Tento díl podcastu Hysterie se Karolína s Magdalenou rozhodly věnovat Palestině jakožto feministickému tématu. Pozvání do studia tentokrát přijala designérka a aktivistka Yara Abu Aataya, která se v Palestině narodila a odmala žije v České republice. Abu Aataya je mimo jiné spoluautorkou knihy Jestli mám zemřít, ať je to příběh, která je nominovaná na Cenu za dokumentární knihu festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Společně se baví o tom, jaké to je být palestinskou aktivistkou, jaké jsou postoje české společnosti k Arabkám a Arabům a jak česká média rámují probíhající genocidu v Gaze.
Diskutující probírají, že nařčení z antisemitismu může sloužit k umlčování propalestinských hlasů. Pro mnoho lidí se pojem antisemitismus totiž stále opírá o definici IHRA, která dává rovnítko mezi antisionismus (odpor vůči Izraeli jako koloniálnímu a apartheidnímu státu) a antisemitismus (odpor vůči Židům). U nás toto nařčení dokonce vyústilo v soudní spor o zákaz hesla „From the river to the sea“, kdy soud nakonec uznal, že heslo není nutně antisemitské a lze ho dále používat.
Judith Butler ve své knize Precarious Life: The Powers of Mourning and Violence píše: „Jedna věc je odporovat Izraeli v jeho současné podobě, zpochybňovat jeho politiky a kritizovat sionismus, druhá odporovat Židům nebo předpokládat, že všichni Židé mají ke státu Izrael sympatie nebo se s ním identifikují.“ Podobné postavení rovnítka mezi všechny lidi stejné víry nebo stejného etnika a předpoklad jejich společného zájmu Butler popisuje jako kořen jakékoliv formy rasismu. Pokud je tedy kritika Izraele vnímána jako kritika všech Židů, znamenalo by to v důsledku, že činy Izraele reprezentují všechny Židy a Židovky. Tím by došlo k redukci jejich vlastního židovství na soubor politik, které Izrael tvoří. Označení kritiky Izraele za antisemitismus tak ve výsledku omezuje podstatu těch, kdo ji vyslovují.
Životy Palestinek a Palestinců v České republice jsou spjaty s obecným neporozuměním a předsudky, jak to vykresluje hned několik vyprávění v knize Jestli mám zemřít, ať je to příběh. To, jak se k lidem z Palestiny česká veřejnost staví, je často rámováno neinformovaností, stereotypizací a exotizací. Společnost si takové názory utváří na základě jednostranných mediálních obrazů a politiky, která se orientuje spíše na finanční zisk než na vzájemné porozumění. V takovém prostředí jsou pak země Západní Asie vykreslovány jako nebezpečné, jiné a cizí. Média se nesoustředí na příběhy lidí, ale spíše na abstraktní pojmy a na konflikt, čímž živí a umocňují zkreslené představy a domněnky.
Zaujatost, která se v českých médiích objevuje, je často schovaná za snahu o pomyslnou objektivitu a snahu „dát prostor oběma stranám“. Jako neobjektivní a zaujatá může potom být vnímána i vlastní žitá zkušenost. Nejenže je tento narativ problematický, ale ve svém základu ani nedává smysl. Pákistánsko-americká novinářka Rafia Zakaria v knize Against White Feminism popisuje právě tento fenomén. Podle ní je potřeba se ptát, kdo se do určitého svědectví může vcítit, kdo je na sebe může vztáhnout. Pokud ve většinově bílé společnosti dostane prostor hlas nebílého člověka spolu s jeho vlastním traumatem, můžeme jej slyšet, ale už je těžší ho vyslechnout.
Centrování a univerzalizace bělosti Zakaria spojuje i s určitou averzí k žitému traumatu. Trauma v nás vzbuzuje diskomfort a odcizení od lidí, kteří je zažili. A pokud je dlouhodobě spojováno s určitými typy nebílých těl, začneme je snadno vnímat jako těmto tělům vlastní a přirozené, zatímco pro naše bílé tělo je trauma spíše jakousi odchylkou. Trauma tak stavíme mimo kolektivní bílou imaginaci a stává se pro nás relativizovatelným. Podobná je i zkušenost Yary Abu Aatayi. Minulý rok na podzim byl vystřižen její rozhovor v pořadu České televize 168 hodin a po pár hodinách byl smazán i její rozhovor z webu Novinky.cz.
Se sdílením traumatických zkušeností a rámováním traumatu jako vlastního nebílým lidem souvisí i to, co pro nás znamená lidskost a především, na koho ji vztahujeme. Dehumanizaci Palestinek a Palestinců, jež provází mediální obrazy probíhající genocidy, popisuje ve svém článku How Israel has made trauma a weapon of war (Jak Izrael udělal z traumatu válečnou zbraň) kanadská novinářka Naomi Klein. Poukazuje na kampaně v Izraeli (ale i v USA a dalších západních zemích), které cílí na to, aby rány z útoků z loňského října zůstaly otevřené a bolest se přenesla na co nejširší publikum. Udržování traumatu a připomínání toho, co se 7. října 2023 stalo (ač spousta věcí byla později investigativním novinářstvem vyvrácena), přispívá k neustálé retraumatizaci a touze po pomstě. Pokud jsou tedy palestinské životy naopak vykresleny tak, že je pro ně trauma přirozené, že je součástí jejich vlastní identity, izraelská kampaň na ospravedlnění genocidy docílila svého.
Otázku, proč na některých životech záleží zkrátka víc, rozebírá i Zakaria a rámuje ji pojmem „bílý feminismus“. Bílé feministky často univerzalizují bílou zkušenost na základě genderového útlaku, přičemž ostatní formy útlaku zůstávají přehlíženy. Poslouchejte nový díl Hysterie o tom, zda a v jakých kontextech se bílý feminismus, trauma a truchlení objevují v české veřejné debatě.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás