jako nepřátelé státu, se nyní proměnili ve vzornou menšinu, jejímž jménem Francie vylučuje muslimské komunity a útočí na ně.

K podobným politickým posunům došlo i v Británii, kde se z loňských událostí zrodil nový diskurz, v němž podpora židovského společenství představuje u politických elit britskou hodnotu, zatímco zastávání se Palestiny je pokládáno za import ze zahraničí. Vůči těm, kdo podporují Palestinu, se uplatňují imigrační a protiteroristické zákony. Bývalý ministr britské Konzervativní strany osobně zasáhl do procesu odebrání víza zahraniční studentce, která vystoupila na propalestinském protestu. V srpnu krajně pravicoví politici jako Tommy Robinson burcovali na různých místech Velké Británie k rasovým nepokojům odůvodněných tím, že je údajně třeba vypudit „Hamás“ z britských ulic.

V Německu byly zakázány propalestinské demonstrace a policie je potlačila s využitím extrémního násilí — zakročila i proti německým Židům a Izraelcům, kteří protestovali proti postupu Izraele v Gaze. Před nedávnem Bundestag schválil kontroverzní rezoluci o antisemitismu, která byla poprvé navržena v souvislosti se 7. říjnem a která omezuje financování všech organizací, které vyzývají k bojkotu Izraele. Jiný zákon  schválený před několika měsíci vyžaduje, aby ti, kdo nově získají německé občanství, uznali „právo na existenci“ Izraele.

Ať jde o Netanjahua, Wilderse, Robinsona či Marine Le Pen, v zájmu krajně pravicových politiků kdekoliv na světě je získat si Židy jako pěšáky do své války proti těm, jimiž nejvíc pohrdají. Když postupně smazávají hranice mezi antisemitismem a antisionismem, musíme se takovému zmatení pojmů bránit a současně se s židovskými společenstvími postavit skutečným hrozbám, které nekontrolovaný antisemitismus představuje.

Jako Židé bychom také měli mít na paměti, že krajní pravice není naším spojencem. I když v současnosti nejsme terčem její zloby, antisemitismus jde vždy bok po boku s bílým nacionalismem a bílou nadřazeností. Pokud dovolíme, aby se obavy nás Židů využily jako zbraň proti jiným menšinám, jen tím podryjeme naše vlastní bezpečí. Místo toho musíme urychleně hledat nové cesty k bezpečí pro židovské obyvatelstvo, které povedou v solidaritě s jinými marginalizovanými společenstvími, nikoliv proti nim.

Inspirací v takovém přístupu mohou být levicové židovské organizace jako Oy Vey Amsterdam, Jewish Bloc v Londýně, Jews for Racial and Economic Justice v New Yorku a mnoho dalších, které se organizují a vytvářejí koalice postavené na solidaritě. Je na pováženou, že jsou dnes tyto snahy židovským establishmentem ostře odmítány.

Kromě toho se musíme postavit skutečnosti, že tváří v tvář čtyřem stům dní genocidy, ničení a smrti z rukou izraelské armády znamená podpora Izraele v Evropě v důsledku podporu domácí krajně pravicové politiky. Nesmíme dopustit, aby byl příběh o nepokojích v Amsterdamu převyprávěn tak, že posílí dlouhodobou islamofobii krajní pravice a stupňující se protiimigrační agendu.

Autorka je židovská publicistka a aktivistka žijící v Londýně. Řídí britskou pobočku Diaspora Alliance, spoluzaložila organizaci Na’amod: British Jews Against Occupation a působí v řídícím výboru Center for Jewish Non-Violence.

Z anglického originálu, který vyšel v magazínu +972, přeložila Petra Valeš Jelínková.