Limity morálního usuzování. Utrpení a smrt dětí v Gaze jako „nutná újma“

Psychologie morálního vývoje dokládá, že lidé napříč různými oblastmi světa si v principu velmi cení lidského života a za jednu z nejvyšších a univerzálně platných morálních hodnot považují ochranu života a práv dětí. Proto by se mohlo zdát překvapivé, do jaké míry máme někdy sklon přehlížet, minimalizovat či zkreslovat současné ničivé negativní dopady izraelské invaze v Gaze na lidské životy.

Tyto dopady, které zahrnují nebývalý rozsah utrpení a ztrát na životech dětí jsou dobře zdokumentovány. Odhaduje se, že od počátku invaze přišlo v Gaze o život minimálně 15 tisíc dětí a další statisíce dětí zde byly zraněny, přišly o své blízké nebo žijí v katastrofálních humanitárních podmínkách. UNICEF i další mezinárodní instituce opakovaně apelují na okamžité ukončení této situace. Jasné stanovisko zdůrazňující potřebu příměří a pomoci nejvíce zranitelným skupinám vydala i nejuznávanější profesní a vědecká autorita v oblasti psychologie, American Psychological Association (APA).

Dynamika „my versus oni“ se může promítat do určité předpojatosti v tom, jak lidé vnímají legitimitu a morálnost jednotlivých činů.

Přesto ochota naší společnosti přemýšlet o dopadech invaze v Gaze a odpovědnosti za ně byla doposud poměrně malá. Obsah médií v ČR budí dojem, že oficiální postoj naší země, kterým je chápat dopady izraelské invaze v Gaze na životy dětí jen jako nutnou újmu v rámci vyššího dobra, je přijímán i velkou částí naší společnosti. Není ale zřejmé, do jaké míry tento obraz skutečně vypovídá o současných individuálních postojích lidí v Česku. Navíc postoje lidí se mohou proměňovat.

Vyšší dobro, kterým je v tomto případě eliminace terorismu a právo Izraele na obranu po bezprecedentním teroristickém útoku Hamásu ze 7. října 2023, je zásadní princip, který lze jen těžko zpochybňovat. Nicméně situaci, kdy lidé, kteří si jinak velmi váží ochrany života a práv dětí, tiše akceptují či tolerují katastrofální podmínky dětí v Gaze, lze přirovnat k tomu, že by najednou přestalo platit, že jedna a jedna jsou dvě. Najednou jako by hodnota života a práv dětí ve skutečnosti nebyla univerzální a neplatila pro děti v určitém regionu.

V zájmu vyššího dobra

Psychologie nabízí několik poznatků, které mohou přispět k pochopení toho, jak se utvářejí a proměňují postoje lidí k dané situaci. V psychologii i jiných disciplínách je dobře známý pojem nutná újma (necessary harm), který se vztahuje na situace, kdy určitá míra ublížení je považována za přijatelnou, protože je nevyhnutelná k tomu, aby bylo možné dosáhnout vyššího dobra, kterým je nějaký morálně legitimní cíl. Typickým příkladem může být evakuace lidí z ohrožených oblastí při požárech či povodních, kdy stres či finanční a jiné ztráty způsobené evakuací jsou nutné k předejití daleko větším škodám, včetně ztrát na životech.

Když lidé hodnotí, zda nějaký složitější čin lze chápat jako nutnou újmu, nebo ne, zvažují několik základních aspektů situace. K těm hlavním patří to, zda je záměrem aktéra opravdu jen vyšší dobro, a nikoliv právě újma. Dále lidé přemýšlejí o tom, zda je újma zcela nevyhnutelná při dosahování vyššího dobra a zda je rozsah újmy přiměřený s ohledem na získané přínosy. K tomu, aby tyto tři základní charakteristiky mohli lidé zvážit, potřebují pravdivé a úplné informace z médií, přičemž role veřejnoprávních médií je v tomto ohledu obzvláště důležitá. Když někdo přemýšlí nad utrpením a ztrátami na životech dětí v Gaze a na základě informací, které má dostupné, usoudí, že záměrem izraelské armády v žádném případě není újma civilního obyvatelstva v Gaze, že utrpení, které invaze způsobuje, je zcela nevyhnutelné pro eliminaci teroristů a že rozsah této újmy je přiměřený cíli, který invaze má, bude tuto situaci vnímat jako nutnou újmu. To znamená, že bude katastrofální situaci v zásadě přijímat a bude zřejmě trpět pouze minimálními či žádnými negativními pocity.

Pokud si naopak na základě dostupných informací alespoň na některou z těchto otázek odpoví „ne“ či „nevím“ a nevyhodnotí situaci jako nutnou újmu, může prožívat znepokojení a různé negativní emoce jako frustraci, vztek nebo smutek a odsuzovat izraelskou invazi nebo některé její aspekty. Morální hodnocení je přitom proměnlivý proces ovlivněný řadou situačních faktorů. Lidé své postoje průběžně přehodnocují, ať už pod vlivem nových informací či postojů lidí, kteří na ně mají vliv.

My versus oni

Jedním zdrojem důležitých vlivů na morální posuzování, zda něco je, či není nutná újma, jsou skupiny, s kterými se ztotožňujeme. Teorie sociální identity formulovaná Henrim Tajfelem a Johnem Turnerem a navazující výzkum dokládají, že při hodnocení činů a jejich negativních následků hraje roli mimo jiné i identifikace s jednotlivými skupinami, jejich hodnotami či zájmy a meziskupinové postoje a důvěra. Dynamika „my versus oni“ se pak může promítat do určité předpojatosti v tom, jak lidé vnímají legitimitu a morálnost jednotlivých činů. Může ovlivnit i ochotu ospravedlňovat či odsuzovat nemorální činy.

Konkrétním projevem může pak být sklon přehlížet či minimalizovat utrpení příslušníků skupiny, kterou člověk nevnímá jako „svou“, a považovat utrpení členů a členek „vlastní“ skupiny za vážnější a zásadnější. V tomto ohledu je potřeba počítat s tím, že historicky bohaté propojení společnosti v České republice se společností v Izraeli a vzájemné vztahy, které charakterizuje do značné míry důvěra, spolupráce a hodnotový soulad, mohou být zdrojem určité předpojatosti.

Morální vyvazování

Dalším důležitým vlivem na morální hodnocení situace jako nutné újmy je, jaké interpretace záměrů aktéra, nevyhnutelnosti újmy a její přiměřenosti s ohledem na získané dobro mezi sebou lidé sdílejí. Albert Bandura, jeden z hlavních představitelů sociálně-kognitivní psychologie, už před desítkami let upozorňoval na to, že v tomto ohledu je vhodné počítat s nezanedbatelnou rolí emocí coby zdroje určitých zkreslení. Popsal, že pokud člověk hodnotí nějaké nemorální chování, zejména pokud se jedná o vlastní chování či chování někoho, s kým se daný člověk ztotožňuje nebo si ho váží jako dobrého člověka, vyvolává to velmi nepříjemné emoce. Aby byly minimalizovány, aktivují se bezděčně kognitivní mechanismy, které více či méně zkreslují realitu tak, aby ospravedlnily dané chování. Bandura tyto mechanismy nazval morální vyvazování a upozorňoval na to, že jsou velmi dobře patrné například v propagandě, která ospravedlňuje válečné (zlo)činy. Bandura rozlišil čtyři základní oblasti mechanismů morálního vyvazování a jejich příklady lze snadno najít i v současné veřejné debatě týkající se války v Gaze:

(1) Kognitivní restrukturace. Do oblasti kognitivní restrukturace spadají tři mechanismy: morální ospravedlňování, eufemistický jazyk a výhodné srovnávání. Příkladem mohou být výroky, které poukazují na vyšší dobro, které je záměrem invaze do Gazy, například obrana Izraele, protiteroristická operace či eliminace útočníků. Setkáváme se i s eufemistickými výroky, kdy například po bombardování se stovkami civilních obětí, včetně dětí, se z médií dozvídáme, že izraelská armáda „nedokázala ochránit civilisty“. Výhodné srovnávání zahrnuje výroky, které relativizují nemorálnost zabíjení civilistů v Gaze s jinými nemorálními činy, zejména s teroristickými činy.

(2) Odmítnutí osobní odpovědnosti. Do této oblasti patří dva mechanismy: přenesení odpovědnosti na někoho jiného (zpravidla na autoritu či jiné skupiny) a rozptýlení osobní odpovědnosti na širší skupinu. Je dobré vědět, že oba tyto mechanismy jsou do jisté míry nezbytné pro fungování armád. Vojáci typicky rozptylují odpovědnost za své činy na širší skupinu vojáků, ale především ji přesouvají na své velení. Velení zase zpravidla přesouvá odpovědnost za své činy na vedení státu. Dokáží potom plnit i rozkazy, které mohou být v rozporu s jejich osobními morálními hodnotami a někdy i v rozporu s mezinárodním právem. Do této oblasti spadá i přesouvání plné odpovědnosti za civilní oběti v Gaze na zneužívání civilní infrastruktury Hamásem.

(3) Přehlížení či minimalizace dopadů. Jedná se pouze o jeden mechanismus, který hraje ale zásadní roli v morálním vyvazování. Kde není újma, nebo je poměrně malá, nenastává problém s posuzováním, zda tato újma byla přiměřená a nevyhnutelná pro dosažení vyššího dobra. S ohledem na rozsah negativních dopadů a ve srovnání se zprávami o civilních obětech na straně Izraele jsou mediální obsahy, včetně zpráv veřejnoprávních médií, o utrpení a ztrátách na životech dětí v Gaze stále překvapivě sporadické, strohé a málo detailní. Téměř v nich také chybějí osobní příběhy, které by mohly oběti lidem emocionálně přiblížit.

(4) Obviňování či dehumanizace obětí. Jedná se o dva mechanismy: dehumanizaci a přisuzování viny obětem. Dehumanizace snižuje u lidí výčitky, soucit a vnímání újmy, protože zbavuje dehumanizované lidi důležitých lidských kvalit. V našem mediálním prostoru velká část zpráv o utrpení dětí v Gaze nevěnuje dostatečnou pozornost základní lidskosti těchto dětí ani tomu, jak vypadá jejich současný každodenní život. Tyto dehumanizační zprávy tak mohou přispívat k tomu, že hodnota života těchto dětí není vnímána jako stejně vysoká jako hodnota života dětí v jiných regionech. Výroky směřující k obviňování obětí můžeme v našem veřejném prostoru také zachytit, a to zejména tam, kde jsou civilisté v Palestině vykreslováni jako ti, kteří jsou odpovědni za své vedoucí představitele a terorismus.

Více mluvit i naslouchat

Z psychologického hlediska je tedy určitá míra přehlížení, minimalizace či zkreslování utrpení a ztrát na životech dětí v Gaze vysvětlitelná různými psychickými procesy, ke kterým patří chápání této situace jako nutné újmy, větší sociální identifikace s izraelskou stranou a morální vyvazování. Ke všem těmto mechanismům může přispívat stávající převažující mediální diskurz v ČR. Ten výběrem a interpretací informací kopíruje oficiální stanovisko vlády, které postup izraelské armády zcela podporuje a nezpochybňuje ani nekritizuje téměř žádné jeho aspekty. V současné době se ale zdá, že část veřejnosti pod tlakem narůstající katastrofální situace v Gaze přehodnocuje nebo diferencuje své původní postoje a možná probíhá i něco jako korekce kolektivní neznalosti toho, do jaké míry jednotliví lidé odsuzují utrpení a smrt dětí v daném regionu. Výzkum kolektivní neznalosti obecně dokládá, že lidé často přeceňují míru, do jaké ostatní lidé schvalují nemorální činy, pokud své názory mezi sebou otevřeně nesdílejí.

Doporučením tak může být zkoušet ve společnosti otevřeněji o svých postojích k válce v Gaze mluvit. Nejde přitom jen o sdílení postojů, ale i o ochotu postojům druhých a jejich důvodům lépe porozumět. Možná nám pak bude méně propadávat mezi prsty prosazování ochrany života a práv dětí jako základní a univerzálně platné lidské hodnoty, to znamená hodnoty, která platí i pro děti v Gaze.

Autorka je vědeckou pracovnicí v Psychologickém ústavu AV ČR a odbornou asistentkou na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.