„Feministky a lidskoprávní aktivistky, slyšely jste o znásilňování izraelských žen, o těch příšerných zrůdnostech, o sexuálním mrzačení? Kde sakra jste?“ kritizoval izraelský premiér Benjamin Netanjahu západní feministické aktivistky ve své řeči z 5. prosince 2023. Bylo to v reakci na události ze 7. října 2023, kdy militantní jednotky hnutí Hamás prorazily bariéru oddělující Pásmo Gazy od mezinárodně uznávaného území státu Izrael a povraždily 1200 izraelských občanů a občanek, z nichž minimálně osm set tvořili civilisté. Mezi mrtvými byli muži, ženy, staří lidé i děti. Dvě stě padesát dva Izraelců pak členové Hamásu odvedli jako rukojmí do Pásma Gazy, kde okolo stovky z nich drží dodnes.
„Nařídil jsem úplnou blokádu Pásma Gazy. Žádná elektřina, žádné potraviny, žádná voda, žádné palivo. Nedostane se tam nic. Bojujeme s lidskými zvířaty a podle toho budeme také jednat,“ nechal se slyšet izraelský ministr obrany Jo’av Galant dva dny po zmíněné tragédii. Nepřeháněl. Odpověď Izraele byla brutální a bylo z ní zřejmé, že když Galant mluvil o zvířatech, neměl na mysli pouze pachatele popsaného zločinu, ale veškeré obyvatelstvo Pásma Gazy.
Opravdu nás v Česku „ohlušuje“ mlčení feministek, anebo je to ticho po skutečně umlčených palestinských hlasech?
Dosud bylo na palestinském území napočítáno zhruba 43 300 obětí (nejedná se o konečné číslo), z nichž 70 % tvoří ženy a děti (nejčastěji ve věku mezi pěti a devíti lety). Organizace OSN uvedla, že zatímco k počtu obětí přispěl fakt, že palestinské ozbrojené skupiny vedly válku v hustě obydlených oblastech, izraelské obranné síly (IDF) ničí civilní infrastrukturu a zanechávají mnoho přeživších zraněných, vysídlených a hladovějících, bez přístupu k dostatečnému množství vody, potravin a zdravotní péče. Pavel Barša to ve svém textu v publikaci Jestli mám zemřít, ať je to příběh shrnuje přesně: „Izraelská reprezentace a armáda naprosto podkopaly základní podmínky palestinské kolektivní existence.“ A to za nekritické podpory české vlády, médií i většinové společnosti.
V českém veřejném prostoru dochází nejen k bagatelizaci násilí v Pásmu Gazy, instrumentalizaci traumatu na izraelské straně, ospravedlňování brutálního masakrování civilistů a mlčení o porušování lidských práv, ale i k umlčování propalestinských hlasů. Důležitou roli tu hraje i téma sexuálního násilí. To je, jak naznačují Netanjahuova slova v úvodním citátu, instrumentalizováno nejen za účelem získání zahraniční solidarity, ale i k legitimizaci masakrování civilního obyvatelstva v Gaze.
Válka a feminismus
Jak souvisí feminismus a válka? Od sedmdesátých let 20. století feministky analyzují násilí na ženách jako důsledek patriarchální struktury, v níž má žena podřadné postavení a často je vnímána jako majetek muže. To se často demonstruje na případech sexuálního násilí na ženách během války. V ní podle feministické analýzy dochází ke znásilňování především za účelem ponížení a demoralizování protivníka. Znásilnění individuálních žen je chápáno jako pokoření celého národa, a především jeho mužů, kteří nedokázali „své“ ženy ochránit. Jinými slovy, znásilnění „jejich“ žen symbolizuje jejich impotenci. Po 7. říjnu se začaly objevovat informace o tom, že i během masakru na izraelském území docházelo k systematickému znásilňování. Podle zpráv OSN je více než pravděpodobné, že k znásilňování během události došlo, ačkoliv jeho systematičnost byla vyvrácena. Jedna z propuštěných rukojmích rovněž vypověděla, že ji její únosce donutil k sexuálním praktikám. S oběťmi sexuálního násilí je potřeba být solidární, nezpochybňovat jejich výpovědi, násilí na ženách odsoudit, nahlášené zločiny řádně prošetřit a viníky potrestat.
Jenže po 7. říjnu se z této feministické analýzy stalo něco, co nemá nic společného ani se sesterstvím, ani se solidaritou. Jak je zřejmé z Netanjahuova proslovu, z feminismu se stal pomyslný bič na feministky, které začaly být hromadně osočovány z antisemitismu. Tři dny po Netanjahuovi, vystoupila s podobným proslovem slavná americká liberální feministka a bývalá COO společnosti Meta, která se v roce 2013 proslavila knihou Lean In (Opřete se do toho), v níž čtenářkám radila, jak se stát úspěšnými manažerkami a byznysmenkami. Ve video rozhovoru pro CNN se pohoršovala nad ostatními feministkami za to, že jejich údajné mlčení ohledně sexuálního násilí 7. října je doslova „ohlušující“. V době, kdy sociální sítě plnila evidence masového vraždění za tichého přihlížení většiny mainstreamových médií, která izraelské vojenské útoky prezentovala jako „právo na obranu“, Sheryl Sandberg odsuzovala feministické aktivistky a organizace za to, že nejsou v ulicích a neprotestují proti Hamásu.
Ohlušující ticho feministek?
Sandberg pak natočila dokument Screams before Silence, jehož cílem je zdokumentovat sexuální násilí ze 7. října. Sandberg v něm s propuštěnými rukojmími a přeživšími navštěvuje místa, kde zemřeli jejich rodinní příslušníci a přátelé. Ta místa evidentně od 7. října zůstala netknuta, propuštěné zajatkyně Hamásu a přeživší útoku tak například stojí před stěnou, na které jsou stále díry od nábojnic a stopy krve po jejich rodinných příslušnících, kteří při útoku zemřeli. S další přeživší Sandberg navštíví místo, kde se konal festival Supernova. Během rozhovoru se v pozadí ozývají výbuchy bombardované Gazy. V těchto prostorách Sandberg s místy až přehrávanou empatií nabádá zmíněné přeživší, aby na kameru převyprávěly své příběhy minutu po minutě. Většina z nich se během vyprávění rozpláče nebo zhroutí. Řadu let feministky kritizují policejní vyšetřovatele a právníky za to, že podobnými praktikami u výslechu nebo během soudního přelíčení přeživší zbytečně retraumatizují. Proč to tedy ve svém dokumentu dělá Sandberg, která se identifikuje jako feministka?
Naomi Klein ve skvělém textu How Israel Has Made Trauma a Weapon of War (Jak Izrael udělal z traumatu válečnou zbraň) upozorňuje na to, že cílem podobných praktik, které Izrael zvolil k vyvolání solidarity v zahraničí, není vypořádání se s traumatem pro samotné oběti a lidi, kterých se události přímo dotkly. Skutečným cílem je přenesení traumatu na diváky, kteří násilí neprožili. Jedno izraelské místo určené k uctění obětí 7. října a rukojmích Hamásu například imituje tunel Hamásu, kterým návštěvníci procházejí za zvuku výbuchů. Během návštěvy tak diváci mají možnost zažít pocity hrůzy na vlastní kůži. Jen těžko si lze představit, že by v místě, kde se stala masová střelba, byla památka obětí uctěna imitací masové střelby, aby si návštěvníci mohli na vlastní kůži zkusit, jaké to je utíkat před masovým vrahem. Možná právě kvůli podobně senzacechtivým způsobům izraelského upamatovávání 7. října některé rodiny rukojmích odmítly na tomto cirkusu participovat a rozhodly se pro uctění svých bližních v soukromí.
Bílý feminismus
V době, kdy byl film Screams before Silence ke zhlédnutí na internetu, byly vybombardované už všechny školy a nemocnice v Gaze, obětí byly desetitisíce a objevovaly se zprávy o porušování mezinárodního práva. Tou dobou se trop „ohlušujícího ticha feministek“ objevil i v českém veřejném prostoru, konkrétně v několika článcích a vystoupeních na sociálních sítích. České feministky byly obviňovány z toho, že je jim násilí na židovských ženách lhostejné. Po sociálních sítích koloval hashtag #MeToo unless you are a Jew. Některé autorky těchto obvinění stavěly svou kritiku na vlastní židovské identitě, do které má být vepsáno jak kolektivní trauma holocaustu, tak kolektivní trauma 7. října. Fakt, že nežádaly feministky, aby společně s násilím 7. října odsoudily také válečné zločiny IDF, ale ukazuje, že jejich požadavek není založen na ideji „feminismu pro všechny“, nýbrž že jejich zájem o utrpení druhých končí zhruba tam, kde končí jejich identita.
Upřímně se snažím věřit, že jejich jednání nevychází ze zlého úmyslu, ale z přesvědčení, že jakožto Židovky jsou v permanentním ohrožení. Je však otázkou, zda tím, že solidaritu s palestinskými oběťmi interpretují jako antisemitismus, samy nepřispívají ke konstruování hrozby, která je pak udržuje ve stavu trvalého strachu.
Opomíjení utrpení palestinských obětí ukazuje také, že jim uniká jedna zcela zásadní věc. Od doby, co feminismus pojmenoval násilí na ženách ve válce jako důsledek patriarchátu, se feministický diskurz značně posunul. Stal se nejen užitečným analytickým nástrojem, ale také terčem kritiky z řad černošských feministek a feministek ze zemí globálního jihu. Ty upozornily na to, že patriarchát není jedinou utlačující strukturou. Kromě něj je tu taky rasismus, kapitalismus a koloniální imperialismus. Tyhle systémy se navzájem prolínají a vytvářejí různé formy útlaku. Analýza diskurzů znásilnění a trestů udělovaných za znásilnění mj. ukázala, že západní společnost si jako typickou oběť znásilnění představuje bílou ženu a jako typického pachatele černocha nebo Araba. Tyto představy jsou základem rasistických stereotypů, které vykreslují černochy a Araby jako potenciální sexuální devianty a „necivilizované barbary“, před nimiž je potřeba chránit („naše“) bílé ženy. To vše bez ohledu na to, že většina bílých žen, která se se sexuálním násilím setkala, byla znásilněna bělochem, často blízkým člověkem. Když ale ženu znásilní muž stejné barvy pleti, není to tak skandální, protože v takovém případě nedochází k pomyslnému střetu „civilizace“ a „barbarství“. A jak píše Barša, obraz obranné války „civilizace“ proti „barbarství“ ospravedlňuje používání barbarských prostředků, tj. masového týrání a zabíjení nebojujícího obyvatelstva.
Ve jménu ženských práv
Rétorika vykreslující muslimy jako hrozbu bílým ženám má na Západě dlouholetou tradici, která se začala vyostřovat po 11. září 2001. Devět týdnů po teroristických útocích tehdejší první dáma USA Laura Bush v jednom rozhovoru pronesla, že „konečným cílem teroristů je brutální útlak žen“. O pár dní později George W. Bush přednesl podobnou řeč za aplausu davu amerických liberálních feministek. Ačkoliv si do té doby alianci feministek s Bushem uměl představit jen málokdo, její existence byla umožněna tím, že mu ženská práva najednou přišla vhod k pozitivnímu rámování invaze Afghánistánu. Netanjahu po Bushově vzoru apropriuje rétoriku ženských práv, aby tak legitimizoval své nelegitimní postupy. Cílem je přesvědčit svět o tom, že surové zákroky Izraele v Gaze jsou na místě – a ve jménu ženských práv. Všichni, kdo tuhle rétoriku adoptují a aktivně používají, jen roztáčejí Netanjahův válečný mlýn a prodlužují utrpení palestinských i izraelských civilistů.
Žijeme v zemi, v níž se neodvysílal rozhovor s Yarou Abu Aatayou kvůli tomu, že do veřejného prostoru vnesla palestinskou perspektivu na situaci v Gaze. V Česku zprávy informující o situaci v Gaze znějí zhruba následovně: „Při precizně cíleném zákroku na bašty hnutí Hamás došlo ke smrti lidských štítů, za něž se teroristé schovávají poté, co 7. října spáchali největší pogrom od dob holocaustu…“ Palestinci jsou dehumanizováni, čísla jejich obětí se často ani neuvádějí. Žádná z obětí IDF nemá v českém zpravodajství tvář, příběh ani jméno. V tomto kontextu je třeba se ptát: opravdu nás v Česku „ohlušuje“ mlčení feministek, anebo je to ticho po skutečně umlčených palestinských hlasech?
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás