Roku 2014 na den 70. výročí ghettoizace a masové deportace Židů maďarská vláda v rámci vzpomínkových projektů Roku vzpomínání na oběti holokaustu postavila v centru Budapešti památník věnovaný „památce obětí“ německé okupace v roce 1944. Socha zobrazuje Maďarsko jako archanděla Gabriela, na kterého se snáší německý orel představující nacistické Německo. Tento pomník vyvolal nelibost a hněv židovských obcí a několik historiků upozornilo na to, že symbolika sochy je zavádějící a kontroverzní, neboť naznačuje, že okupací trpěli všichni maďarští občané, popírá tedy spoluvinu a odpovědnost za protižidovskou perzekuci a neuznává, že drtivou většinu obětí tvořili skutečně Židé.
Nebyl to však první pokus vlády Fidesz přepsat dějiny podle svého uvážení. V roce 2002 zřídila první vláda Fidesz Dům teroru, muzeum, které sídlí v budově na Andrássyho ulici 60, jež sloužila jako sídlo antisemitské Strany Šípových křížů (Nyilaskeresztes Párt) i komunistického Úřadu na ochranu státu (Államvédelmi Hatóság). Stálá expozice se zabývá obdobím Strany Šípových křížů – tedy samotným koncem války po masové ghettoizaci a deportaci, v pouhých dvou místnostech, zatímco zbytek expozice ve čtyřech patrech pokrývá komunistické období. Po vlně kritiky bagatelizace maďarské odpovědnosti v obou režimech a významu holokaustu se objevil protiargument, že přece existuje jiné muzeum věnované pouze holokaustu.
Vláda Fidesz nicméně i tak chtěla toto kritické historické vyprávění umlčet – a k dosažení tohoto cíle použila různé metody.
Je pravda, že Centrum paměti holokaustu bylo založeno také za vlády Fidesz v roce 2002. Stálou expozici obsahující vyprávění zaměřené na odpovědnost a spoluvinu však v roce 2011 zkritizoval člen druhé vlády Fidesz, státní tajemník András Levente Gál. Gál požadoval, aby byly vyměněny obrazy spojující první a druhou místnost vedoucí z prostoru věnovanému životu Židů v Maďarsku před první světovou válkou – do období regenta Miklóse Horthyho, protižidovských zákonů a neozbrojené vojenské pracovní službě. Konstatoval, že neexistuje přímá souvislost mezi opětovným obsazením bývalých maďarských území odstoupených sousedním zemím Trianonskou smlouvou v roce 1920, což byl zásadní zahraničněpolitický cíl Horthyho režimu, neozbrojenou vojenskou pracovní službou povinnou pro všechny židovské muže a deportacemi, etapami zachycenými na výše uvedených fotografiích. Tvůrci výstavy však nebyli ochotni snímky vyměnit, a tak nakonec zůstal dříve přijatý historický narativ nedotčen.
Alternativní narativy
Jaký historický výklad vláda Fidesz těmito kroky prosazuje a proč? Podle nacionalistického výkladu byla vláda regenta Miklóse Horthyho (1920–1944) obdobím značných vnitropolitických i zahraničněpolitických úspěchů. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie, porážce Maďarska v první světové válce a tragické Trianonské smlouvě, na jejímž základě Maďarsko ztratilo dvě třetiny svého území, došlo za Horthyho éry k oživení národního hospodářství a Maďarsko obsadilo 79 000 km2 svých bývalých zemí. Z tohoto pohledu znamenala německá okupace ztrátu národní suverenity, po níž bezprostředně následovala okupace sovětská. To je teorie tzv. dvojí okupace, myšlenka, která se objevuje i v nové ústavě přijaté vládou Fidesz v roce 2011.
Tento historický narativ nebere v úvahu skutečnost, že Horthyho režim byl od počátku antisemitský. Horthy se také sám prohlašoval za antisemitu, i když měl, pravda, židovské známé mezi finanční elitou. Jeho režim byl konzervativní, autoritářský a nacionalistický, nebyla to však diktatura jako v Hitlerově Německu. Protižidovská omezení začala již v roce 1920, kdy Telekiho vláda přijala takzvaný zákon Numerus Clausus, který Židy klasifikoval jako etnickou a nikoliv náboženskou menšinu, a omezil jejich přijímání na vysoké školy na šest procent. Jednalo se o první protižidovský zákon v Evropě po první světové válce.
Po konsolidaci ve dvacátých a počátkem třicátých let 20. století viděli maďarští politici příležitost v nástupu nacistického Německa, které se během několika let stalo novou evropskou velmocí. Většina maďarských územních zisků byla organizována nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Maďarsko se poté v roce 1940 připojilo k Trojdohodě. Stále ještě suverénní maďarské vlády přijaly od roku 1938 několik protižidovských zákonů a nařízení, které omezovaly přítomnost Židů v hospodářských a intelektuálních oblastech, zakazovaly sňatky mezi Židy a nežidovskými občany a usnadňovaly „arizaci“, tedy vyvlastňování židovského pozemkového majetku.
Ještě několik let před německou okupací deportovaly maďarské úřady v roce 1941 na okupovanou Ukrajinu 20 000 takzvaných Židů bez státní příslušnosti, tzn. uprchlíků a těch maďarských Židů, kteří nemohli prokázat své občanství. Ve dnech 27. a 28. srpna jich nacistická vražedná komanda zmasakrovala asi 16 000. V lednu 1942 zavraždili maďarští vojáci při náletu na Novi Sad přibližně 3 800 civilistů, mezi nimi více než tisíc Židů.
Loutková vláda
Z celé řady různých důvodů se nacistické Německo rozhodlo v březnu 1944 obsadit svého spojence, Maďarsko. Regent Miklós Horthy zůstal ve funkci, protože se domníval, že dokáže zmírnit škody způsobené okupací. Vybral a jmenoval premiéra Döme Sztójaye, který se stal loutkou Němců a umožnil organizaci ghettoizace a masových deportací. Na tomto procesu spolupracovaly statisíce státních zaměstnanců, policistů, četníků, lékařů a ještě více civilistů, spolků a institucí si nárokovalo a dostávalo židovský majetek. Mezi 15. květnem a 8. červencem 1944 bylo 437 402 maďarských Židů deportováno převážně do Osvětimi-Březinky. V nejrychlejší deportační akci holokaustu byl vyprázdněn celý maďarský venkov, zůstalo jen 200 000 budapešťských Židů.
Když Horthy 15. října 1944 oznámil, že Maďarsko požádalo o příměří se Sovětským svazem, pomohli Němci pučem k moci Straně Šípových křížů Ference Szálasiho. Tato radikální antisemitská strana pokračovala v boji na straně Němců a „židovskou otázku“ řešila vlastní politikou. Neorganizovala masové deportace, ale odvedla desetitisíce židovských nuceně nasazených na západní hranici, zastřelila několik tisíc Židů a vhodila je do Dunaje nebo na ulicích hlavního města a v tradiční židovské čtvrti Budapešti, kde bylo soustředěno 70 000 Židů, vybudovala ghetto, poslední ghetto druhé světové války v Evropě.
Vynecháváním těchto nepohodlných detailů z vyprávění o holokaustu a vyhýbáním se odpovědnosti se nacionalističtí politici snaží oddělit Horthyho vládu od holokaustu a vytvořit tak obraz zlaté éry. To je v příkrém rozporu s očekáváními, která byla vzbuzena během integrace do EU. Po vzniku Evropské unie se vzpomínání na holokaust stalo jedním ze základních stavebních kamenů a konsenzus ohledně vyprávění o holokaustu, včetně kolaborace a odpovědnosti, se stal zárukou, že se podobná genocida již nikdy nebude opakovat. Když byly středoevropské a východoevropské státy do tohoto svazku začleněny, očekávalo se, že tento celoevropský narativ zahrnou do své historie a vyrovnají se s vlastní kolaborantskou minulostí, což se však stalo jen částečně.
Zpátky do Evropy
Tento fenomén zkoumalo několik akademiků, kteří našli různé příčiny neúspěchu internalizace západoevropského narativu o holokaustu ve střední a východní Evropě. Zaprvé, vzpomínka na komunistickou minulost byla čerstvější a její nahrazení narativem o holokaustu nejenže vyvolávalo konkurenční viktimizaci, ale podle politoložky Jeleny Subotićové destabilizovalo identitu států.
To zase motivovalo nacionalistické politiky k posilování vlastního historického narativu, který zamlčoval odpovědnost, a chránil tak pozitivní sebeobraz „národa“. Navíc, jak uvádí historička Andrea Pető, titíž politici instrumentalizovali paměť holokaustu také vytvářením zastřešujícího národního narativu, který vylučoval jiné interpretace, kanonizoval dvojí okupační narativ, a tím legitimizoval konkurenční viktimizaci, a nakonec externalizoval odpovědnost za holokaust a komunistickou diktaturu a obviňoval z nich Němce a Sověty. Díky těmto snahám se zločinům stalinismu dostalo rovnocenného odsouzení jako zločinům nacismu na evropské úrovni a rozšířily tím myšlenku dvojí okupace, která podkopala nadnárodní narativ o holokaustu, jenž byl základem hodnot Evropské unie.
V případě Maďarska našli nacionalističtí politici Fidesz – a krajně pravicových stran, jako je Jobbik a dnes Mi Hazánk, svou legitimitu v meziválečném horthyovském období, a aby ji prezentovali jako přijatelnou, zastírali její antisemitismus a vylučovací charakter, stejně jako maďarskou kolaboraci s nacisty. Vstup do EU však vyžadoval poctivé vyrovnání se s minulostí, a proto se první vláda Fidesz přiklonila ke stanovení Dne památky obětí holokaustu na 16. dubna, což je den, kdy bylo v Maďarsku založeno první ghetto, a založila také Centrum paměti holokaustu. Aby se zdůraznila upřímnost tohoto procesu, muzeum financoval stát, čímž se naznačilo, že holokaust nebyl židovskou, ale národní tragédií.
Metody zapomínání
Vzhledem k tomu, že stálá expozice muzea vznikla v době po sobě jdoucích socialistických vlád a pracovali na ní renomovaní historici holokaustu, zaměřuje se vyprávění na vztah státu a jeho židovských občanů a zabývá se také zapojením maďarských politiků, úřadů a civilistů do procesu genocidy. Tím je zajištěno splnění požadavku na uchopení celoevropského vyprávění o holokaustu. Samotné muzeum bylo otevřeno v roce 2004, ve stejném roce, kdy bylo Maďarsko přijato do Evropské unie.
Jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, pouhý rok poté, co Fidesz v roce 2010 opět vyhrál volby, došlo k pokusu o změnu dosavadní výstavy. Tvůrci, kteří jsou držiteli autorských práv, prohlásili, že nedovolí žádné úpravy, a proto jedinou možností přepracování vyprávění by bylo zadání nové výstavy. Jelikož vláda nechce na tento účel vyčlenit rozpočet, zůstává status quo zachován. Vláda Fidesz nicméně i tak chtěla toto kritické historické vyprávění umlčet – a k dosažení tohoto cíle použila různé metody. Jelikož je Centrum paměti holokaustu státním muzeem, mohla vláda jmenovat osobu ředitele a pod novým vedením byli téměř všichni zaměstnanci nuceni podat výpověď, zatímco rozpočet instituce byl drasticky snížen. Nakonec bylo muzeum marginalizováno. Ve srovnání s 350 000 návštěvníky ročně v Domě hrůzy dosahuje počet návštěvníků Pamětního centra holokaustu jen skromných 30 000 ročně.
Postavením kontroverzního Památníku obětem německé okupace vláda otevřeně vyjádřila podstatu svého historického vyprávění – a to i přes několikaměsíční neustálé protesty židovských obcí a několika civilistů. Kvůli protestům byly dvě ústřední postavy pomníku umístěny tajně uprostřed noci a socha nebyla nikdy oficiálně odhalena. Dnes je pomník na náměstí Svobody turistickou podívanou spolu s protipamátníkem, tzv. živým památníkem, na druhé straně ulice, kde jsou vystaveny fotografie, předměty patřící obětem holokaustu, dopisy deportovaných a další předměty, shromážděné příbuznými a potomky. Oba památníky symbolizují obtížnost vyrovnání se s minulostí a vytvoření historického konsensu přijatelného pro všechny, souběžné soužití různých pamětí a historických narativů a střet nacionalistické interpretace podporované vládou a pamětí zdola.
Navzdory tomu maďarsko-izraelské diplomatické vztahy vzkvétají, což vzhledem k politické orientaci strany Likud není překvapivé. Kromě kulturních, hospodářských a diplomatických vazeb jsou tyto dobré vztahy dány také negativním postojem Fidesz k (nelegální) imigraci, která přichází především z islámských zemí. Po útoku ze 7. října vládní představitelé prohlásili, že odsuzují terorismus a podporují právo Izraele na obranu. Ministr zahraničí Péter Szijjártó zase několikrát zdůraznil, že vláda je hrdá na to, že největší židovská komunita ve střední Evropě žije v Maďarsku v míru. Zprávy o tom, že podle různých průzkumů provedených v posledních deseti letech přibližně dvě třetiny maďarského obyvatelstva chová antisemitské nálady, se k vládě zřejmě nedostaly a vztahy obou zemí neovlivňují.
Autorka je historička.
Text přeložila z angličtiny Tereza Stejskalová
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás