České země zasáhla druhá světová válka odlišně než ostatní státy středovýchodní Evropy, mezi které bývají dnes obecně včleňovány. Na rozdíl například od Polska měla válka v české kotlině nesrovnatelně méně katastrofické důsledky. Vyhlazovací válka na východě Evropy se českých zemí dotkla spíše nepřímo a samotné frontové boje sem zasáhly až na jaře 1945. Český válečný prožitek se spojoval spíše s bolestnou ztrátou státní samostatnosti, jejímž neuralgickým bodem se stalo česko-německé národnostně smíšené pohraničí českých zemí. V tomto smyslu zde mentálně a v některých projevech také fakticky trvala válka mnohem déle než v jiných částech Evropy. Započala již v průběhu roku 1938 a skončila teprve s ukončením nuceného vysídlení místních Němců v roce 1946.
Nacistická politika se v prostoru českých zemí orientovala zejména na využití místních surovinových zdrojů, hospodářských výrobních kapacit a vykořisťování pracovních sil. Likvidací center organizovaného odboje a předcházením vzniku dalšího odporu přinutili nacisté zbytek společnosti k poslušné spolupráci. Většina Čechů tak v průběhu druhé světové války nebojovala, ale pracovala ve válečném průmyslu a snažila se najít cesty k přežití. Pro českou společnost se bezpodmínečná spolupráce a podpora okupační moci stala podobně výjimečnou volbou jako hrdinný odboj.
V obecném povědomí tak dodnes přetrvává falešné opojení z téměř 350 000 českých obětí nacismu, z nichž ovšem obětí rasové perzekuce bylo přes 270 000. Tedy více než tři čtvrtiny.
Český prožitek druhé světové války byl kvůli chybějícímu boji spíše pasivní. Poválečné vyrovnání se s minulostí tím bylo ovlivněno minimálně ve dvou zásadních otázkách kolektivního sebevnímání. Češi se předně považovali za obránce svobody a demokracie, kteří se stali obětí nacistického Německa. Proto ve svém národním příběhu vyzdvihli ojedinělé hrdiny opravdu aktivně bojující proti nacismu, nebo naopak tvrdě trestali všechny skutečné či údajné zrádce a kolaboranty. Nejvýstižnějším příkladem tohoto protikladu by mohli být hrdinové Josef Gabčík a Jan Kubiš proti padouchům Karlu Čurdovi a Viliamu Gerikovi.
A protože tak zoufale toužili po uznání vlastních utrpení, přivlastnili si také oběti nacistické perzekuce, které ve skutečnosti za války ochotně obětovali. K československým obětem druhé světové války tak byli oficiálně přičteny oběti rasové perzekuce z řad Romů a Židů, na jejichž zavraždění sice Češi přímý podíl neměli, ale zároveň k němu v řadě případů okupačním úřadům napomáhali. V obecném povědomí tak dodnes přetrvává falešné opojení z téměř 350 000 českých obětí nacismu, z nichž ovšem obětí rasové perzekuce bylo přes 270 000. Tedy více než tři čtvrtiny. A protože Češi tak úzkostlivě lpí na svém statusu obětí, odmítají dodnes z většiny zodpovědnost za oběti poválečné národní očisty.
Česká společnost se proto také doposud nerada zabývá tím, proč její předci tak snadno odhodili ideály demokracie, a nakonec poslušně přisluhovali nacismu. V příběhu o druhé světové válce se tak neustále vracíme k tzv. mnichovské zradě. Ta nám zamezuje v pátrání po kořenech následného selhání domácího odboje, jež bylo vykoupeno velebeným atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vytěsnění otázky po příčinách slabého odporu proti nacismu lze ovšem hledat v různých tradicích vzpomínání na válku, včetně jejího významu pro ospravedlnění panujících mocenských poměrů.
Poválečný konsensus
Bezprostředně po skončení druhé světové války se nepředstavitelné oblibě a vážnosti těšil Sovětský svaz jako klíčový osvoboditel, což také následně pomohlo Komunistické straně Československa k vítězství ve volbách v roce 1946. Komunisté se po nich postavili do role garanta neměnnosti poválečného uspořádání, což mělo klíčový význam například v otázce nuceného vysídlení Němců (tzv. odsunu). Tato konzervativní role se stala jedním ze základních stavebních kamenů nastupující diktatury KSČ také po únoru 1948.
Na okamžiku „vítězství nad fašismem na straně slavného Sovětského svazu a jeho Rudé armády“ vystavěla KSČ legitimitu svojí vlády v Československu, jež zahrnovala také povinnost „nikdy nepřipustit další ničivou válku“. V roce 1955 se československá armáda spojila s ozbrojenými silami ostatních zemí sovětské sféry vlivu, s nimiž vytvořila jednotný „mírový blok“ ve Varšavské smlouvě. Zejména na jeho západní hranici, v Československu a NDR, se vojáci připravovali na obranu proti možnému „ohrožení klidného života pracujícího lidu působením agentů Západu“, tedy proti Spolkové republice Německo a Severoatlantické alianci.
Právě klíčové spojení se Sovětským svazem určilo hlavní důraz československého státního socialismu při vzpomínání na osvobození Československa v roce 1945. Výročí osvobození Československa sovětskou armádou, slavené 9. května, se stalo v roce 1951 jediným uznaným státním svátkem. Při úvahách o konci války komunisté zvláště zdůrazňovali, že hlavní a zásadní roli v osvobození Prahy sehrála pouze Rudá armáda.
Tento pohled se přechodně rozvolnil v době obrodného procesu ve státě a společnosti (nepřesně označovaného jako pražské jaro) v polovině šedesátých let. Osudové spojení bojujícího obyvatelstva Prahy, kterému na poslední chvíli přispěchala na pomoc Rudá armáda, však zůstalo nedotčeno. Rudá armáda zůstala jedinou uznanou pravidelnou spojeneckou silou, která jako první dosáhla oblasti města Prahy. A z většiny a nejdůležitější měrou také osvobodila československé území.
Poválečný konsenzus, který stál na přesvědčení, že pouze KSČ ve spojení se Sovětským svazem může zabránit návratu války do Československa, byl zásadně narušen násilným ukončením obrodného procesu sovětskou okupací v srpnu 1968. Doktrína KSČ jako „strážce míru“ byla i v období tzv. normalizace v letech 1969 až 1989 opakovaně vzývanou součástí státní ideologie, ale stále více se vyprazdňovala. Normalizovaná komunistická strana použila násilí ve veřejném prostoru poprvé v roce 1969 ke stabilizaci své mocenské pozice. Následně se však pokusila násilí na „obyčejných občanech“ vytlačit z veřejného prostoru.
To se však netýkalo násilí páchaného na skupinách, které KSČ a většinová společnost nepovažovala za slušné pracující občany socialistického státu. Represe proti „asociálním živlům“, jako například fanouškům beatové hudby nebo „vlasatcům“, zůstaly na denním pořádku, stejně jako věznění a perzekuce odpůrců státní moci. Když představitelé diktatury KSČ v listopadu 1989 opět použili násilí proti „lidu“ ve veřejném prostoru, přispěli tím k náhlému zhroucení celého systému.
Postsocialistická politika paměti
Po roce 1989 se ve veřejných debatách stále více prosazovalo téma návratu Čechů do Evropy, jež úzce souviselo s tématem obnovy vztahů se západními zeměmi a snahami postavit se vedle nich. To se symbolicky odrazilo i v připomínání konce druhé světové války. Nejdříve byl původní státní svátek v roce 1990 přejmenován ještě v rámci původního poválečného konsensu na „Den osvobození od fašismu“. Nicméně již následující rok se přesunul na 8. květen jako „Den vítězství“, což již zcela odpovídá příklonu k západní kulturní tradici. Na Západě se tento den připomíná zejména jako oslava konce druhé světové války v Evropě a kapitulace nacistického Německa, aniž by se zdůrazňoval boj proti fašismu a nacismu.
Zároveň západní připomínání 8. května 1945 bylo výrazně ovlivněno následující studenou válkou, v níž se klíčovým partnerem stalo hospodářsky obnovené západní Německo. Další podstatnou souvislostí byla snaha vyvážit antifašistickou rétoriku východního bloku pod vedením Sovětského svazu, jenž zdůrazňoval vítězství nad fašismem. Oproti tomu Západ se soustředil na vyzdvihování vítězství svobody a demokracie obecně proti totalitním režimům, včetně těch komunistických. Tento obecnější západní koncept je sice schopen lépe vstřebat rozličné zkušenosti společností za druhé světové války, nicméně zároveň upozaďuje specifický prožitek okupovaných zemí. Češi tak na místo jednoho kolonizujícího pojetí konce války přijali pojem podobně odcizený.
Při vyrovnávání se s dědictvím komunistické diktatury se v historickém vyprávění o konci druhé světové války přirozeně začínají vyzdvihovat momenty, které byly v politické paměti minulého režimu potlačeny. Velmi bolestivě se otevírá otázka zodpovědnosti české společnosti na poválečných masakrech a vyhnání místních Němců, která ovšem po zdlouhavém a bouřlivém vyjednávání v posledních letech dospěla ke vzájemnému smíření. Zaslouženého uznání se také opětovně dostalo exilovým bojovníkům ze Západu, kteří v příběhu o druhé světové válce nahradili minulým režimem protežované skupiny.
Návrat potlačovaného se ovšem do veřejného prostoru propisoval podobně nesystematicky, jako se štěpila postsocialistická politika paměti. Doposud se spíše projevoval jako potlačování minulého, z něhož zůstávají jen přeznačené nebo zcela nesrozumitelné zbytky. Pokud jako jeden příklad za všechny uvedu Prahu, tak lze tento rozpad poválečného pojetí druhé světové války objasnit zjevením okřídleného lva na Klárově následované vymizením Koněva z Bubenče a Žižkova.
Sovětského maršála však na náměstí Interbrigády, nesoucí tento název příznačně od roku 1951, nenahradí památník k uctění obětí zahraničních dobrovolníků bojujících na straně republikánů ve španělské občanské válce, památník protifašistickým bojovníkům nebo obětem válek. Místo toho zde zcela bez vztahu k místu vznikne pomník Pražského povstání. Právě zoufalé snahy o nový výklad osvobození českých zemí přinášejí v posledních letech největší kontroverze, které lze nejlépe ozřejmit právě na pomnících.
Není totiž náhodou, že se v době narůstajících sporů o sochu maršála Koněva v Dejvicích objevil v Řeporyjích pomník Ruské osvobozenecké armádě. A zbudování pomníku Pražskému povstání tento trend jen smysluplně uzavírá. V době po sametové revoluci se totiž objevilo několik koncepcí politiky paměti, jež se v těchto změnách jasně odrážejí. Jejich základem je tvrzení, že Rudá armáda na území Prahy vůbec nebojovala a město pouze obsadila. Zdůrazňuje se, že tzv. vlasovci byli klíčovým spojencem Pražanů během povstání a zabránili rozsáhlejším masakrům civilistů. K tomu se dodává, že v Praze zemřelo více vlasovců než vojáků Rudé armády. Toto vyprávění přitom čerpá i z historické zášti Pražanů, kteří doufali v osvobození americkou armádou. Důležitým prvkem této nové konstrukce osvobození je kapitulace nacistických sil 8. května 1945, po které Rudá armáda přišla do již osvobozeného města jako třetí spojenec po vlasovcích a Američanech.
Proti tomuto názoru lze postavit několik faktů, které jsou často potlačovány. Vlasovečtí vojáci byli spojenci třetí říše a prokazatelně se spolupodíleli na válečných zločinech. Bunjačenkovy jednotky doufaly v příchod americké armády, jíž se chtěly vzdát. Česká národní rada navíc 10. května 1945 jakoukoliv další pomoc ROA odmítla. Povstání v Praze bylo následně vojensky potlačeno a nacistická vojska ustoupila na jihozápad k americké linii, což byl jejich hlavní cíl. Rudá armáda vstoupila do města v ranních hodinách 9. května 1945. Když první čety během dopoledne postoupily do centra města, byly vítány jako osvoboditelé. Vojáci Rudé armády při postupu do města bojovali a umírali. V neposlední řadě to byl až příchod Rudé armády, který umožnil definitivní ukončení bojů v následujících dnech.
Extrémní nadsázkou předchozí koncepce je tvrzení, že Rudá armáda Československo v květnu 1945 neosvobodila, ale obsadila. Trauma z února 1948 a srpna 1968 se přitom proti toku času promítá do roku 1945, kdy prý sovětské tanky přivezly do Československa totalitu. Zastánci tohoto výkladu zcela popírají autonomní ústavní vývoj v letech 1945 až 1948 a naopak tvrdí, že o nastolení „komunistického totalitního režimu“ bylo rozhodnuto snad již na Jaltské konferenci. Předpokládají, že stejně jako československé hledání třetí cesty ukončila sovětská invaze v srpnu 1968, nezbylo československému lidu již v roce 1945 než se podřídit Sovětskému svazu a jeho armádě.
Tezí o dvojí okupaci její příznivci potlačují veškerou vinu za zločiny československého stalinismu padesátých let a normalizace sedmdesátých let, za které podle nich může pouze Sovětský svaz a jeho tanky. Není zrovna nezajímavé, že podobný koncept najdeme i v Maďarsku u Orbána, který Maďary rovněž tezí o dvojí okupaci (německé 1944 a sovětské 1956) stylizuje do role oběti a zbavuje zodpovědnosti za holocaust a zločiny stalinismu. Nikoliv náhodou se proto první vlna kontroverze kolem sochy Koněva zvedla v roce 2018, kdy byly instalovány informační tabule s podrobnostmi o jeho pozdější roli při potlačování povstání v Maďarsku, při stavbě Berlínské zdi a okupaci Československa v srpnu 1968. „Osmičkový“ rok 2018 oživil traumata z února 1948 a srpna 1968, čímž snadno sblížil českou zkušenost s maďarskou cestou.
Historie jako bonboniéra
Snaha potlačit politiku paměti státně socialistického režimu se tak snadno překlápí v opačný extrém, když jsou ve snaze po nahrazení role Rudé armády přejímány všelijaké rozporuplné náhražky. Ruská agrese na Ukrajině v posledních letech jakýkoliv prostor pro vyvážený pohled na osvobození ještě zúžila. A naopak vytvořila prostor pro bujení dřívějších orientalistických předsudků o vojácích Rudé armády jako necivilizované východní hordě zvířecích bestií, jež se zrodily jak z nacistické propagandy, tak třeba z nesourodě předávaného historického povědomí o okupaci v roce 1968.
V současných sporech totiž již neplatí objektivní argumenty či historická fakta, neboť zde skutečně nejde o poznání minulosti, ale ideologické vymezování pozic. Fakta už nemohou hrát roli, protože názoroví odpůrci vidí historii jako bonboniéru, z níž si každý vybere, co chce.
Není proto divu, že pojem protifašistického boje se v postsocialistické době znevážil podobně jako Svaz bojovníků za svobodu. Právě proto, že tvořil základní kámen moci státně socialistické diktatury, která jeho obrazy umně nadužívala, došlo po jejím zhroucení k jeho úplnému potlačení. Nenašel však podobně obecně pojatou náhradu. Boj za svobodu a demokracii se prolnul s živější pamětí sametové revoluce, jež úplně překryla dědictví 17. listopadu 1939. V této situaci se otevřel prostor pro řadu národoveckých sebeklamů, jež českou zkušenost okupace, války a osvobození přizpůsobují aktuálním politickým potřebám, než aby se jí snažily skutečně porozumět a vytvořit z ní smysluplný odkaz pro naši současnost.
Autor je historik, působí v pražské pobočce Německého historického ústavu ve Varšavě.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás